Já, Claudius (Robert Graves)

3
JMÉNO „LIVIA“ SOUVISÍ S LATINSKÝM

výrazem, který znamená „zlovolnost“. Moje babička byla dokonalá herečka a její zdánlivé počestné chování, duchaplnost a líbezné vystupování oklamaly skoro každého. Ale nikdo ji neměl doopravdy rád: zlovolnost vyvolává strach, ne lásku. Lidé jindy nenucení se chovali v její přítomnosti křečovitě, ostře si vědomi svých intelektuálních a morálních nedostatků. Musím se omluvit, že píšu pořád o Livii, ale nedá se nic dělat: jako všechny poctivé římské historické práce i tato se bude snažit vyložit všechno „od a do zet“, nebo jak my Římané říkáme, „od vejce až po jablko“. Mám rozhodně raději poctivou římskou metodu, která nic nevynechá, než způsob Homérův a řecký vůbec, při němž se autor nejraději vrhne doprostřed událostí a pak se vrací zpátky nebo pokračuje dopředu, jak ho zrovna napadne. Přiznávám, že jsem měl často chuť vypsat znovu historii Tróje latinskou prózou, aby z toho něco měli chudší občané, kteří nedovedou řecky. Začal bych od vejce, z něhož se vyklubala Helena, a pak bych to probíral kapitolu po kapitole až po jablka, která se chroupala jako dezert při báječné hostině na oslavu Odysseova návratu domů a jeho vítězství nad ženinými nápadníky. To, o čem Homér hovoří nejasně nebo o čem mlčí, čerpal bych samozřejmě z pozdějších básníků nebo ze staršího Darese, jehož vyprávění je sice plné roztodivných básnických hříček, ale přesto se mi zdá spolehlivější než Homérovo, protože se války skutečně zúčastnil, nejprve na straně Trojanů, potom Řeků.

Kdysi jsem spatřil na vnitřní straně víka jedné staré cedrové truhly, která pocházela myslím odněkud ze severní Sýrie, podivný obraz. Byl u něho řecky nápis „Jed je královna“ a tvář té královny, třebaže namalovaná víc než sto let před narozením Livie, byla nepochybně tvář Liviina. V této spojitosti se musím rozepsat o Marcellovi, synu Octavie z prvního manželství. Augustus si Marcella velmi oblíbil, adoptoval ho za syna a dával mu různé správní úřady, na které věkem ještě nedospěl. Oženil ho s Julií. V Římě vládl všeobecný názor, že má v úmyslu jmenovat Marcella svým dědicem. Livia proti adopci nic nenamítala, ba zdálo se, že z ní má sama radost, protože tak bude moci snáze získat Marcellovu přízeň a důvěru. Nikdo nepochyboval o tom, že je mu skutečně nakloněna. To vlastně na její radu ho Augustus tak rychle povyšoval a Marcellus, který o tom věděl, jí za to byl ze srdce vděčný.

