Mýtus o Sisyfovi
Bohové odsoudili Sisyfa, aby bez ustání valil balvan až na vrchol hory, odkud kámen svou vlastní tíhou opět spadne. Z nějakého důvodu si mysleli, že není strašnějšího trestu než zbytečná a beznadějná práce.
Jestli lze věřit Homérovi, Sisyfos byl nejmoudřejším a nejopatrnějším ze všech smrtelníků. Podle jiné tradice však měl sklon k lupičství. V tomto nevidím rozpor. Názory se rozchází v důvodech, za které zaplatil existencí zbytečného dělníka podsvětí. Nejdříve se mu vyčítá lehkomyslnost vůči bohům. Vyzradil jejich tajemství. Asopova dcera Egine byla unesena Jupiterem. Otec se podivil tomuto zmizení a stěžoval si Sisyfovi. Ten, věda o únosu, zpravil o tom Asopa s podmínkou, že dá vodu korintské pevnosti. Před božími blesky upřednostnil požehnání vody. Byl za to potrestán v podsvětí. Homér nám také vypráví, že Sisyfos spoutal Smrt. Pluton nemohl snést takovou podívanou ve své pusté a tiché říši. Poslal pro boha války, který Smrt osvobodil z rukou přemožitele.
Říká se ještě, že Sisyfos, jsa blízko smrti, chtěl nerozvážně vyzkoušet lásku své ženy. Rozkázal jí, aby pohodila jeho tělo bez pohřbení na veřejné prostranství. Sisyfos se ocitl v podsvětí. A tam, popuzen poslušností tak protikladnou lidské lásce, dostal od Plutona svolení vrátit se na zem, aby potrestal svou ženu. Ale když znovu spatřil tvář tohoto světa, okusil vodu a slunce, vyhřáté kameny a moře, nechtěl se už více vrátit do stínu podsvětí. Nic nezmohly výzvy k návratu, hněv a výstrahy. Ještě mnoho let žil před záhybem zálivu, třpytivým mořem a úsměvy pobřeží. Bylo třeba božského rozsudku. Merkur přišel chytit opovážlivce za límec a násilím jej s radostí znovu přivlekl do podsvětí, kde již byl jeho balvan připraven.
Chápeme už, že Sisyfos je absurdním hrdinou. Je jím právě tolik pro své vášně jako pro svá muka. Opovržení bohy, odporování smrti a vášeň k životu mu stály za toto nevýslovné utrpení, kdy celá bytost usiluje, aby přesto nic nedokončila. To je cena, jakou je třeba zaplatit za vášně této země. Neříká se nám nic o Sisyfovi z podsvětí. Mýty byly vytvořeny, aby je fantazie oživila. Za tímto mýtem se vidí jen celé úsilí napjatého těla pozdvihnout ohromný kámen, valit jej a pomoci mu, aby zdolával svah stokrát znovu, vidíme svraštěný obličej, tvář přitisknutou na kameni, pomoc ramene, kterou přijala masa pokrytá hlínou, chodidlo, jež ji zaklínilo, opakování počínající od paže, veškerá lidská jistota dvou rukou plných země. Zcela na konci tohoto dlouhého úsilí, vyměřovaného prostorem bez nebe a časem bez hloubky, je cíle dosaženo. Tehdy Sisyfos sleduje kámen řítící se několik okamžiků do podzemního světa, odkud bude třeba dopravit jej opět nahoru na vrchol. Znovu schází na planinu. Sisyfos vzbuzuje můj zájem právě během tohoto prodlení, tohoto návratu. Obličej, který se trápí tak blízko kamene, je už sám kamenem. Vidím tohoto člověka sestupovat těžkým, ale stále stejným krokem k soužení, jehož konec nepozná. Tato chvíle o dychu, která se navrací stejně tak jistě, jako jeho neštěstí, tato chvíle je chvílí poznání. V každém z okamžiků, kdy opouští vrchol a noří se znenáhla k doupěti bohů, stojí nad svým osudem. Je silnější než jeho balvan.
