5.
Stejně jako při západu slunce, který předtím Rambo ohromeně sledoval, bylo kolo oranžového měsíce nesmírně velké. Průzračné nebe i lom světla v afghánských zeměpisných šířkách zvětšily měsíc, že plul skoro nad zemí. Jeho jas postupně všechno zalil stříbrem.
Skála, přes níž teď Rambo nesl nosítka, byla v tom jasu bílá jako smrt. Nahoře byl Mousa a kůň, který zvedal konec nosítek. Oba vypadali jako duchové.
Trautman, i když naživu, vypadal jako mrtvý. Rambo pohlédl dolů. Tam Michelle vedla koně. Hluboko pod nimi se ještě stále míhaly světlomety - oči ptáků, smrtí.
Přehodil si tyče v dlaních a s námahou se šplhal dál. Ačkoli noc byla chladná, potil se námahou.
V tom tichu a průzračném vzduchu se každé zaskřípání kamenů pod botami zdálo hlučné. Větší kameny, jež drtila koňská kopyta při pádu dolů rachotily jako střelba.
Za další chvíli se dostali z lesního pásma. Čím byli výše, tím se jim hůř dýchalo. Hruď se Rambovi nadouvala jako měchy v té kovárně v Bangkoku, ale plícím to pořád nestačilo. Cítil se bídně.
Také žaludek se mu začal zase svírat.
"Třicet minut," řekla vedle něho Michelle.
Přikývl. Dohodli se, že budou Trautmanovi dávat pít každou půlhodinu. I když Rambo nechtěl zastavit, aby si odpočinuli, vždycky ochotně zastavil kvůli Trautmanovi. Spustil tyče nosítek a masíroval si bolavé paže. Mousa zatím nakláněl láhev nad Trautmanova ústa. Voda mu stékala po bradě. Ale hrdlo se pohnulo.
Polkl. A znovu.
"Teď se napijete vy," řekla Michelle.
"Nemám žízeň," řekl Rambo a cítil, že se mu dělá špatně.
"Jen pijte."
Když se tedy napil, podala mu kus chleba. Pomalu žvýkal a doufal, že se žaludek vyrovná s tím náhlým útokem. Zvedl nosítka.
Cítil, že jeho šlachy sice protestují, ale pospíchal zase vzhůru.
Došli až tam, kde ležel první sníh. Vzduch se tak ochladil, že Michelle musela Trautmana zabalit do přikrývky. Další přikrývku ovázala Rambovi kolem ramen. Visela mu přes záda až ke kolenům.
Stejně obrnila proti chladu sebe i Mousu. Šli dál. Studený vzduch bodal Ramba do tváří i do rukou. Z úst mu vyletovaly kapky zmrzlého dechu. Sníh byl suchý a tvrdý. Když boty prolomily horní vrstvu, sypký prašan pod ní vydával vrzavý zvuk. Sníh mu sahal až ke kotníkům. Pak k lýtkům. Ke kolenům. Pokoušel se jít ve stopách, které zanechal Mousův kůň.
Před sebou spatřil ve sněhu širokou brázdu. Zatáčela se doprava vzhůru. Nejdřív nechápal, co ji mohlo způsobit, až když se k ní přiblížil na dosah dlaně, rozeznal otisky koňských kopyt. Bylo jich mnoho. Pochopil vše. Tudy šel Mosaadův kmen, tudy se prodírali jeho jezdci sněhem. Při jejich rychlosti už mohou být pár mil napřed.
Možná až na druhé straně za štítem nebo někde v lese na protější straně.
Dobré tempo, pomyslil si Rambo.
Ale blížící se hluk vrtulníků ho znervózňoval. Uvědomil si totiž ještě něco: Zatímco stopa mohla být užitečná, mohli by jít pohodlněji, na druhé straně představovala velké nebezpečí. Až helikoptéry doletí až sem, nemohou přehlédnout širokou stopu ve sněhu. Pak ji ovšem budou sledovat tak dlouho, dokud neobjeví jezdce, kteří ji po sobě zanechali.
Podíval se nad sebe. Jas měsíce osvětlil dva horské štíty, mezi nimiž bylo zasněžené sedlo. Průsmyk.
"Mouso, dostaneme se tamtudy taky k cíli?"
"Ano. Ale těžko. Lehčí cesta doprava. K průsmyku, kudy stopa."
"Na ní nemůžeme zůstat. Helikoptéry se po ní vydají."
"Uvidí i menší stopu co my děláme."
"Budou si myslet, že širší cesta je důležitější," řekl Rambo.
"Zaměří se na ni. Aspoň většina strojů. Raději budu mít nad sebou jednu mašinu než dvacet."
Mousa se smutně zadíval na zdupaný sníh, pak se otočil a odvedl koně od stopy. Od úst mu šla pára, jak namáhavě dýchal, když se prodíral hlubokým křupajícím sněhem. Rambo opět pozvedl nosítka.
Šli dál. A vzhůru.
