Římanka (Alberto Moravia)

Tento příběh vypráví o dívce jménem Adriana, která žije se svou matkou v Římě. Adriana plní přání své matky a pracuje jako modelka u malířů, kteří malují akty. Adriana se zamiluje do Gina, ale později zjistí od Astarity, že Gino už má manželku a syna. Opustí ho a je plná smutku. Přestává pracovat jako modelka a stává se z ní prostitutka. Každý večer si vodí domů pánské návštěvy. Až jednoho dne šla se svou přítelkyní Gisellou po ulicích Říma a zastavilo je auto s dvěma muži. Adriana se zamilovala na první pohled do Giacoma (Mina). Giacoma byl k ní trošku odtažitý, ale to se časem změnilo. Po několika měsících ovšem zjistila, že je těhotná, ale ne s Minem, ale se Sonzognem. Sonzogno byl muž, kterého potkala při jednom setkání s Ginem. Od té doby ji pořád navštěvoval. Ona se mu snažila vyhýbat poté, co se jí Sonzogno přiznal, že zabil zlatníka. Adriana měla z něj strach, a proto mu dala vždy, co si přál. Postupem času se už Sonzogno neukázal. Mina jednoho dne zadržela policie, protože měl jiné názory na politickou situaci v zemi. Druhého dne ho sice propustili z vězení, ale on si nikdy nedokázal odpustit, že zradil své přátele, a proto radši spáchal sebevraždu. Adriana ho celé dny hledala, a o několik dní později dostala domů dokonce jeho dopis, ale on už byl mrtev. Adriana se rozhodla, že si její dítě zaslouží lepší život, než měla ona, a proto napíše Minovým rodičům o dítěti, aby se o něj a ji postarali.

— 1 —

Asi nejslavnější román italského spisovatele Alberta Moravia z roku 1947 vypráví příběh krásné mladé římské dívky Adriany, kterou okolnosti přiměly stát se prostitutkou, aniž by ovšem zlomily její ryzí charakter a osobnost. Přes tlak zkaženého, zištného a vypočítavého okolí, které reprezentuje její rodina, přátelé i milenci, přes úzkosti, zoufalství, pochyby i strach, které s sebou nese její zaměstnání a muži, s nimiž se takto setkává, zůstává vnitřně silnou a pevnou v odhodlání žít dál svůj život. To vrcholí v okamžiku ztráty milovaného Giacoma a rozhodnutí zajistit svému nenarozenému dítěti šťastnou budoucnost.

Římanka byla v roce 1954 úspěšně zfilmována, Adrianu ztvárnila herečka Gina Lollobrigida.

Stručný děj

Tento příběh pojednává o mladé dívce jménem Adriana. Její matka, bývalá modelka, se musela vzdát vysněné budoucnosti kvůli mateřství. Žila sama se svojí dcerou v chudobě. Když její dceři bylo kolem šestnácti let, slibovala si od její krásy to, co ona ztratila. Zavedla Adrianu k malíři, aby ji maloval, jak ji Bůh stvořil. Tak si vydělávaly, matka šila košile a dcera stála modelem. Adriana byla neskutečně krásná a přitažlivá. Jednoho dne se seznámila s Ginem. Byl to chudý šofér, do kterého se postupem času zamilovala. Matka nebyla ráda, chtěla pro Adrianu bohatého pána. Ale Adriana myslela na vdavky, děti, na šťastný a obyčejný život. Proto, když jí Gino slíbil, že si ji vezme a budou žít spolu, pomilovali se. Jakmile se to matka dozvěděla, měla nenadálou radost, věděla, že si Gino její dceru nevezme.

