Král, dáma, kluk (Vladimir Nabokov)

5. KAPITOLA

Dryerův nový projekt byl skutečně zahalen rouškou tajemství. Všechno začalo jednou ve středu uprostřed listopadu, kdy ho navštívil jakýsi nenápadný cizinec kosmopolitního jména a nejasného původu. Klidně třeba českého, židovského, bavorského, irského -- to naprosto záleželo na osobním odhadu.

Dryer právě seděl ve své kanceláři (ohromné klidné místo s ohromnými neklidnými okny, s ohromným stolem a ohromným koženým křeslem) když k němu, poté co prošel olivově zelenou chodbou kolem prosklených přepážek naplněných bleskovým klapotem psacích strojů, byl ten nenápadný gentleman uveden. Byl bez klobouku, ale zato na sobě měl převlečník a teplé rukavice. Vizitka, která ho o pár minut předcházela, nesla pod jménem titul Vynálezce?. Dreyer si v současné době na vynálezce potrpěl, možná až příliš. S mesmerickým gestem odkázal svého hosta do koženého pohodlí jednoho z příliš nacpaných křesel (s popelníkem připevněným k jedné z jeho olbřímích tlap) a pohrávaje si s červenomodrou tužkou, usedl, obrácen k němu jen zpoloviny. Mužovo husté obočí se chvělo jako černé chlupaté housenky a čerstvě oholené části jeho melancholického obličeje měly temně tyrkysový nádech.

Vynálezce začal zeširoka, což Dreyer ocenil. Všechny obchody by se měly vést s touto obratnou opatrností. Vynálezce přešel ztišeným hlasem s chvályhodnou lehkostí od přemluvy k jádru. Dreyer položil tužku. Uhlazeně a podrobně ten Maďar -- nebo Francouz nebo Polák -- vysvěloval svou obchodní transakci.

Říkáte tedy, že to nemá nic společného s voskem?" ptal se Dreyer. Vynálezce vztyčil prst. Naprosto nic, ačkoli já to nazývám voskin?, což je obchodní název, který bude zítra ve všech slovnících. Jeho hlavním komponentem je resilient (pružná hmota), bezbarvý produkt připomínající kůži. Zejména kladu důraz na její pružnost, její vláčnost, její vlnivost, takříkajíc."

Říkejte to všemi způsoby," promluvil Dryer. A co ta elektrická hnací síla? -- tomu zcela nerozumím; co myslíte například kontraktivním přenosem?"?

Vynálezce se usmál moudrým úsměvem. Ach, to je celá podstata věci. Zjevně by bylo daleko jednodušší, kdybych vám ukázal nákresy; ale je taktéž zjevné, že to zatím nemám v úmyslu. Vysvětlil jsem vám, jak využít můj vynález. Nyní je na vás, abyste mi dal prostředky na konstrukci prvního modelu."

Kolik byste potřeboval?" zeptal se Dreyer zvědavě.

Vynálezce reagoval velmi přesně.

A nemyslíte si," řekl Dreyer se čtveráckým zábleskem v oku, že vaše imaginace má třeba daleko větší cenu? Vysoce uznávám a hodnotím imaginaci u ostatních. Kdyby ke mně například přišel nějaký člověk a řekl: Můj milý Herr Direktor, rád bych se trošku zasnil. Kolik mi zaplatíte za snění?" pak bych s ním možná začal vyjednávat. Vy ovšem, můj milý vynálezče, mi tady nabízíte dohromady něco praktického, tovární výrobu a tak dále. Komu záleží na realizaci? Jsem vázán povinností věřit v sen, ale věřit ve ztělesnění toho snu -- Pchá!" (jedno z Dreyerových odfrknutí).

Vynálezce nejprve nechápal; pak pochopil a urazil se.

Jinými slovy, vy prostě odmítáte?" otázal se trudnomyslně.

Dryer si vzdychnul. Vynálezce udiveně zamlaskal a opřel se v křesle, přičemž spojoval a zase rozpojoval ruce.

Je to mé celoživotní dílo," řekl konečně a zíral do prostoru. Bojoval jsem jako Herkules s chapadly snu po deset let, vypracovával tu měkkost, tu flexibilitu, tu plexibilitu, tu stylizovanou animaci, pokud mohu užít toho výrazu."

Samozřejmě že můžete," řekl Dreyer. Řekl bych dokonce, že je to lepší než ta -- co to bylo? -- riplexibilita?" Povězte mi," začal, a znovu pozvedl tužku -- dobré znamení (ačkoliv to jeho partner nemohl vědět), obrátil jste se s touto nabídkou ještě na někoho jiného?"

Tedy," řekl vynálezce s dokonale hraným přesvědčením, přísahám, že toto je poprvé. Vlastně jsem právě přijel do Německa. Toto je přece Německo, ne?" dodal a rozhlížel se.

Tak mi to zde tvrdí," řekl Dreyer.

Nastala užitečná pauza.

Váš sen je úchvatný," řekl Dreyer zadumaně, úchvatný."

Ten druhý se zakabonil a vybuchl: Přestaňte stále mluvit o snech, pane. Ony se uskuteční, ony se ztělesní, v daleko více významech, než pouze v jednom, i když jsem třeba nuzák a sám nemohu vybudovat svůj ráj a své ideály. Četl jste někdy Epikryta?"

Dreyer zavrtěl hlavou.

Ani já ne. Ale dejte mi opravdu šanci dokázat, že nejsem podloudník. Bylo mi řečeno, že se o takové inovace zajímáte. Jen pomyslete, jaké potěšení by to bylo, jaký skvost, jak ohromující, a dovolte mi říci, dokonce umělecký počin."

