Kapitola 32
"Hactare!" zavolala Trillian. "Co děláš?"
Z všeobjímající tmy nepřicházela žádná odpověď. Trillian nervózně vyčkávala. Byla si jista, že se nemýlí. Upřeně hleděla do temnot, odkud očekávala nějakou odezvu. Ale dočkala se jen ledového ticha.
"Hactare?" zavolala znovu. "Ráda bych tě seznámila se svým kamarádem Arthurem Dentem. Chtěla jsem odletět s bohem hromu, a on mi to nedovolil, a teď jsem ráda. Díky němu jsem si uvědomila, komu skutečně patří má náklonnost. Bohužel, Zafodovi to všechno nahání strach, a tak jsem místo něj přivedla Arthura. Vlastně nevím, proč ti to všechno říkám."
"Haló?" zkusila to znovu. "Hactare?"
A pak to přišlo.
Bylo to chabé a sotva znatelné, jako hlas nesený větrem z velké dálky, polozaslechnutý, pouhá vzpomínka na hlas či jen sen o něm.
"Co kdybyste oba vyšli ven," vyzval je hlas. "Slibuji vám naprostou bezpečnost."
Podívali se jeden na druhého a pak vykročili ven, proti vší pravděpodobnosti, podél světelného kužele vycházejícího z otevřeného průlezu Srdce ze zlata do kalné, zrnité temnoty Prachového mračna.
Arthur se pokoušel držet Trillian za ruku, aby jí dodal rovnováhy a jistoty, ale ona mu to nedovolila. Držel se tedy svého zcestovalého kufříku s plechovkou řeckého olivového oleje, ručníkem, zmuchlanými pohlednicemi Santorini a dalšími drobnostmi. Dodával rovnováhy a jistoty alespoň jemu.
Stáli doslova na a v nicotě.
Tmavé, prašné nicotě. Každé zrnko prachu z rozmělněného počítače matně zářilo, když při otáčení a víření zachytilo ve tmě sluneční paprsky. Každičká částečka počítače, každé smítko prachu v sobě uchovalo strukturu celku. Když Silastičtí Pancéřovaní ďasi ze Striteraxu počítač rozbili na padrť, pouze ho zmrzačili, ale nezabili ho. Slabé, téměř nehmotné pole udržovalo částečky alespoň ve slabých vzájemných vztazích.
Arthur s Trillian stáli nebo se spíše vznášeli přímo uprostřed této prapodivné entity. Neměli sice co dýchat, ale momentálně to zřejmě příliš nevadilo. Hactar dodržel slib. Byli v bezpečí.
Pro tu chvíli.
"Nemám vám co nabídnout jako projev pohostinnosti," ozval se Hactar slabě, "jen světelné triky. Ale člověk se jimi může spokojit, pokud nemá nic jiného."
Hlas se vytratil a ve tmě před nimi se ustálil mlhavý tvar kašmírem potaženého sofa.
Arthur se těžce smiřoval se skutečností, že je to tatáž pohovka, která se mu zjevila na lukách prehistorické Země. Chtělo se mu křičet a třást se vzteky, protože tyhle nesmyslně matoucí kousky mu Vesmír vyvádí pořád.
Nechal své pocity odeznít, načež se na pohovku posadil - opatrně. Trillian na ni také usedla.
Byla skutečná.
Nebo, pokud skutečná nebyla, je alespoň udržela, a vzhledem k tomu, že právě to se od pohovek očekává, to podle všech relevantních hledisek skutečná pohovka byla.
Opět k nim dýchl hlas nesený slunečním větrem.
"Doufám, že se vám sedí dobře," pravil.
Přikývli.
"Rád bych vám poblahopřál k přesnosti vašich dedukcí."
Arthur spěšně poznamenal, že on sám nic moc nevydedukoval, že to Trillian. Vzala ho sebou jen proto, že se zajímá o život, Vesmír a vůbec.
"To je něco, oč se zajímám i já," dýchl Hactar.
"V tom případě bychom si o tom měli někdy popovídat," nadhodil zdvořile Arthur. "U šálku čaje."
Před nimi se zvolna materializoval malý dřevěný stolek a na něm stříbrná konvice, konvička na mléko z kostního porcelánu, cukřenka a dva šálky s podšálky, rovněž z kostního porcelánu. Arthur se shýbl, ale byl to jen světelný trik. Opřel se tedy o opěradlo pohovky, což byla iluze, již bylo jeho tělo ochotno považovat za pohodlnou.
"Proč máš pocit, že musíš zničit Vesmír?" zeptala se Trillian.
Připadalo jí poněkud obtížné hovořit s nicotou, když neměla na co zaměřit pohled. Hactar to zřejmě postřehl. Přízračně se uchechtl.
"Pokud to má být takovéhle setkání, měli bychom k tomu mít patřičnou výpravu."
Teď se před nimi zhmotnilo cosi nového. Nezřetelná, mlhavá podoba gauče - na jakém se leží u psych…