Je-li tento mýtus tragický, tak proto, že jeho hrdina je vědoucí. Kam by se vskutku poděl jeho trest, jestliže by každý krok podporoval jeho naději na úspěch? Dnešní dělník pracuje celý život na stejných úkolech a tento osud není méně absurdní. Tragický je však jen ve vzácných okamžicích, kdy se stává uvědoměným. Sisyfos, dělník bohů, bezmocný a revoltující, zná celý rozsah své bídné situace: o ní přemýšlí během svého sestupu. Prozření, které zapříčinilo jeho soužení, dokonalo současně i jeho vítězství. Není osudu, který by se nepřekonal opovržením.
Probíhá-li sestup některé dny v bolesti, může se dít také v radosti. Toto slovo není nadnesené. Opět si představuji Sisyfa vracejícího se ke svému balvanu a počínající bolest. Když se představy země drží příliš silně ve vzpomínkách, když volání štěstí začne příliš tížit, stává se, že se smutek vkrádá do lidského srdce: to je vítězství balvanu, to je balvan sám. Nesmírná tíseň je příliš těžká, aby mohla být unesena. To jsou naše getsemanské noci. Ale zdrcující pravdy zanikají, jsou-li poznány. Tak Oidipus byl ovládán osudem dříve, než ho poznal. Tragédie začíná ve chvíli, kdy ho zná. Ale v tomtéž okamžiku, slepý a zoufalý, rozpozná, že jediný svazek, který jej poutá ke světu, je svěží ruka dívky. Nezměrná slova tedy zní: "Přes tolik zkoušek můj pokročilý věk a velikost mé duše posoudili, že vše je dobré." Sofoklův Oidipus stejně jako Dostojevského Kirilov tak dávají vzorec absurdního vítězství. Antická moudrost dospěla k modernímu heroismu.
Absurdita nebývá odkrývána bez pokusů psát nějakou příručku štěstí. "Ach! cože, tak úzkými cestami…?" Ale je jen jeden svět. Štěstí a absurdita jsou dvě děti téže země. Jsou nerozlučitelné. Bylo by chybou říkat, že štěstí se rodí nutně z odkrytí absurdity. Stává se stejně tak dobře, aby pocit absurdity rodil štěstí. "Soudím, že vše je dobré", říká Oidipus a tento výrok je svatý. Zní v krutém a omezeném universu člověka. Ukazuje, že vše není, nebylo vyčerpáno. Vyhání z tohoto světa boha, který sem vstoupil s neuspokojeností a zakoušením zbytečných bolestí. Činí z osudu lidskou záležitost, o které musí být rozhodnuto mezi lidmi.
Odtud vyvěrá veškerá Sisyfova tichá radost. Jeho osud mu náleží. Jeho balvan je jeho věcí. Stejně jako když přemítá o svém soužení, člověk absurdity popírá všechny modly. Ve vesmíru náhle vráceném jeho tichu se od země pozvedají tisíce slabých hlasů naplněných obdivem. Nevědomá a utajená volání, výzvy všech tváří, jsou nevyhnutelným rubem a cenou vítězství. Není slunce bez stínu a je třeba poznat noc. Člověk absurdity říká ano a jeho úsilí nebude mít pokoje. Jestliže osud je osobní, není osudový stav větší nebo menší, je pouze jeden, o němž soudí, že je nevyhnutelný a opovrženíhodný. V ostatním o sobě ví jako o pánu svého času. V prozření okamžiku, kdy se člověk obrací ke svému životu, rozjímá Sisyfos, vracející se pro svůj balvan bez pouta, které se mu stalo osudem jím utvářeným, o sledu činností, sjednocených pohledem paměti a brzy zpečetěných jeho smrtí. Tak, přesvědčen o původu každého člověka ze všeho, co je lidské, tak je slepý, jenž si přeje vidět a ví, že noc nekončí, stále na cestě. Balvan se ještě kutálí.
Ponechávám Sisyfa na úpatí hory! Člověk vždy nachází své břímě. Sisyfos ale učí nejvyšší věrnosti, která zavrhuje bohy a pozvedává balvan. Také on soudí, že vše je dobré. Tento vesmír, od nynějška bez pána, se mu nezdá planý ani nicotný. Každé zrnko kamene, každý odlesk minerálu této skály plné noci mu sám vytváří svět. Zápas se sebou samým na cestě k vrcholku mu postačuje k naplnění lidského srdce. Je třeba si představit Sisyfa šťastného.
