Kapitola 16
„Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?“ Otec kapitán de Soya svírá medikovu košili.
„Uch… třicet, čtyřicet minut, pane,“ odvětí medik a pokusí se košili uvolnit. Neuspěje.
„Kde to jsem?“ De Soya teď vnímá bolest. Velmi intenzivní – koncentruje se do nohy, ale útočí všude. Přesto ji zvládne. Ignoruje ji.
„Na palubě svatého Tomáše Akiry, pane Otče.“
„Vojenská loď…“ De Soya cítí, jak se mu točí hlava, vzdaluje se od reality. Podívá se na nohu uvolněnou z turniketu. Dolní část pojí ke stehnu jen zbytky tkáně a svalů. Uvědomí si, že mu musel Gregorius podat lék tišící bolest. Málo na to, aby zablokoval takovou agónii, ale dost, aby ucítil drogový účinek. „Sakra.“
„Bojím se, že ji budou chirurgové amputovat,“ podotkne medik.
„Sály fungují přesčas, ale jste na řadě, pane. Provedli jsme triáž…“
De Soya si uvědomí, že pořád svírá mladíkovu košili. Uvolní ruku. „Ne.“
„Promiňte, pane Otče?“
„Slyšel jste mě. Dokud se nesetkám s kapitánem svatého Tomáše Akiry, iáánéí operace nebude.“
„Ale pane… pane Otče… jestli ne… zemřete…“
„Už jsem předtím zemřel, synu.“ De Soya bojuje s vlnou závrati. „Odnesl mě do lodě seržant?“
„Ano, pane.“
„Je tady ještě?“
„Ano, pane Otče, seržantovi zašívají zranění, která…“
„Okamžitě ho sem pošlete.“
„Ale, pane Otče, vaše zranění vyžadují…“
De Soya se podívá na medikovu hodnost. „Podporučík?“
„Ano, pane.“
„Viděl jste papežský odznak?“ De Soya ho zkontroluje. Platinový přívěsek mu pořád visí na nerozbitném řetízku kolem krku.
„Ano, pane Otče, dal vám přednost při…“
„Při bolesti popravy… a ještě hůř… při bolesti exkomunikace. Budte zticha a okamžitě sem pošlete seržanta, podporučíku.“
Gregorius na sobě už nemá bojové brnění, přesto je pořád obrovský. Oteckapitán se podívá na obvazy a dočasné lékařské pakety na jeho těle a uvědomí si, že seržant utrpěl těžká zranění, když odnášel de Soyu do bezpečí. Poznamenal si, že se k tomu někdy vrátí – ale ne teď. „Seržante!“
Gregorius se připraví.
„Okamžitě sem přiveďte kapitána této lodě. Rychle, než znovu omdlím.“
Kapitán svatého Tomáše Akiry je Lusian středního věku, malý a silný jako všichni Lusiané. Má dokonale holou hlavu, ale nosí úhledně zastřižený šedý vous.
„Otče kapitáne de Soyo, jsem kapitán Lempriere. Všude teď panuje velké vzrušení, pane. Chirurgové mě ujistili, že potřebujete jejich okamžitou pozornost. Jak vám mohu pomoci?“
„Podejte mi hlášení o situaci, kapitáne.“ De Soya kapitána nikdy předtím nepotkal, ale hovořili spolu úzkým paprskem. V kapitánově tónu zachytí úctu. Koutkem oka spatří, jak se seržant Gregorius omlouvá a opouští místnost. „Zůstaňte, seržante. Kapitáne? Situace?“
Lempriere zachrchlá. „Velitelka BarnesAvneová je mrtvá. Pokud víme, zemřela i polovina Švýcarských gardistů v Údolí Časových hrobek. Hrnou se sem tisíce zraněných. Lékaři zřizují na zemi mobilní chirurgická centra, nejvážnější případy převážíme k okamžitému ošetření sem. Sebrali jsme mrtvé a připravili na vzkříšení při návratu do Vektoru Renesance.“
„Vektor Renesance?“ De Soyovi se zdá, jako by se v úzkém prostoru chirurgické přípravky vznášel. Vznáší se na nosítkách. „Co se sakra děje s gravitací, kapitáne?“
Lempriere se mírně usmívá. „Během bitvy bylo poškozeno silové pole, pane. Pokud jde o Vektor Renesance… no, tam leží naše shromažďovací místo, pane. Po dokončení mise nás tam volají platné příkazy.“
De Soya se směje a zastaví se až ve chvíli, kdy zaslechne vlastní hlas. Ten smích není příčetný. „Kdo tvrdí, že je mise dokončena, kapitáne? O jaké bitvě tady mluvíte?“
Kapitán Lempriere se podívá na seržanta Gregoria. Příslušník Švýcarské gardy vytrvale a pozorně sleduje příčku zdi. „Byly zdecimovány i podpůrné a krycí síly na orbitu, pane.“
„Zdecimovány?“ Bolest v de Soyovi vyvolává vztek. „To znamená jedna ku deseti, kapitáne. Dostalo se deset procent lodního osazenstva na seznam obětí?“
„Ne, pane,“ odpoví Lempriere, „víc než šedesát procent. Kapitán Ramirez ze svatého Bonaventury je mrtvý, stejně tak jeho zástupce. Můj vlastní …