Někteří bystří pozorovatelé se domnívali, že Livia zahrnuje Marcella přízní proto, aby vzbudila žárlivost v Agrippovi. Agrippa byl po Augustovi nejmocnějším mužem v Římě. Pocházel sice z bezvýznamného rodu, ale byl to Augustův nejstarší přítel a velice schopný vojevůdce na souši i na moři. Livia se až do té doby snažila ze všech sil udržet Augustovi Agrippovo přátelství. Byl ctižádostivý, ale jenom do určité míry. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo soupeřit s Augustem o vládu; nesmírně si ho vážil a nestál o žádnou jinou poctu než být jeho nejspolehlivějším spolupracovníkem. Kromě toho si až příliš citlivě uvědomoval svůj nízký původ a Livia, hrající si na přední patricijku, ho dovedla pořádně pokořovat. Jeho význam pro Livii a Augusta však nespočíval pouze v jeho službách, jeho oddanosti a oblibě u lidu a senátu. Šlo o tohle: podle fikce, kterou původně vymyslela sama Livia, kontroloval Agrippa jakoby jménem národa Augustovu politickou činnost a ručil za něho. Při pověstné debatě po svržení Antonia, která byla v senátě inscenována mezi Augustem a jeho dvěma přáteli, Agrippou a Maecenatem, radil mu Agrippa podle přidělené role, ať svrchovanou moc nepřijímá, a to jenom proto, aby jeho námitky mohl vyvrátit Maecenas a senát aby mu vládu s nadšením vnutil. Agrippa tedy prohlásil, že bude Augustovi věrně sloužit, dokud bude jeho vláda národu prospěšná a pokud se nezvrhne ve svévolnou tyranii. A právě ti zkušení pozorovatelé teď došli k názoru, že Livia se pustila do nebezpečné hry, když se snaží vzbudit v Agrippovi žárlivost na Marcella, a s velkým zájmem sledovali, jak se záležitosti vyvinou. Je možné, že svou náklonnost k Marcellovi jenom předstírá a ve skutečnosti se snaží Agrippu vyprovokovat k tomu, aby ho odstranil. Dokonce se šuškalo, že se jeden oddaný člen Agrippovy rodiny nabídl, že vyvolá hádku s Marcellem a zabije ho, ale Agrippa, který skutečně žárlil přesně tak, jak si to Livia přála, prý ve své čestnosti takový nízký návrh odmítl. Všeobecně se předpokládalo, že Augustus učinil Marcella svým hlavním dědicem a Marcellus že zdědí nejen jeho obrovské bohatství, ale shrábne i monarchii – jiným jménem to snad ani nemohu nazvat. Agrippa tedy otevřeně prohlásil, že je sice Augustovi oddán a nikdy nelitoval svého rozhodnutí podporovat jeho autoritu, jednu věc však jako vlastenecký občan nedovolí, a to aby se monarchie stala dědičnou. Ale to už byl Marcellus skoro stejně oblíbený jako Agrippa a mnoho mladých mužů z významných rodin, jimž otázka „monarchie, nebo republika“ připadala už akademická, se snažilo mu zavděčit, aby na ně pamatoval s důležitými funkcemi, až nastoupí po Augustovi. Livii zřejmě těšilo, že se lidé tak ochotně smířili s další monarchií, avšak soukromě prohlásila, že kdyby snad, nedopusťtež bohové, Augusta odvolala smrt, nebo kdyby pozbyl schopnosti řídit stát, pak by se měly státní záležitosti až do té doby, než senát učiní další příslušná opatření, svěřit do rukou zkušenějších, než jsou Marcellovy. Ale Augustus měl Marcella tak rád, že tentokrát nevěnoval Livii nikdo valnou pozornost, i když jindy její osobní prohlášení měla zpravidla váhu úředních výnosů. A Marcella si předcházeli další a další lidé.

Zkušení pozorovatelé se zájmem sledovali, jak si Livia s novou situací poradí. Ale štěstí jí zřejmě přálo. Augustus se lehce nachladil a najednou se jeho stav prudce zhoršil, dostal horečku a začal zvracet. Za jeho nemoci mu Livia připravovala jídlo vlastníma rukama, ale Augustus měl žaludek tak zesláblý, že v něm nic neudržel. Očividně slábl, až pochopil, že se blíží smrt. Už před tím ho často žádali, aby jmenoval svého nástupce, ale dosud to neudělal, protože měl obavy z politických důsledků a také proto, že se mu ani trochu nechtělo myslet na smrt. Teď cítil, že je jeho povinností někoho jmenovat, a prosil Livii, aby mu poradila. Choroba prý ho zbavila veškeré soudnosti; schválí jako svého nástupce, koho mu navrhne, jen když to bude alespoň trochu rozumné. Tak tedy rozhodla za něho a on její volbu schválil. Livia pak k jeho lůžku povolala druhého konzula, městské hodnostáře a několik zástupců senátu a jezdectva. Augustus už neměl sílu mluvit, a tak alespoň podal konzulovi soupis námořních a vojenských sil a přehled o příjmech do státní pokladny, a pak pokynul Agrippovi a podal mu svůj pečetní prsten. Tím jasně naznačil, že Agrippa má být jeho nástupcem, ovšem v úzké spolupráci s konzuly. To bylo ohromné překvapení. Každý čekal, že si vybere Marcella.

