Kapitola 51
Nemáte nejmenší představu o tom, jak rychle uběhne pětadvacet dní, když si to nepřejete.
Seděl jsem ve své kanceláří, když se otevřely dveře. Byl to Johnny Temple. Měl s sebou dvě nové opice.
„Acme Executioners," řekl, „přicházím vybírat úroky/
„Nic nemám, Johnny."
„Nemáš těch šest set dolarů?"
„Nemám ani šedesát dolarů."
Johnny vzdychl. „Uděláme z tebe odstrašující příklad."
„Uděláte co? Zmlátíte mě pro mizernejch šest set dolarů?"
„Nezmlátíme, Belane, ale zabijem. Dotáhnem to až do konce."
„Nevěřím vám."
„Nezáleží na tom, čemu věříš," řekla jedna z opic.
„Jo, na tom nezáleží," řekla druhá opice.
„Tak moment, Johnny. Říkáš, že mě zabijete pro šest set dolarů úroku na čtyřtisícovou půjčku? Půjčku, kterou jsem nikdy neviděl? A vy jste mi nikdy nedali Červenýho vrabce. Co děláte s chlápkama, který vám dluží opravdu velký peníze? Proč nezabijete je? Proč mě?"
„To je takhle, Belane. My tě zabijem, protože nám dlužíš almužnu. To se roznese po městě. A skutečně to zastraší ty, co nám dlužej velký peníze! Protože si uvědoměj, co se stane jim, když tohle jsme s to udělat někomu skoro za nic. Rozumíš?"
„Jo," řekl jsem, „rozumím. Ale mluvíme tu o mým životě, víš? Je to, jako by na něm nezáleželo, víš?"
„Taky na něm nezáleží," řekl Johnny. „My provozujem byznys. Byznys se nikdy nezabejval ničím než výdělkem."
„Mně se to snad jen zdá,“ řekl jsem a otevřel zásuvku.
„Ani se nehni!" řekla jedna z opic, přistoupila ke mně a vrazila mi do ucha luger. Já si ten revolver věrnu!"
Vytáhl mou dvaatřicítku ze zásuvky.
„Na tak tlustyho zmrda se pohybuješ dost rychle," řekl jsem mu.
„Jo," usmál se.
„Tak, Belane," řekl Johnny Temple, „teď si všichni vyjedem na malou projížďku."
„Ale vždyť je den!"
„O to líp tě uvidíme. Takjdem, zvedej se!"
Vstal jsem a ty dvě opice mě zmáčkly mezi sebe. Temple šel za námi. Vyšli jsme z kanceláře a šli k výtahu. Natáhl jsem ruku a zmáčkl tlačítko.
„Dík, smrade," řekl Johnny.
Výtah přijel nahoru. Dveře se otevřely. Nikdo tam nebyl. Strčili mě dovnitř. Jeli jsme dolů. Pocit prázdnoty. První patro. Hala. Vyšli jsme na ulici. Byla přeplněná. Všude lidi. Říkal jsem si, že zakřičím: „Hej, tyhle chlápci mě chtějí zabít!" Ale bál jsem se, že kdybych to udělal, zabili by mě hned na místě. Šel jsem s nimi. Byl krásny den. A pak jsme seděli v jejich autě. Ty dvě opice si vlezly se mnou dozadu, já byl uprostřed. Johnny Temple si sedl k volantu. Vyjel na ulici.
„Tohle cely je špatnej nesmyslnej sen," řekl jsem.
„To není žádnej sen, Belane," řekl Johnny Temple,
„Kam mě vezete?"
„Do Griffithova parku, Belane, uděláme si malej piknik. Malej piknik na jedny z těch opuštěnejch pěšin. Soukromej piknik."
„Jak můžete bejt vy posraný chlapi tak chladný?" zeptal jsem se.
„To je snadný," řekl Johnny, „narodili jsme se takový."
„Jo," zasmála se jedna z opic.
Pořád jsme jeli. Stále jsem nemohl uvěřit, že se to skutečně děje. Možná že se nic nestane. Možná mi na poslední chvíli řeknou, že to byl všechno jen žert. Že mi jen chtěli dát lekci. Nebo něco takového.
A pak jsme byli na místě. Johnny zaparkoval auto.
„Tak ho vytáhněte, chlapci. Jdeme na malou procházku."
Jedna z opic mě vytáhla z auta. Pak mě každá opice chytla za jednu ruku. Johnny šel za námi. Vydali jsme se po nepoužívané stezce pro koně. Byla zarostlá křovím a větvenu stromů a slunce tam nepronikalo.
„Poslyšte, hoši," řekl jsem. „To stačí. Řekněte mi, že tohle všechno je jenom vtip, a půjdeme domů a někde si dáme drink."
„To není žádnej vtip, Belane, my tě zabijem. Dotáh-nem to do konce," řekl Johnny.
„Šest set dolarů. Tomu nemůžu uvěřit. Nemůžu uvěřit, že to takhle na světě chodí."
„Ale ano. Vysvětlili jsme ti svý důvody. Jen jdi," řekl Johnny.
Pořád jsme šli. Pak Johnny řekl: „Tohle vypadá jako dobrý místo. Otoč se, Belane."
Otočil jsem se. Viděl jsem revolver. Johnny vystřelil. Čtyři vystřely. Přímo do břicha. Padl jsem obličejem na zem, ale podařilo se mi převalit se na záda.
„Mockrát ti děkuju, Temple," podařilo …