Jaké mi nabízíte záruky?" otázal se Dreyer a vychutnával si tu kratochvíli.

Záruku lidské duše," řekl břitce vynálezce.

Dreyer se zasmál. To je více než to. Dobral jste se mého původního pohledu."

Na okamžik se zamyslel a pak dodal: Myslím, že si nechám vaši nabídku projít hlavou. Kdoví, možná spatřím váš vynález v mém příštím snu. Má imaginace se do něho musí ponořit. V této chvíli nemohu říci ani ano ani ne. Teď se seberte a běžte domů. Kde bydlíte?"

V hotelu Montevideo," řekl vynálezce. Idiotsky zavádějící jméno."

Ale též známé, ačkoliv si nemohu vybavit, proč. Video, video..."

Jak vidím, máte filtr na vodovodní kohoutky mého přítele Pugowitze," řekl vynálezce a ukázal na umývadlo v chodbě s nádechem gesta Rembrandta předvádějícího Claude Lorraine.

Video, video," opakoval Dreyer. Ne, nevím. Tedy, popřemýšlejte o našem rozhovoru. Zvažte, zda chcete skutečně zabít nádherný sen tím, že jej prodáte továrně, a za týden, za deset dní vám zavolám. A -- omluvte mne, že na to narážím -- doufám, že budete o malinko více sdílnější, o malinko více důvěřivější."

Když návštěvník odešel, Dreyer seděl bez hnutí, ruce hluboko zabořené do kapes u kalhot. Ne, on není žádný šarlatán," poznamenal. Nebo přinejmenším si není vědom toho, že by jím byl. Proč se trošku nepobavit? Pokud je to všechno tak, jak tvrdí, výsledky by skutečně mohly být pozoruhodné." Telefon vydal nevtíravé zabzučení a on na nějakou dobu na vynálezce zapomněl.

Avšak večer naznačil Martě, že se hodlá pustit do naprosto nového projektu, a když se zeptala, zda bude výnosný, přimhouřil oči a přikývl: Ach velice, velice výnosný, má lásko." Příštího jitra, když prskal pod sprchou, usoudil, že vynálezce znovu nepřijme. Při obědě v restauraci si na něj s potěšením vzpomněl a usoudil, že ten vynález je něco jedinečného a neodolatelného. Při návratu domů na večeři poznamenal lhostejně před Martou, že projekt ztroskotal. Měla na sobě své béžové šaty a halila se do růžového šálu, ačkoliv v domě bylo celkem teplo. Franz, kterého považoval za zábavného prosťáčka, byl jako obvykle celý nesvůj a celý zachmuřený. Brzy odešel domů s tím, že příliš mnoho kouřil a bolí ho hlava. Hned jakmile se vytratil, odešla Marta nahoru do ložnice. V budoáru na trojnožce u pohovky zůstala otevřená stříbrná krabička. Dreyer z ní vytáhl jednu Libidette a vybuchl smíchy. Kontraktivní transmise! Animovaná flexibilita! Ne, on nemůže švindlovat. Myslím, že jeho myšlenka je úžasně přitažlivá."

Když se do postele odebral pro změnu on, zdálo se mu, že Marta spí. Uplynulo snad několik století, než zhasla lampička u postele. Ona za okamžik otevřela oči a zaposlouchala se. Chrápal. Ležela na zádech a zírala do temnoty. Všechno ji rozčilovalo -- to chrápání, ten záblesk v temnotě, pravděpodobně v zrcadle, a v neposlední řadě, její vlastní osoba.

To byl chybný přístup," pomyslela si. Zítra v noci provedu drastická opatření. Zítra v noci."

Franz se však neobjevil ani dalšího večera ani v sobotu. V pátek zašel do biografu a v sobotu do kavárny s kolegou Schwimmerem. V biografu nějaká herečka s maličkým černým srdíčkem místo rtů a s řasami jako paprsky deštníku představovala bohatou dědičku představující chudou dívku z kanceláře. Ukázalo se, že kavárna je pošmourná a nudná. Schwimmer neustále vyprávěl o věcech, které se dějí mezi chlapci v letních táborech, a nalíčená děvka s odpuzujícím zlatým zubem na ně zírala a vrtěla nohou a slabě se usmívala na Franze pokaždé, když si oklepávala popel z cigarety.

Bývalo by tak jednoduché, pomyslel si Franz, se jí zmocnit, když se dotýkala mého kolena. Agónie. . . . Měl bych snad nějakou dobu počkat a pár dní se s ní nevidět? Ale pak život nestojí za to žít. Příště přísahám, ano, přísahám. Přísahám při své matce a sestře.

