Iluminace (Arthur Rimbaud)

Po potopě

Jakmile vidina Potopy opadla,
   zastavil se zajíc v jeteli a rozhoupaných zvoncích a pomodlil se přes pavučinu k duze.
   Ó! Drahokamy, které se skrývaly, květy, ketré už prozřely.
   Na velké špinavé ulici byly krámky postaveny a bárky odtaženy k moři, které stoupalo vzhůru jako na rytinách.
   Krev se řinula u Modrovouse - na jatkách - v cirkusech, kde pod Boží pečetí bladla okna.Krev a mléko tekly proudem.
   Bobři budovali. Z pohárků v kavárnách se kouřilo.
   Ve velkém domě s okny, po kterých stále kanula voda, si děti ve smutku prohlížely podivuhodné obrázky.
   Práskly dveře - a na návsy zamávalo dítě rukama, pozdraveno korouhvičkami a kohouty všude na zvonicích za divoké plískanice.
   Paní *** si postavila piáno v Alpách. Mše a první přijímání byly slaveny u sta tisíc oltářů katedrály.
   Karavany vyrazily na cestu. A hotel Splendid byl vystavěn v tříšti ledů a polární noci.
   Poté Luna zaslechla šakalí kňučení na tymiánových pustinách - a klapající eklogy dřeváků v sadu. Pak mi ve fialovém rašícím porostu Eucharis řekla, že nastává jaro.
   Rozčeř se, rybníku - val se a pěn po mostě a přes lesy - černá sukna a varhany - hromy a blesky - stoupejte a hřměte - vody a smutky, stoupejte, vyvolejte Potopy.
   Neboť od té doby, co se rozlily - ach drahokamy propadlé do země a otevřené květy! - rozhostila se nuda a Královna, Čarodějnice, zapalující oharky v hliněné nádobě, nebude nikdy ochotna vyprávět, co ví a o čem se nám nesní.

— 1 —

---

Dětství

I.

   Ta modla s černýma očima a zlatou hřívou, bez rodiny a bez dvora, vznešenější než Báj mexická i flámská; její říše, drzý azur, drzá zeleň, se rozkládá na pobřežích, jež nesou jména zběsile řecká, slovanská, keltská po vlnách bez lodí.
   Na okraji lesa - snové květy zvoní, pukají, září - dívka s pomerančovými rty, nohy zkřížené v jasné potopě, která tryská z luk, nahota, kterou stíní, přecházejí a oblékají duhy, květena, moře.
   Dámy, které víří po terasách podél moře; mladé matky a starší sestry s pohledy plnými dálek, sultánky, princezny tyranských způsobů a šatů, malé cizinky a osoby slastně nešťastné, dětské i olbřímí, nádherně černé na šedozelené pěně, klenoty stojící na žírné půdě křovin a rozmrzlých zahrádek.
   Jaká nuda, hodina "drahého těla" a "drahého srdce".

II.

   Je to ona, ta malá mrtvá za růžovými keři. - Mladá zesnulá maminka sestupuje po schodišti. - Bratrancův kočár skřípe na písku. - Malý bratr (je v Indii!) tam před západem na louce plné hvozdíků. - Starci, které pohřbili nastojato do hradby z fialek.
   Roj zlatých listů obklopuje generálův dům.. Jsou na jihu. - Jdeme po červené cestě, než dorazíme k prázdnému hostinci. Zámek je na prodej; okenice jsou odstraněny. - Farář asi odnesl klíč od kostela. - Kolem parku jsou neobydlené domky hlídačů. Ohrady jsou tak vysoké, že jsou vidět pouze šumící vrcholky. Ostatně tam uvnitř není nic k vidění.
   Louky stoupají k osadám bez kohoutů a bez kovadlin. Zdymadlo je zviženo. Ó kalvárie a mlýny na poušti, ostrovy a žernovy!
Magické květy hučely. Svahy jej kolíbaly. Zvířata vznešené elegance obcházela. Oblaka se kupila nad širým nebem z věčnosti horkých slz.

III.

   V lese je pták, jeho zpěv vás zastaví, a vy se budete červenat.
   Hodiny, které neodbíjejí.
   Bažina s hnízdem bílých zvířat.
   Katedrála, která sestupuje, a jezero, které stoupá.
   Malý vůz opuštěný v mlází nebo rachotící po cestě, opentlený.
   Tlupa malých komediantů v kostýmech, spatřená na cestě přes okraj lesa.
   Je tu konečně, když máme hlad a žízeň, někdo, kdo vás honí.

IV.

