Hostitel (Stephenie Meyerová)

42. KAPITOLA
Souboj

Ianovi překvapením poklesla dolní čelist. „Ty… cože?“

„Za chvilku ti to vysvětlím. Uznávám, že to vůči tobě není fér, ale… prosím. Prostě mě polib.“

„Nerozruší tě to? Melanie se na tebe nebude zlobit?“

„Iane!“ zanaříkala jsem. „Prosím!“

Pořád udivený mě objal v pase a přivinul k sobě. Tvářil se tak ustaraně, že jsem si nebyla jistá, zda to zabere. Já touhu necítila, ale on možná ano.

Zavřel oči, sklonil se ke mně a otřel se mi rty o ústa, načež se odtáhl a pořád s tím ustaraným výrazem se na mě tázavě podíval.

Nic.

„Ne, Iane. Polib mě doopravdy. Jako bys chtěl, abych tě potrestala fackou. Rozumíš?“

„Ne. Co se děje? Nejdřív mi to vysvětli.“

Objala jsem ho kolem krku. Byl to zvláštní pocit, a navíc jsem netušila, jak se to dělá správně. Stoupla jsem si na špičky a přitáhla jeho ústa k svým.

U ostatních druhů by to nezabralo. Žádná jiná mysl nepodléhá tolik tělu, protože má jinak seřazené priority. Ovšem Ian byl člověk a jeho tělo na mě okamžitě zareagovalo.

Nejprve se snažil pootočit hlavou, ve zmatku unikal polibku, ale držela jsem ho pevně a pokusila se napodobit, co jsem si pamatovala z jeho předchozích důvěrností. Když pootevřel rty, zaplavilo mě nezvyklé vzrušení, opojení vítězoslávou. Jemně jsem mu skousla dolní ret a on mě z překvapení odměnil zběsilým hrdelním stenem.

A pak už jsem se nemusela snažit o nic. Ian mi přitiskl dlaň k obličeji, druhou ruku mi položil na dolní část zad a přidržel mě tak těsně u sebe, že jsem se skoro nedokázala nadechnout. Lapala jsem po dechu, ale to on také, nakonec se nám dech smísil. Pak mě zády přirazil ke skalní stěně a lehl na mě, takže jsme se dotýkali každičkým centimetrem těla.

Jen my dva, ale téměř jako jeden.

Pouze my.

Nikdo jiný.

Sami.

Ian vycítil, kdy jsem to vzdala. Okamžitě mě pustil, takže přece jenom nepodlehl diktátu těla stoprocentně.

Zhluboka, chraplavě vydechl a zlehka mi položil ruce na ramena.

„Vysvětli mi to,“ požádal.

„Není tady,“ vyhrkla jsem přerývaně, jak jsem ještě lapala po dechu. „Nemůžu ji najít. Dokonce ani teď.“

„Melanii?“

„Neslyším ji! Iane, copak se můžu vrátit k Jamiemu? Pozná, že lžu, ale jak mu přiznat, že jsem ztratila jeho sestru? Rozruší ho to a bude se o to hůř uzdravovat. Já…“

Ian mi přitiskl ukazovák na rty. „No dobře. Pšt. Nech mě přemýšlet. Kdy jsi ji slyšela naposledy?“

„Och, Iane! Hned po tom… v nemocnici. Zkusila vás hájit a… křičela jsem na ni a – zahnala jsem ji! Od té doby o ní nevím! Nemůžu ji najít!“

„No dobře, klid,“ tišil Ian mou hysterii. „Co ale chceš doopravdy? Chápu, že chceš ušetřit Jamieho, ale ten se uzdraví tak jako tak. Poslyš, a nebylo by pro tebe nakonec lepší, kdyby…“

„Ne! Nemůžu vymazat Melanii! Nechci. To by nebylo správné! Pak by se ze mě stala taky zrůda!“

„Rozumím, ale nekřič. Musíme ji tedy najít?“

Zuřivě jsem přikyvovala.

