KAPITOLA SEDMADVACÁTÁ
Jo padla napřed na kolena a potom se svezla dolů, až zůstala ležet v trávě s hlavou u drsného balvanu. Nick poklekl vedle ní. „Jo!“ zavolal naléhavě. „Proboha, Jo, slyšíš mě?“
Jeho zlost zmizela a náhlá vlna nepřátelství, která se v něm vzedmula, byla pryč. Svlékl si košili, sroloval ji, něžně ji strčil Jo pod hlavu a zneklidněn její nehybností jí nahmatal pulz na zápěstí. Byl tam, rychlý a slabý, ale byl. Dýchala také jenom slabě. Když k ní poklekl a bezmocně ji pozoroval, pohnula s bolestným výkřikem paží.
„Jo!“ zašeptal. „Jo, kde jsi? Slyšíš mě?“ Neozvala se žádná odpověď. Jo neotevřela oči a obličej měla nehybný.
Něžně jí třel ruku, když blíž za nimi zahřmělo a Nick uviděl v údolí odraz blesku. „Jo, lásko, musíš se probrat. Nemůžeme tady zůstat v dešti. Jo!“ Mluvil stále hlasitěji, vzal ji za ramena a zatřásl s ní. Zasténala a otevřela oči, ale neviděla ho. Její pohled se upíral na vzdálené kopce za ním.
„Prosím ne!“ zašeptala. „Prosím!“
„Jo! Musíš se probudit.“ Nick s ní znovu zatřásl, tentokrát už silněji. „Jo, poslouchej mě!“ S povzdechem ji nechal klesnout zpět a špičkou prstu se lehce dotkl její tváře. „Jsi už zase s ním, Jo? Je s tebou lord de Clare?“ Čelist mu ztuhla. „Ležíš zrovna v jeho náručí?“ Zaťal pěsti. „Proč tady, Jo? Co se tu stalo? Co to spustilo?“
Neodpovídala. Daleko v mlze oné druhé bouře hleděla Matylda na pochodně vylekaných vojáků.
Na Nickova nahá záda dopadla těžká kapka deště. Vzhlédl a najednou si uvědomil, jak se už bouřka přiblížila. Nebe nad jeho hlavou bylo za měkkou tíží mraků s břidlicovými břichy indigově modré. Další dvě kapky dopadly na bílou blůzu Jo, když se na ni podíval a pokoušel se ovládnout podivné protichůdné city ve svém nitru. „Proboha!“ vykřikl najednou hlasitě. „Prokristapána!“
Sklonil se a zuřivě ji líbal s očima zavřenýma a cítil, jak ho zaplavuje změť hněvu, nemohoucnosti a touhy. Pak to přešlo stejně rychle, jako to přišlo, a on si uvědomoval jen to, že klečí na holé horské stráni se ženou v bezvědomí a že se každou chvíli spustí liják. Vyhrabal se na nohy, jemně jí vyprostil košili zpod hlavy a natáhl si ji. Potom se shýbl a zvedl ji ze země. Začal zvolna sestupovat zpátky k vozu; držel Jo v náručí a pozorně našlapoval na strmou půdu, nyní kluzkou od deště. Ušel asi polovinu cesty, když uslyšel nějaký výkřik. Pršelo teď hustěji. Pohodil hlavou, aby si pročistil zrak, a uvědomil si, že má čelo celé zpocené. Srdce mu bušilo. Jo sice byla štíhlá, ale také vysoká a její váha ho vyčerpávala a rvala mu svaly na pažích a na ramenou.
„Počkejte, člověče! Já vám pomůžu.“ Z deště se vynořila jakási postava s černobílou kolií v patách a gestikulovala na něho. „Nehoda, co?“ Vedle Nicka stál malý mužík v pumpkách a nelogicky krátkých rukávech a s plochou čepicí proti dešti na hlavě. Nick jemně spustil nohy Jo na zem, opřel si ji o rameno a lapal po dechu.
„Omdlela,“ řekl po chvíli a s úlevou si povšiml širokých ramen a svalnatých paží svého zachránce. „Musel jsem ji dostat z toho deště.“
„Položte mi její paži kolem krku – takhle. Pomůžu vám.“ Muž mluvil s klidnou autoritou. „Odneseme ji do mého vozu – vidíte? Je tamhle dole.“ Mávl ke kamenitému korytu odbočujícímu z cesty. V roztančených záblescích uviděl Nick stříbrný Range Rover zaparkovaný na trávě hned pod nimi.
Společně naložili Jo dozadu a podložili jí hlavu pokrývkou. Potom si Nick vlezl k ní a jeho zachránce nasedl za volant se psem po boku. Venku déšť každým okamžikem sílil, bubnoval na střechu a obklopoval je stěnou řinoucí se vody, jak se lil na přední sklo a bušil do oken.
Muž se otočil s loktem přes opěradlo sedadla. „Jsou to ďábelské bouřky. Přiženou se a za deset minut už zase svítí slunce. Ten porsche, co jsem ho viděl o pár mil níž, je váš?“
Nick přikývl. „Zašli jsme dál, než jsem si uvědomil.“
Muž hleděl na Jo. Kývl hlavou. „To se člověku v horách stane snadno. A taky v tomhle legračním počasí. Odvezeme dámu do nemocnice? V tomhle autě to bude snazší, ne?“
Nick se zadí…
