Kapitola pátá
Nick sledoval Carol a Troye na monitoru, hned jak sestoupili, dokud byli přímo pod člunem a hledali puklinu. Brzy ho však unavilo pozorovat, jak plavou v kruzích kolem, vrátil se tedy do lehátka a četl si román. Později několikrát zašel k obrazovce, aby je vyhledal, ale neviděl nic. Carol a Troy už odpluli zkoumat oblast pod převisem.
Nick opět zkontroloval monitor, když dočetl Paní Bovaryovou. Poněkud ho překvapilo, že puklina pod Florida Queen je zase jasně vidět. Pak si řekl, že musel mít pravdu, že to bylo jenom špatným osvětlením, poněvadž se sluncem přímo nad hlavou mu díra v útesu připadala mnohem menší než před dvěma dny. Zaměstnával se pak různou činností na člunu, dokud mu na hodinkách nezazněl budík, který ukazoval, že Carol a Troyovi zbývá vzduch asi na pět minut.
Šel k obrazovce a díval se na snímky, které pořizoval a v reálném čase zobrazoval oceánský teleskop. Pod člunem nebylo po Carol ani po Troyovi ani památky. Nick začínal ztrácet klid. Doufám, že dávají pozor, myslel si. Uvědomil si, že jsou už dlouho z dohledu a že je vlastně vůbec nespatřil propátrávat puklinu, jejich hlavní cíl. Jak čas vyprchával, zmocňoval se ho neustále narůstající neklid.
Existuje jenom jedno vysvětlení, uvažoval a bojoval s černými myšlenkami, které se mu vnucovaly. Jsou pryč hodně dlouho, museli tedy najít něco zajímavého u převisu. Nebo někde jinde. Na okamžik si představil, že našli zlatou žílu, místo pokladu, plné předmětů vypadajících jako podivný trojzubec, jejž vylovili ve čtvrtek.
Zdálo se mu, že sekundová ručička na hodinkách pádí jako splašená. Do vyčerpání vzduchu jim chybě la pouze minuta. Nick opět nervózně zkontroloval monitor. Nic. Cítil, jak se mu zrychluje tep. Musí být už v červeném poli, myslel si. I když si vzduch pečlivě šetřili, musí být už v červeném poli. Na okamžik si dělal starost s možností poruchy měřidla, brzy si však vzpomněl, že obě sám kontroloval, když ráno přišel na člun. Kromě toho, je hrozně nepravděpodobné, že by selhala obě... Takže musely nastat nějaké potíže.
Uplynula další minuta a Nick si uvědomil, že se nepřipravil na eventualitu, kdyby se Carol a Troy neobjevil. Rychle probíral své možnosti. Měl v podstatě dvě. Velmi rozdílné. Mohl si vzít potápěčskou výstroj a hledat je podél příkopu mezi puklinou a převisem. Nebo mohl předpokládat, že ve vzrušení prostě zapomněli pravidelně kontrolovat ukazatel zásoby vzduchu, a když jim někde došel, museli se na tom místě vynořit.
Jestli půjdu za nimi dolů, uvažoval, asi se k nim nedostanu včas. Na okamžik se sám obviňoval, protože se na tuto eventualitu řádně nepřipravil. Trvalo by mu několik drahocenných minut, než by si nasadil a překontroloval potápěčský přístroj. Tím je to vyřízeno. Musím předpokládat, že jsou někde jinde. Plavou na povrchu. Podíval se krátce ještě jednou na obrazovku a pak šel k boku člunu. Propátrával oceán. Byl teď trochu rozbouřený. Nespatřil žádnou známku, která by ukazovala jejich přítomnost.
Šel k motoru a zvedl kotvu. Rychle odhadl přibližný směr k převisu a s motorem ve velmi nízkých otáčkách začal kormidlovat. Od kormidla bohužel neviděl na monitor teleskopu a plachtovinový přístřešek mu bránil ve výhledu dozadu. Nick neustále kmital, od kormidla k monitoru, k bokům člunu a zase zpět. Jak rostl jeho strach a zoufalství, tak v něm vzrůstal i vztek. Bylo už pět minut po čase, kdy museli vyčerpat zásobu vzduchu.
Zatraceně, myslel si, ještě nedovolil mozku, aby se zabýval představou katastrofy. Jak mohli být tak neopatrní? Věděl jsem, že je nemám nechat jít spolu jako pár. Pokračoval v sebeobviňování a pak se v duchu vrhl na Carol. Nechal jsem tu ženskou, aby se mnou zamávala. Až je najdu, tak ji sakra postavím do latě. Zabočil ostře vlevo.
Zdálo se mu, že slyší hlas. Běžel k boku člunu. Neměl vůbec potuchy, z kterého směru výkřik přišel. Po dvou či třech sekundách jej zaslechl opět. Otočil se a spatřil postavu, jak mává. Odpověděl rovněž zamáváním, šel ke kormidelnímu kolu a změnil směr plavby…
