Kapitola 30
Odemkl jsem dveře kanceláře, otevřel je, a byla tam ona: Jeannie Nitrová. Seděla na mém stole se zkříženýma nohama a nudila se.
„Belane, ty ubohej opilče, jak se máš?" zasmála se.
Vypadala úžasně. Bylo mi jasné, proč má Grovers problém. Co záleželo na tom, že je mimozemšťanka? Vypadala tak, že byste jich tady chtěli mít víc. Ale Grovers byl můj klient. Musel jsem ji vyřídit, zbavit se jí, odstranit ji. Nikdy jsem neměl klid. Pořád jsem se kvůli někomu honil.
Obešel jsem stůl, praštil sebou do křesla, hodil klobouk na věšák, zapálil si cigaretu a povzdechl. Jeannie jen seděla na stole a nudila se.
„Abych odpověděl na tvoji otázku, Jeannie, mám se fajn."
„Přišla jsem se s tebou o něčem dohodnout, Belane."
„Radši bych si poslechnul Scarlattiho sonátu."
„Jak dlouho už jsi neměl ženskou?"
„Komu na tom záleží?"
„Tobě by na tom mělo záležet."
„Myslíš, že mi na tom nezáleží?"
„Myslím, že jo."
„Nabízíš mi svý tělo, Jeannie?"
„Možná."
„Jaký možná? Buď jo, nebo ne."
„Mý tělo je součástí ty dohody."
„A to je co?"
Jeannie seskočila ze stolu a začala přecházet po koberci.
Slušelo jí to, jak tam chodila.
„Belane," řekla, já patřím do první vlny okupačních sil z Vesmíru. Budeme okupovat Zemi."
„A proč?"
„Jsem z planety Zaros. Jsme přelidněný. Potřebujeme Zemi pro naše přebytečný obyvatele."
„Proč teda, k čertu, nepřijedete? Vypadáte stejně jako lidi. Nikdo by to nepoznal."
Jeannie přestala přecházet po koberci a otočila se ke mně.
„Belane, my takhle nevypadáme. To, co vidíš, je pouhá fata morgána."
Jeannie si znovu sedla na stůl.
„A jak opravdu vypadáte?" zeptal jsem se.
„Takhle," řekla.
Uviděl jsem záblesk fialového světla. Podíval jsem se na stůl. Byla tam taková víc. Vypadala jako větší had, jenže byla porostlá hrubými chlupy a uprostřed měla kulatý výrůstek s jedním okem. Na hlavě nebyly žádné oči, jen tenká pusa. Vypadalo to opravdu odporně. Chytl jsem telefon, zvedl ho do výsky a praštil jím po tom. Netrefil jsem se. Ta věc se odplazila stranou. Lezla po koberci. Běžel jsem za ní, abych ji zašlápl. Vtom jsem uviděl další fialový záblesk a stála tam opět Jeannie.
„Ty hlupáku," řekla, „chtěls mě zabít. Nerozčiluj mě, nebo zabiju já tebe!"
Oči jí planuly.
„O.K, baby, O.K., trochu mě to zmátlo. Promiň."
„Dobrá, už o tom nemluv. Tak teda, jsme předsunuty síly a máme za úkol prozkoumat Zemi. Ale domníváme se, že by bylo rozumný získat některý lidi pro naši věc. Například tebe."
„A proč zrovna mě?"
„Jseš perfektní typ, jseš naivní, egocentrickej a bezcharakterní."
„A co Grovers? Proč on? Proč mrtvoly? K čemu se hodí on?"
Jeannie se zasmála.
„Nehodí se k ničemu. Prostě jsme tam přistáli. Trochu jsem k němu přilnula, takový neškodný flirtování, něco na rozptýlení..."
„A co já? Já tě vzrušuju, baby?"
„Ty jseš použitelné] pro naši věc."
Přistoupila ke mně. Byl jsem v naprostém tranzu. Její tělo se dotýkalo mého, tiskli jsme se na sebe. Objali jsme se a naše ústa se spojila. Vrazila mi jazyk do úst, byl horky a kroutil se jako malý had.
Odstrčil jsem ji.
„Ne," řekl jsem, „lituju, ale nemůžu!"
Podívala se na mě.
„Co to s tebou je, Belane? Jseš příliš starej?"
„Ne, to ne, baby..."
„Tak co teda?"
„Nechci se dotknout tvejch citů..."
„Tak mi to řekni, Belane..."
„Mohla by ses zase změnit v tu ošklivou věc s tím hrbolkem uprostřed a s jedním okem..."
„Ty posranej tlustoprde, Zaroniáni jsou krásny!"
„Věděl jsem, že mi nebudeš rozumět..."
Obešel jsem stůl, posadil se, otevřel zásuvku, vyndal pintu vodky, odšrouboval zátku a dal si hlt.
Jak jste přiletěli?" zeptal jsem se Jeannie.
„Kosmickým tunelem."
„Kosmickým tunelem, hmm. Kolik vás bylo?"
„Šest."
„Nevím, jestli ti můžu pomoct, baby..."
„Ty mi pomůžeš, Belane."
„A co když ne?"
„Tak umřeš."
„Proboha, nejdřív Smrtka, teď ty. Vy dámy neumíte nic jinýho než mi vyhrožovat smrtí. Ale možná že s tím něco udělám!"
Vytáhl jsem ze zásuvky svůj luger. Držel jsem ho v ruce. Odjistil jsem pojistku a namířil na ni.
„Teď tě odprásknu,…
