Čtyři
Marge se dnes zdržela na policejní stanici velmi dlouho. Služba jí skončila až tehdy, když od Baynardova paláce odjela poslední hlídka. Neměla co na práci, ale tím, že zůstala, uvolnila jednoho muže z noční směny pro pátrání v terénu. Slaughter potřeboval každého policistu ve městě. Z útržků informací, které z vysílačky zaslechla, si posléze vytvořila obrázek o situaci, a měla co dělat, aby se nerozplakala. Pomocníci, kteří se sesypou ve chvíli, kdy je nejvíc potřebuje, nejsou Slaughterovi k ničemu, opakovala si neustále, ale přesto nedokázala zadržet slzy. Občas si je utřela a dál předávala vysílačkou vzkazy. Otce a matku dítěte dobře znala, s její sestrou chodila do školy. Znala tu ženu odmalička a dokonce bydlela jen dva bloky daleko. Občas rodinu navštěvovala a tomu chlapci nosívala drobné dárky. Nyní je hoch mrtvý a ona pláče soucitem s rodiči a smutkem nad zmařeným mladým životem. Ale dělala svou práci, a když se uvolněný policista vrátil na stanici, aby převzal vysílačku, snažila se nedat najevo, že plakala. Přesto to na ní poznal a chvíli s ní poseděl, dokud se mu nezdálo, že ji může bez obav nechat sednout za volant. „Potřebuješ se vyspat a zase ti bude dobře,“ řekl jí na rozloučenou, ale oba věděli, že tak jednoduché to nebude. Dnes v noci se nevyspí řada lidí. Marge poděkovala za útěchu, a když se nabídl, že ji doprovodí k autu, odmítla - vysílačka by zůstala bez obsluhy. Za pět let práce pro Slaughtera poznala hodnotu sebeovládání a věřila, že své emoce zvládne.
Vyjela z parkoviště. Do sobotní půlnoci chybělo pouhých několik minut. Za normálních okolností by ulice kypěly životem, zejména v okolí barů a hospod, kam si mladí honáci o víkendech přijížděli po celotýdenní dřině vyhodit z kopýtka. Marge však nepřekvapilo, že je centrum města nezvykle mrtvé. Několik osobních aut a náklaďáků, tamhle před barem usrkuje pivo z plechovek dvojice mužů, jinak nikdo. Vypadá to tady jako ve všední den, pomyslela si Marge a uvažovala, jestli se už rozšířila zpráva o nákaze, nebo jestli rančeři zůstali doma proto, aby hlídali svá stáda, protože v poslední době jim je něco vybíjí. Bez ohledu na příčiny to ticho Marge znepokojovalo. Na předměstí si všimla, že v řadě domů se svítí, a i to se vymykalo normálnímu obrázku sobotní noci. Litovala, že neměla možnost promluvit si se Slaughterem, ale nechtěla ho zdržovat - měl starostí až nad hlavu. Ale myšlenka na osamělou noc ji vůbec nelákala, a tak projela kolem svého domku a dojela o dva bloky dál. Říkala si, že jestli se u nich bude svítit, zastaví se alespoň na chvíli a pokusí se matce a otci ulevit v jejich žalu.
Svítilo se vpředu i vzadu a před domem stál osobní automobil a za ním dodávka s emblémem instalatérské firmy. Oba jsou tedy doma, pomyslela si Marge. Zaparkovala vedle chodníku a uvažovala, jestli nejde nevhod. Ale pokládala návštěvu truchlících za svou povinnost, a když už je tady... Vystoupila, zamkla auto a zaposlouchala se do vržání cvrčků. Všechna okna zářila do noci a Marge napadlo, že rodinu navštívil i někdo další. Pak zaslechla hlasy, oba mužské, zesílené, jakoby vzteklé. Znovu, ještě hlasitěji. Ti dva po sobě řvali. Marge strnula a cvrčci zmlkli. Z domku vyběhl muž, s nímž se Marge už jednou setkala - soused z vedlejšího domku. Rozhlédl se, jako kdyby chtěl přivolat pomoc, a když spatřil Marge, vyhrkl: „Kristepane, ona zešílela.“
„Cože?“
A pak Marge uslyšela zavrčení. Instinkt jí radil vzít nohy na ramena, ale přemohla prvotní úlek a vydala se pomalu k domku, když se s řinkotem roztříštilo okno jídelny. Prolétly jím dvě bojující postavy a dopadly na prkna verandy. Matka a otec. Matka vrčela jako rozzuřené zvíře a otec nesrozumitelně křičel a vřískal. Ležela na něm, kousala ho a škrábala.
Marge vyběhla po schodech. „Pomozte mi!“ křikla na souseda. „Musíme ji z něho sundat!“
„Ale ona je šílená,“ namítl soused.
Marge později vzpomínala, že v tom okamžiku pomyslela na Slaughtera a uvažovala, jak by se šéf v takové situaci zachoval. Přála by si, aby…
