Redwood bar na rozbité betonové cestě nad pobřežím má čerstvé sekvojové stěny, díky nimž vyhlížejí přilehlé budovy ještě ušmudlaněji. Procházíš dveřmi, na nichž je namalovaná kotva, a máš pocit, že jsi vešel do obchodu s námořními potřebami nebo nastoupil na rybářskou loď. V koutě stojí pruty. Síť lemovaná bójkami visí na jedné stěně. Různé námořnické přístroje, sextant, kompas, další, který nedokážeš pojmenovat, všechny vypadají navzdory nablýskanému kovu starobyle a všechny leží na polici vedle vyleštěného ohmataného kormidelního kola visícího vedle baru. Robustní čtverhranné stolky mají všechny kapitánská křesílka.
Tvoji pozornost upoutají hlasy ve vzdáleném rohu vpravo. Pět mužů tam sedí a hraje karty. Oblak cigaretového kouře zamlžuje lampu nad jejich stolem. Jeden z mužů – něco přes padesát, s širokým hrudníkem, krátkými pískovými vlasy a nazrzlou pletí – má na sobě policejní uniformu. Pečlivě si prohlíží svůj list.
Jeho společník volá na barmana, „Rayi, ještě jedno, jo? A co ty, Hanku?“
„Je teprve za deset pět. Ještě jsem ve službě,“ říká policista a pokládá karty. „Full house.“
„Zatracená práce. Dostal mě.“
„No to je sakra víc než straight.“
Muži odhazují karty na stůl.
Policista shrnuje čtvrťáky. „Teď jsem na řadě já. Stud poker se sedmi kartama.“ Míchá karty a šilhá tvým směrem.
Barman staví na stál pivo a přichází k tobě. „Co to bude?“
„No, třeba soda,“ říkáš. „Co bych… Vlastně jsem chtěl mluvit s panem Kitrickem.“
Policista jméno zaslechl a šilhá dokonce ještě usilovněji. „Něco naléhavého?“
„Ne. Naléhavé to není.“ Krčíš napjatě rameny. „Stalo se to před mnoha lety. Řekl bych, že to může ještě chvilku počkat.“
Policista se mračí. „Tak my dohrajeme tohle kolo, kdyby vám to nevadilo.“
„Jen klidně hrajte.“
Platíš u baru a srkáš sodovku. Otáčíš se ke zdi na druhé straně místnosti a všímáš si fotografií, desítek fotografií, zažloutlých, pomačkaných a zašlých obrázků. Ale dokonce i na tu dálku poznáváš, co fotografie představují, a neodolatelně přitahován a s potlačovaným zamrazením kráčíš k ním.
Redwood Point. Snímky zachycují letovisko v jeho nejlepších letech, před padesáti šedesáti lety. Auta veteránských kategorií lesknoucí se novotou na něčem, co kdysi bývala hladce dlážděná, rušná ulice před domem. Pláž je přecpaná lidmi na prázdninách v plavkách starého střihu. Působivé dlouhé molo je zaplněné rybáři. Zátoka je posetá loďmi. Na chodnících si vykračují chodci, nahlížejí do obchodů nebo ukazují k oceánu. Jiní jedí párky a cukrovou vatu. Všichni jsou dobře oblečení, domy vypadají čistě a okna se lesknou. Černý pátek, pomyslíš si. Ale ne každého vyhodili z práce a tady hledali ti bohatší únik z letního vedra a hluku města. Skvělý hotel z obrázku – hosté drží orosené sklenice nebo se ovívají na prostorné terase – je to nepochybně ta zřícenina na spadnutí, kterou jsi viděl při příjezdu. Další budova, rozlehlá, s věžičkami a štíty ve viktoriánském stylu, sedí na hřebenu nad městem, asi je to ta ohořelá ruina, které jsi si všiml před tím.
Duchové. Vrtíš hlavou. Většina lidí na snímcích dávno zemřela a budovy zemřely také, jen nespadly. Jaké plýtvání, myslíš si. Co se to tady stalo? Jak mohl být čas k tomuto místu tak krutý?
„Určitě to tu bývalo pěkné,“ říká chraptivý hlas za tebou.
Otáčíš se směrem k náčelníku Kitrickovi a vidíš, že má v ruce sklenici piva.
„Je pět pryč. Mám po službě,“ říká. „Děkuju vám, že jste mě nechal dohrát. Co pro vás mohu udělat? Říkal jste, něco před lety?“
„Ano. Asi v době, kdy vznikly tyhle fotky.“
Policistovy oči změnily směr pohledu. „Prosím?“
„Mohli bychom si někde promluvit? Je to osobní záležitost.“
Náčelník Kitrick ukazuje ke dveřím. „Mám úřadovnu zrovna naproti.“
Páchne to tu zatuchlinou. V rohu u stropu se houpe pavučina. Procházíš kolem lavičky v čekárně, procházíš skřípajícími dvířky a stojíš uprostřed velké úřední místnosti proti třem psacím stolům, ze kterých jsou dva zaprášené a prázdné. Telefon, ale žádná vysílačka. Skříň na spisy. Na jedné stěně ka…