Adriana měla radost z plánované svatby, ale její kamarádka Gisella záviděla. Gisella se též nechala malovat, ale žila životem zcela odlišným. Prodávala svoje tělo, nechávala se vydržovat bohatými muži. Chtěla, aby Adriana byla jako ona. Jednou Gisella měla pro Adrianu návrh. Její velice bohatý známý Adrianu viděl a ta ho tak okouzlila, že se do ní zamiloval. Adriana Gina milovala, nechtěla jej zradit, proto odmítla. Avšak jednoho dne Gisella naplánovala výlet pro sebe, svého přítele, Adrianu a Astaritu. Astarita byl velice vlivný, bohatý muž od policie. Byl to on. Šli se najíst a Adriana nezvyklá pít alkohol se opila, ale jen malinko. Gisella se začala navážet do své přítelkyně ohledně Gina a dohazovala jí Astaritu. Nakonec se Adriana musela pomilovat s Astaritou, protože ji vydírali, že vše řeknou Ginovi. Na cestě zpět Adriana dostala peníze. Adriana nic Ginovi neřekla, ale měla výčitky svědomí, proto šla ke zpovědi, kde všechno vylíčila. Zpovědník jí řekl, že už se nemůže milovat s Ginem (až po svatbě) a už se nesmí setkat s Astaritou. Adriana vše slíbila, i když věděla, že to bude těžké, měla sex ráda, pomodlila se a šla si promluvit s Ginem. Musela mu říct o zpovědi a o tom, že už se nebudou milovat do svatby. Gino nebyl rád, ale přijal to. Astarita se chtěl mockrát sejít s Adrianou, ale ona nechtěla. Po nějaké době Gisella mluvila s Adrianou, že musí jít za Astaritou na úřad kvůli velice důležité věci. Tam jí Astarita ukázal Ginovu složku. Dozvěděla se, že její milovaný Gino už ženatý je a má dcerku. Po tomhle milostném zklamání si řekla, že už se nikdy nebude vázat k mužům... Tak se z Adriany stala společnice, měla mnoho mužů. S Ginem se scházela pořád, ale jen kvůli sexu. Milovali se jako poprvé v domě, kde Gino pracoval, ale v pokoji paní domácí. Tam Adriana ukradla zlatou pudřenku. Pár dní ji měla u sebe, pak ji dala Ginovi, ať ji vrátí majitelce. Ale Gino si ji nechal a podvodem krádež svedl na jednu uklízečku, která šla do vězení. Gino si dal schůzku s Adrianou, ale nepřišel sám, vzal sebou muže jménem Sonzogno. Byl neskutečně silný, šel z něho strach. Když pak všechno Adriana vyslechla ohledně pudřenky, chtěla pryč a už se s Ginem nesetkat. Odešla, ale Gino šel za ní. Adriana si na pomoc zavolala Sonzogna, který byl poblíž... A tak šla domů se Sonzognem. Měla z něho strach, třásla se po celém těle. On to vycítil a dal jí facku. Poté už z něho strach neměla, věděla, že stačí málo a ten muž se neovládne.

"Tak je to v pořádku," řekl. To "je to v pořádku", v němž ještě doznívala ozvěna hrozby, potvrdilo můj strach, bylo-li toho ještě potřeba. A zatímco mě pod pokrývkami tiskl k sobě a objímal a kolem nás byly jen temnoty, prožila jsem chvíli prudké úzkosti, snad nejhorší z celého svého života. Ze strachu mi dřevěněly údy, mimoděk se odtahovaly a chvěly při styku s jeho tělem podivuhodně lysým, hladkým a hadovitým, ale zároveň jsem si říkala, že je to nesmysl mít z něho strach v takovou chvíli a se vší silou své mysli jsem se snažila strach ovládnout a vzdát se mu beze strachu jako milenci. Ten strach nebyl jenom v mých údech, které mě ještě poslouchaly, třebaže je zaplavovala ošklivost, ale hlouběji, na dně mého klína, který jako by se zavíral a s hrůzou odmítal objetí lásky. Konečně se mě zmocnil a já jsem pocítila rozkoš, která byla černá a krutá z té hrůzy, a mimoděk se mi vydral ve tmě z hrdla dlouhý a žalostný výkřik, jako by konečné sevření nebylo sevřením lásky, ale smrti a jako by ten výkřik byl výkřikem mého života, který mi unikal a zanechával za sebou jen bezduché a zmučené tělo.

Po styku se Sonzogno přiznal k vraždě zlatníka. Zabil ho, protože mu nabídl neskutečně nízkou cenu za cennou věc. Ale nikdo to nevěděl jen Gino a teď Adriana. Když Sonzogno odcházel, chtěl jí zaplatit, ale Adriana nechtěla. Tak ji dal něco na památku. Byla to ta zlatá pudřenka. Vzpomněla si na Astaritu a další den šla za ním a všechno mu řekla. Ten jí poradil, aby šla ke zpovědníkovi, aby ho poprosila, ať pudřenku vrátí. Kněz musí dodržet zpovědní tajemství, neprozradí ji. Vše se vysvětlilo, služka byla propuštěna, majitelka dostala pudřenku zpět. V té době už Adriana znala Giacoma, mladíka, kterého si zamilovala, ale on neopětoval její lásku. Nechal se být milován. Giacomo je členem jedné ilegální organizace zaměřené proti vládě. Giacomo nechával u Adriany balíčky, které kdyby policie našla, tak by musela do vězení. Adriana cítila lásku k Minovi (zkratka jména Giacomo), tak už nevyhledávala muže, kteří by platili za rozkoš s ní, odmítala je. V tu dobu zjistila, že je těhotná, přesně věděla, že otec je Sonzogno, ale říci mu to nemohla. Jednou k večeru narazila opět na Sonzogna, který ji chtěl. Ona prve nechtěla, ale raději se mu podřídila, věděla, kdo je zač. Šli do jejího pokojíčku. Sonzogno už byl vysvlečen, když mu Adriana pod průhlednou záminkou utekla, věděla, že se nemůže vrátit. Jela za Minem, ale tam jí řekli, že ho zavřeli. Byl dopaden a zradil přátele, všechno řekl. Mina po pár dnech tak trápí svědomí, nezvládne žít s pocitem viny a zrady. Napíše Adrianě dopis a zastřelí se. Adriana se rozhodne, že svému dítěti a sobě zajistí šťastnou budoucnost s pomocí Giacomovy rodiny. Napíše jim proto dopis, ve kterém jim sdělí, že otcem jejího dítěte je Giacomo...

