Za normálních okolností volné rysy tvého strýce se zmatením vypnuly.
„Adoptovaný? Co tě proboha vede…?“
Sedíš vedle něj na pohovce v jeho obývacím pokoj, všechno mu vysvětluješ a ukazuješ mu listiny.
Jeho vrásčité obočí se stahuje. Vrtí holou hlavou. „Náhoda.“
„To moje žena prohlašuje také.“
„Tak ji poslechni. A poslechni mě. Jakube, s tvým otcem jsme si byli tak blízcí, jak je to u bratrů vůbec možné. Neměli jsme jeden před druhým žádné tajemství. Ani jeden z nás nikdy neudělal nic důležitého, aniž se před tím toho druhého zeptal na jeho názor. Když se Šimon – ať odpočívá v pokoji – rozhodl vzít si tvou matku, tak než o tom řekl rodičům, nejdřív o tom dlouho debatoval se mnou. Věř mi, opravdu, kdyby on a Ester uvažovali o adopci, řekli by mi to.“
Oddychneš si a chceš tomu věřit, ale mučí tě pochyby. „Tak proč potom…?“ V hlavě ti buší.
„Povídej, Jakube.“
„Dobrá, dejme tomu, že je náhoda, že všechny ty listiny byly pohromadě v bezpečnostní schránce mých rodičů. Dejme tomu, že jsou to věci, které spolu nemají nic společného. Ale proč…? Pokud vím, táta žil vždycky v Chicagu. Nikdy jsem na to dřív nepomyslel, ale proč jsem se nenarodil tam namísto v Kalifornii?“
Tvůj strýc se celý napjatý soustřeďuje. Unaveně krčí rameny. „Je to dlouho. Devatenáct set“ – šilhá brýlemi na tvůj rodný list – „třicet osm. Tolik let. Těžko si něco pamatovat.“ Odmlčí se. „Tvoje matka a otec velmi chtěli děti. To si pamatuji. Ale ať se snažili sebevíc… No, tvůj otec a matka ztráceli odvahu. Pak jedno odpoledne přišel ke mně do úřadu a zářil. Řekl mi, ať si vezmu na zbytek dne volno. Měli jsme co oslavovat. Tvoje matka byla těhotná.“
Při pomyšlení na rodiče a na to, jak ti scházejí, se chvěješ zármutkem. Zadržuješ slzy, ale přesto tě to nutí říct: „To pořád nevysvětluje, proč jsem se narodil v Kalifornii.“
„Už se k tomu blížím.“ Strýc si tře scvrklou tvář. „Ano, už to bude… Devatenáct set třicet osm. To nejhorší z velké krize bylo pryč, ale časy ještě pořád nebyly dobré. Tvůj otec říkal, že když je dítě na cestě, potřebuje vydělat víc peněz. Měl pocit, že Kalifornie – Los Angeles – dává nejlepší šance. Zkoušel jsem mu to vymluvit. Za další rok, řekl jsem mu, se Chicago dostane dál. Navíc by musel absolvovat všechny potíže s registrací, aby mohl v Kalifornii vykonávat praxi. Ale trval na tom. A samozřejmě, měl jsem pravdu. Chicago se brzy dostalo nahoru. A co víc, když se to stalo, tvůj otec a matka už o Los Angeles neměli zájem, takže po šesti nebo sedmi měsících přijeli zpátky, zrovna po tom, co ses narodil.“
„To pořád ne…“
„Co?“
„Los Angeles není Redwood Point. Nikdy jsem o tom místě neslyšel. Co tam rodiče dělali?“
„Ach, tohle.“ Strýc zdvihá tenké bílé obočí. „Žádná záhada. Redwood Point bylo letovisko nahoře na pobřeží. V srpnu je v L. A. vedro k nevydržení. Když už měla tvoje matka blízko k porodu, otec se rozhodl, že by měla být někde, kde by ji vedro tolik netrápilo, blízko k moři, kde by jí bylo ve větru příjemně. Tak si udělali takovou dovolenou a ty ses tam narodil.“
„Ano,“ říkáš. „Skvěle logické. Nic záhadného. Kromě…“ Rukou ukazuješ ke kávovému stolku. „Proč si otec nechal smlouvu té ženy o souhlasu s adopcí?“
Strýc zdvíhá podrážděně ruce s hnědavými jaterními skvrnami. „Ale běž. V Redwood Point si zřejmě našel příležitost dělat nějakou úřední práci. Aby pomohl zaplatit účty tvé matky za nemocnici a doktora. Když se přestěhoval zpátky do Chicaga, mohly se mu úřední listiny smíchat s osobními. Náhodou se všechno, co mělo co dělat s Redwood Point, dostalo dohromady.“
„A otec si nikdy nevšiml té chyby, i když určitě tolikrát otevíral bezpečnostní schránku? Tomu se mi nechce věřit…“
„Jakube, Jakube. Minulý měsíc jsem šel do své schránky a našel jsem tam cenné papíry, o kterých se ani nepamatuji, že jsem je kupoval a už vůbec ne, že bych je dával do schránky. Člověku se stane, že něco přehlédne.“
„Otec byl nejpořádnější člověk, jakého jsem kdy znal.“
„Bůh ví, že ho mám rád a Bůh ví, že mi chybí.“ Tvůj strýc si hryže ble…