— 1 —
Naděje a absurdo v díle Franze Kafky
Veškeré Kafkovo umění spočívá v tom, že nutí čtenáře opakovaně číst. Jeho rozuzlení nebo naopak nepřítomnost jakéhokoliv rozuzlení naznačují vysvětlení, která však nejsou jasně uvedena, a aby nám připadala opodstatněná, vyžadují, abychom si příběh přečetli znovu z jiného úhlu. Někdy se naskýtá dvojí možnost interpretace, z čehož vyplývá nutnost dvojího čtení. O to autor usiloval. Byla by však chyba, kdybychom u Kafky chtěli všechno podrobně rozebírat. Symbol je vždycky všeobecný a byť by byl překlad sebepřesnější, umělec v něm může leda rekonstituovat pohyb: doslovnost neexistuje. Ostatně nic není tak těžko pochopitelné jako symbolické dílo. Symbol vždycky přesahuje osobu, která ho užívá a nutí ho říkat víc, než vědomě vyjadřuje. V tomto ohledu nejjistější způsob, jak mu porozumět, je neprovokovat ho a k dílu přistupovat s nesladěnou myslí a nehledat tajné proudy takového díla. Zvlášť u Kafky se sluší, abychom přistoupili na jeho hru a k dramatu přistupovali přes zdání a k románu přes formu.
Na první pohled a pro čtenáře, který si zachovává odstup, jde o zneklidňující dobrodružství, jež zabraňují rozechvělým a tvrdohlavým postavám dále se zaobírat problémy, které nikdy neformulují. V Procesu je Josef K. obviněn. Leč on neví z čeho. Nepochybně se chce bránit, netuší však proč. Advokátům připadá jeho případ složitý. Po celou tu dobu však K. dál miluje, živí se a čte noviny. Pak je souzen. Soudní síň je však velmi tmavá. K. téměř ničemu nerozumí. Pouze předpokládá, že byl odsouzen, ale ani moc neuvažuje o tom, k čemu. Občas o tom vůbec pochybuje a žije dál. Dlouho potom za ním přijdou dva pánové a vyzvou ho, aby šel s nimi. Velice zdvořile ho odvádějí na beznadějí čpící předměstí, položí mu hlavu na kámen a podřežou ho. Než zemře, řekne odsouzenec pouze: "jako psa".
Jak vidíme, lze těžko hovořit o symbolismu v příběhu, jehož nejvýraznější vlastností je právě přirozenost. To je však jen těžko pochopitelná kategorie. Existují díla, kde událost čtenáři připadá přirozená. Existují však i díla jiná (ovšem, pravda, vzácnější), kde postavě připadá přirozené, co se s ní děje. V důsledku pozoruhodného, byť evidentního paradoxu je přirozenost příběhu o to zřejmější, čím podivuhodnější jsou dobrodružství postavy: je to přímo úměrné odstupu, jejž tušíme, mezi podivností lidského života a prostotou, s níž ji ten člověk přijímá. Zdá se, že to je i Kafkova přirozenost. Ovšem, velmi dobře cítíme, co chce Proces říci. Hovořilo se o obrazu lidského údělu. Nepochybně. Je to však zároveň mnohem prostší i mnohem složitější. Chci říci, že smysl románu je pro Kafku mnohem osobitější a osobnější. Do jisté míry hovoří on, pokud zpovídá nás. Žije a je odsouzen. To se dovídá na prvních stránkách románu, který prožívá na tomto světě, a jestliže se pokouší to napravit, pak ale bez jakýchkoliv překvapení. Nikdy se nepřestane dost divit nepřítomnosti údivu. Právě podle těchto protikladů rozpoznáme první znaky absurdního díla. Duch promítá svou duchovní tragédii do konkrétna. A to může učinit jedině pomocí přetrvávajícího paradoxu, který obdařuje barvy schopností vyjadřovat prázdno a každodenní gesta silou vyjadřovat věčné ctižádosti.
