Kapitola 17.
Když Tanya v pátek ráno vešla po špičkách k Zoe do ložnice, aby ji zkontrolovala, její přítelkyně ještě spala, ale zdála se klidná. Včera večer už něco snědla a Mary Stuart, která se na ni přišla také podívat, usoudila, že Zoe má i lepší barvu.
Právě se chystaly na vyjížďku na koni, když Zoe vstala a v županu vstoupila do obývacího pokoje. Potěšilo je zjištění, že je Zoe v pořádku. Vypadala daleko lépe.
„Jak ti je?“ zeptala se Mary Stuart úzkostlivě. Obě se o ni tolik strachovaly.
„Jsem jako znovuzrozená,“ odpověděla Zoe a skoro litovala, že jim prozradila své tajemství. Ale už to bylo venku a pro Zoe hodně znamenalo, že ji její přítelkyně podpoří. „Omlouvám se, že jsem vás včera tak obtěžovala.“
„Neblázni,“ okřikla ji Tanya. Jejich oči se střetly a obě věděly, co si každá myslí. Bylo mezi nimi skutečné pouto, opravdové přátelství na celý život. „Chceme, abys byla opatrná. Zůstaň dneska v posteli a hodně odpočívej. Vrátíme se v poledne, jestli něco nepotřebuješ,“ pokračovala Tanya a objala ji. Překvapilo ji, že pod flanelovým županem je Zoe tak křehká, ještě víc, než se zdálo.
„Nechceš, abychom s tebou zůstaly?“ zeptala se vlídně Mary Stuart, ale Zoe to odmítla.
„Chci, abyste si to vy dvě užily. Zasloužíte si to.“ Každá svým způsobem prošla ošklivým obdobím, smrtí, rozvodem, veškerými traumaty, která utvářejí život a jsou výzvou pro člověka, aby je překonával.
„Všechny si to zasloužíme,“ poznamenala Mary Stuart, „ty zrovna tak.“
„Jen se chci vrátit do práce,“ řekla Zoe. Začínala se už cítit provinile kvůli tomu, že je tak líná, a připadlo jí, že být další týden pryč je učiněný hřích. Věděla však, že se potřebuje zotavit z té drobné příhody, která ji tady postihla.
„Buď hodná a lenivá.“ Tanya jí pohrozila prstem a za pár minut odešly s Mary Stuart na snídani.
Hartley se u stolu vyptával na Zoe a znovu to celé probírali.
Považovali ji za velice statečnou a Tanya byla vděčná, že ji Sam tolik podpořil.
„Musí to být neobyčejný člověk,“ obdivoval ho Hartley, když mu Mary Stuart vyprávěla, jak Sam na Zoeinu chorobu reagoval. Pořád ještě mu neprozradily, že Zoe má AIDS, a ani to neměly v úmyslu. Hartley se domníval, že má rakovinu.
„Třeba se uzdraví,“ poznamenal, ale bylo jasné, že to považuje za nepravděpodobné. „Znal jsem jeden pár, který udělal něco podobného. Vzali se i přes smrtelnou chorobu, která partnerku postihla. Byli to ti nejzajímavější lidé, které jsem kdy poznal, a patrně také nejšťastnější. Myslím, že díky tomu žila i déle. Prostě jí nedovolil odejít a ona s tím statečně bojovala. Jejich láska jí darovala pár let života navíc. Nikdy na ně nezapomenu. Mám dojem, že se ani znovu neoženil, napsal o ní knihu a byla to ta nejdojemnější věc, jakou jsem kdy četl. Nedokážu popsat, jak jsem ho obdivoval. Miloval ji víc, než kdy muž miloval ženu.“ V očích Mary Stuart se objevily slzy, když ho poslouchala, a něco podobného by přála i Zoe.
Sam odpoledne zavolal Zoe a dlouho si povídali. Chtěl, aby mu doopravdy slíbila, že se vezmou, a Zoe stále tvrdila, že se zbláznil.
„Nemůžeš mě požádat o ruku,“ bránila se, polichocená a dojatá až k slzám tím, co říkal. „Vždyť mě ani neznáš.“
„Znám tě víc než dvaadvacet let. A pět let spolu nepravidelně pracujeme. Asi tě miluju posledních dvacet let, ale pokud jsme byli oba tak hloupí a nepoznali to, pak to není moje vina. Pořád se jen staráš o druhé, že ani nevidíš, co se děje hned vedle tebe, Zoe. Chci ti být co největší oporou,“ dodal a hlas mu zněl chraplavě a vášnivě.
„To už jsi, Same,“ zašeptala. „Budu při tobě tak dlouho, dokud budeš chtít. Kromě toho jsme ještě ani neměli rande.“
„Já vím. A ty jsi neochutnal moje lasagne.“ Tolik věcí je čekalo, tolik toho museli o sobě zjistit.
„Jsem vynikající kuchař. Co máš nejradši?“ Chtěl se o ní dozvědět úplně všechno. Toužil ji rozmazlovat a starat se o ni.
Rád by vstoupil do dějin tím, že ji vyléčí. A i kdyby se to nepodařilo, zůstane s ní až do hořkého konce. V hloubi duše věděl, že tohle bude jeho osud a …