Od tohoto okamžiku se začal Augustus zázračně zotavovat. Horečka klesala a žaludek zase přijímal potravu. Zásluha o jeho uzdravení se však nepřipisovala Livii, která ho dál osobně ošetřovala, nýbrž jistému lékaři Musovi, který s oblibou doporučoval neškodné studené náčinky a studené lektvary. Augustus byl Musovi za jeho domnělé služby tak vděčný, že ho vyvážil zlaťáky, a senát tuto jeho odměnu ještě zdvojnásobil. Musu, pouhého propuštěnce, povýšili do stavu jezdeckého, což mu dávalo právo nosit zlatý prsten a ucházet se o veřejný úřad. Senát pak vydal ještě velkomyslnější edikt, jímž se všichni příslušníci lékařského stavu osvobozovali od placení daní.

Marcella očividně zdrtilo, že ho Augustus nejmenoval svým nástupcem. Byl hodně mladý, ještě nedospěl dvaceti let. Dřívější Augustova přízeň v něm vypěstovala nepřiměřené sebevědomí jak o vlastních schopnostech, tak o politické důležitosti. Na jedné veřejné hostině se choval k Agrippovi vyloženě hrubě, aby si s ním vyřídil účty. Agrippa se jen stěží ovládal. Ale když srážka neměla žádné následky, narostl Marcellovým přívržencům hřebínek a měli za to, že se ho Agrippa bojí. Šířily se dokonce hlasy, že nezmění-li Augustus nejpozději do dvou let své rozhodnutí, zmocní se Marcellus panovnické moci násilím. Jejich drzost a vyzývavost se vystupňovala – Marcellus jim v tom pramálo bránil – a stále častěji docházelo ke srážkám mezi nimi a stranou Agrippovou. Agrippu troufalost tohoto usmrkance, jak mu říkal, nesmírně hnětla; sám přece zastával většinu nejdůležitějších státních funkcí a probojoval tolik veřejně prospěšných opatření. K tomuto pocitu přistupovala i panika. Vždyť z těch srážek může vzniknout dojem, že se tu s Marcellem nedůstojně handrkují, kdo z nich bude po Augustově smrti nosit jeho pečetní prsten. Byl ochoten ke každé oběti, jen aby si o něm lidé nemysleli, že se propůjčil k takové roli. Všechno zavinil Marcellus a Agrippa si přál, aby to občané pochopili. Rozhodl se, že z Říma odejde. Šel za Augustem a požádal ho, aby ho jmenoval správcem Sýrie. Když se ho Augustus zeptal, jaký důvod ho přivedl k takové nečekané žádosti, vysvětlil, že by snad v té funkci dokázal uzavřít výhodný obchod s králem Parthie. Mohl by ho přemluvit, aby jim vrátil vojenské odznaky a zajatce, uchvácené Římanům před třiceti lety, výměnou za králova syna, kterého Augustus drží v zajetí v Římě. O sporu s Marcellem neřekl nic. Augusta ta záležitost také značně znepokojovala a bolestně kolísal mezi starým přátelstvím k Agrippovi a trpělivou otcovskou láskou k Marcellovi, ale raději si ani nepřipustil myšlenku, jak velkorysé gesto mu Agrippa nabízí, neboť tím by si přiznal vlastní slabost, a tak se o celé věci také ani nezmínil. Agrippově žádosti okamžitě vyhověl; řekl, že je opravdu velmi důležité dostat zpátky odznaky a zajatce, jestli je z nich po tak dlouhé době ještě někdo naživu, a zeptal se ho, kdy se chce vypravit na cestu. Agrippy se to dotklo, protože si jeho ochotu vykládal jinak. Domníval se, že se ho Augustus chce zbavit, poněvadž opravdu věří, že se s Marcellem hádají o nástupnictví. Poděkoval mu za vyřízení žádosti, chladně ho ujistil o své věrnosti a přátelství a pravil, že je připraven vyplout třeba zítra.

Až do Sýrie však nejel. Zůstal na ostrově Lesbu a do provincie poslal svého zástupce, aby ji spravoval za něho. Věděl, že se jeho pobyt na Lesbu bude považovat jako jakési vyhnanství, do něhož se dostal vinou Marcellovou. Provincii nenavštívil, protože tím by dal svým protivníkům zbraň do ruky; určitě by tvrdili, že se vydal na východ proto, aby tam sebral vojsko k pochodu na Řím. Ale dělal si naděje, že ho Augustus bude co nevidět potřebovat, a pevně také věřil, že se Marcellus skutečně pokusí zmocnit monarchie. A Lesbos je celkem v dosahu Říma. Na svůj úkol nezapomněl a vypravil k parthskému králi zmocněnce; ovšem dalo se čekat, že se vyjednávání protáhne. Uzavřít výhodný obchod s orientálním monarchou vyžaduje hodně času a trpělivosti.