Obdobně je Zámek možná teologií v akci, především však je individuálním dobrodružstvím duše hledající milost, člověka požadujícího na předmětech tohoto světa jejich královské tajemství a na ženách znaky boha, který v nich dříme. Proměna pak rozhodně předvádí strašlivé obrazy etiky jasnozřivosti. Je to však zároveň i produkt onoho nevypočitatelného údivu, který se zmocňuje člověka, jenž cítí, jak se bez jakéhokoliv vlastního úsilí stává nestvůrným hmyzem. V této základní dvojsmyslnosti tkví Kafkovo tajemství. To neustálé balancování mezi přirozeným a mimořádným, mezi jednotlivcem a univerzálností, mezi tragikou a každodenností, mezi absurdnem a logikou prostupuje celé jeho dílo a dodává mu jak jeho rezonanci, tak jeho význam. Abychom pochopili absurdní dílo, musíme tyto paradoxy vyjmenovat, tyto rozpory posílit.
Symbol totiž předpokládá dvě roviny, dva světy idejí a pocitů a slovník vzájemných vztahů mezi nimi. A právě nejtěžší je dát dohromady tuto slovní zásobu. Když si však uvědomíme dva zpřítomnělé světy, pouštíme se na cestu jejich tajných vztahů. U Kafky jsou těmito dvěma světy na jedné straně každodenní život a na straně druhé nadpřirozený neklid. Máme dojem, že jsme přítomni nekonečnému zkoumání Nietzscheho výroku: "Velké problémy se nacházejí na ulici."
Lidský úděl, to je banalita veškeré literatury, zahrnuje zásadní absurdnost a zároveň i nesmiřitelnou velikost. Tyto vlastnosti souspadají, to je zcela přirozené. Obě dvě se objevují, to je třeba opakovat, ve směšném rozdělení, které odděluje naše duševní nestřídmosti a pomíjející tělesné radovánky. Kdo by chtěl znázornit tuto absurditu, musel by ji oživit ve hře paralelních kontrastů. Proto Kafka vyjadřuje tragédii každodenností a absurdno logikou.
Herec obdařuje tragickou postavu o to větší silou, čím méně přehání. Pokud je uměřený, je jím vyvolaná hrůza nezměrná. V tomto ohledu nám řecká tragédie poskytuje mnohá poučení. V tragickém díle vnímám osud vždycky lépe v podobě logiky a přirozenosti. Oidipův osud je předem ohlášen. Je nadpřirozeně rozhodnuto, že se dopustí vraždy a incestu. Drama se usilovně snaží předvést logický systém, který od dedukce k dedukci dovrší hrdinovo neštěstí. Prostě oznámit tento neobvyklý osud není vůbec strašlivé, protože to je nepravděpodobné. Ukáže-li se nám však nezbytnost v rámci každodenního života, v rámci společnosti, státu, důvěrně známých emocí, pak je hrůza stvrzena. V této vzpouře, jež otřásá člověkem a dává mu prohlásit: "To není možné," je již obsažena beznadějná jistota, že "to" je možné.
To je celé tajemství řecké tragédie nebo alespoň jedna její stránka. Existuje totiž ještě jedna, jež pomocí opačné metody nám pomůže Kafku lépe pochopit. Lidské srdce má nepříjemný sklon nazývat osudem pouze to, co nás drtí. Ale svým způsobem je i štěstí bezdůvodné, protože je nevyhnutelné. Leč moderní člověk si štěstí klade za zásluhu, pokud je uznává. Naopak by se dalo mnoho říci o výlučných osudech řecké tragédie a o favoritech legendy, kteří obdobně jako Odysseus jsou uprostřed nejstrašnějších dobrodružství navzdory všemu zachráněni.