V neděli mu domácí přinesl jako obvykle jeho kávu v devět třicet. Franz se okamžitě neoblékl a neoholil, jako to dělával v týdnu, ale pouze si natáhl svůj starý župan přes pyžamo a usedl ke stolu, aby napsal pravidelný týdenní dopis: Milá maminko," psal pomalým rukopisem, jak se máš? Jak se má Emmy? Patrně...-" Zarazil se, přeškrtl poslední slovo a ponořil se do myšlenek, mnul si nos, vyhlížel do deštivého dne za oknem. Možná jsou teď na cestě do kostela. Odpoledne bude káva se šlehačkou. Představoval si matčin tučný růžovoučký obličej a odbarvené vlasy. Kvůli čemu jí na něm záleželo? Vždycky měla víc ráda Emmy. Pořád ho fackovala po uších, i když mu bylo sedmnáct, osmnáct, dokonce devatenáct -- vlastně loni. Jednou o velikonocích, když byl ještě docela malý, ale nosil už brýle, mu přikázala sníst čokoládového zajíčka, kterého sestra dokonale ocucala. Za to, že olízala cukrátko určené pro něho, se dostalo Emmy jen lehkého plácnutí po zadečku, ale on za to, že se odmítl vůbec dotknout té slizké hrůzy, obdržel takovou backhandovou ránu do obličeje, že odlétl ze židle, udeřil hlavou o kredenc a ztratil vědomí. Jeho láska k matce nebyla nikdy příliš hluboká, ale i tak to byla jeho první nešťastná láska, respektive on ji považoval za hrubý náčrtek první lásky, protože ačkoli se dožadoval její náklonnosti, protože povinná školní četba povídek (Můj vojáček, Hanna se vrací domů) vyprávěla o tom, jako to bylo koneckonců jejím účelem od nepaměti, že matky vždy políčkují své syny i dcery, ve skutečnosti však nemohl vystát její fyzický vzhled, zvyky a pachy, deprese, známý skličující pach její kůže a šatů, hnědé bradavičnaté mateřské znaménko na jejím krku připomínající brouka, zlozvyk škrábat se pletacím drátem v nevzhledné pěšince oříškových vlasů, její obrovité oteklé kotníky a všechny ty kuchyňské výrazy obličeje, které dělala, podle nichž mohl neomylně určit, co právě vaří -- pivní polévku nebo býčí koule nebo tu příšernou místní pochoutku Budenzucker.

Možná -- alespoň při zpětném pohledu -- trpěl méně její lhostejností, lakotou, návaly vzteku, než rozpaky a hnusem, který pociťoval, když ho štípala s předstíranou pýchou do tváře před nějakým hostem, obvykle řezníkem ze sousedství, nebo když ho za přítomnosti toho člověka nutila v pošetilosti a veselí líbat Christinu, spolužačku jeho sestry, kterou zpovzdálí obdivoval, a které by se za ty děsivé okamžiky omlouval, kdyby mu ovšem věnovala sebemenší pozornost. Snad ho navzdory všemu matka nyní postrádá? Ve svých nepravidelných dopisech nepsala o svých pocitech nikdy nic.

Přesto bylo krásné se litovat, člověku to do očí vhánělo horké slzy. A Emmy -- to byla hodná dívenka. Provdá se za řezníkova pomocníka. Nejlepší řezník ve městě. Kčertu s tím deštěm. Milá maminko. Co dál? Třeba popis tohoto pokoje?

Posunul si na původní místo svou pravou trepku, která stárla daleko ryhcleji než levá, a když s ní pohupoval, padala mu z nohy, a rozhlédl se.

Jak už jsem ti psal, mám parádní pokoj, ale nikdy jsem ti ho dokonale nevykreslil. Má zrcadlo a stojan s umývadlem. Nad postelí je krásný obraz nějaké dámy v orientální scéně. Tapety mají hnědavé kytičky. Přede mnou je u zdi prádelník."

V tom okamžiku se ozvalo lehké zaklepání, Franz otočil hlavu a dveře se na štěrbinu otevřely. Starý Enricht strčil dovnitř hlavu, zamrkal, zmizel, a řekl někomu na druhé straně dveří: Ano, je doma. Běžte rovnou dovnitř."

Měla na sobě svůj překrásný moleskinový kožich přehozený přes průhledné šaty jakoby utkané z mlhy; déšť, který ji zaskočil mezi taxíkem a vchodem, měl čas označit tmavými skvrnkami její perlově šedý helmovitý klobouk; stála a tiskla těsně k sobě nohy v meruňkovém hedvábí, jako v pozoru. Pořád ve stejném postoji sáhla za sebe a zavřela dveře. Stáhla si rukavice. Záměrně, bez úsměvu, zírala na Franze, jako by nečekala, že se s ním setká. Zakryl si odhalený ohryzek na krku rukou a promluvil dlouhou větu, ale s překvapením si povšiml, že podle všecho nevydává žádná slova, jakoby je vyťukával na stroji, do něhož zapomněl vložit pásku.

Promiň, že jsem k tobě takto vpadla," řekla Marta, ale obávala jsem se, že bys mohl být nemocen."

Rozechvěle a mžikaje, s povislým spodním rtem, jí Franz začal pomáhat z pláště. Hedvábná podšívka v něm byla karmínová, tak karmínová jako rty a stažená zvířata, a měla nadpozemskou vůni. Položil její plášť s kloboukem na postel a poslední věrný malý pozorovatel v té bouři jeho vědomí, poté, co se zbytek jeho myšlenek roztříštil, si povšiml, že to vypadá jako když si cestující ve vlaku označuje místo, na něž si hodlá sednout.

V místnosti bylo vlhko a Marta, která toho pod šaty kromě punčoch na podvazcích moc neměla, se zachvěla.

Co se děje?" řekla. Myslela jsem, že budeš mít radost, že mě vidíš, a ty ze sebe nevypravíš ani slovo."

Ach, já ale mluvím," odpověděl Franz, a dělal co mohl, aby překřičel ten bzukot, který ho obklopoval.

Teď stáli tváří v tvář uprostřed místnosti, mezi nedokončeným dopisem a rozestlanou postelí.

Tvůj župan se mi nijak zvlášť nelíbí," řekla, ale obdivuji tvé pyžamo. Jaký hezký materiál," pokračovala a mnula látku mezi palcem a ukazováčkem blízko jeho odhaleného hrdla. Podívejme, on spí s perem ve své náprsní kapsičce, dokonalý malý obchodník."