Marcellus byl zvolen do městské správy a této své první veřejné hodnosti využil k uspořádání velkolepých lidových her. Přes divadla dal napnout plachty jako ochranu proti slunci a dešti a vyzdobil je nádhernými čalouny, dokonce i celé Forum přeměnil v obrovský pestrobarevný stan. Působilo to pohádkově, zvláště zevnitř, když střechou prosvítalo slunce. Na ty obří stany nešetřil červenou, zelenou a žlutou látkou, kterou po hrách poručil rozstříhat a rozdat občanům na šaty a ložní prádlo. Z Afriky dal dovézt spoustu dravé zvěře pro zápasy v amfiteátru, mezi nimi mnoho lvů, a uspořádal zápas mezi padesáti germánskými zajatci a stejným počtem černých bojovníků z Mauretánie. Na výlohy štědře přispěl i Augustus a rovněž Octavia, Marcellova matka. Když se Octavia objevila v slavnostním průvodu, pozdravili ji občané s takovým nadšeným jásotem, že se Livia vztekem a žárlivostí div nerozbrečela. Dva dny poté Marcellus onemocněl. Projevily se u něho přesně tytéž příznaky jako u Augusta při jeho nedávné chorobě, a tak se samozřejmě poslalo zase pro Musu. Ten zatím ohromně zbohatl a stal se slavným. Za jedinou návštěvu si počítal celých tisíc zlaťáků, a ještě z toho dělal milost. Ty pacienty, které nemoc ještě příliš nezničila, stačilo často vyléčit už jeho jméno. Věřilo se, že na tom mají zásluhu jeho studené náčinky a studené lektvary, jejichž výrobní tajemství nechtěl nikomu prozradit. Augustus měl bezmeznou důvěru v Musovy schopnosti, a tak bral Marcellovu chorobu na lehkou váhu a hry pokračovaly. Ale přestože ho Livia nepřetržitě ošetřovala, přes ty nejstudenější náčinky a lektvary, jaké jen Musa dovedl připravit, Marcellus zemřel. Žal Octavie a Augusta byl bezmezný a všechen lid prožíval toto úmrtí jako společné neštěstí. Vyskytla se však i řada rozvážných lidí, kteří Marcellova odchodu nelitovali. Určitě by znovu došlo k občanské válce mezi ním a Agrippou. kdyby Augustus zemřel a on se pokusil nastoupit na jeho místo. Teď je jediným možným nástupcem Agrippa. To však nepočítali s Livií, která si pevně umínila, že v případě Augustovy smrti – ale Claudie, Claudie, vždyť jsi slíbil, že nebudeš hovořit o Liviiných motivech, nýbrž jenom zaznamenávat její činy – která si pevně umínila, že v případě Augustovy smrti bude vládnout říši sama dál prostřednictvím mého strýce Tiberia, s podporou mého otce. Zařídí jim, aby je Augustus adoptoval jako své dědice.

