3
Muž v lese
Muži byli ode mě vzdáleni na dohled, když jsem je spatřila. Byli dva nebo tři, oblečení v kiltech, a běželi jako o závod po malé mýtině. Ozývaly se vzdálené údery, které jsem po chvíli identifikovala jako výstřely.
Byla jsem přesvědčená, že mám halucinace, když jsem uviděla dalších pět nebo šest mužů v červených kabátech a kalhotách sahajících po kolena, kteří mávali mušketami. Protřela jsem si oči, abych lépe viděla. Zvedla jsem ruku před obličej a vztyčila dva prsty. Všechno bylo v naprostém pořádku. Žádné přeludy a halucinace.
Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl pronikavě cítit kvetoucími stromy a také vůní jetele, který rostl u mých nohou. Žádné nezvyklé čichové vjemy.
Pohnula jsem hlavou. Necítila jsem žádnou bolest. Otřes mozku tedy nemám. Pulz byl mírně zrychlený, ale pravidelný.
Vzdálený křik náhle ustal, zaslechla jsem dupot kopyt a uviděla několik koní běžících směrem ke mně. Na hřbetech jim seděli Skotové v kiltech a jódlovali v galštině. Klidila jsem se z cesty, jak nejrychleji jsem mohla. Po nějakém fyzickém zranění ani stopy. Jen ten můj mentální stav.
A pak mě to napadlo, když jsem uviděla jednoho z rudokabátníků, jak padá z koně a hrozí pěstí. Samozřejmě. Film! Divila jsem se, že mi to došlo až teď. Natáčejí tady nějaké historické drama, to je všechno. Něco jako Prince Bonnie a jeho družina, nepochybně.
Dobrá. S ohledem na historickou věrohodnost tu byla má přítomnost naprosto nevhodná a štáb by mi jistě nepoděkoval, kdybych jim zkazila záběr. Vplížila jsem se do lesa s úmyslem mýtinu obejít a dostat se na silnici, kde jsem nechala zaparkované auto. Ale chůze byla mnohem obtížnější, než jsem předpokládala. Les byl mladý a hustě porostlý křovím, o něž jsem zachytávala svými šaty. Musela jsem překračovat velmi opatrně nízké stromky a sukně se mi zaplétala do ostružiní.
Kdyby byl hadem, šlápla bych na něj. Stál tak nepohnutě mezi stromy, jako by byl jedním z nich, a já ho neviděla až do chvíle, kdy mě rukou chytil za rameno. Zakryl mi dlaní ústa a táhl mě zpátky do dubového porostu. Divoce jsem se zmítala. Můj únosce, ať už to byl kdokoli, nebyl o mnoho vyšší než já, ale silnější v ramenou. Cítila jsem jemnou květinovou vůni, snad levandule, a ostrý pach mužského potu. Přestože jsem byla k smrti vyděšená, způsob, jakým mě ten muž svíral, mi připadal důvěrně známý.
Trhla jsem hlavou, abych si uvolnila ústa.
„Franku!“ vybuchla jsem. „Na co si tu proboha hraješ?“ Zmítala jsem se mezi úlevou a vztekem. Otřesená zážitkem z kamenného kruhu jsem neměla pražádnou náladu na hraní.
Sevření rukou povolilo, ale když jsem se na muže otáčela, uvědomila jsem si něco nepatřičného. Nebyla to jen vůně neznámé kolínské, ale cosi mnohem podivnějšího. Stála jsem nepohnutě a vtom jsem pocítila šimrání vlasů vzadu na krku.
„Vy nejste Frank,“ zašeptala jsem.
„Nejsem,“ souhlasil muž a se zájmem si mě prohlížel. „Ale mám bratrance téhož jména. Jenže pochybuji, že byste si mě s ním spletla. Vůbec se mi nepodobá.“
Jak vypadá mužův bratranec, mi bylo v tu chvíli naprosto lhostejné. Ale on sám by klidně mohl být Frankův bratr. Byli stejně urostlí, souměrně stavění, měli stejně tvarované rysy obličeje, stejné čelo a velké světle hnědé oči. Stejné tmavé vlasy, které se vlnily.
Ale vlasy tohoto muže byly dlouhé a stažené vzadu do ohonu koženým páskem. A mužova snědá tvář ukazovala na měsíce, ne, roky strávené venku. Vůbec to nebyla zlatavá barva, kterou Frank získal během našeho pobytu ve Skotsku.
„Tak kdo jste?“ vyzvídala jsem plná neklidu. Frank měl hodně příbuzných a známých a já byla přesvědčená, že znám celou britskou větev jeho rodiny. Nebyl v ní nikdo, kdo by připomínal tohoto muže. A Frank by se jistě zmínil o příbuzném žijícím na Skotské vysočině. Nejen zmínil, ale trval by na tom, abychom ho navštívili a seznámili ho s genealogií rodiny a záznamy týkajícími se pověstného Black Jacka Randalla.
Cizinec zvedl při mé otázce obočí.
„Kdo jsem? Mohl bych vám položit stejnou otázku, madam. Ze stejnéh…
