Ještě jednou se vrátíme (Antonín Sova)

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrla a tulácky v obzoru slunce spalo.

Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní. Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci v travách ukrytí,
mé louky teskní vůní mdlou a vody sešeřeny jsou
a přes přívozy stíny jdou a všecko planou je už hrou.

Že do daleka odplout chci kams na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty, lanoví.

Vás tenkrát z jara čekal jsem...
V obzoru modrý zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků,
by echem chyt se v nich váš hlas.

Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž, rcete, čí jste jaro žila?
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?

Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšena.

A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád,
proč jdete vadnout na můj sad?

Pro vás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní v našem pomoří,
chci odplout sám a poslouchám
podzimu pohádkové hlasy,
jdu hledat Nové království.

Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?                

— 1 —

Princezna Lyoleja

Churav jsem byl a ve snu 
z lenošky, kde jsem dřímal, 
slyšel jsem ukolébavku 
jarního večera; 
slyšel jsem ukolébavku 
kmitavých hvězd. 

Na staré pavlači domu, 
tichého jako hrob, 
slyšel jsem ukolébavku 
jarního večera. 

Vůně i záře i ticho, 
černé chomáče střech, 
zahrady s bílými květy, 
blízkost chladivých vod. 

Divno ... Jak v pohádce bývá, 
srdce měl churavé já. 
Poznal jsem, že na mne kývá 
princezna Lyoleja. 

Tak jsem ji nazval. Děcko 
žvatlavé, churavé já. 
Možná, že zas se mi zjeví 
princezna Lyoleja. 

S ňader spadlými květy 
vždy lůžko mi přišla stlát, 
s loutkami stříbrných očí 
si ke mně chodila hrát 
a stále u mne jen byla 
a tak mne rozveselila. 

Pak, když mne uzdravila, 
pak ... nepřišla vícekrát. 

Ta princezna Lyoleja ... 
s ní byl jsem již zasnouben, 
když prapory na věžích šlehaly 
z paláce z mořských pěn, 
když hudeb zněl metalický hlas 
a slavnost již začala, — 

ó, jak mne zklamala 
princezna Lyoleja, 
ó, jak mne zklamala! 

— 2 —

Sonet v září

Při okně přivřeném (již skorém v září sklonu) 
za šera teplého jsme zřeli ve kraj tmavý, 
šum listí doléhal k nám v poloslyšném tónu, 
ze zahrad voněl sem drn schnoucí svadle trávy.

Zde bylo tušiti kraj v mlze, tichých zvonů 
se vzduchem rozprysknul rej zemdlený a lkavý, 
a proti měsíci, než v brzkém zajdou skonu, 
se jepic chomáče nám kmitly kolem hlavy.

Tu rázem, jak by vstal, zabouřil vichr na sklo, 
se stolu papíry rval všecky náhlým svistem, 
rval v chumlích záclony a cosi temně prasklo.

My okna zavřeli. A projelo to námi. — 
Před mnohou vichřicí v podzimu žití jistém 
tak zavřem duše své, a budem sami, sami.

— 3 —