   Jsem světec, který dlí v modlitbách na terase - jako se klidná zvířata pasou až k moři v Palestině.
   Jsem vědec v temném křesle. Větve a déšť narážejí na okno knihovny.
   Jsem poutník po zakrslých lesích; hukot jezů pokrývá moje kroky. Dívám se dlouho na melancholickou zlatou prádelnu západu.
   Byl bych opravdu dítě opuštěné na molu do moře, služebníček, který jde podél stromořadí, jehož čelo se dotýká nebe.
   Stezky jsou hrbolaté. Pahorky zarůstají janovci. Vzduch je nehybný. Ptáci a prameny jsou tak daleko! To může být jen konec světa, tam vpředu.

V.

   Ať mi konečně pronajmou tu hrobku, vybílenou vápnem a s vystouplými cementovými pásy - velmi hluboko pod zemí.
   Opírám se lokty o stůl, lampa osvěcuje velmi živě ty noviny, které jako hlupák znovu pročítám, ty knihy bez zajímavostí.
   V obrovské vzdálenosti nad mým podzemním salónem se tyčí domy, mlhy se kupí. Bláto je rudé nebo černé. Obludné město, noc bez konce!
   O něco níž jsou okapy. Po stranách jen síla zeměkoule. Možná propasti azuru, ohnivé studny. Možná na těchto úrovních se setkávají měsíce a komety, moře a báje.
   V hodinách hořkosti se představuji safírové a kovové koule. Jsem mistrem ticha. Proč by něco jako průduch bledlo v rohu klenby?

— 2 —

---

Pohádka

   Kníže byl pohněván, že se vždy zabýval jen vylepšováním obyčejné šlechetnosti. Předvídal překvapivé zvraty lásky a podezříval své ženy, že svedou víc než tu přívětivost, kterou zdobí nebe a přepych. Chtěl poznat pravdu, hodinu opravdové touhy a uspokojení. Ať to bylo či ne z přehnané zbožnosti. Chtěl. Měl aspoň dost rozsáhlou lidskou moc.
   Všechny ženy, které jej poznaly, byly zavražděny. Jaká spoušť v zahradě krásy! Pod šavlí mu blahořečily. Ani si neporučil nové. - Ženy se objevily znovu.
   Zabil všechny, kdo jej sledovali po lovu nebo na hostinách. - Všichni jej následovali.
Bavil se tím, že rdousil skvostná zvířata. Kázal pálit paláce. Vrhal se na lidi a rozsekával je na kusy. - Dav, zlaté střechy, krásná zvířata existovala dál.
   Můžeme se uvádět do vytržení při ničení, mládnout krutostí! Lid nehlesnul. Nikdo nenabídl své názory ku pomoci.
   Jednoho večera cválal hrdě na koni. Objevil se Génius neskonalé, přímo nepoznané krásy. Jeho tvář a jeho držení slibovaly mnohačetnou a složitou lásku! Nevýslovné, přímo neúnostné štěstí! Kníže a Génius se pravděpodobně zahubili v opravdovém zdraví. Jak by na ně mohli neumřít? Zemřeli tedy společně.
   Ale Kníže zahynul ve svém paláci v obvyklém věku. Kníže byl Génius. Génius byl Kníže.
   Naší touze schází dokonalá hudba.

— 3 —

---

Přehlídka

   Jsou směšní a tak poctiví. Leckteří kořistili z vašich světů. Bez potřeb a beze spěchu uplatnit své skvělé schopnosti a svou zkušenost s vašim svědomím. Zralí muži! Oči omámené jako letní noc, červené a černé, trojbarevné, z oceli protkané zlatými hvězdami; obličeje znetvořené, olovnaté, sinalé, zanícené; blouznivé sípání! Krutý pochod pozlátka! - Je mezi nimi několik mladých - jak by se dívali na Cherubína? - jsou vybaveni hrozivými hlasy a několika nebezpečnými zdroji. Jsou vysíláni, aby přepadali zezadu v městech, vyzdobeni hnusným přepychem.
   Ó nejdivočejší Ráj zběsilé grimasy! Žádné srovnání s vašimi Fakíry a ostatními jevištními kousky. V kostýmech spíchnutých podle vkusu jako ze špatného snu předstírají nářky, tragédie o lapcích a vtipných polobozích, jaká historie ani náboženství nikdy nebyly. Číňané, Hotentoti, Cikáni, pošetilci, hyeny, Molochově, staří blázni, pochmurní démoni střídají lidové a mateřské kousky se zvířecími pózami a něžnostmi. Přehrávají nové kusy a "spořádané" písně. Mistři kejklíři přetvářejí místo a osoby a hrají při tom magnetickou komedii. Oči planou, krev zpívá, kosti se rozšiřují, slzy a rudé pramínky se řinou. Jejich posměch nebo jejich hrůza trvá jednu minutu nebo celé měsíce.
   Já jedinný mám klíč od této divoké přehlídky.