Začal jejíma rukama, ponořil své rty do jejích horkých dlaní, hladil její chladné kotníky na rukou, líbal její náramek. Ona mu něžně sundala brýle a, jakoby se sama oslepila, tápala po kapsách jeho županu a jak postupovala, doháněla ho k šílenství. Její obličej nyní byl v dostatečné blízkosti u jeho a dostatečně vzdálen od neviditelného světa pro jeho další krok. Držel ji za boky a opájel se jejími pootevřenými aktivními ústy; vysmekla se mu v obavě, že jeho mladistvá netrpělivost by se mohla příliš brzy rozplynout; tiskl svůj obličej k její dlouhé měkké šíji.

Prosím," mumlal, prosím, zapřísahám tě."

Hlupáčku," řekla. No ano, samozřejmě. Ale musíš nejprve zamknout dveře."

Zamířil ke dveřím, automaticky si znovu nasadil brýle a zanechal na podlaze před ní svou pravou trepku na důkaz svého brzkého návratu. Pak jeho touha vyvřela na povrch a snažil se ji dostrkat k posteli, oči zakleté za silnými čočkami.

Počkej, počkej chvilku, moje zlatíčko," řekla, držela ho jednou chladnou rukou a horečně se tou druhou přehrabovala v kabelce. Podívej, musíš si tohle nasadit; udělám ti to, ty nešikovný brutální drahoušku."

Teď," vykřikla, když ho velkolepě zahalila; a odkryla si stehna, ani se nenamáhala ulehnout a, vychutnávajíc si tu pošetilost, směrovala jeho výpady vzhůru dokud je nedovedla do jejich útočiště, načež, obličej v pohybu, prudce zvrátila hlavu a zaťala mu svých deset nehtů do hýždí.

Jakmile bylo po všem, Marta zavrávorala a prudce dosedla na okraj postele, o níž se ve stoje opírala. Všechno bylo tak překrásné, že si okamžitě nebyla s to uvědomit, že pod sebou má svou druhou nejlepší kabelku z imitované krokodýlí kůže.

Franz chtěl okamžitě pokračovat, ale ona řekla, že nejdříve ze všeho si musí sundal šaty a punčochy a uvelebit se v posteli. Plášť a klobouk byly přemístěny na židli. To, co Marta nazývala tvá pláštěnka? bylo vypláchnuto a znovu nataženo. Franz a Marta jeden druhého obdivovali. Její ňadra byla k jeho zklamání malá, ale rozkošně tvarovaná. Nikdy jsem si nemyslela, že budeš tak hubený a chlupatý," říkala a hladila ho. Jeho slovník byl ještě primitivnější.

Za okamžik se postel rozvlnila do pohybu. Klouzala po podlaze a na své cestě diskrétně povrzávala jako lůžkový vagón když rychlík vyrazí z ospalého nádraží. Ty, ty, ty," vykřikovala Marta a jemně ho svírala mezi koleny při každém vzdechu, a vlhkýma očima sledovala stíny andílků mávajících na ni kapesníčky ze stropu, který se pohyboval rychleji a rychleji.

Teď byla místnost prázdná. Předměty ležely, stály, seděly, visely v nedbalých pozicích, do nichž se člověkem vyrobené věci dostanou za lidské nepřítomnosti. Falešný krokodýl ležel na podlaze. Modře potřísněná zátka, která byla nedávno odstraněna z malé lahvičky inkoustu, když bylo třeba doplnit pero, na okamžik zaváhala, a pak se skutálela v půlkroužcích k okraji stolu pokrytému voskovaným plátnem, znovu zaváhala, a přepadla dolů. Vítr se s pomocí šlehajícího deště pokoušel otevřít okno, ale marně. V rozvrzaném šatníku sklouzla modrá černě tečkovaná vázanka jako had ze své příčky. Sešitový románek na prádelníku otevřený na páté kapitole prolistoval několik stránek.

Zrcadlo náhle vyslalo signál -- varovný záblesk. Odráželo namodralou podpažní jamku a rozkošnou nahou paži. Paže se napnula -- a upadla bezvládně zpět. Postel se pomaloučku vracela z ráje do Berlína. Byla přivítána poryvem hudby z rádia v patře okamžitě se měnícím ve vzrušený hovor, který byl na oplátku vystřídán toutéž hudbou, ale nyní již vzdálenější. Marta ležela se zavřenýma očima a její úsměv tvořil dva srpkovité dolíčky pevně sevřených rtů. Kdysi nedostupné černé prameny byly nyní odhozeny ze spánků a Franz, jak ležel vedle ní opíraje se o předloktí, zíral na její něžné obnažené ouško, na rozjasněné čelo, a nakonec znovu nacházel v té tváři cosi, připomínající madonu, čehož si, v poloze na břiše, když se takovými příměry musel ukájet, povšimnul již před třemi měsíci.

Franzi," řekla Marta aniž otvírala oči, Franzi byla jsem jako v ráji! Já jsem nikdy, nikdy..."

