Během napjatého odpoledne přešetřuješ své jediné další vodítko, snažíš se odhalit, co se stalo s June Engleovou, sestrou, jejíž jméno se objevuje na rodných listech z Redwood Point. Jestliže není mrtvá, už je dnes určitě v důchodu. Mnoho bývalých sester přesto zachovává vztahy k původnímu povolání, nadále zůstávají členkami profesních organizací a předplácejí si časopisy pro sestry. Ale ať voláš na kolik chceš společností, nemůžeš po June Engleové najít jedinou stopu.
Do té doby přišel večer. Mezi hovory jsi si objednal večeři do pokoje, ale vařený losos zůstává netknutý, rozmrzelost v ústech ti sebrala veškerou chuť k jídlu. Na informacích v San Francisku získáváš domácí telefonní číslo doktora Adamse.
Telefon zdvihá žena, unavený hlas. „Ještě je v… Ne, počkejte moment. Myslím, že ho slyším u dveří.“
Prsty na sluchátku se ti svírají.
Teď už známý napjatý mužský hlas, trochu udýchaný, říká: „Prosím, tady je doktor Adams.“
„To jsem zase já. Dneska jsem vám volal do ordinace. O sanatoriu v Redwood Point? O roce devatenáct set třicet osm?“
„Ty syčáku…!“
„Tentokrát nepokládejte, doktore. Všechno, co na vás chci, jsou odpovědi na mé otázky, pak vás nechám na pokoji.“
„Na obtěžování jsou zákony.“
„Věřte mi, o těch zákonech vím všechno. Mám praxi v Chicagu. Doktore, proč se tak bráníte? Proč by vás otázky o tom sanatoriu měly znervózňovat?“
„Nemusím s vámi mluvit.“
„Ale když nebudete, bude to vypadat, že máte co skrývat.“
Slyšíš, jak doktor polyká. „Proč…? Nemám s tím sanatoriem nic společného. Otec zemřel před deseti lety. Nemůžete nechat minulost na pokoji?“
„Ne, svoji minulost nemohu,“ naléháš. „Váš otec podepsal můj rodný list v Redwood Point v roce devatenáct set třicet osm. Existují věci, které potřebuji vědět.“
Doktor váhá. „Dobrá. Jako například?“
„Černý trh s adoptovanými dětmi.“ Slyšíš doktora, jak se nadechuje, pak pokračuješ. „Myslím, že váš otec vypsal na mém rodném listu chybné informace. Myslím, že nikdy nezapsal jméno mé pravé matky a místo toho zapsal jména páru, který mě adoptoval. Proto neexistuje zapečetěný rodný list s jménem mé skutečné matky. Adopce nebyla nikdy zákonně schválená, takže nebylo nutné pozměňovat chybný rodný list ve svazku u soudu.“
„Ježíšikriste,“ říká doktor.
„Mám pravdu?“
„Jak to já mám ksakru vědět? Když otec na začátku čtyřicátých let sanatorium zavřela odjel z Redwood Point, byl jsem kluk. Pokud jste byl ilegálně adoptován, nemá to se mnou naprosto co dělat.“
„Přesně tak. A váš otec je mrtev, takže nemůže být žalován. A navíc se to stalo tak dávno, kdo by se zajímal? Kromě mě. Ale, doktore, vy jste z mých otázek nervózní. Z toho je jasné, že něco víte. Vy sám určitě nemůžete být žalován za něco, co prováděl váš otec. Tak co vám ublíží, když mi řeknete, co víte?“
Doktorův hlas zní suše. „Památka mého otce.“
„Ach,“ říkáš. „Ano, jeho pověst. Podívejte se, nemám zájem o šíření nějakého skandálu a o to, abych někoho zničil, ať živého nebo mrtvého. Chci jenom vědět pravdu. O sobě. Kdo byla moje matka? Mám někde bratra nebo sestru? Adoptovali mne?“
„Takových peněz.“
„Cože?“ Svíráš sluchátko pevněji.
„Když otec zavřel sanatorium a odjel z Redwood Point, měl dost peněz. Byl jsem teprve kluk, ale i já jsem věděl, že si nemohl vydělat malý majetek jenom tím, že přiváděl na svět děti v přímořském letovisku. A vždycky bylo těch dětí tolik. Pamatuji se, že chodil každé ráno do školky. A pak jednou úplně vyhořela. A hned potom zavřel sanatorium a koupil si dům v San Franciscu a už nikdy nepracoval.“
„Školku? Myslíte jako školku na stromky?“
„Ne. Budova na hřbetu nad městem. Velká, se všemi těmi komíny a štíty.“
„Viktoriánská?“
„Ano. A tam žily ty těhotné ženy.“
Zachvěl jsi se. Hrudník máš jakoby sevřený v ledu.
„Otec tomu vždycky říkal školka. Pamatuju se, že se vždycky usmíval, když to říkal. Proč do něj šťourat?“ říká doktor. „Všechno, co dělal, bylo rození dětí! A dělal to dobře! A jestli mu někdo platil spoustu peněz za to, že dával na rodné listy falešné informac…