Znovu se zhluboka nadechl. „V tom případě potřebuješ…, aby tě beze zbytku přemohly emoce, je to tak?“

„Nevím, jak to myslíš.“

Bohužel, věděla jsem to.

Líbat se s Ianem byla jedna věc, možná i příjemná, kdybych se tolik neužírala starostmi, ale cokoliv… důvěrnějšího… Mělo by to smysl? Mel by se vzteky pominula, kdybych tak využila její tělo. A co Ian? Bylo by to vůči němu krutě nespravedlivé.

„Hned se vrátím,“ slíbil Ian. „Počkej tady.“

Musela jsem se přemáhat, abych se nerozběhla za ním. Nemohli jsme přece ztrácet čas, Jamie na mě nedočkavě čekal. Ach bože, a co když Melanie zmizela nenávratně?

Mel, Mel, Mel, vrať se! Melanie, Jamie tě potřebuje! Ne já – on tě potřebuje. Je nemocný, slyšíš? Mel, Jamie je nemocný!

Mluvila jsem k sobě. Nikdo mě neposlouchal. Úzkost ve mně narůstala, bobtnala jako želatina.

Konečně jsem v dálce zaslechla kroky. A hlasy. Ian se nevracel sám.

„Ber to zkrátka jako pokus,“ říkal Ian.

„Zbláznil ses?“ zlobil se Jared. „Nebo to je nějaký úchylný vtip?“

Žaludek se mi zhoupl.

Tak tohle myslel poznámkou, že mě musí přemoci emoce. Nejradši bych utekla a schovala někam, kde by mě nadosmrti nikdo nenašel, ale rozklepané nohy mě neposlouchaly.

Když se ti dva objevili na konci tunelu, Ian měl ruku položenou na Jaredově rameni, skoro jako by ho postrkoval dopředu proti jeho vůli. Jared neskrýval vztek a pochybnosti.

„Tudy.“ Ian vedl Jareda přímo ke mně. Tiskla jsem se zády ke skále.

Jared si všiml mého zahanbeného výrazu.

„Wando, co to znamená?“

Hodila jsem po Ianovi vražedným pohledem, ale do Jaredových očí jsem se kouknout nedokázala.

Zarytě jsem civěla k zemi.

„Ztratila jsem Melanii,“ přiznala jsem šeptem.

„Cože, ztratila!“

Nešťastně jsem přikývla.

Nesmiřitelně a rozzuřeně sykl: „Jak?“

„Nejsem si jistá. Okřikla jsem ji…, ale zatím se vždycky vrátila… předtím vždycky… a teď ji neslyším… a Jamie…“

„Takže je pryč,“ hlesl Jared zdrceně.

„Nevím, jestli napořád, ale nemůžu ji najít.“

Jared se chraplavě nadechl. „Proč si Ian myslí, že tě musím políbit?“

„Ne mě!“ hlesla jsem tak tichounce, že jsem to sotva slyšela sama. „Polib ji. Nic ji nedopálilo víc, než když jsi nás políbil… předtím. Nikdy nebyla blíž povrchu. Možná… Ne, nemusíš to vlastně dělat. Zkusím ji najít sama.“

Pořád jsem hleděla k zemi, takže mi neušlo, jak pokročil ke mně.

„Takže ty myslíš, že kdybych ji políbil…?“

Nenašla jsem dost síly ani na to, abych přikývla, jen jsem se pokusila polknout.

Známé ruce mi sklouzly po šíji na ramena. Srdce mi bušilo tak hlasitě, že to určitě slyšel.

Strašně jsem se styděla, že ho nutím k podobným dotekům. Co když to bude považovat za lest, trik?

Nevěděla jsem, jestli se Ian na nás dívá. Hodně mu to ubližuje?

Jednou rukou mi sklouzl k pasu, druhou mi podebral bradu a zvedl obličej k sobě.