Odešla o hodinu později slibujíc svému ubohému mazlíčkovi, že příště přijme méně krutá opatření. Než vyrazila, pečlivě prohlédla každý koutek, zvedla Franzovo pyžamo, vytáhla z jeho kapsičky plnící pero a položila je na stolek u postele, poopravila polohu židle, zaregistrovala, že ponožky jsou roztrhané a někde chybějí knoflíky, a poznamenala, že je na místě dokončit zařizování pokoje -- krajkové dečky, možná, a zcela jistě pohovku se dvěma, třemi pestrými polštářky. Záležitost s pohovkou připomněla bytnému, kterého přistihla rázovat velmi tiše chodbou sem a tam, evidentně v očekávání příležitosti poklidit pokoj a odnést hrnky od kávy. Usmíval se chvíli na ni, chvíli na Franze, šustivě si mnul dlaně a říkal, že jakmile se vrátí jeho žena, vrátí se i pohovka. Protože při vší čestnosti žádnou pohovku do opravy nedal (prázdné místo dříve zaplňovalo pianino předchozího nájemníka), odpovídal s ohromným potěšením na Martiny pedantské dotazy. Se svým životem jako takovým byl naprosto spokojen, ten šedivý starý Enricht ve svých plstěných bačkorách s přezkami, zvláště ode dne, kdy objevil, že má pozoruhodný dar proměnit se v nejrůznější stvoření -- v koně, psa nebo šestileté děvčátko v námořnické čapce. Protože ve skutečnosti (ale to bylo pochopitelně tajemství) byl proslulým iluzionistou a kouzelníkem, Menetekem El Farsinem.

Martě se líbily jeho dvorné způsoby, ale Franz ji varoval, že je trošku divný. Ach miláčku," řekla když kráčela dolů po schodech, nic lepšího ani nemůže být. Tento tichý stařec je daleko bezpečnější, než nějaká stará vlezlá bába. Au revoir, poklade. Můžeš mě políbit -- jen tak letmo."

Jeho ulice byl rozhodně velice fádní. Možná, že až dostaví ten Kinopalác?, tak bude vypadat lépe. Zvláštní plakát umístěný na strategickém místě naproti chodníku vykresloval nějakou iluzorní budoucnost -- vzletná impozantní konstrukce třpytivého skla čnící vznosně v nekonečném prostoru modrého nebe, ačkoliv se k jejím pomalu rostoucím stěnách tulily ošklivé činžovní domy. Napůl dokončená patra stále obestavěná lešením nad slibovaným biografem měla skrývat výstavní síň k pronajmutí, salón krásy, fotoatelier, spoustu dalších atrakcí.

Jedním směrem byla ulice zakončená slepě, druhým vybíhala do malého náměstíčka, kde se o útercích a pátcích rozkládalo prosté tržiště. Odtamtud se větvily dvě ulice: doleva křivolaká alej, v níž třepotávaly pestré prapory ve dnech politických oslav, a doprava dlouhá ulice plná lidí; tam bylo možno povšimnout si velkého obchodu, kde každá věc stála čtvrťák, ať to byla Schillerova busta nebo kuchyňská pánev. Byla chladná, ale veselá. Ulice končila kamenným sloupovím s bílým U? na modrém skle, stanicí podzemní dráhy. Pak se dalo odbočit doleva na poměrně hezký bulvár. Pak domy končily; jen tu a tam byla vystavěna nějaká vilka nebo bylo neobydlené území rozděleno na malé zahrádky se zeleninou. Pak se znovu objevily domy, velké a nové, růžové a světle zelené. Marta odbočila za posledním z nich a ocitla se ve své ulici. Za její vilou byla široká třída, po které jezdily dvě tramvaje, číslo 113 a 108, a jeden autobus.

Rychle prošla po štěrkové cestičce vedoucí ke vchodu. V tom okamžiku slunce zaplavilo měkký podbřišek bělostné oblohy, nalezlo v ní štěrbinku a oslnivě se jí prodralo ven. Nízké stromky podél cestičky se okamžitě rozzářily všemi svými vlhkými kapičkami. Trávník zase celý jiskřil. Křišťálové křidélko vrabce se zablesklo, když proletěl kolem

Když Marta vstoupila do domu, před očima jí pluly růžové skrvnky v relativní temnotě vstupní haly. V jídelně ještě nebylo prostřeno. V ložnici se náhlý sluneční jas již opatrně tulil ke koberci a modré pohovce. Pokračovala dál, aby se převlékla, s úsměvem, šťastným povzdechem, zareagovala slovy díků na svůj odraz v zrcadle. O maličko později stála uprostřed ložnice v granátově rudých šatech, s přičísnutými vlasy na skráních a lehkým nánosem make upu, když vtom zaslechla Tomův idiotský nadšený štěkot dole provázen hlasitou odezvou nějakého neznámého člověka. Cestou k ohybu schodiště se setkala s tím přicházejícím cizincem, který ji svižně minul s pohvizdováním, poťukávaje o zábradlí rukojetí svého jezdeckého bičíku. Ahoj, lásko," řekl aniž se zastavil, v deseti minutách budu dole." A když vzal poslední dva nebo tři schody neohrabaně najednou, nadšeně zachrochtal a vrhl pohled dolů na její čerstvě upravený klobouček. Pospěš," řekla aniž se ohlédla, a zbav se prosím toho koňského pachu."

U oběda uprostřed stručného povídání a pocinkávání -- právě toho poloskleněného, polokovového cinkání, příznačného pro průběh lidského krmení -- Marta stále ještě nepoznávala pána domu s jeho pohyblivým zastřiženým knírkem a zvykem rychle vhodit do úst tu ředkvičku, tu kousek rohlíku, který při hovoru nepřestával muchlat ubrus. Ne že by pociťovala nějaké zvláštní rozpaky. Ona není žádná Pepička nebo Anička. V průběhu svého manželského života si přivykla prokazovat přízeň svému majetnému ochránci s takovou obratností, vypočítavostí, s tak účinnými návyky fyzické praxe, že ona, která byla o sobě přesvědčena, že zraje ke schopnosti nevěry, už vlastně dávno dozrála až k prostituci.

