K řece Gariep dorazili příští den ráno. Za dlouhé věky její vody vyřízly ve skalách hluboký kaňon, za kterým se řeka živená tajícími sněhy rozlévala v širokou zelenou stuhu.
Oproti horám byl zde vzduch teplý a příjemný. Břehy toku lemovaly ostrůvky vrb a hlohu proložené koberci jarních květů. Kolem poletovala křičící hejna šafránově zbarvených snovačů, kteří si na převislých větvích stavěli hnízda podobná košíčkům. V malé tišině při břehu se napájelo pět statných samců antilopy kudu. Zvedli hlavy s mohutnými spirálovitými rohy, vyjeveně civěli na koně přijíždějící k brodu a z čenichu jim crčely čúrky vody. Po krátké chvilce vystartovali s rohy sklopenými dozadu a zmizeli mezi keři.
Jim přebrodil řeku a na druhém břehu našel v měkké půdě hluboké rýhy od obručí kol. „Vozy!“ Vykřikl radostně. „Projely tady před necelým měsícem!“
Popohnali koně a Jim jen stěží ovládal dychtivost. Ve vzdálenosti několika kilometrů uviděl na pláni před sebou osamocené kopje s úbočím zarostlým houštím velbloudího trní. Vybíhal z něj kuželovitý pahorek zakončený kamenným cimbuřím, na kterém jako na podstavci seděla podivná přírodní socha vytvořená větrnou erozí. Tvarem připomínala sedícího paviána s kopulovitou lebkou a nízkým převislým obočím. Jeho dlouhý čenich směřoval k severu, jako by přehlížel travnatou béžově hnědou step, po níž pomalu táhly skořicové stíny antilopího stáda springboků.
Jim vytáhl nohy ze třmenů, postavil se na Drumfireův hřbet a dalekohledem zkoumal úpatí vzdáleného kopce. Radostně se usmál, když zahlédl bílou skvrnku vozové plachty.
„Vozy! Jsou tam, čekají na nás.“
Klesl do sedla a přinutil Drumfirea do cvalu.
Tom Courtney zpracovával zvěřinu, kterou ráno ulovil. Pod plachtou vozu sluha otáčel klikou strojku na klobásy a druhý do něj cpal pruhy masa. Sára u výstupní trubky plnila směsí prasečí střívka. Tom se napřímil, a když ve stepi zpozoroval vzdálený obláček prachu, sňal klobouk a přistínil si s ním oči před jasem oblohy.
„Jezdec!“ zavolal na Sáru. „Rychle se blíží.“
Vzhlédla od práce, ale závity dlouhé klobásy jí dál běžely mezi prsty. „Kdo to může být?“ zeptala se dychtivě. Mateřský pud jí sice napověděl, o koho jde, ale nechtěla to zakřiknout vyslovením jména dřív, než uvidí jeho tvář.
„Je to on!“ vykřikl Tom. „Jestli ne, tak si oholím bradu. Ten malý ďábel zase dokázal Keyserovi ukázat paty.“
Čekali už celé týdny a jeden druhého ujišťoval, že Jim je v pořádku, ale čas jejich naději vytrvale nahlodával. Radost a úleva, kterou pocítili, byla nepopsatelná.
Tom popadl uzdu a běžel s ní ke koním uvázaným ve stínu. Rychle jednomu vsunul udidlo do tlamy a přitáhl zajišťující řemen. Nezdržoval se sedláním, vyskočil na holý hřbet a tryskem pádil synovi naproti.
Jim ho viděl přijíždět, postavil se ve třmenech, mával kloboukem a křičel jako maniak. Když se střetli seskočili za jízdy a padli si do náručí. Křepčili dokola, plácali se po zádech a snažili se jeden druhého přizvednout. Tom cuchal synovi dlouhé vlasy a bolestivě mu kroutil ušima.
„Nejraděj bych z tebe vytřásl duši, ty malý skellume,“ mračil se Tom. „Kvůli tobě jsme s mámou prožili nejhorší dny našeho života.“
Podržel si Jima na délku paží a láskyplně si ho prohlížel. „Nevím ani, proč jsme se tolik starali. Měli jsme tě nechat Keyserovi, ať nás těch starostí s tebou zbaví.“ Hlas se mu zadrhl a znovu Jima objal. „Tak pojeď, chlapče! Máma už na tebe čeká. Doufám, že ti pořádně vyčiní.“
Jimovo setkání se Sárou proběhlo méně bouřlivě, ale o to laskavěji.
„Tolik jsme se o tebe báli,“ řekla. „Z celého srdce děkuji Bohu, že tě k nám přivedl.“
První její starostí bylo Jima nakrmit. Mezi sousty omelety se zavařeninou a kyselého mléka rodičům barvitě líčil, co všechno zažil od chvíle, kdy je viděl naposled. Pochopitelně jisté choulostivější zážitky vypustil. Nezmínil se ani o Luize a oni si toho všimli.
Nakonec to Sára nevydržela. Vstala a zapřela pěsti o boky.
„To je všechno pěkné, Jamesi Archibalde Courtneyi, ale co ta dívka?“
Tomovi zaskočilo a roz…