Rozhodně je třeba si zapamatovat tu tajemnou komplicitu, která k tragice připojuje logiku a každodennost. Proto je přece Samsa, hrdina Proměny, obchodním cestujícím. Proto to jediné, co mu vadí na tom pozoruhodném dobrodružství, jež z něho udělalo hmyz, je, že se na něho bude šéf zlobit pro jeho nepřítomnost. Rostou mu nožky a tykadla, hřbet se mu vypoukne, břicho má plné bílých teček - nechci tvrdit, že ho to nijak nepřekvapuje, to by zničilo veškerý účinek, ale způsobuje mu to "slabou nevolnost". Veškeré Kafkovo tajemství je obsaženo v tom odstínu. V jeho ústředním díle, v Zámku, nabývají vrchu podrobnosti každodenního života, přesto tento podivný román, kde nic nekončí a všechno znovu začíná, je nezbytným dobrodružstvím duše hledající milost v přeneseném slova smyslu. Toto přeměnění problému v akci, tato souběžnost obecného a partikulárního, to vše rozpoznáváme i v drobných úskocích, které jsou vlastní každému velkému tvůrci. V Procesu by se hrdina mohl jmenovat i Smidt nebo Franz Kafka. Jmenuje se však Josef K. Není to Kafka, a přece je to on. Je to průměrný Evropan. Je jako všichni ostatní. Ovšem entita K. zároveň představuje x v té tělesné rovnici.
Obdobně když chce Kafka vyjádřit absurdno, sahá po koherenci. Všichni známe historku blázna, co chytal ryby ve vaně; lékař, který měl své vyhraněné názory na psychiatrickou léčbu, se ho zeptal: "A co když zabere?" a dostalo se mu strohé odpovědi: "Kdepak, pitomče, je to přece vana." To je barokézní příhoda. Zřejmě však z ní vyplývá, do jaké míry je absurdní efekt vázaný na excesy logiky. Popravdě řečeno je Kafkův svět oním nepopsatelným univerzem, kde si člověk dopřává trýznivý přepych chytat ryby ve vaně, ač ví, že z toho nic nebude.
Proto tu rozpoznávám absurdní dílo s jeho základními principy. Pokud jde o Proces, mohu prohlásit, že úspěch je úplný. Tělo vítězí. Nic tam nechybí, ani nevyjádřená vzpoura (ale to přece ona píše), ani jasnozřivé a němé zoufalství (leč to právě tvoří), ani ta neuvěřitelná svoboda chování, jež z postav románu dýchá až do závěrečné smrti.
Přesto není ten svět tak uzavřený, jak by se zdálo. Do tohoto světa bez pohybu vpřed zavádí Kafka naději v pozoruhodné podobě. V tomto ohledu nemíří Proces a Zámek týmž směrem. Doplňují se. Nepatrný postup od jednoho k druhému, který pozorujeme, předznamenává přehnané vítězství v oblasti úniku. Proces nastiňuje problém, který Zámek do jisté míry řeší. První román popisuje, témě vědeckou metodou, a nečiní žádné závěry. Druhý román do jisté míry vysvětluje. Proces diagnostikuje a Zámek zvažuje léčbu. Ale navrhovaný lék neléčí. Pouze začleňuje nemoc do normálního života. Pomáhá smířit se s nemocí. Do jisté míry (jen si vzpomeňme na Kierkegaarda) se nemoc stává drahou. Zeměměřič K. si nedovede představit žádnou jinou starost, než která ho trápí. Dokonce i lidé v jeho okolí nacházejí zalíbení v tom prázdnu, v té bezejmenné bolesti, jako kdyby tu utrpení na sebe vzalo výsadní podobu. "Jak mám zapotřebí tvou blízkost," říká Frieda K., "jak jsem od té doby, co tě znám, opuštěná bez tvé blízkosti." Ten rafinovaný lék, co nám vnuká lásku k tomu, co nás drtí, a dává vzejít naději ve světě, z něhož není východiska, tento náhlý "skok", v jehož důsledku se všechno mění, to je tajemství existenciální revoluce a samého Zámku.
