Kapitola 15
"Dítě moje," řekla. "Máš úplně mokré vlasy. Byla ses koupat?"
Ronja zůstala stát a dívala se na matku. Ta tam seděla opřená o skalní stěnu, neotřesitelná a pevná jako skála sama. Ronja se na ni dívala s láskou a přála si, aby přišla někdy jindy. Kdykoli, jenom ne v tuhle chvíli! Teď chtěla být sama s Birkem. Jako by se v ní dušička ještě tetelila po té hrůze a nebezpečí, ach, kdyby si tak klidně mohla povídat jen sama s Birkem a radovat se jen s ním, že jsou naživu.
Ale teď tu sedí Lovisa, její drahá, milovaná Lovisa, kterou už tak dlouho neviděla a která nesmí mít pocit, že přišla nevhod.
Ronja se na ni usmála. "Jo, byli jsme se trochu koupat, Birk a já!" Birk! Viděla ho, jak míří do jeskyně, a to nechtěla. To se nesmí stát. Rozběhla se za ním a tiše se ho zeptala: "Copak ty ani nepozdravíš mou mámu?" Birk se na ni chladně podíval:
"Nezvaní hosté se nezdraví, to mě učila moje máma, ještě
když mě nosila v náručí!"
Ronja zasupěla. Zabolelo ji to tak, že byla zuřivá a zoufalá zároveň. Birk tu stál a díval se na ni ledovýma očima, byl to ten samý Birk, kterému byla tolik blízko a kterého chtěla následovat do vodopádu. Teď ji zklamal, stal se z něho cizinec, ach, jak ho za to nenáviděla, nikdy necítila takový vztek! Nebyl to ostatně jen Birk, kterého nenáviděla, pomyslela si. Nenáviděla všechno, úplně všechno a všechny, kteří ji rvali a trhali, div ji neroztrhali. Birka, Lovisu a Mattise, větrnice a Medvědí jeskyni, les, léto, zimu a tu Undisu, která učila Birka hlouposti, ještě když byl mimino, i ty zatracené větrnice..., ne, počkat, ty už jednou byly na pořadu. To všechno nenáviděla tak, že se jí chtělo křičet, jenže právě zapomněla co, ale křičet chtěla a křičela by, až by se hory zelenaly!
Ne, nekřičela. Sykla jen za Birkem, než zmizel v jeskyni:
"Škoda že tě tvoje matka nenaučila taky trochu způsobům. Když už byla v tom učení."
Obrátila se k Lovise a začala jí vysvětlovat, že Birk je unavený. Pak zmlkla. Sesula se na skalní výběžek vedle matky a s tváří schovanou v Lovisině klíně plakala, až srdce usedalo, ten tichý, slabý pláč nebylo skoro ani slyšet.
"Víš, proč jsem přišla?" zeptala se Lovisa a Ronja v pláči mumlala:
"Asi ne, abys mi přinesla chleba?"
"Ne," řekla Lovisa a pohladila ji po vlasech, "chleba dostaneš, až přijdeš domů."
Ronja zavzlykala:
"Já nikdy nepřijdu domů."
"Ne? Pak to dopadne tak, že Mattis skočí do řeky," řekla Lovisa klidně.
Ronja zvedla hlavu.
"Proč by kvůli mně skákal do řeky? Vždyť nevysloví ani moje jméno!"
"Když je vzhůru, tak ne," řekla Lovisa. "Ale každou noc pláče a volá tě ze spaní."
"A jak to víš?" zeptala se Ronja. "V noci je zase s tebou? Už nespí u Pleška?"
"Ne," řekla Lovisa. "Plešek to už nemohl vydržet. A já už pomalu taky ne. Když je člověku nejhůř, musí mít někoho vedle sebe, aby to vydržel."
Dlouho mlčela. Pak řekla:
"Víš, Ronjo, je těžké dívat se na někoho, kdo se nelidsky trápí."
Ronja cítila, že se z ní dere ten pláč, který srdce trhá. Ale zaťala zuby a klidně se zeptala:
"Loviso, kdybys byla dítě a měla otce, který se tě zřekl a byl tak tvrdý, že nechtěl vyslovit ani tvoje jméno, vrátila by ses k němu? Kdyby nepřišel a nepoprosil tě o to?"
Lovisa chvíli přemýšlela.
"Ne, nevrátila. Musel by o to poprosit, to by musel!"
"A to Mattis nikdy neudělá," řekla Ronja.
Znovu schovala obličej do Lovisina klína a promáčela její hrubou vlněnou sukni tichými slzami.
Přišel večer a setmělo se, i ty nejtěžší dny končí.
"Jdi si lehnout, Ronjo," řekla Lovisa. "Já tu zůstanu sedět, občas si trochu zdřímnu, a jak se rozední, vydám se na cestu."
"Chci ti usnout na klíně," ozvala se Ronja. "A zazpívej mi Vlčí ukolébavku!"
Vzpomněla si, jak se sama pokoušela zazpívat ji Birkovi. Ale brzy ji to omrzelo a teď je jisté, že víckrát v životě už mu žádné písně zpívat nebude.
Lovisa zpívala a svět byl najednou takový, jaký měl být. Ronja se vrátila do hlubokého klidu dětství a pod hvězdami a s hlavou v Lovisině klíně usnula a probudila se až za bílého dne.
…
