5.
Po dlouhém rozhovoru s Johnem Taylorem Marielle bloudila po domě jako duch. Nejdřív šla do svého pokoje, ale zjistila, že tam nevydrží. Zdálo se jí, že na ni všechno padá, a téměř nemohla dýchat. Aniž si to uvědomila, ocitla se na schodech k Teddyho pokoji. Bylo to jediné místo, kde chtěla být, jediný pokoj, kde cítila jeho blízkost. Bylo nemožné uvěřit…, nemožné pochopit, co se stalo. Kdo by to dělal a proč? Ale důvod byl zřejmý, museli to udělat pro peníze. Do domu byly již zavedeny další telefonní linky a všude byli rozmístěni policisté. Čekali na telefon či dopis se žádostí o výkupné. Také hledali vzkazy od únosců v ranních novinách. Používali všechny obvyklé metody. A další muži od FBI čekali na Malcolma, aby s ním mohli mluvit. Marielle se nyní cítila zbytečná.
Nemohla nic dělat, jenom se modlit, aby její syn byl ještě naživu. Klekla si vedle jeho postýlky, položila na ni hlavu a vybavila si, jak se ho dotýkala, když ho před několika hodinami ukládala ke spaní v jeho červeném pyžamu s modrým vyšívaným límcem. Ušila mu ho slečna Griffinová a Marielle teď zoufale myslela na to, jestli mu není zima, jestli nemá strach, jestli jsou na něj hodní a dali mu najíst. Bylo nesnesitelné nevědět, kde je. Jak tam klečela, musela se zhluboka nadechnout, protože se jí nedostával vzduch. Vtom zaslechla v pokoji nějaký zvuk, a když se otočila, uviděla slečnu Griffinovou, jak stojí za ní, dosud bledá, v naškrobené uniformě.
Poprvé za celou dobu se na Marielle dívala laskavě. Cítila, že jí musí něco říct, a stejně jako Marielle ze sebe ta slova nemohla vypravit.
„Já…“ Rty se jí chvěly a odvrátila oči. Nesnesla dívat se na agonii zračící se v Mariellině obličeji. Příliš výstižně vyjadřovala to, co cítila ona sama. „Je mi to líto…, měla jsem být…, měla jsem slyšet…“ Propukla v pláč. „Měla jsem jim v tom zabránit.“
„Nemohla jste to vědět… a muselo jich být hodně.“ Byli vyzbrojeni provazy a chloroformem a možná měli i zbraně.
Dobře se vybavili, aby dostali to, pro co přišli. „Nesmíte si dávat vinu.“ Pomalu vstala, důstojná a laskavá, a beze slova popošla ke starší ženě a objala ji. Také plakala, ale přesto držela vychovatelku jako dítě a snažila se ji utěšit. Tím se slečna Griffinová cítila ještě hůř, protože věděla, jak tvrdá byla k Marielle. Vždy ji považovala za slabocha, neukázněnou a hloupou bytost, a najednou viděla sílu, o které nevěděla, sjílu, jež nejen držela Marielle při smyslech, ale o kterou se mohli opřít i ostatní.
Obě ženy stály dlouho v objetí a snažily se mlčky načerpat sílu jedna ze druhé. Potom šla Marielle opět dolů. Právě v tu chvíli zaslechla zvýšené hlasy a uvědomila si, že před domem se shromáždili novináři. Jakmile se otevřely dveře, snažili se protlačit dovnitř.
„Už je tady!“ slyšela vykřiknout policistu. Byla zvědavá, koho tím myslí, a modlila se, aby to byl někdo, kdo by změnil věci k lepšímu. Naklonila se přes zábradlí a zjistila, že je to Malcolm. V černém svrchníku, tmavém obleku a klobouku vypadal aristokraticky a byl bledý. Vyšel do poloviny schodiště a tam se setkali. Tvářil se jako na pohřbu. Marielle měla stále na sobě župan a byla bosa. Malcolm roztáhl paže a dlouho tam stáli a on ji držel. Nakonec šli nahoru a v její ložnici konečně promluvil.
„Jak se to mohlo stát, Marielle? Jak se mohli dostat dovnitř? Jak to, že jim v tom nikdo nezabránil? Kde byl Haverford? Kde byly služebné? Kde byla slečna Griffinová?“ Znělo to, jako by od ní očekával, že zajistí bezpečnost jejich dítěte a domova, a ona ho zklamala. Všimla si, že má oči plné výčitek a bolesti, a jeho pohled ji ťal do živého. Nemohla mu poskytnout žádnou omluvu, žádné vysvětlení. Sama si to nedokázala vysvětlit, sama nemohla pochopit, co se stalo.
„Nevím…, taky tomu nerozumím…, slyšela jsem nějaký zvuk, když jsme spolu telefonovali, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornost… Vůbec mě nenapadlo, že by byl v domě někdo cizí, myslím někdo kromě služebnictva… Nevěděla jsem ani, že Edith je pryč…“ Šaty už měla zpátky, zašpiněné, polité, …