Po její pravici seděl poněkud obhrouble vypadající starý muž se skostným titulem; po levici boubelatý Willy Wald s plnými rudými tvářemi a třemi shodnými tukovými záhyby přetékajícími vzadu přes límec. Vedle něj seděla jeho hlučná máti, též korpulentní, se stejnýma výraznýma temnýma vlhkýma očima. Její nakřáplý hlas bez ustání přecházel v bujarý klokotavý smích, tak odlišný od způsobu jejího mluvního projevu, že by ji slepec mohl omylem pokládat za dva různé lidi. Vedle toho starého hraběte zářila mladá paní Waldová, která byla napudrovaná do mrtvolného odstínu a měla nepřirozeně vyklenuté obočí a mohla si držet své tři hošíky, pokud nás to zajímá. A mezi nimi, naproti Martě, skryté tu obrovskou jiřinou, tu křišťálovými fazetami, seděl hovorný a smějící se, naprosto nadbytečný pan Dreyer. Všechno kromě něj bylo skvělé. Jídlo, zejména husa, a fádní profil holohlavého dobrosrdečného Willyho, a rozhovor o automobilech, a vtip hraběte, a jeho anekdota o plastické operaci stárnoucí hvězdy, po níž jí bradu ozdobil nový dolíček, který byl původně její pupík, což jí sděloval sotto voce. Ona sama toho moc nenamluvila. Ale její mlčení bylo tak zvučné, tak vnímavé, doplněné tak živým úsměvem na jejích pootevřených lesklých rtech, že vypadala neobyčejně hovorně. Dreyer si nemohl pomoci, aby ji neobdivoval zpoza masívních narůžovělých plátků jiřin. A ten pocit, že je s ním koneckonců šťastná ho nutil téměř jí odpustit sporadičnost její něhy.

Jak může člověk milovat muže, jehož pohý dotek vyvolává nevolnost," svěřila se Franzovi na jedné z jejich pozdějších schůzek, když začal naléhat, aby mu řekl,a zda miluje svého manžela.

Pak jsem tedy první já?" ptal se dychtivě. První?"

Místo odpovědi odhalila své zářivé zuby a pomalým pohybem ho štípla do tváře. Franz jí obajl obě nohy a vzhlédl k ní, zvrátil hlavu, když se pokoušel zachytit v ústech její prsty. Ona seděla v křesle, již oblečená a připravená k odchodu, ale neschopná přinutit se k chůzi, a on se před ní choulil na kolenou, rozcuchaný, s blýskavými brýlemi, v nových bělostných šlích. Právě jí obul boty určené pro vycházky venku, protože když byla u něho na návštěvě, nosívala pantoflíčky s karmínovími bambulkami. Ty pantoflíčky (jeho skromný, ale pozorný dárek) naši milenci uschovávali v nejnižší zásuvce rohového prádelníku, protože život kupodivu nenapodobuje francouzské romanopisce tak zřídka. Zásuvka navíc obsahovala malý arzenál antikoncepčních nástrojů, které zde již časem nahromadila Marta, v níž se po potratu v prvním roce jejího manželství vyvinul morbidní strach z těhotenství. Jakmile odložil hezounké pantoflíčky stranou do příště, pomyslel si, jak toto vše dodává okouzlující ženskost té místnosti, která byla zvelebena i po jiných stránkách. Na stole skomíraly tři růžové jiřiny v tmavomodré váze s podlouhlým lesklým stínem. Tu a tam se objevily krajkové dečky a brzy se měla s velkým úsilím nastěhovat ta vytrtvale očekáváná pohovka; Marta již na ni sehnala dva paví polštářky. V celuloidovém pouzdře zdobil stojan na mytí okrouhlý koláček fialkově navoněného béžového mýdla určeného k Martinu použití. Vlastní toaletní potřeby mladého muže byly doplněny lahvičkou Anticaprinu a pleťovou vodou s poďobaným obličejem na nálepce. Všechny ty věci byly kontrolovány a počítány; jeho spodní prádlo se honosilo rozkošně vyšívanými monogramy; jednoho nezapomenutelného rána vklouzla do obchodního domu a vyžádala si, aby jí byly předvedeny ty nejelegantnější vázanky, které jsou k mání, vybrala tři a zmizela s nimi, prošla jeho oddělením a střídavě se utápěla v tom množství zrcadel, a skutečnost, že na něj ani nepohlédla dodala tomu křišťálovému dostaveníčku obzvláštní lesk. Nyní visely v jeho šatníku jako trofeje; a pomalu dozrával i opojný projekt: smokink!

Láska Franzovi napomohla dospět. Ten první poměr připomínal nějaký diplom, kterým se člověk může pyšnit. Celý den byl mučen touhou předvést ten diplom kolegům prodavačům, ale obezřetost mu bránila cokoli byť naznačit. Kolem půl šesté (Piffke v domnění, že to by šéfa potěšilo, mu dovoloval odcházet o maloučko dřív než ostatním) se vracíval uřícený bez dechu do svého pokoje. Marta chodila brzy po něm s několika chlebíčky ze sousedního lahůdkářství. Poněkud komický, ale roztomilý, kontrast mezi jeho hubeným tělem a jednou jeho tyčící se částí, kratší, ale neobyčejně tlustou, nutíval jeho milenku pět chválu na jeho mužství: Macíček je nenasyta! Ach, jaký nenasyta! ..." Nebo říkávala Vsadím se (zbožňovala sázky), vsadím se o nový svetr, že to znovu nedokážeš." Ale čas není přítelem milenců. Chvilinku po sedmé vždycky musela odejít. Byla stejně dochvilná jako vášnivá. A kolem deváté Franz obvykle chodíval na večeři ke strýčkovi.

