Xhia dorazil do kolonie pozdě v noci a brány hradu našel zavřené. Otevřou je až ráno po vojenském budíčku a vztyčení vlajky VOC. Ale Xhia věděl, že jeho pán Gwenyama poslední dobou spí v komfortním bytě za vysokými kamennými hradbami jen zřídka. Ve městě měl čerstvou a neodolatelnou atrakci.
Podle výnosu rady VOC v Amsterdamu se měšťané v kolonii, zvláště ti, kteří sloužili Společnosti, nesměli stýkat s domorodým obyvatelstvem. Jako spousta jiných výnosů mocné dvacítky zůstal i tento jen na papíře a plukovník Keyser si na konci zahrad Společnosti držel nenápadný malý domek. Stál v nedlážděné uličce skrytý za vysokým plotem lantánových keřů.
Xhia znal lepší řešení, než se dohadovat se strážemi u hradní brány. Vydal se rovnou za plukovníkem do jeho milostného hnízdečka. Protáhl se dírou v kvetoucí bariéře keřů a zamířil ke kuchyňskému oknu na zadní straně domku. V kuchyni se svítilo, a tak zaťukal na okno. Po okenní tabulce přeběhl stín a ženský hlas zavolal:
„Kdo je tam?“ Xhia poznal ten hlas.
„Shalo! To jsem já, Xhia,“ odpověděl hotentotsky. Slyšel, jak se zvedá závora a z pootevřených dveří vyhlédla dívka. Byla jen o málo vyšší než Xhia a vypadala jako děcko.
„Je tu Gwenyama?“ zeptal se Xhia. Zavrtěla hlavou. Pohlédl na ni se zalíbením. Hotentoti byli bratranci Sánu a Shala byla krásná žena. Měla šikmé tmavé oči, široké lícní kosti a pleť jí ve světle lampy zářila jako jantar. Její tvář s úzkou bradou připomínala obrácený hrot šípu. Dokonale kulatou hlavu pokrývalo jehněčí rouno barvy pepře.
„Není,“ slovně potvrdila gesto hlavy a otevřela dveře dokořán.
Xhia váhal pozvání přijmout. Z předchozích setkání mu její sex-appeal nešel z hlavy. Připomínala mu květ šťavnatého pouštního kaktusu s masitými fialovými plátky. Navíc tu byl příslib úžasné radosti, kdyby mohl zamíchat hrnec s pánovou kaší.
Shala jednou Xhiovi popsala plukovníkovo mužství slovy: „Je jako zobáček cukrového ptáčka. Tenký a křivý. Jen si trochu srkne mého nektaru a uletí.“
Muži z kmene Sánu byli proslulí svou nestoudností a velikostí údu, která naprosto neodpovídala jejich drobným postavám. Shala měla v těch věcech spoustu vlastních zkušeností a považovala Xhiův dar za nejlepší z celého kmene.
„Kde je?“ V Xhiovi se přetahovala povinnost s pokušením.
„Včera odjel s desítkou svých mužů.“ Vzala ho za ruku, vtáhla ho do kuchyně a dveře zavřela na závoru.
„Kam jeli?“ ptal se dál. Stála před ním a rozepínala si hedvábné dlouhé šaty. Keysera těšilo oblékat ji do křiklavého indického hedvábí. Spolu s perlami a jinou parádou ho za velké peníze kupoval ze skladů bratří Courtneyů.
„Říkal, že jedou za vozy Bomvu, toho rusovlasého,“ odpověděla a nechala šaty sklouznout na podlahu. Xhia se zhluboka nadechl. Bez ohledu, jak často ta prsa viděl, vždycky zažíval příjemný šok.
Vztáhl ruku a jeden prs sevřel v dlani. „Proč jede za těmi vozy?“
Mlhavě se usmála a přitančila blíž. „Myslí, že ho přivedou k uprchlíkům. K Somoyovi a té ženě, kterou uloupil z vraku lodi,“ odpověděla přidušeně. Zvedla předek Xhiovy suknice, hmátla pod ni a lascivně přivřela oči. Zasněný úsměv odhalil její drobné bílé zuby.
„Nemám moc času,“ varoval ji.
„Tak to uděláme rychle,“ nedala se odbýt a klekla si před něj.
„Kterou cestou jeli?“
„Pozorovala jsem je z vršku Signál Hill,“ odpověděla. „Vydali se po pobřežní cestě k západu.“
Opřela se lokty o podlahu a skloněná zvedla svůj zlatý zadek vzhůru. Xhia jí roztáhl kolena, klekl mezi ně a přitáhl si ji k sobě. Tiše zasténala, když jí rozevřel masité okvětní plátky a hluboko do ní vnikl. Na konci opět zasténala, ale tentokrát jako ve smrtelné křeči. Pak přepadla na tvář a ochable se svíjela.
Xhia vstal, urovnal si koženou suknici a luk s toulcem jedovatých šípů si zavěsil přes rameno.
„Kdy se vrátíš?“ zeptala se rozechvěle.
„Hned jak to bude možné,“ slíbil jí a vyšel do noci.
