15.
Nazítří, přesně ve čtvrt na jedenáct, soudce Abraham Morrison zaklepal kladívkem, aby v soudní síni zjednal klid. Tom Armour vypadal v naškrobené bílé košili, tmavomodrém obleku a nové kravatě důstojně a působivě. Dokonce vstal ráno o čtvrt hodiny dřív, aby si vyleštil boty. Na konci procesu chtěl vypadat co nejlépe, záleželo na tom. Charles naopak v šedém bankéřském obleku a otcově kravatě působil uměřeným a střízlivým dojmem.
„Dnes jsou na programu závěrečné projevy, dámy a pánové,“ vysvětlil soudce porotě. Její členové už celý měsíc bydleli v hotelu Chelsea a museli toho mít dost. Někteří z nich začínali vypadat značně vysíleně.
V té chvíli však Tom Armour vstal a požádal o svolení přistoupit k soudci, spolu s ním i Bill Palmer.
„O co jde, pane obhájce?“ zeptal se ho soudce tlumeným hlasem a svraštil čelo.
„Nové důkazy, Vaše Ctihodnosti. Máme s tím malý problém. Mohli bychom to projednat ve vaší kanceláři?“ Soudce nevypadal zrovna šťastně. Proces byl téměř u konce, a Tom najednou hovoří o nových důkazech! Co to má k čertu znamenat?
„No dobrá,“ pozval je mávnutím ruky dovnitř. Všichni tři zůstali za zavřenými dveřmi do půl dvanácté, zatímco se dohadovali mezi sebou i se soudcem. Byl ochoten nechat muže svědčit, ale nechtěl mu udělit milost. Pokud to skutečně udělal, bylo podvržení pyžama v domě Charlese Delauneyho federálním trestným činem, a navíc toho svědek zřejmě věděl o únoscích víc a kryl je.
„Říkám, abyste ho dal zatknout,“ navrhoval Palmer.
„Nemůžu prozradit svůj zdroj,“ namítl Armour.
„Co když lže?“
„A co když ne? Jestli nastražil pyžamo a medvěda, Delauney není vinen.“
„Ježišikriste! Kdo je ten chlap?“ Palmer málem křičel.
„To vám nemůžu říct, dokud se nedohodneme.“
Soudce začínal vypadat pěkně nasupeně a vůbec ho netěšilo, na čem se nakonec dohodli.
„Dávám vám osmačtyřicet hodin, abyste si ověřil, jestli je to podvrh, nebo ne. Využijte FBI, námořnictvo, armádu. Je mi jedno, co uděláte, ale postarejte se, abyste pro mě měl víc než tohle. A tomu chlapovi nic neslibuju. Všechno prověřte, zjistěte, co se děje. A radil bych vám, abyste tady byl do osmačtyřiceti hodin s důkazy, nebo vám přišiju znevažování soudu a strčím toho vašeho informátora do vězení. Je vám to jasné?“
„Ano, pane. Děkuju.“ Tom Armour zářil. Měl dva dny na to, aby dokázal zázrak, ale snad mu pomůžou přátelé Beatrice Ritterové.
„Jste přístupný odložení přelíčení o dva dny, pane Palmere?“ zeptal se soudce.
„Mám snad na vybranou?“ Prokurátor vypadal otráveně, ale rezignovaně. Byl už připravený excelovat ve své závěrečné řeči.
„Ani ne.“ Soudce se na něj usmál a Tom se rozesmál nahlas.
„Takže souhlasím. Co jiného mi zbývá. Ale radím vám, aby to stálo za to. Osobně si myslím, že to jsou všechno fámy. Delauney je vinen, je to jasný jak facka, ten všivej komunistickej hajzl.“
„Nemluvte takhle o mém klientovi,“ napomenul ho Tom Armour přísně.
„Tak si neberte klienty, jako je on.“
Všichni tři muži se vrátili do soudní síně a soudce vysvětlil, že se možná objevily nové důkazy a řízení se na dva dny odkládá kvůli nezbytnému vyšetřování. Proces měl pokračovat v pátek. Všem poděkoval, že přišli, a soud byl odročen, zatímco Tom šeptem vysvětloval Charlesovi, co se stalo. Jakmile vstal, dal znamení Johnu Taylorovi.
„Mohl bych s vámi na minutu mluvit? Potřebujeme pomoc.“
„Jistě.“ Oficiálně měl John pomáhat prokuratuře, ale současně bylo jeho úkolem pomáhat všem najít Teddyho.
„Můžeme jít na chvíli někam, kde je klid?“ Zatímco Charlese odváděli zpátky do vazby, Tom vešel za Taylorem do prázdné kanceláře.
„Co máte?“
„Nevím to určitě. Ale myslím, že je to dobrý.“ Vysvětlil, co se dozvěděl od svého zdroje. „Ten chlap je pekelně vystrašenej. Vzal za to prachy a teď je spoluviník nebo má přinejmenším na krku maření výkonu spravedlnosti. Trestní rejstřík má kilometry dlouhej, teď je v podmínce a je celej podělanej jít svědčit.“
„Aspoň není slabomyslnej. Kdo je to? Třeba ho znám.“
„Asi ano. Ale když vám to řeknu, musíte mi pro toho ch…
