Kapitola dvacátá první
RÁNO UŽ ZASE PRŠELO, HUSTĚ a drobně, a obrysy krajiny se ztrácely v šedi a oparu. Vyjeli z trosek usedlosti, oblečeni opět po způsobu nyissijských otrokářů, a obrátili se po východním břehu jezera na sever.
Garion jel mlčky a jeho myšlenky byly těžké a temné jako mraky, jež se mu honily nad hlavou. Hněv, který v něm bouřil včerejšího večera, se změnil v ledové odhodlání. Spravedlnost, jak mnohokrát slýchal, je jen abstraktní pojem, ale pokud mu někdy vkročí do cesty malloreánští zběhové zodpovědní za zvěrstva na statku, byl rozhodnut změnit abstraktní pojem v tvrdou realitu. Bylo mu jasné, že by Belgarat a Polgara jeho záměry neschvalovali, navenek se tedy tvářil klidně a svou pomstu - pokud nespravedlnost - si nechával pro sebe.
Když dorazili na blátivou cestu vedoucí od severního konce jezera na jihovýchod až k městu Rak Kthaka, shledali, že je ucpaná houfy vyděšených poddaných, oděných povětšinou v rozedrané cáry a třímajících skrovné uzlíky toho mála, jež se jim podařilo ze svého majetku zachránit
"Pojedeme radši mimo cestu," rozhodl Belgarat. "Pokud se budeme prodírat tímhle davem, ztratíme spoustu času."
"Jedeme tedy do Rak Kthaky?" zeptal se Sadi.
Belgarat přejel pohledem davy valící se po cestě. "V tuhle chvíli neseženeš v Rak Kthace ani vor, natožpak loď. Dáme se přes les a proklestíme si cestu na jih mezi stromy. Nerad se na nepřátelském území zdržuji v otevřené krajině, a pokud si budeme chtít najmout člun, podaří se nám to lépe v rybářské vesničce než v městském přístavu."
"Co kdybyste jeli napřed," navrhl Silk. "Já bych se těch lidí na pár věcí zeptal."
Belgarat zamručel. "To není tak špatný nápad. Ale ať ti to netrvá moc dlouho. Rád bych se k Velkému jižnímu lesu dostal ještě do jara."
"Půjdu s ním, dědečku," nabídl se Garion. "Potřebuji přijít na jiné myšlenky - potom, co jsem včera viděl.''
Dvojice jezdců se prodírala vysokou travou k širokému proudu vyděšených uprchlíků, mířících na jih. "Garione," ozval se Silk a přitáhl uzdu, "není támhleto Sendařan - ten chlapík, co tlačí trakař?"
Garion si zaclonil oči před deštěm a prohlížel si podsaditého muže, kterého Silk označil. "Vypadá tak," souhlasil. "Ale co by Sendařan dělal zde v Kthol Murgosu?"
"A co kdybychom se ho zeptali? Sendařané milují klepy, takže by nám mohl ledacos zajímavého povědět." Mužík opatrně manévroval s koněm, až se octl po boku muže s trakařem. "Dobrýtro, příteli," pozdravil přátelsky. "Jsi dost daleko od domova, co?"
Podsaditý chlapík postavil trakař a nedůvěřivě si změřil Silka v jeho zeleném nyissijském šatu. "Nejsem otrok," ohradil se, "takže si nech zajít chuť."
"Ty myslíš tohle?" rozesmál se Silk a zatahal za cíp otrokářského hábitu. "Neboj se, příteli, nejsme Nyissánci. Tyhle hadry jsme jen před nedávném našli na nějakých tělech u cesty. Napadlo nás, že by se mohly hodit, pokud se dostaneme do nesnází. Ale co ty, propána, děláš v Kthol Murgosu?"
"Utíkám," odvětil Sendařan žalostně, "stejně jako ostatní. Copak jste neslyšeli, co se stalo?"
"Ne. Byli jsme mimo dosah."
Podsaditý muž opět zvedl rukojeti trakaře a lopotil se dál po travnalém kraji cesty. "Západně od Gorutu je celá malloreánská armáda," prozradil. "Vypálili město, kde jsem žil, a pobili polovinu obyvatel. S Rak Kthakou se ani nenamáhali, takže tam teď mířím. Pokusím se najít loď, která míří někam k Sendarii. Zničehonic mě přepadl stesk po domově."
"Ty jsi žil v murgoském městě?" podivil se Silk.
Chlapík se zašklebil. "Dobrovolně to nebylo," opáčil. "Před deseti lety jsem zrovna obchodoval v Tolnedře a dostal jsem se tam do křížku se zákonem. Podplatil jsem tedy kapitána jedné obchodní lodi, aby mne dostal za hranice. Byl to ale pěkný darebák; když ze mne vytáhl všechny peníze, které mohl, vysadil mne v půli cesty - na molu v Rak Kthace. Dostal jsem se pak do jednoho města na severním břehu jezera. Nechali mne tam, protože jsem byl ochoten dělat věci, které jsou pod murgoskou důstojnost, ale na druhé straně jsou příliš důležit…
