Kapitola 4
Vyhledal jsem si Celina ve Websteru. 1891-1961. Teď byl rok 1993. Kdyby žil, bylo by mu sto dva let. Není divu, že ho hledá Smrtka.
Ten chlápek v knihkupectví vypadal tak na čtyřicet až padesát. Takže to nebyl Céline. Nebo možná našel nějaký způsob, jak zastavit proces stárnutí. Podívejte se na filmové hvězdy, vezmou kůži z vlastní prdele a nalepí si ji na tvář. Kůže na prdeli se vrásčí naposled. Ve svých pokročilých letech mají všichni herci prdelní ksichty. Udělal by to Céline? Kdo by se chtěl dožít sto dvou let? Jedině nějaký hlupák. Proč by tu chtěl být Céline? Celá ta věc je šílená. Smrtka je šílená. Já jsem šílený. Piloti letadel jsou šílení. Nikdy se nedívejte na pilota. Prostě nastupte do letadla a objednejte si drink.
Pozoroval jsem, jak šoustají dvě mouchy; pak jsem se rozhodl, že zavolám Smrtce. Rozepnul jsem si poklopec a čekal na její hlas.
„Haló," uslyšel jsem.
„Co? Ach, to jseš ty, Belane. Už jsi s tím případem pohnul?"
„Céline je mrtvej, narodil se v roce 1891."
„Toho jsem si vědoma, Belane. Poslyš, já vím, že žije... někde... a ten chlápek v knihkupectví, to by moh bejt on. Našel jsi nějakou stopu? Já toho chlápka chci. Strašně ho chci."
„Hmm..." řekl jsem.
„Zapni si poklopec!"
„Co?"
„Ty hlupáku, řekla jsem, aby sis zapnul poklopec!"
„Jo... tak dobře..."
„Potřebuju pozitivní důkaz, že tenhle chlápek je, nebo není Céline. Už jsem ti řekla, že s tím mám potíže. Barton tě doporučil, říkal, že jsi jeden z nejlepších."
„Ale ano, vlastně teď pracuju taky pro Bartoňa. Snažím se najít Červenýho vrabce. Co si o tom myslíte?"
„Poslyš, Belane, vyřeš mi tenhle Célinův případ a já ti řeknu, kde je Červenej vrabec."
„Vy mi to řeknete, paní? Za to bych pro vás udělal všechno!"
„Co například, Belane?"
„Zabil bych svyho oblíbenýho švába, spráskal bych svoji matku řemenem, kdyby tu byla, udělal bych..."
„Přestaň žvanit! Začínám si myslet, že mi Barton dal špatnej tip! Měl bys sebou hnout! Buď vyřešíš tuhle záležitost s Célinem, nebo půjdu po tobě!"
„Počkejte, paní!"
Telefon v mé ruce oněměl. Zavěsil jsem sluchátko. Začínala mi jít na nervy.
Měl jsem spoustu práce.
Začal jsem hledat nějakou mouchu, kterou bych mohl zabít.
Vtom se otevřely dveře a v nich stál McKelvey a jakási velká hromada hnoje. McKelvey se na mě podíval a pak zakýval hlavou směrem k ní.
„Tohle je Tommy."
Tommy se na mě podíval malýma tupýma očima.
„Těší mě, že tě poznávám," řekl.
McKelvey se hrozivě zašklebil.
„Dobře mě poslouchej, Belane. Tommy je tu jen za jediným účelem, a tím je pomalu tě rozmlátit na maděru. Že jo, Tommy?"
„Jo," řekl Tommy.
Vypadal na sto sedmdesát kilo. S oholenými chlupy by vážil možná sto šedesát.
Přívětivě jsem se na něho usmál.
„Poslyš, Tommy, ty mě neznáš, že?"
„Hmm."
„Tak proč bys mi chtěl ublížit?"
„Protože mi to řek pan McKelvey."
„Tommy, kdyby ti pan McKelvey řekl, abys vypil svý chcanky, udělal bys to?"
„Hej!" řekl McKelvey, „přestaň mást mýho chlapce!"
„Tommy, snědl bys hovno po svý matce, kdyby ti pan McKelvey řekl, abys snědl hovno po svý matce?"
„Co?"
„Drž hubu, Belane, tady budu mluvit já!"
Otočil se k Tommymu.
„A teď tohohle chlápka roztrhej jako starý noviny, roztrhej ho na kusy a pak ho vyhoď na ulici, rozumíš?"
„Rozumím, pane McKelvey."
„Dobře, tak na co tedy čekáš, na poslední letní růži?"
Tommy se ke mně pohnul. Vytáhl jsem ze zásuvky svůj luger a namířil na Tommyho odporně tlusté tělo.
„A dál ani krok, Thomasi, nebo z tebe vystříkne víc červený, než má na tričkách celý stanfordský fotbalový mužstvo!"
„Hej," řekl McKelvey, „kdes sebral tu zatracenou bouchačku?"
„Detektiv bez revolveru je jako kozel se šprckou. Nebo jako hodiny bez ručiček."
„Belane," řekl McKelvey, „plácáš nesmysly."
„To jsem už slyšel. A teď řekni svýmu chlapci, aby ustoupil, nebo do něj udělám takovou díru, že skrz ni budeš moct prohodit grapefruit!"
„Tommy," řekl McKelvey, „pojď sem a stoupni si přede mě."
A tak tam stáli. Musel jsem vymyslet, co s nimi udělám. To nebylo sna…