— 4 —

---

Antická

   Lepý Panův synu! Zpod tvého čela ověnčeného kvítky a bobulemi se poulí tvoje oči, drahocenné koule. Tvoje tváře, potřísněné hnědými kaly, se propadají. Tvůj chrup září. Tvoje hruď se podobá citeře, tvými světlými pažemi koluje zvonění. Tvoje srdce bije v tom břiše, kde dřímá dvojí pohlaví. Procházej se za noci, pohybuj zlehka tímhle stehnem, tím druhým stehnem a tou levou nohou.

— 5 —

---

Being Beauteous

   Před sněhem Krásná Bytost vysoké postavy. Pískání smrti a kruhy temné hudby způsobují, že to zbožňované tělo stoupá, rozpíná se a chvěje jako přízrak; v nádherném těle pukají šarlatové a černé rány. Čisté barvy života tmavnou, tancují a uvolňují se kolem Vidění, které se zdvíhá. A záchvěvy se zvedají a hřmí a šílená chuť těchto vjemů těžkne smrtelným pískáním a chraplavou hudbou, kterou svět daleko za námi vrhá na naši matku krásy - která ustupuje, zvedá se. Ó naše kosti jsou zahaleny do nového milostného těla.

   Ó popelavá tvář, žíněný klín, křišťálové paže! Dělo, na které se musím vrhnout přes poryv stromů a lehkého vzduchu!

— 6 —

---

Životy

I.

   Ó nesmírné třídy svaté země, chrámové terasy! Co se stalo s brahmínem, který mi vysvětlil Přísloví? Vidím dokonce ještě stařeny z té doby tam odtud! Vzpomínám si na stříbrné a slunečné hodiny u řek, na venkovskou ruku na mém rameni a na naše doteky vstoje v pepřových pláních. - Vzlet šarlatových holubů hučí kolem mé myšlenky. - Byl jsem zde ve vyhnanství, měl jsem jeviště, kde jsem mohl hrát dramatická veledíla všech literatur. Ukázal bych vám neslýchaná bohatství. Pozoruji historii pokladů, které jste našli. Znám pokračování! Moje moudrost je ve stejném opovržení jako chaos. Čím je moje nicota oproti úžasu, který vás čeká?

II.

   Jsem vynálezce docela jiných zásluh než všichni mí předchůdci; přímo hudebník, nalezl jsem něco jako klíč k lásce. Nyní se jako urozený pán ze zakyslého kraje pod přísným nebem pokouším dojmout při vzpomínce na žebravé dětství, na učednictví nebo na příchod v dřevácích, na hádky, na pět nebo šest vdovectví a na několik sňatků, když mi má zatvrzelost zabránila naladit se jako mí kamarádi. Nelituji svého starého podílu na božské radosti: strohé povětří toho zakyslého kraje živí velmi vydatně můj příšerný skepticismus. Ale jelikož se ten skepticismus nemůže napříště rozvinout a jelikož jsem ostatně propadl novému trápení - očekávám, že se stanu velmi zlým bláznem.

III.

   Poznal jsem svět v podkroví, kde jsem byl zavřený ve dvanácti letech, ilustroval jsem lidskou komedii. Ve sklepě jsem se naučil historii. Na jakési noční oslavě v jednom městě na Severu jsem potkal všechny ženy starých malířů. V jednom starém průchodu v Paříži mne naučili klasickým vědám. V jednom nádherném sídle, jež bylo obklopeno celým Orientem, jsem vykonal obrovské dílo a strávil slavný odpočinek. Promíchal jsem svou krev. Moje povinnost je mi odpuštěna. O tom už není zapotřebí ani přemýšlet. Pocházím skutečně ze záhrobí a nemám žádné příkazy.

— 7 —

---

Odjezd

   Dost viděl. Vidina se vyskytla na každém povětří. Měl dost. Hlomoz měst navečer a na slunci a navždy. Poznal dost. Zastávky života. - Ó Hlasy a Vidiny!
Odjezd za novými dojmy a za novými šumy!

— 8 —

---

Království

   Jednoho krásného rána u velmi mírného národa volali jeden nádherný muž a jedna nádherná žena na veřejném prostranství: "Přátelé, chci, aby byla královnou!" "Chci se stát královnou!" Smála se a chvěla. Mluvil k přátelům o zjevení, o přestálé zkoušce. Omdlévali jeden přes druhého.
   Opravdu byli králi po celé dopoledne, kdy se karmínové závěsy pozvedly nad domy, a po celé odpoledne, kdy se vydali k palmovým zahradám.

— 9 —