Krásné nestříhané vlasy hrobu (David Morrell)

Redwood bar se od tvé minulé návštěvy nijak nezměnil. Náčelník Kitrick a jeho přátelé zase hrají karty u stolku vpravo vzadu. Oblak cigaretového dýmu opět zamlžuje světlo nad jejich hlavami. Číšník stojí za barem vlevo, starobylé námořní přístroje se lesknou na polici za ním. Ale tebe to nutí k pokrčeným zašlým fotografiím na zdi vpravo.

Tentokrát je nestuduješ nevinně. Vidíš zažloutlou budovu zašpičatělé školky se štíty. Pohled zaostřuješ na malé detaily, jímž jsi nevěnoval pozornost, když jsi fotografie viděl poprvé. Několik žen, zmenšených, protože fotograf vyfotografoval dlouhý snímek velké viktoriánské budovy, sedí na trávníku obklopeném květinovými zahradami, zády k cihlové zdi… tvá mysl se brání… zdi školky.

Každá ta žena – mladá! tak mladá! – drží na klíně dítě. Ženy se sladce usmívají. Hrají to? Nutili je, aby se usmívaly?

Byla jedna z těchhle žen tvoje matka? Jsi jedno z těch dětí? Mary Reillyová, jaké zoufalství tě donutilo, aby ses takhle usmívala?

Za tebou říká hrubý hlas náčelníka Kitricka: „Dnes k nám jenom málo turistů zavítá podruhé.“

„Ano, nemůžu se Redwood Point nabažit.“ Otáčíš se a všímáš si, že náčelník Kitrick – není ještě pět hodin – drží sklenici piva. „Dalo by se říct, že mě pronásleduje.“

Náčelník Kitrick si srká piva. „Řekl bych, že jste u soudu nenašel, co jste chtěl.“

„Vlastně jsem se dozvěděl víc, než jsem čekal.“ Hlas se ti chvěje. „Chcete mluvit tady nebo u vás v kanceláři?“

„Záleží na tom, o čem chcete mluvit.“

„O Guntherových.“

* * *