Kapitola 10
V nejbližších dnech nebyl Mattis k vidění v kamenné síni, ani u Vlčí soutěsky, když se měly vyměňovat děti. Dceru si přišla vyzvednout Lovisa. Doprovázeli ji Pírka s Jankem a vedli s sebou Birka. Borka s Undisou a loupežníky už čekali před Vlčí soutěskou. A Undisa, plná vzteku a vítězství, vychrlila na Lovisu, hned jak ji uviděla:
"Není divu, že se takový lupič dětí jako Mattis stydí přijít lidem na oči!"
Lovisa se ovládla a neodpověděla. Přitáhla si Ronju k sobě a chtěla odejít bez zbytečných slov. Moc přemýšlela, proč se asi Ronja vydala Borkovi dobrovolně do rukou, ale teprve při tomto setkání začala něco tušit. Ronja s Birkem se na sebe dívali, jako by u Vlčí soutěsky a na celém světě byli sami. Ano, bylo nabíledni, že tihle dva drží spolu.
Undisa si toho také hned všimla a vůbec se jí to nelíbilo. Prudce Birkem zacloumala:
"Co s ní máš?"
"Je to moje sestra," řekl Birk. "A zachránila mi život."
Ronja se opřela o Lovisu a rozplakala se.
"Zrovna tak Birk zachránil můj," zamumlala.
Ale Borka se vztekem rozpálil do ruda.
"Tak můj syn se za mými zády schází s potomkem mého úhlavního nepřítele?"
"Je to moje sestra," řekl Birk znovu a podíval se na Ronju.
"Sestra," křičela Undisa, ,jojo, to známe, jak to bude za pár let!"
Popadla Birka a chtěla ho odtáhnout pryč.
"Nesahej na mě," řekl Birk, "půjdu sám, nedotýkej se mě." Otočil se a šel.
Ronja žalostně vykřikla. "Birku!"
Ale on šel a byl pryč. Když Lovisa zůstala s Ronjou sama, chtěla se jí vyptat na to i ono, ale nikam to nevedlo.
"Nemluv na mě," řekla Ronja. Tak ji Lovisa nechala na pokoji a mlčky šly domů. V kamenné síni Plešek Ronju přivítal, jako by ji vyrvali ze spárů smrti.
"Zaplaťpámbu, že jsi naživu," řekl. "Nebohé dítě, co já jsem o tebe prožil strachu!"
Ale Ronja šla dál, lehla si tiše na postel a zatáhla závěsy. "Mattisův hrad je plný neštěstí," řekl Plešek a smutně potřásal hlavou. Potom Lovise pošeptal:
"Mattis je u mě v ložnici. Jen leží a kouká, ale nepromluví ani slovo. Vstát nechce, jíst nechce, co s ním budeme dělat?" "Však on přijde, až bude mít pořádný hlad," usoudila Lovisa. Ale dělalo jí to starosti, čtvrtý den šla k Pleškovi do ložnice a povídá:
"Pojď jíst, Mattisi! Přestaň trucovat! Všichni sedí u stolu a čekají na tebe."
Nakonec Mattis přišel, smutný a vyhublý, že nebyl ani k poznání. Beze slova si sedl ke stolu a pustil se do jídla. Všichni jeho loupežníci také mlčeli. Takové ticho v kamenné síni nikdo nepamatoval. Ronja seděla na svém místě, ale Mattis ji neviděl. I Ronja si dávala pozor, aby se na něj nepodívala. Jen jednou k němu tajně zabloudila pohledem a spatřila Mattise, který se vůbec nepodobal jejímu otci, jakého dosud znala. Ano, všechno bylo jiné a strašné! Chtěla vyběhnout a zmizet, aby nemusela být tam, kde Mattis, aby se všemu vyhnula a mohla být sama. Ale seděla nerozhodně dál a nevěděla, co si s tím svým velkým smutkem počít.
"Tak už máte dost, vtipálkové?" řekla Lovisa ostře, když bylo po jídle. Tolik ticha nemohla vydržet.
Loupežníci se s bručením zvedli a uháněli, co jim síly stačily, ke koním, kteří už čtvrtý den stáli nečinně ve stáji. Když náčelník jenom ležel u Pleška v posteli a koukal do zdi, nemohli se přece vydat na lup. A byla to škoda,
mysleli si, protože zrovna teď projíždělo lesy víc pocestných než jindy.
Mattis zmizel z kamenné síně beze slova a ten den ho už nikdo nezahlédl.
A Ronja vyrazila zase do lesa. Tři dny tam hledala Birka, ale ten nepřišel, a ona nechápala proč. Co s ním udělali? Nezavřeli ho snad, aby neutekl do lesa a nebyl s ní? Bylo těžké jen čekat a nic nevědět.
Dlouho seděla u tůně a i teď bylo kolem ní jaro v celé nádheře. Ale bez Birka z něj neměla žádnou radost. Vzpomínala, jaké to bylo dřív, když byla sama a les jí stačil. Jak jí to připadalo dávno! Teď potřebovala Birka, aby se s ním o všechno mohla podělit. Ale ani dnes to nevypadalo, že Birk přijde, a když už ji omrzelo čekání, vstala, že půjde domů. Vtom přišel. Slyšela, jak si píská mezi smrčky, a vyř…