— 2 —

Další člověk, který se v té době vrátil do mého života, byl Astarita. S tím to bylo ještě jednodušší než s Ginem. Gisella se s ním tajně scházela a já si myslím, že se s ní miloval jen proto, aby měl možnost hovořit o mně. Ať to bylo jakkoli, Gisella číhala na vhodnou chvíli, aby na něho zavedla řeč. A když se jí zdálo, že už uplynula dosti dlouhá doba a že jsem se dostatečně uklidnila, vzala mě stranou a s mnoha ohledy mi řekla, že se setkala s Astaritou a že se on na mne vyptával. "Neřekl mi nic určitého," pokračovala, "ale pochopila jsem, že je ještě pořád do tebe zamilovaný... řeknu ti upřímně, že mi ho bylo líto... vypadá opravdu nešťastně... opakuji ti: nic mi neřekl... ale i tak jsem uhodla, že by tě hrozně rád zase uviděl... teď, po všem..."

Ale já jsem ji přerušila a řekla jsem jí: "Poslyš, je zbytečné, abys dále mluvila tímto způsobem..."

"Jakým způsobem?"

"Ech, s takovými okolky... řekni raději přímo, že tě posílá, že se chce zase se mnou sejít a žes mu slíbila, že mu přineseš mou odpověď."

"Předpokládejme, že je to pravda," připustila zaraženě, "no a?"

"No tak mu můžeš vyřídit," odpověděla jsem klidně, "že nemám nic proti tomu, abychom se sešli... samozřejmě, jako se vídám s ostatními, jen tak, sem tam, bez závazku."

Vypadala, jako by ji byl můj klid náramně překvapil; myslila si, že Astaritu nenávidím a že nikdy nedovolím, abychom se zase sešli. Nepochopila, že nenávist a láska už pro mne neexistují; a jako obvykle jí napadlo, že mám za lubem něco jiného. "Dobře děláš," řekla po chvíli s přemýšlivou a chytráckou tváří, "já bych na tvém místě jednala stejně... člověk se musí někdy tvářit, jako by neviděl, jak jsou lidé protivní... Astarita tě má doopravdy rád a byl by dokonce ochoten se postarat, aby jeho manželství bylo zrušeno, aby si tě mohl vzít... ale ty jsi pane hlavička... a když si pomyslím, že jsem tě považovala za naivku..."

Gisella nikdy nepochopila ani za mák nic z toho, co se mě týkalo; a věděla jsem, že by bylo zbatečné se pokoušet jí otevřít oči. Proto jsem s ní souhlasila se strojenou nenuceností: "Právě tak..." a opustila jsem ji v rozpoložení ducha, kde se mísila nenávist s urážlivým obdivem.

— 1 —

"Tak je to v pořádku," řekl. To "je to v pořádku", v němž ještě doznívala ozvěna hrozby, potvrdilo můj strach, bylo-li toho ještě potřeba. A zatímco mě pod pokrývkami tiskl k sobě a objímal a kolem nás byly jen temnoty, prožila jsem chvíli prudké úzkosti, snad nejhorší z celého svého života. Ze strachu mi dřevěněly údy, mimoděk se odtahovaly a chvěly při styku s jeho tělem podivuhodně lysým, hladkým a hadovitým, ale zároveň jsem si říkala, že je to nesmysl mít z něho strach v takovou chvíli a se vší silou své mysli jsem se snažila strach ovládnout a vzdát se mu beze strachu jako milenci. Ten strach nebyl jenom v mých údech, které mě ještě poslouchaly, třebaže je zaplavovala ošklivost, ale hlouběji, na dně mého klína, který jako by se zavíral a s hrůzou odmítal objetí lásky. Konečně se mě zmocnil a já jsem pocítila rozkoš, která byla černá a krutá z té hrůzy, a mimoděk se mi vydral ve tmě z hrdla dlouhý a žalostný výkřik, jako by konečné sevření nebylo sevřením lásky, ale smrti a jako by ten výkřik byl výkřikem mého života, který mi unikal a zanechával za sebou jen bezduché a zmučené tělo.

— 2 —