Vroucné, vroucně plynoucí štěstí naplňovalo přímo fyzicky Franze až po okraj, pulsovalo v zápěstí a ve spáncích, tepalo v jeho srdci a vycházelo z jeho prstu v podobě rubínové krůpěje, když se náhodou v obchodě píchnul (ačkoli to nebývalo tak často jako v případě úpravného krejčího Kottmanna, který připomínal okounka nalezeného v pradávné říčce dávno uplynulého chlapectví, když s ostnatými ústy kroužil kolem křídou pomalovaného zákazníka). Ale zase měl nyní šikovnější ruce a již se nevyskytovaly problémy s lehkými víky a hedvábným papírem v plochých kartonových krabicích, které ho sužovaly v prvních týdnech. Ta podpultová cvičení hbitosti jakoby připravovala jeho ruce pro jiné pohyby a kontakt, též hbitý a šikovný, díky němuž Marta vrněla spokojeností, poněvadž milovala zejména jeho přední končetiny, a milovala je ze všeho nejvíce, když se rozběhly v posloupnosti rapsodických doteků po celém jejím mléčně bílém těle. Tak pult v obchodě představoval němou klaviaturu, na níž Franz nacvičoval své štěstí.

Ale jakmile odešla a on se měl setkat tváří v tvář s Dreyerem, vše se změnilo. Jak se stává ve snech, kdy nás naprosto neškodný předmět naplňuje strachem a tím pádem je děsivý kdykoli se nám o něm později zdá (a dokonce i ve skutečném životě v sobě obashuje zneklidňující podtóny), přesně tak se Dreyerova přítomnost stala pro Franze rafinovanou torturou, neochabující hrozbou. Když poprvé po její návštěvě procházel ten krátký úsek mezi brankou a domovními dveřmi za nervózního zívání a posunování brýlí při chůzi); když poprvé v roli tajného milence paní domu úkosem pohlédl na nevinnou Friedu a překročil práh, přičemž si mnul své deštěm zvlhlé ruce, zaplavil Franze tak děsivý pocit, že ve svém zděšení a zmatku nakopl Toma, který ho vítal v salónu s tak neočkávaným výbuchem rozrušení; když Franz čekal na své hostitele, pověrčivě shledával jasná oka polštářků znameními zkázy. Jako přecitlivělý a nejhorší zbabělec v otázkách citu (a takoví zbabělci jsou dvojnásobně deptáni, protože jasně chápou svou zbabělost a děsí se jí) si nemohl pomoci, aby se neschoulil, když s bouchnutím dveří dramatického scénáře vstoupili Marta a Dreyer zároveň ze dvou různých místností, jako na scénu přesvícenou tvrdým světlem. Pak se vrhnul po bdělosti a v tom stavu měl pocit, že stoupá stropem vzhůru, skrze střechu až na černohnědou oblohu, zatímco si ve skutečnosti, vysátý do poslední kapky, potřásal rukama s Martou a s Dreyerem. Dopadl zpět na nohy z té temné neexistence, z těch neznámých a poněkud přihlouplých výšin, přistál bezpečně uprostřed místnosti (bezpečně, bezpečně!), ve chvíli, kdy srdečný Dreyer opsal svým ukazovákem kruh a šťouchnul ho do břicha; Franz předstíral zajíknutí a uchichtnutí; a Marta byla jako obvykle chladně oslnivá. Jeho strach nepominul, ale jen dočasně opadl: jeden nepozorný pohled, jeden výmluvný úsměv a vše bude odhaleno a jeho kariérou otřese zkáza překračující hranice představivosti. Od té doby kdykoli vstoupil do toho domu, představoval si, že k té zkáze došlo -- že Marta byla odhalena nebo vše přiznala v záchvatu šílenství nebo nábožného sebeobětování svému manželovi; a lustr v salónu ho zcela pravidelně vítal svou zlověstnou září.

Zvažoval vždycky každý Dreyerův vtip, šťoural se v něm, úzkostlivě v něm čenichal, snažil se tam vydolovat nějaké úskočné narážky, ale nic nenacházel. Naštěstí pro Franze zájem jeho všímavého strýčka o jakýkoliv předmět, ať už živý nebo ne, jehož charakteristické rysy okamžitě postihl, nebo si alespoň myslel že je postihl, hltal očima a zase vymazal, vždy mizíval s jeho následným opětovným objevením. To bystré vnímání se stalo již ze zvyku abstrakcí. Vlastnosti tohoto typu stráví dosti energie vyzbrojováním všemi zbraněmi a nádobami mysli posílené vjemy existence, aby člověk byl vděčný za neutrální film familiárnosti, který se brzy mezi tou novinkou a jejím konzumentem vytvoří. Bylo příliš nudné pomyslet, že daný předmět by se mohl změnit zcela samovolně a získat nepředvídané znaky. To by znamenalo muset si ho vychutnat znovu, a on již nebyl nijak mladý. Ocenil jednoduchost a obyčejnost toho ubohého chlapíčka téměř už při jejich prvním setkání ve vlaku. Proto tedy již od prvotního okamžiku skutečného seznámení přemýšlel o Franzovi jako o zábavné shodě náhod v lidské formě: formě ostýchavého provinčního synovce s banálním způsobem myšlení a omezenými ambicemi. Podobně tak Marta, nyní již po více než sedm let, zůstala toutéž odměřenou, šetrnou frigidní manželkou, jejíž krása čas od času ožívá a vítá ho tím úsměvem ráje, do něhož se poprvé zamiloval. Ani jedna z těchto představ se nijak v podstatě nezměnila; staly se prostě celistvěji naplněny odpovídajícími charakteristikami. Tak zkušený umělec vidí pouze to, co je v souladu s jeho počátečním záměrem.