Pak se mi tváří přitiskl k tváři a horce zašeptal: „Melanie, vím že tam jsi. Vrať se ke mně.“

Pak mi jemně natočil obličej do strany a rty mi přiklopil na ústa.

Snažil se mě líbat něžně. Poznala jsem, že se snaží, ale jeho úmysl se rozplynul jako dým.

A pak všude vybuchl oheň, protože on byl všude. Doteky rukou mi spaloval kůži, rty ochutnal každičký centimetr mého obličeje. Skála mě dřela do zad, ale žádnou bolest jsem necítila. Vnímala jsem pouze ten žár.

Zabořila jsem mu ruce do vlasů a přitahovala si ho blíž, jako by to vůbec bylo možné. Žhavé jazyky se nám proplétaly ve vášnivém tanci, v touze, která mě zahltila a zatměla mi myšlenky i smysly.

A náhle se mi odtrhl od úst a opět přiložil rty k uchu.

„Melanie Stryderová!“ zavrčel tak hlasitě, že to prásklo jak vojenský rozkaz. „Ty mě neopustíš! Miluješ mě? Dokaž to! Dokaž to! K čertu, Mel, okamžitě vylez!“

Opět mi zaútočil na ústa.

Áááách, zasténala mi slabě v hlavě.

Nemohla jsem ji ani přivítat, tonula jsem v žáru.

Ten oheň si propálil cestu do nejzazšího koutečku, kde se krčila, už skoro bez života.

Moje ruce si samy od sebe našly stezku pod Jaredovo tričko, vyhrnuly mu ho a začaly ho laskat po tuhé pokožce zad a přejely na svalnaté břicho.

Jarede? zeptala se šeptem. Pořád ještě nechápala, co se děje, ale to já také ne.

Dlaněmi jsem mu hnětla břišní svaly, ruce drcené ve svěráku našich rozpálených těl.

Co? Kde… Melanie se zazmítala.

Odtrhla jsem se rty od Jareda, abych popadla dech, a on mě okamžitě začal líbat na hrdlo. Zabořila jsem se mu tváří do vlasů a vdechla jejich vůni.

Jarede! Jarede! NE!

Nechala jsem si ji vplout do paží, protože tak to chtěla a já stejně neměla dost sil ji brát na vědomí. Moje prsty se teď do Jaredova břicha zatínaly hněvivě, nepřátelsky, dráply ho nehty a náhle ho ze všech sil odstrčily.

„NE!“ rozkřikla se mými rty.

Jared ty ruce zachytil a vzápětí mě opřel o kamennou stěnu, abych neupadla. Málem jsem se zhroutila, protože ty protichůdné emoce v mém těle byly šílené, vyčerpávající.

„Mel? Mel?“

„Co to děláš?“

Zasténala jsem úlevou. „Věděla jsem, že to zvládneš. Ach, Mel!“

Opět ji políbil, tentokrát na rty, které ovládala ona, a obě jsme ucítily slanou chuť jeho slz.

Kousla ho.

Jared uskočil dozadu a já se svezla na podlahu jako kus hadru.

Vyprskl smíchy. „To je moje holka. Držíš ji pevně, Wando?“

„Ano,“ sípala jsem.

Co to vyvádíte, Wando? vřískla na mě.

Kde jsi byla? Máš představu, čím jsem se musela protrpět, abych tě našla?

Jo, vidím, že příšerně trpíš.

Och, budu, ujistila jsem ji. Už se to blížilo. Stejně jako předtím…

Zběsile se mi prohrabovala myšlenkami. Jamie?

To jsem se ti pokoušela říct. Potřebuje tě.

Tak proč nejsi s ním?

Protože na tuhle podívanou je kapku moc mladý.

Pokračovala v hledání. No ne, Ian. Ještě že jsem tohle prošvihla.

Měla jsem strach. Nevěděla jsem, co dělat.

Tak jo, jdeme.

„Mel?“ ozval se Jared.

