Kapitola 7
A bylo ráno a ona se hned vydala za Birkem. Musela rychle pryč. Nesměla promeškat tu krátkou chvíli, kdy byla sama v kamenné síni, zatímco všichni ostatní měli po ránu plné ruce práce. Každou chvíli se mohl objevit Plešek a jeho otázek chtěla být ušetřena.
Najíst se můžu zrovna tak dobře v podzemí, pomyslela si. Tady stejně není k jídlu klid.
Rychle strčila chleba do koženého vaku a do dřevěné láhve nalila kozí mléko. A zmizela ve sklepě, dřív než ji někdo okem spatřil. Za chvilku stála u kamenné suti.
"Birku," zavolala a měla strach, že tam nebude. Za horou kamení se nikdo neozýval a Ronja byla tak zklamaná, že jí bylo do breku. Co když nepřijde! Třeba na to zapomněl, nebo si to rozmyslel, to by bylo ještě horší. Patřila přece k Mattisovým loupežníkům, a byla tedy Borkovým nepřítelem. Když se to vezme kolem a kolem, třeba s někým takovým nechce Birk nic mít.
Najednou ji zezadu někdo zatahal za vlasy. Až vykřikla, jak se lekla. Musí se zase ten Plešek připlížit a všechno zkazit!
Ale nebyl to Plešek. Byl to Birk. Stál tam a smál se a ve tmě mu svítily zuby. Ve světle lucerny z něj o mnoho víc nebylo vidět.
"Čekám už dlouho," řekl.
Ronja cítila, jak v ní poskočila jiskřička naděje, má tedy bratra, který kvůli ní dlouho čekal!
"Já taky," promluvila. "Čekám už od té doby, co jsem unikla čumbrkům."
Pak chvíli nevěděli, co dál říct, mlčeli, ale byli hrozně rádi, že jsou spolu.
Birk zvedl lojovou svíčku a podržel ji Ronje před obličejem.
"Černé oči máš pořád," prohodil. "Jsi to ty, jenom trochu bledší."
Teprve teď si Ronja všimla, že Birk není takový, jak si ho pamatovala. Zhubl, tvář se mu protáhla a oči zvětšily. "Co se to s tebou stalo?" "Nic," odpověděl Birk. "Jenom jsem neměl moc jídla. I tak jsem ho měl víc než kdokoli jiný v Borkově pevnosti."
Chvíli trvalo, než Ronja pochopila, co to Birk vlastně řekl. "Chceš říct, že nemáte co jíst? Že se nemůžete najíst dosyta?"
"Dosyta se nikdo z nás nenajedl už dlouho. Jídla máme namále. A jestli jaro nepřijde co nevidět, půjdeme všichni k čertu. Přesně, jak sis to přála, pamatuješ?" řekl a zasmál se.
"To bylo tenkrát," odporovala Ronja. "To jsem ještě neměla bratra. Ale teď ho mám."
Otevřela kožený vak a podala mu chleba. "Jez, jestli máš hlad," řekla.
Birk vydal podivný zvuk, podobný výkřiku. Pak vzal ty tlusté krajíce s máslem, každý do jedné ruky, a jedl. Jako by tam Ronja ani nebyla. Byl tu sám s chlebem a spořádal ho do posledního drobečku. Nato mu Ronja podala láhev s mlékem. Dychtivě ji zvedl k ústům a pil, až byla prázdná. Pak se ale na Ronju podíval zahanbeně. "A nebylo to pro tebe?"
"Doma ještě máme," řekla. "Já hlady neumřu." A v duchu si představila bohaté Lovisiny zásoby v komoře, chléb, kozí sýr, ovčí máslo a vejce, sudy s nasoleným jídlem, uzené kýty zavěšené u stropu, truhlice s moukou, krupicí a hrachem, džbány medu, košíky s ořechy, pytlíky s kořením a sušeným listím, co Lovisa nasbírala a pak je dávála do slepičí polévky, kterou občas vařila. Na tu slepičí polévku Ronja najednou dostala chuť, po všem tom soleném a uzeném jídle, jaké měli celou zimu.
Birk měl opravdovský hlad. Ale proč? To jí musí vysvětlit.
"To víš, jsme teď chudí loupežníci. Než jsme se usadili v Mattisově hradě, taky jsme měli ovce a kozy. Teď už nám zbyli jen koně a ty máme přes zimu u jednoho sedláka ve stáji, daleko za Borkovým lesem. Naštěstí, jinak bychom je asi už snědli. Měli jsme nějakou mouku, hrách a solené ryby, ale i toho už je namále. Tfuj, to byla zima!"
Ronja to přičítala sobě a Mattisově hradu, že je na tom Birk tak špatně a že tu stojí hladový a vychrtlý. Ale přesto se dokáže ještě smát.
"Chudí loupežníci, to je přesně ono! Necítíš snad, jak smrdím chudobou a špínou?" zašklebil se. "Ani vody jsme neměli dost. Museli jsme rozpouštět sníh, protože někdy jsme se vůbec nemohli prodrat sněhem dolů do lesa k potoku. Zkusila jsi někdy vyšplhat s vědrem vody po provazovém žebříku v pořádné sněhové vánici? Ne, jinak bys totiž věděla, proč smrdím jako …
