20
Krycí manévr
Quinn zmizel, patrně aby se postaral o vlastní záležitosti.
Jamieho jeho nepřítomnost utišila, ale neuklidnila. Quinn nešel daleko. Jamie Greyovi vypověděl, co opat říkal o básni o Divokém honu, a po chvíli debatování se rozhodli, že první přiblížení k Siverlymu by měl učinit Jamie.
„Ukážete mu báseň,“ navrhl Grey. „Chci vědět, jestli to bude vypadat, že ji poznal. Pokud ne, je tu aspoň možnost, že s ním nemá nic společného a do Carruthersova balíčku se dostala nějakým omylem. Pokud ji však pozná, chci vědět, co o ní bude říkat.“ Usmál se na Jamieho a oči mu vlivem blížící se akce zářily. „A jakmile pro mě zmapujete terén, budu mít lepší ponětí, kterým směrem se dát, až se s ním setkám.“
Krycí manévr, pomyslel si přísně Jamie. Aspoň byl Grey upřímný.
Na radu Toma Byrda si Jamie vzal hnědý oblek z česané příze, který byl vhodnější na denní návštěvu na venkově – purpurový samet byl na takovou příležitost příliš fajnový.
Mezi Tomem a lordem Johnem vznikl spor o to, jestli upřednostnit žlutou hedvábnou vestičku s černou výšivkou před prostou krémovou a jestli by žlutá naznačovala Jamieho možné bohatství, nebo by mohla být považována za vulgární.
„Nevadí mi, když si bude myslet, že jsem obyčejný chlap,“ ujistil Jamie Toma. „Uvolní se, když si bude myslet, že je mi nadřazený. A jediné, co o něm víme jistě, je, že má rád peníze.
Takže je mnohem lepší, když si bude myslet, že jsem bohatý plebejec.“
Lord John vydal zvuk, který spěšně zamaskoval kýchnutím, takže se na něj Jamie i Tom upjatě zadívali.
Jamie si nebyl jistý, nakolik – pokud vůbec – by si na něj Siverly mohl vzpomenout. V Paříži ho vídal příležitostně a jen několik týdnů. Měl pocit, že si možná jednou vyměnili pár slov nad večeří, ale to byl celý rozsah jejich komunikace. Přesto…
Jamie si na Siverlyho vzpomínal. Nebylo nemyslitelné, aby si ten muž vzpomněl na něj, zejména vzhledem k Jamieho nápadnému vzhledu.
V Paříži pracoval v obchodě s vínem svého bratrance Jareda. Dost dobře v tom mohl po povstání pokračovat. Nebyl důvod, aby Siverly slyšel o jeho činech nebo sledoval jeho pohyb po Cullodenu.
Jamie se neobtěžoval poznamenat, že jeho projev v angličtině nejspíše způsobí, že se na něj Siverly bude dívat jako na společensky podřadného bez ohledu na to, co bude mít na sobě. Proto svůj přízvuk mírně zesílil, když předával svého koně vrátnému, který k němu přišel ze své boudy.
„Jak se to tady jmenuje, hochu?“
„Glastuig,“ řekl muž. „Je to tedy místo, které hledáte?“
„Přesně tak. Bude dneska tvůj pán doma?“
„Je v domě,“ řekl pochybovačně vrátný. „Pokud jde o to, jestli je doma… Pošlu zprávu a uvidíme, pokud chcete, pane.“
„Budu ti moc vděčný, hochu. Tady, dej mu tohle – a tady půlpence je pro tebe.“ Předal vzkaz s žádostí o rozhovor, který si připravil, a přiložil k němu doporučení od sira Melchiora spolu s okázalou třípencovou mincí.
Jeho role bohatého plebejce tudíž začala slibně a on ji ještě podpořil tím, jak otevřeně zíral na ohromující dům a jeho rozsáhlé pozemky, když za sluhou zvolna kráčel po příjezdové cestě. Byl to starý dům – v Irsku Jamie nikdy nový neviděl – ale dobře udržovaný. Kamenné prvky byly čerstvě vyspárované a komíny – čtrnáct, spočítal je – všechny dýmaly a dobře táhly. Šest skvělých koní na vzdálené pastvině, včetně jednoho, kterého by si rád prohlédl zblízka – velký tmavý hnědák s bílou lysinou a pěkným zadkem.
Pěkně svalnatý, pomyslel si souhlasně. Před domem se rozprostíral hezky veliký trávník, přes který zahradník bez zjevného nadšení přejížděl těžkým válcem, a v zahradách se listy, mokré vlivem mrholení, nenápadně zdravě leskly.
Neměl velké pochybnosti o tom, že ho Siverly přijme, a než se dostal ke dveřím, stál v nich majordomus, aby mu vzal klobouk a plášť a zavedl ho do salonku. Ten byl stejně jako celý dům bohatě zdobený – byl v něm velký stříbrný svícen se šesti svícemi ze včelího vosku, které vrhaly štědré světlo – ale chyběl mu nějaký větší smysl pro vkus. Jamie se zvolna potuloval místností…