Málokteré dílo je tak strohé ve svém postoji jako Zámek. K. je jmenován zeměměřičem na zámku, a tak přichází do vesnice. Leč komunikace mezi vesnicí a zámkem není možná. Na stovkách stran se K. zatvrzele snaží najít cestu, učiní všechny patřičné kroky, sahá ke lsti, jde na věci oklikou, nikdy se neurazí a se znepokojivou vírou chce nastoupit na místo, jež mu bylo svěřeno. Každá kapitola je jen další neúspěch. A zároveň i nový začátek. To není logika, jen vědomí souvislosti. Tragika díla je dána tou obrovitou zatvrzelostí. Když K. telefonuje na Zámek, vnímá jen zmatené a prolínající se hlasy, neurčitý smích, vzdálené volání. To stačí, aby v něm nevyhasla naděje, obdobně jako tomu je s některými jevy na letní obloze nebo s večerními sliby, které jsou pro nás důvodem proč žít. Tady nacházíme tajemství neobyčejné Kafkovy melancholie, která na nás dýchá z díla Proustova nebo z Plótínovy krajiny: nostalgie ztracených rájů. "Vždycky mne zabolí u srdce," prohlašuje Olga, "když Barnabáš ráno řekne, že jde na Zámek. Ta pravděpodobně úplně zbytečná cesta, ten pravděpodobně ztracený den, ta pravděpodobně marná naděje." "Pravděpodobně", na tomto odstínu hraje Kafka celé své dílo. Což nic nemění na tom, že hledání věčného je tu příkladně důkladné. A tyto inspirované automaty, jimiž jsou Kafkovy postavy, nám dokonce poskytují obraz toho, jací bychom byli bez našeho rozptýlení a zcela vydáni na milost pokořování božským.
V Zámku se tato podřízenost každodennosti mění v etiku. Velkou nadějí K. je, že ho Zámek přijme. Protože to sám nedokáže, zaměřuje veškeré své úsilí na to, aby si tuto milost vysloužil tím, že se stane obyvatelem vesnice, že přestane být cizincem, což mu všichni dávají najevo. K. chce povolání, domov, normální a zdravý lidský život. Už dále nemůže se svým šílenstvím. Chce být rozumný. Chce se zbavit prokletí, které z něho dělá ve vesnici cizince. Chce se ho zbavit. V tomto ohledu je epizoda s Frídou významná. Tato žena znala jednoho úředníka na Zámku, K. z ní udělá svou milenku jedině pro její minulost. Čerpá z ní něco, co ji činí navždy nehodnou Zámku. Tady nás napadá podivná Kierkegaardova láska k Regině Olsenové. U některých lidí je oheň věčnosti, který je spaluje, tak silný, že v něm spalují i srdce lidí kolem sebe. Ten neblahý omyl, pozůstávající v tom, že dáváme Bohu, co Bohu nenáleží, je rovněž námětem této epizody Zámku. Ale Kafka to zřejmě nepokládal za omyl. Je to doktrína a "skok". Neexistuje nic, co by nepatřilo Bohu. Ještě významnější je skutečnost, že zeměměřič se odpoutá od Frídy a obrací se k sestrám Barnabášovým. Barnabášova rodina je totiž jediná v celé vesnici, která byla opuštěna nejen Zámkem, ale i vesnicí. Amálie, nejstarší sestra, odmítla hanebné návrhy, které jí činil jeden ze zámeckých úředníků. Nemorální prokletí, jež následovalo, ji jednou provždy odmrštilo od lásky Boží. Jestliže někdo nedokáže ztratit čest kvůli Bohu, stává se nehodným milosti. To je přece dobře známé téma existenciální filozofie: pravda je v rozporu s morálkou. Tady věci zacházejí velmi daleko. Cesta Kafkova hrdiny, právě ta, jež vede od Frídy k Barnabášovým sestrám, to je přece cesta, jež vede od důvěřivé lásky k zbožnění absurdna. Kafkovo myšlení se opět vrací ke Kierkegaardovi. Nijak nepřekvapí, že "Barnabášův příběh" je až na samém konci knihy. Posledním pokusem zeměměřiče je nalézt Boha prostřednictvím toho, co ho popírá, rozpoznat ho nikoliv v kategoriích dobra a krásy, ale za prázdnými a ošklivými podobami lhostejnosti k Bohu, jeho nespravedlnosti a jeho nenávisti. Ten cizinec, který se domáhá, aby ho Zámek přijal, je na konci svého putování ještě o trochu víc vyhoštěncem, protože tentokrát je nevěrný sám sobě a opouští morálku, logiku a duchovní pravdy, aby se pokusil vstoupit, bohatý jedině svým nezřízeným duchem, na poušť boží milosti.