„Je tady, zuří a chce vidět Jamieho.“

Jared mě objal kolem ramen a pomohl mi vstát. „Vztekej se, jak chceš, Mel, hlavně tu zůstaň.“

Jak dlouho jsem byla pryč?

Tři dny.

Náhle měla hlásek jako vystrašené dítě. Kde jsem byla?

Ty nevíš?

Nepamatuju si… nic.

Zamrazilo nás v zádech.

„Není ti zle?“ staral se Jared.

„Skoro.“

„To předtím – to na mě nahlas mluvila ona?“

„Ano.“

„Můžeš jí… dovolit, aby to zopakovala?“

Povzdechla jsem si. Byla jsem už vyčerpaná. „Zkusím to.“ Zavřela jsem oči.

Můžeš proniknout přese mě? zeptala jsem se. Můžeš mluvit přímo s ním?

Já… Jak? Kudy?

Pokusila jsem se uhnout v hlavě co nejvíc do strany. „Zkus to,“ vybídla jsem ji. „Tudy.“

Melanie zápolila, ale nešlo to.

Jared mi tvrdě přirazil rty k ústům. Šokovaně jsem vytřeštila oči a spatřila jeho zlatě tečkované zornice sotva centimetr od sebe.

Mel prudce odtáhla hlavu. „Okamžitě přestaň! Nedotýkej se jí!“

Usmál se a kolem očí mu vyskočily vějířky vrásek. „Vítám tě, lásko.“

Tohle není k smíchu!

Opět jsem se pokusila nadechnout. „Nepřipadá jí to zábavné.“

Jared mě – nás – nepřestával objímat kolem ramen. Zamířili jsme tunelem na rozcestí. Ian tam nebyl.

„Varuju tě, Mel,“ zubil se stále Jared. Škádlil ji. „Radši tu zůstaň, protože těžko říct, co všechno bych byl ochotný kvůli tobě podstoupit.“

Sevřel se mi žaludek.

Vyřiď mu, že ho zaškrtím, jestli se tě ještě někdy takhle dotkne. Ale teď i ona myslela svou výhrůžku jako žert.

„Vyhrožuje ti zardoušením,“ oznámila jsem Jaredovi. „Ale myslím, že pouze vtipkuje.“

Jared se úlevou rozesmál na celé kolo. „Když ty jsi pořád tak strašně vážná, Wando.“

„Tvoje vtipy moc zábavné nejsou,“ zamumlala jsem. Pro mě zábavné skutečně nebyly.

Jared se opět rozesmál.

Ach, ušklíbla se Melanie. Tak ty trpíš.

Nechtěla jsem, aby to viděl Jamie.

Děkuju, že jsi mě přivedla nazpátek.

Nikdy bych tě nevymazala, Melanie. A promiň, že víc udělat nemůžu.

Děkuju.

„Co říká?“

„Jen jsme se… usmiřovaly.“

„Ale proč nemluvila předtím, když jsi jí zkusila dát prostor?“

„Nevím, Jarede. Není tu dost místa pro nás obě. Asi jí nedokážu jít z cesty úplně. Není to jako… třeba zadržet dech, spíš jako zastavit tlukot srdce. Nemůžu přestat existovat. Neumím to.“

Neodpověděl a mně v hrudi zatepala bolest. S jakou radostí bych samu sebe vymazala!

Melanie chtěla… ne mi odporovat, ale trochu mě utěšit. Dlouho hledala slova, kterými by zmírnila moji trýzeň. Pořád nemohla přijít na to pravé.

Ale Ian by byl zničený. A Jamie. Jebovi bys chyběla taky. Máš tady spoustu přátel.

Díky.

Byla jsem ráda, že už se blížíme k našemu pokoji. Musela jsem začít honem myslet na něco jiného, abych se nerozplakala. Na sebelítost teď nebyl čas. Čekaly na nás důležitější problémy než moje srdce, už zase zlomené.