Tři
Veterinář bydlel na předměstí na úpatí horského masivu, který se zvedal západně od města. Vsoukal se za volant, vycouval na příjezdovou cestu a zamířil vstříc zapadajícímu slunci, až na drobounký mizející srpek schovaný za hřebenem hor.
Skalisté hory. Vysoké, rozeklané štíty s mohutnými bělavý-mi čepicemi, které se udržely navzdory neobvykle teplému červnu. V srpnu, na vrcholu léta, se objeví holé skály, ale mnohé vrcholky si udrží sněhovou pokrývku po celý rok. Propastné rozdíly počasí patřily ke krásám tohoto koutu země. V údolí pětatřicet ve stínu, ale stačí pár hodin cesty autem a můžete si kopat jeskyně ve sněhových závějích, navlečení do prošívané bundy. A navíc slunce, které tady v horách předvádí hotová barevná kouzla, až se tají dech. Od devíti do pěti odpoledne rozpálené doběla, ale jak začne klesat do náruče hor, změní barvu na cihlově rudou, pak na oranžovou a zahalí krajinu typickou alpskou září, teplým zlatavým nádechem, až si člověk připadá jako v pohádce. A právě takovým uklidňujícím přísvitem pod večerními červánky nyní starý veterinář ujížděl. I stromy jako by někdo pozlatil, svěže zelené listí zežloutlo a travinami porostlá pláň připomínala zrající obilí ponořené v plástvi medu.
Projížděl okresní silnicí podél nekonečné řady kůlů podpírajících drátěný plot, který se táhl až k obzoru, a míjel farmy rančerů usazené uprostřed pastvin, pasoucí se dobytek a větrné mlýny, jejichž lopatky se pomalu otáčely ve večerním vánku. Večeře byla opravdu vynikající a snědl víc, než měl jinak ve zvyku. Cítil se mnohem lépe, dýchal klidněji a ani nohy se mu netřásly, jak by po celodenní námaze očekával. Vždyť kvůli potížím s nohama si také koupil nové auto. Šlapání na spojku ho v poslední době tak nesnesitelně unavovalo, že si pořídil vůz s automatickou převodovkou. Záhy zjistil, že do hor a na sníh se takové auto moc nehodí, ale co naplat, musí se šetřit. Zavrtal se do sedadla, levou nohu pohodlně na podlaze, pravou na plynu, a s rukama složenýma na volantu se rozhlížel po okolní krajině - osamělé stromy v rozlehlých pastvinách rozdělených ploty, stáda dobytka - a myslel na Sama Bodinea. Vlastně ne, myslel na jeho otce. Svého času byl starý veterinář jeho nejbližším přítelem. Oba byli tehdy ještě mladí... Kolik let už od té doby uplynulo? Třicet? Čtyřicet? Pracovali spolu, chodili na lov, rybařili. Nejbližší přítel? Spíše jediný. Byli jako bratři. Starý pán Samova otce miloval jako sourozence a upřímně želel jeho předčasného odchodu. A dnes, dvacet let po jeho smrti, se mohl jen podivovat nad tím, že lítost nad ztrátou přítele v nejmenším nepolevila. Viděl jeho syna vyrůstat z chlapce v muže, oženit se a mít děti. Pomáhal mu, co mu síly stačily. Ale syn nebyl otec. Měl jiné zájmy, jiné starosti a nic už nebylo jako dřív.
Ujížděl k Bodineovu ranči jako už stokrát a tisíckrát předtím. Projel kolem stromu, který prakticky před jeho očima vyrostl z malé sazeničky v listnatého obra a v posledních letech začal pomalu sesychat. Míjel příkopy, které pomáhal vykopat, ploty, které pomáhal stavět. Za nejbližší zatáčkou se vynořil vjezd na Bodineův pozemek. Veterinář odbočil vlevo a pomalu přerachotil přes kovovou mříž položenou přes příkop, přes mříž, jejíž oka byla tak široká, že přes ni dobytek nepřešel, a nemohl se tak zaběhnout na silnici. Za ní následovala štěrkem vysypaná příjezdová cesta a starý pán přidal plyn, až za sebou zvedl oblaka prachu. Blížil se k domu a hospodářskému stavení. Slunce už zapadlo za hory a zlatavá zář se vytratila.
Pak uviděl majitele ranče. Sam stál vedle domu na kraji širší štěrkové plochy, která sloužila návštěvníkům jako parkoviště. Vysoký, mohutný muž v plátěné košili a džínsách, ruce zapřené v bok, ostře řezaná, větrem ošlehaná tvář jako ze žuly. Starý pán ještě nezastavil a Sam už kráčel k autu.
„Díky, že jste přijel.“
Veterinář přikývl. „Co se děje?“
„Nechci nic říkat. Byl bych raději, kdybyste se nejdřív podíval.“
Starý pán se na něj pátravě zadíval a pak sáhl po své brašně. Z…
