25.
„Raphaello, drahoušku!“ zvolala matka, když dcera vystoupila v Madridu z letadla, a ovinula jí paže kolem krku. „Co je to, prosím tě, za bláznovství? Proč jsi nezůstala v Paříži přes noc? Hned jak tvůj otec volal, že poletíš rovnou dál, řekla jsem mu, že je to naprosté šílenství.“ Alejandra de Mornay-Malle pohlédla na tmavé kruhy pod dceřinýma očima a trochu jí vyhubovala. Ale z jejích slov Raphaella poznala, že nemá tušení, proč se její plány změnily. O dopisu od „madame Willardové“ nebo o jejím vztahu k Alexovi, ani o tom, že je Raphaella v nemilosti, otec zřejmě nic neřekl.
Raphaella se na matku unaveně usmála. Byla by se ráda radovala, že ji vidí a že se vrací domů, že nachází útočiště před otcovým hněvem. Místo toho cítila jen vyčerpání a v duchu jí zněla ozvěna otcových slov: „Nechci mít pod svou střechou děvku, Raphaello, ani jednu noc ne.“
„Drahoušku, vypadáš tak unaveně, nejsi snad nemocná?“
Neobyčejná plavovlasá krása, kterou byla Alejandra de Santos y Quadral proslulá jako mladá dívka, na počátku jejích středních let povadla jen maličko. Byla dosud pozoruhodně krásná, její kráse však bylo na škodu, že byla žena nudná a že zářivé zelené oči postrádaly jiskru. Jako socha by však byla nádherná. Dala se několikrát malovat a na portrétech vypadala velmi krásně. Neměla však nic z Raphaelliny tmavé krásy, která každého upoutala kontrastem jako uhel černých vlasů a pleti bílé jako slonovina. Neměla nic z Raphaelliny vnitřní hloubky, nic z její inteligence a bystrého ducha, neměla jako Raphaella tu krásu, která vzrušovala. Alejandra byla prostě velmi elegantní žena s velmi hezkou tváří, laskavým srdcem, znamenitým chováním a způsoby a přirozeným nenuceným vystupováním.
„Je mi dobře, maminko, jsem jen hodně unavená. Ale nechtěla jsem v Paříži ztrácet zbytečně čas, protože tady nemůžu dlouho zůstat.“
„Nemůžeš tady dlouho zůstat?“ Matka se zatvářila zdrceně, když slyšela, že tu Raphaella pobude jen krátce. „Ale proč, prosím tě? Je John Henry zase nemocný, drahoušku?“
Raphaella zavrtěla hlavou. To už jely z letiště do Madridu.
„Ne, není. Ale nenechávám ho ráda samotného příliš dlouho.“
Když však druhý den odjížděly do Santa Eugenie, Alejandra si znovu povšimla dceřiny sklíčenosti a známek duševního přepětí.
Předešlý večer se brzy po jídle zvedla s omluvou, že se potřebuje pořádně vyspat a pak že jí bude druhý den zas dobře.
Matka však u ní vycítila jakousi rezervovanost, téměř umíněnost, která jí dělala starost, a příští den na cestě do Santa Eugenie Raphaella nepronesla jediné slovo. To už Alejandru skoro vyděsilo a večer zavolala manželovi do Paříže.
„Antoine, co se děje? Raphaella je tak smutná, určitě ji něco trápí. Nerozumím tomu, ale něco není v pořádku. Víš jistě, že to není kvůli Johnu Henrymu?“ Po osmi letech manželovy nemoci se zdálo podivné, že by se Raphaella měla teď tolik trápit.
Antoine jí tedy s povzdechem svěřil, co se stalo, a ona ohromeně naslouchala. „Chudinka malá,“ řekla pak.
„Ne, Alejandro, to ne. Tady není na místě žádný soucit. Zachovala se ohavně a velmi brzy to vejde ve známost. Jak ti bude, až o tom budeš číst ve společenské rubrice a uvidíš někde v novinách její fotografii, jak tančí na nějakém večírku s cizím mužem?“ Mluvil jako hodně starý a zkostnatělý člověk a Alejandra se na svém konci drátu jenom usmála.
„To na Raphaellu nevypadá. Myslíš, že ho opravdu miluje?“
„Pochybuju. A opravdu na tom nezáleží. Řekl jsem jí to jasně. Nemá naprosto na vybranou.“ Alejandra znovu přikývla, chvilku přemýšlela a pak pokrčila rameny. Antoine má asi pravdu. Skoro vždycky mívá pravdu, zrovna jako její bratři, aspoň ve většině případů.
Později ten večer se o tom zmínila Raphaelle. Ta se právě vracela z dlouhé poklidné procházky po krásně upravených pozemcích kolem zámečku. Rostly tu palmy a vysoké tmavé cypřiše, byly tu květinové zahrady a vodotrysky, živé ploty, které měly podobu ptáků ale Raphaella při chůzi myslela na Alexe a nic z toho neviděla. Myslela pořád na ten dopis, který Kay…