Slovo naděje tu není směšné. Čím tragičtější totiž je Kafkou popisovaný stav, tím neoblomnější a ještě víc provokující je tato naděje. Čím víc je Proces opravdu absurdní, tím dojemnější a neoprávněný nám připadá exaltovaný skok Zámku. Nacházíme tu však v čistém stavu paradox existenciálního myšlení, jak jej například vyjadřuje Kierkegaard: "Musíme ubít k smrti pozemskou naději, protože jen tak se zachráníme pro opravdovou naději," což lze rovněž přeložit takto: "Je třeba napsat Proces, aby bylo možné pustit se do Zámku."
Většina lidí pojednávajících o Kafkovi totiž definovala jeho dílo jako zoufalý výkřik, v němž člověku nezbývá žádné útočiště. To je však třeba revidovat. Je naděje a naděje. Optimistické dílo Henryho Bordeauxe mi připadá neuvěřitelně odrazující. Poněkud náročným srdcím totiž není nic povoleno. Naopak Malrauxovo myšlení je vždy povzbuzující. Leč v těchto dvou případech nejde ani o tutéž naději, ani o tutéž beznaději. Jen chápu, že absurdní dílo jako takové může vést k nevěře, jíž se chci vyhnout. Dílo, jež bylo pouze bezvýznamným opakováním neplodného stavu, prozíravým vychvalováním pomíjejícna, se tu stává kolébkou iluzí. Vysvětluje naději a dává jí určitou podobu. Tvůrce se již nedokáže od takového díla odpoutat. Nestalo se tou tragickou hrou, jíž mělo být. Dává smysl autorovu životu.
Je rozhodně pozoruhodné, že díla příbuzné inspirace, jako jsou díla Kafkova, Kierkegaardova či Šestovova, zkrátka díla existenciálních romanopisců a filozofů, výhradně zaměřená na absurdno a jeho důsledky, nakonec dospívají k tak mohutnému výkřiku naděje.
Objímají Boha, který je požírá. Naděje je zařazena z pokory. Absurdno této existence je totiž trochu víc přesvědčuje o nadpřirozené realitě. Jestliže cesta tohoto života končí v Bohu, tak tedy existuje východisko. A houževnatost a zatvrzelost, s níž Kierkegaard, Šestov a Kafkovi hrdinové opakují svou pouť, toť pozoruhodná záruka povznášející moci této jistoty.
Kafka odmítá přiznat svému bohu morální velikost, zřejmost, dobrotu, koherenci, ale to jen proto, aby se mu mohl snáz vrhnout do náruče. Absurdno bylo rozpoznáno, přijato, člověk se s ním smiřuje a od toho okamžiku víme, že ten člověk už není absurdní. Což v rámci lidského údělu může existovat větší naděje než ta, jež umožňuje tomuto údělu uniknout? Znovu je mi zřejmé, že navzdory vžitému názoru je existenciální myšlení prostoupeno nadměrnou nadějí, touž, jež s prapůvodním křesťanstvím a ohlášením dobré zprávy rozvrátila starověký svět. Leč v tom skoku, který je charakteristický pro jakékoliv existenciální myšlení, v té zatvrzelosti, v tom vyměřování božstva bez povrchu, jak v tom nespatřovat znak jasnozřivosti, která se zříká sama sebe? Chceme pouze, aby tím, kdo se vzdá, aby se zachránil, byla pýcha. Takové odříkání by bylo plodné. Ale to na tom všem nic nemění. Podle mého názoru morální hodnotu jasnozřivosti nijak nesnižuje kontrastování, že je právě tak jalová jako každá pýcha. Vždyť i každá pravda je již podle definice jalová. A jalové jsou i všechny zřejmosti. Ve světě, v němž je vše dáno a nic není vysvětleno, plodnost jakékoliv hodnoty nebo metafyziky je prázdný pojem, zcela postrádající smysl.