Na druhou stranu Dreyer pociťoval určitý nepokoj ponížení, když se objekt okamžitě nepoddal jeho nenasytnému pohledu, nezaujmul poslušně takový postoj, aby mu dal šanci se s ním utkat. Od té automobilové nehody uplynulo již pár měsíců. Měl čas vypracovat svou vůli, což měl v úmyslu udělat spolu s padesátými narozeninami (které, žehnej jejímu chladnému srdci, jeho jediná dědička nechala pominout bez stínu oslav), a stále nebyl s to určit ani jedinou drobnůstku týkající se šoféra, která, pokud je to opodstatněné, zcela jistě způsobí dříve či později nějaké další neštěstí. Cukavým pohybem nosní dírky se snažil ocejchovat mužův tabákový kouř na nějaky rozjařenější pach; sledoval ho, když na svých křivých nohou obcházel auto; a v tu nejnebezpečnější hodinu -- v sobotu večer -- ho neočekávaně povolával a pracně s ním vedl banální hovory zatímco pečlivě sledoval, zda se jeho společník nebude chovat příliš odvázaně. Doufal, že jednoho dne mu někdo sdělí, že ten muž -- běda -- není s to přijít, ale, běda, ten den nikdy nenadešel. Jednu dobu se mu zdálo, že Ikarus bere zatáčky trochu rychleji, trochu radostněji než obvykle. Bylo to zrovna takového dne bezstarostného odbočování, které dělalo zajímavějšími ještě to, že vpodvečer napadl první skutečný sníh v tom roce a nyní se rozpustil v klouzavou břečku, kdy si povšiml skrze okýnko nějakého muže bez klobouku, který vypadal přesně jako by měl místo kloubů jen nějaké panty; přecházel ulici drobnými krůčky. To mu připomnělo rozhovor s přátelským vynálezcem. Když dorazil do kanceláře, nechal si okamžitě zavolat do Montevidea a byl velmi potěšen, když stará Sarah Reichová, jeho sekretářka, oznámila, že tu vynálezce bude okamžitě. Avšak ani Dreyer ani slečna Reichová (která měla své vlastní hrozné problémy), ani nikdo jiný na celém světě nikdy nezjistil, že ten osamělý, po domově tesknící vynálezce náhodou bydlí ve stejném pokoji, kde strávil Franz noc po svém příjezdu; z jehož okna bylo vidět obrovský zaprášený strom, nyní bez listí; a kde si člověk mohl povšimnout, když se díval velice pečlivě, že nějaké nepatrné střípky skla zůstaly usazeny v prasklinách linolea u stojanu s umývadlem. Je příznačné, že ho Osud musel uložit ze všech míst právě zde. To byl pouť, kterou urazil Franz -- a Osud si to znenadání uvědomil a vyslal mu v patách tohoto prakticky bezejmenného muže, který samozřejmě netušil nic o svém významném poslání a nikdy se o něm nedozvěděl, což se, pokud se této záležitosti týče, nepodařilo vůbec nikomu, dokonce ani starému Enrichtovi.

Vítejte," řekl Dreyer, posaďte se."

Vynálezce tak učinil. ?Tedy," zeptal se Dreyer, pohrávaje si se svou oblíbenou tužkou.

Vynálezce se vysmrkal, výměšky pečlivě zabalil, a strávil dlouhou dobu zastrkováním kapesníku -- předmětu, který musí rychle nahradit nějaký nový vynález -- do kapsy.

Přicházím k vám s toutéž nabídkou," řekl konečně.

Nějaké doplňující detaily," nadhodil Dreyer a tužkou čmáral na piják soustředné modré kruhy.

Vynálezce pokýval hlavou a dal se do hovoru. Telefon na stole zabzučel. Dreyer obdařil svého vynálezce jemným úsměvem a energicky si zvedl sluchátko k uchu. To jsem já. Zapomněla jsem - říkals, že dnes nepřijdeš na večeři?"

Přesně tak, lásko."

A že přijdeš domů pozdě?"

Po půlnoci. Schůze správní rady a společenská zábava. Jdi s Franzem do restaurace nebo něco."

Nevím. Možná to udělám."

Skvělé," řekl Dreyer. Nazdárek. Jé, počkej -- kdybys chtěla auto - Haló!" Ale ona již zavěsila.

Vynálezce předstíral, že neposlouchá. Dreyer si toho povšiml a řekl s nesmělým uchichtnutím: To byla moje milá děvenka."

Vynálezce se na oplátku shovívavě uculil a shrnul své vysvětlování. Dreyer začal s novým obrazcem soustředných kruhů, slečna Reichová přinesla hromádku dopisů a tiše zmizela. Vynálezce pokračoval v hovoru. Dreyer odhodil tužku, ochable spočinul ve svém křesle a oddal se okouzlení.

Cože to bylo?" přerušil ho. Vznešená pomalost kroků náměsíčníka?"

Ano, pokud si budete přát," řekl vynálezce. Nebo opačný extrém, kontorlovaná hbitost rekonvalescenta."

Pokračujte, pokračujte," řekl Dreyer a zavřel oči. To jsou úplné čáry máry."