Kapitola 28
Následujícího dne v kanceláři jsem si dal nohy na stůl a zapálil si dobry doutník. Považoval jsem se za úspěšného. Vyřešil jsem případ. Ztratil jsem dva klienty, ale vyřešil jsem případ. Všechno však ještě nebylo vyřízeno. Pořád tu byl Červený vrabec. A pak ta Bassova záležitost s Cindy.
A také Hal Grovers a mimozemšťanka Jeannie Nitrová. Mé myšlenky přeskakovaly ze Cindy Bassové na Jeannie Nitrovou. Bylo příjemné o nich přemyslet. V každém případě to bylo lepší než sedět na čekané a číhat, až kolem poletí kachny.
Přemýšlel jsem o řešení problémů v životě. Lidé, kteří úspěšně řeší problémy, mají obvykle velkou trpělivost a trochu štěstí. Když vytrváte dostatečně dlouho, štěstí se obvykle dostaví. Většina lidí ale nedovede čekat na štěstí, a tak se přestanou snažit. Nikoli však Belane. To není žádný hlupák. Je to jednička. Bojovný duch. Možná trochu pohodlný. Ale mazaný.
Otevřel jsem pravou horní zásuvku, vyndal vodku a napil se. Přípitek na vítězství. Vítěz píše učebnice dějepisu, obklopen rozkošnými pannami...
Zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko. „Tady Belane."
„Ještě jsem s tebou neskončila," řekl ženský hlas. Byla to Smrtka.
„Poslyšte, nemůžeme se nějak dohodnout?"
„To se prostě nedělá, Belane."
„Zaveďme tedy precedens a zkusme to, paní."
„Marná snaha, Belane."
„Tak dobře, co kdybyste mi řekla datum, víte, D.U.?"
„Co to znamená?"
„Datum úmrtí."
„A k čemu by to bylo dobrý?"
„Paní, mohl bych se připravit."
„Všichni by se měli připravit tak jako tak, Belane."
„Paní, lidi se nepřipravujou. Zapomínají, smrt ignoru-jou nebo jsou příliš hloupí na to, aby o ní dokázali přemejšlet."
„To mě nezajímá, Belane."
,A co vás zajímá, paní?"
„Moje práce."
„Mě taky, paní, mě taky zajímá moje práce."
„Dobře ti tak, tlouštíku. Volám ti jen proto, abych ti řekla, že jsem na tebe nezapomněla..."
„Za to vám mockrát děkuju, paní, opravdu jste mi zvedla náladu."
„Na shledanou, Belane..."
Zavěsila.
Vždycky se najde někdo, kdo vám zkazí aspoň den, když ne cely život. Zadusil jsem doutník, nasadil si klobouk, šel ke dveřím, otevřel je, zamkl je, šel k výtahu a sjel dolů. Pak jsem stál na ulici a díval se, jak kolem chodí lidi. Začal se mi zvedat žaludek, a tak jsem šel půl bloku do baru „Zatmění". Musel jsem přemyslet. Měl jsem spoustu případů, které jsem musel vyřešit, a nevěděl jsem, kde začít. Objednal jsem si whisky a pivo. Ve skutečnosti jsem měl chuť někam si lehnout a spát několik týdnů. Ta hra mi už šla na nervy. Dříve v ní bývalo trochu vzrušení. Ne moc, ale trochu. To by vás však nezajímalo. Byl jsem třikrát ženatý, třikrát rozvedený. Narozen a připraven umřít. Neměl jsem nic na práci kromě toho, že jsem se snažil řešit případy, kterých by se nikdo jiný ani nedotkl. Ne za můj honorář.
Nějaký chlápek na druhé straně baru se na mě díval. Cítil jsem jeho pohled. V baru nebyl nikdo kromě mě, jeho a barmana. Vypil jsem svůj drink a zavolal barmana, aby mi přinesl další. Měl vousatou tvář. To bylo všechno.
„To samý, jo?" zeptal se.
„Jo,“ řekl jsem, „akorát silnější."
„Za stejnou cenu?" zeptal se.
„Cokoli půjde," řekl jsem.
„Co to má znamenat?"
„Nevíte, pane?"
„Ne..."
„Tak zatímco mi to budete míchat, přemejšlejte o tom."
Odešel.
Chlápek na konci baru na mě zamával a zařval: Jak se máš, Eddie?"
„Já nejsem Eddie," řekl jsem mu.
„Vypadáš jako Eddie."
„Na to ti seru, jestli vypadám jako Eddie," odpověděl jsem.
„Ty si o něco koleduješ, co?"
„Jo," řekl jsem, „a ty mi to dáš?"
Barman mi přinesl skleničku, vzal si nějaké drobné, které jsem nechal na barovém pultu, a řekl: „Myslím, že nejste moc příjemnej člověk."
„Kdo vám řekl, abyste přemejšlel?" zeptal jsem se.
„Já vás nemusím obsluhovat," řekl.
„Když nechcete moje peníze, tak si je nechám."
„Nechci je zas tak moc..."
„Jak moc je chcete, řekněte mi..."
„PŘESTAŇTE HO OBSLUHOVAT!" zařval ten chlápek z druhého konce baru.
„Ještě slovo a narvu ti nohu do prdele! Pak ti z ní budou odsávat červený bubliny gumovou trubičkou."
Chlápek se chabě usmál. Barman tam pořád stál.
„Podívejte se," řekl jsem mu, „přišel jsem se sem v klidu napít a každej mě otravuje! Mimochodem, neviděl jste Červenýho vrabce?"
„Červenýho vrabce? Co to je?"
„To poznáte, až ho uvidíte. Ale na tom nezáleží..."
Obrátil jsem panáka do sebe a odešel. Na ulici to bylo lepší. Jen jsem se tak procházel. Něco musí povolit, říkal jsem si, ale já to nebudu. Začal jsem počítat hlupáky, které jsem potkával. Za dvě a půl minuty jsem jich napočítal padesát, a pak jsem vešel do dalšího baru.