Rozhodně je teď zřejmé, do jaké myšlenkové tradice Kafka patří. Nebylo by inteligentní pokládat postup vedoucí od Procesu k Zámku za nezvratný. Josef K. a zeměměřič K. jsou prostě dva póly, jež Kafku přitahují. Budu mluvit jako on a prohlásím, že jeho dílo patrně není absurdní. To by nám však nemělo bránit ocenit jeho velikost a univerzálnost. Tyto vlastnosti jsou dány tím, že dokázal tak rozmáchle zobrazit ten každodenní přechod od naděje ke sklíčenosti a od beznadějné moudrosti k dobrovolnému zaslepení. Jeho dílo je univerzální (skutečně absurdní dílo nikdy není univerzální) v tom, že v něm nacházíme jímavou podobu člověka prchajícího před lidstvem, člověka, jenž čerpá ze svých rozporů důvody proč věřit, důvody proč doufat v hlubokém zoufalství, a který nazývá životem své děsivé poznání smrti. To dílo je univerzální, protože čerpá z náboženské inspirace. Jako v každém náboženství i zde je člověk vysvobozen z tíhy vlastního života. Ačkoliv to říkám, ačkoliv jsem schopen toto dílo obdivovat, nicméně vím, že nevyhledávám díla univerzální, ale pravdivá. Tyto dvě vlastnosti se nemusejí shodovat.
Tento způsob nazírání lépe ozřejmím, jestliže řeknu, že opravdu zoufající myšlení se definuje právě protikladnými kritérii a že tragické dílo, z něhož byla vyhoštěna veškerá budoucí naděje, by mohlo popisovat život šťastného člověka. Čím víc je život povznášející, tím absurdnější je představa, že bychom ho mohli ztratit. To je možná tajemství té přenádherné vyprahlosti, jež na nás dýchá z Nietzscheho díla. Z tohoto hlediska je Nietzsche zřejmě jediným umělcem, který vyvodil z estetiky Absurdna krajní důsledky, ježto jeho vrcholný vzkaz je dán neplodnou a úchvatnou sterilitou a zatvrzelým popíráním jakékoliv nadpřirozené útěchy.
To, co bylo řečeno, nepochybně stačí na odhalení nesmírného významu Kafkova díla v tomto eseji. Tady se dostáváme na hranice lidského myšlení. Jestliže dáme onomu slovu jeho plný smysl, pak můžeme říci, že celé toto dílo je esenciální. Rozhodně plně nastiňuje problém absurdna. Pokud tedy propojíme tyto závěry s našimi počátečními poznámkami, podstatu s formou, skrytý smysl Zámku s nadpřirozeným uměním, v němž se odehrává, vášnivé a hrdé hledání K. s každodenním prostředím, v němž toto hledání probíhá, pochopíme, v čem spočívá velikost tohoto díla. Je-li nostalgie znakem lidskosti, pak sotva někdo jiný obdařil takovou hutností a plastičností tyto přeludy lítosti. Zároveň však pochopíme, jakou podivuhodnou velikost vyžaduje absurdní dílo, že ta možná v tomto díle není přítomna. Je-li podstatou umění spojovat obecné s partikulárním, pomíjivou věčnost kapky vody s jejími záblesky světel, pak je nepochybně pravda, že lze posuzovat velikost absurdního spisovatele podle postupu, který vkládá mezi oba světy. Jeho tajemství spočívá v tom, že dokáže najít přesný bod, v němž se tyto světy spojují v celé své nesmírné disproporci.
Popravdě řečeno, toto geometrické místo setkání člověka a nelidského dokáže čisté srdce nalézt kdekoliv. Faust a Don Quijote jsou významnými výtvory umění jedině pro tu nezměrnou velikost, kterou nám předvádějí svýma pozemskýma rukama. Vždycky však nastává chvíle, kdy duch popírá pravdy, jejichž se jeho ruce dotýkají. Nastává chvíle, kdy přestaneme tvorbu brát tragicky: bereme ji pouze vážně. To se pak člověk stará o naději. Ale to mu nepřísluší. Jemu přísluší odvrátit se od klamu. Ale právě ten nacházím na konci toho vehementního procesu, který Kafka vede proti celému vesmíru. Jeho neuvěřitelný rozsudek nakonec osvobozuje tento odporný a jímavý svět, v němž dokonce i krtci chtějí doufat.
— 2 —