Kapitola 9.
Příští týden Sam pracoval se Zoe denně několik hodin, aby se seznámil s jejími současnými pacienty. Několik jich už poznal z nočních služeb, kdy Zoe tu a tam zastupoval. Když si pročítal záznamy o jejích nejakutnějších případech, ohromilo ho, kolik jich zvládala. Měla zhruba padesát smrtelně nemocných pacientů a každý den přicházeli další, někdy i v noci.
Přiváděli je přátelé, příbuzní nebo lidé, kteří se doslechli, co Zoe dělá. Všichni byli vážně nemocní, někteří měli už AIDS, u jiných ještě choroba nepropukla. Sama zvlášť dojímaly děti.
Tolik malých dětí mělo AIDS. Člověk pak uvítal každé zdravé dítě, které potkal. Sam chápal, proč je Zoe tak vděčná za Jade.
„Nevěřím, že vyšetříš denně tolik pacientů,“ poznamenal Sam jedno pozdní odpoledne. „To není v lidských silách. Není divu, že jsi pořád tak utahaná.“ Bylo by tak snadné v té chvíli přiznat, že má AIDS. Ale nebyl to jeho problém. Už se rozhodla, že tím nebude nikoho obtěžovat tak dlouho, dokud bude moct. Plánovala, že si ušetří nějaké peníze na zdravotní péči a léčbu a pro pečovatelskou službu, pokud to bude třeba. Jediný skutečný problém je Jade a co s ní bude, až Zoe zemře. Takto uvažovat se zdálo hrozné, ale Zoe věděla, že je to nutné. Jedna část v ní tomu ještě odolávala, ale ta druhá se už smířila se svým osudem. Byl to neuvěřitelný konec její skvělé kariéry, a kdyby se tomu poddala, musela by se trápit kvůli své smůle a krutému osudu, což vůbec nechtěla. Chtěla si užívat, dokud to půjde. Věděla, že může získat roky, dokonce i deset let, často se to nestávalo, ale někdy to tak bylo, a ona udělá všechno, co bude moct, aby se to přihodilo právě jí. Cesta do Wyomingu k tomu patří, odpočinek, krajina, vzduch plus útěcha, že se zase shledá s dávnou přítelkyní Tanyou.
„A co tenhle?“ Sam přerušil její přemítání a podával ji jednu složku. Patřila velmi vážně nemocnému mladíkovi. Už vstoupil do posledního stadia AIDS a Zoe pochybovala, že to ještě vydrží. Celé měsíce sváděl statečný boj a Zoe nemohla dělat téměř nic, jedině mu to ulehčit a uklidňovat jeho milence. Navštěvovala mladíka každý den. Všechno Samovi vysvětlila a on vrtěl hlavou. Její praxe patřila k těm nejméně ortodoxním, ve kterých pracoval, ale zároveň byla nejvíce kreativní, co se týče léčby.
Na Sama hluboce zapůsobila Zoeina houževnatost. Zdálo se, že dělá vše, co je v lidských silách, když hledá nová antibiotika, léky, způsoby léčby infekce a zmírnění bolesti, a dokonce i neobvyklou holistickou léčbu. Dělala cokoliv, aby nemoc zdolala až do hořkého konce a aby pacientovi ulevila.
„Jednou třeba budeme mít štěstí,“ řekla smutně. Ale pro některé z nich už bude pozdě. Dokonce i pro ni.
„Myslím, že měli štěstí, když tě našli,“ podotkl a díval se na ni s rostoucím obdivem. Odjakživa ji měl rád a teď k ní cítil ještě větší náklonnost. Byla vším, čím má lékař být, a pro pacienty měla plné porozumění. Uvažoval, jestli to má něco společného s přítelem, který zemřel před lety na AIDS. Zajímalo by ho, jestli někoho od té doby milovala, ale domníval se, že ne. Určitě ne Dicka Franklina. Sam by se s ní rád víc sblížil. Byla k němu vždy velmi upřímná a přátelská, ale nikdy z její strany necítil jiný zájem, než aby se stýkali jako přátelé, obchodní partneři a spolupracující lékaři.
Zvlášť v poslední době měla Zoe pocit, že si nesmí dovolit sblížit se s kýmkoliv. Velmi dbala na to, aby si udržovala mezi sebou a ostatním světem bezpečnou vzdálenost, dokonce i od Sama, kterého znala už ze studií medicíny. Nechtěla uvádět v omyl ani jeho nebo někoho jiného, klamat je nebo z nich dělat hlupáky. Chtěla, aby bylo všem jasné, že není k mání jako žena, pouze jako lékařka. Považovala to za jediný spravedlivý způsob, jak zvládnout svou situaci. Dokonce zvažovala, že si koupí levný snubní prsten, a nutila se nemyslet na osamělou pouť, na kterou se vydává.
Ale když pracovali na poslední složce, Sam se na Zoe zadíval a uvažoval, zda by ji mohl pozvat na večeři. Pořád ještě musí probrat spoustu věcí a on domů …