Marcelovo úmrtí uvolnilo Julii, aby se mohla provdat za Tiberia, a všechny Liviiny plány by vyšly, kdyby se v Římě náhle nezvedla nebezpečná vlna politického neklidu, kdy dav začal volat po novém nastolení republiky. Když se k nim Livia pokoušela promluvit ze schodů paláce, zasypali ji shnilými vejci a odpadky. Augustus byl náhodou právě na okružní cestě po východních provinciích, doprovázen Maecenatem, a zpráva ho zastihla v Athénách. Livia psala stručně a ve spěchu, že situace v Městě už nemůže být horší a že si stůj co stůj musí zajistit Agrippovu pomoc. Augustus dal tedy ihned povolat Agrippu z Lesbu a jménem přátelství ho prosil, aby se s ním vrátil do Říma a znovu získal důvěru veřejnosti. Avšak Agrippa se užíral pocitem křivdy už příliš dlouho, takže tuto výzvu neuvítal nijak nadšeně. Zakládal si na své důstojnosti. Za tři roky mu Augustus napsal pouze třikrát, a to ještě chladným, oficiálním tónem. A když zemřel Marcellus, rozhodně ho měl zavolat zpátky. Proč by teď Augustovi pomáhal? Ovšem, o takové odcizení se zasloužila Livia. Neodhadla správně politickou situaci, když se Agrippy zbavila příliš brzy. Augustovi dokonce naznačila, že Agrippa nad tou zprávou neprojevil žádné překvapení, ba tvářil se nějak moc spokojeně. Agrippa se Augustovi vymluvil, že byl z Říma příliš dlouho pryč, takže ztratil styk s politikou Města a necítí se povolán vzít na sebe, co se na něm žádá. Augustus měl obavy, že by se Agrippa v nynějším rozpoložení mohl po návratu do Říma stát spíše zastáncem občanských svobod než podporovatelem politiky principátu, a tak ho propustil se slovy blahosklonného politování a honem si poslal pro Maecenata, aby se s ním poradil. Maecenas ho požádal o dovolení promluvit jeho jménem otevřeně s Agrippou a vytáhnout z něho, za jakých podmínek by byl ochoten vyhovět. Augustus souhlasil a popoháněl Maecenata, aby si s tím pospíšil, honem, „co by chřest uvařil“ (jeho oblíbené rčení). Maecenas si tedy vzal Agrippu stranou a řekl: „Podívej, příteli, co vlastně chceš? Chápu, že máš pocit křivdy, ale ujišťuji tě, že Augustus se plným právem cítil tvým chováním dotčen. Copak nevidíš, jak špatně ses vůči němu zachoval, když jsi k němu nebyl upřímný? Byla to urážka jeho spravedlnosti i jeho přátelství k tobě. Měl jsi mu vysvětlit, že Marcellova klika tě dostala do hrozně trapného postavení a že Marcellus sám tě urazil – přísahám ti, že o tom Augustus neměl ponětí, dověděl se to teprve onehdy. Ty ses podle mého vážně zachoval jako trucovitý kluk – a on s tebou naložil jako táta, který se nechce nechat takovým chováním vydírat. Říkáš, že ti psal chladné dopisy? Copak ty tvé byly nějak zvlášť vroucí? A jak ses s ním rozloučil? Jsem ochoten vám dělat prostředníka, protože jestli tahle roztržka bude pokračovat, zničí nás to všechny. Vždyť vy se máte rádi, a taky je to tak u dvou největších žijících Římanů správné. Augustus mi řekl. že je ochoten, jestliže se k němu budeš chovat zase tak otevřeně jako dřív, znovu navázat staré přátelství a že byste si mohli být dokonce ještě bližší.“

„To že řekl?“

„Přesně tak. Můžu mu říct, jak tě mrzí, že ses ho dotkl, a můžu mu vysvětlit, že to bylo vlastně nedorozumění – ty jsi opustil Řím v domnění, že ví o Marcellově urážce na hostině. A že si teď ze srdce přeješ vynahradit mu to zklamání a čekáš, až ti vyjde na půl cesty vstříc.“

Agrippa řekl: „Maecenate, ty jsi ohromný člověk a opravdový přítel. Vyřiď Augustovi, že čekám na jeho rozkazy.“

Maecenas odpověděl: „To mu tedy vyřídím s největší radostí. A taky ještě dodám svůj vlastní názor, že by nebylo bezpečné posílat tě teď do Města obnovit pořádek bez nějakého výrazného odznaku osobní důvěry.“

Pak šel Maecenas k Augustovi. „Krásně jsem to s ním urovnal. Udělá pro tebe všechno. Ale chce mít důkaz, že ho máš opravdu rád, jako nějaké děcko, které žárlí na lásku otce k jinému dítěti. Myslím, že jediné, co by ho mohlo uspokojit, by bylo dát mu Julii za ženu.“

Augustus se musel rozhodnout rychle. Vzpomínal si, že Agrippa a jeho žena, Marcellova sestra, spolu od té hádky s Marcellem vycházeli nevalně a že Agrippa prý snad miluje Julii. Litoval, že u sebe nemá Livii. aby mu poradila, ale tentokrát se musel rozhodnout ihned a sám; kdyby teď Agrippu urazil, už nikdy by nezískal jeho podporu. Livia napsala „stůj co stůj“, má tedy volnost podniknout jakákoli potřebná opatření. Poslal znovu pro Agrippu a Maecenas se postaral o to, aby smiřovací scéna proběhla důstojně. Augustus pravil, že přivolí-li Agrippa ke sňatku s jeho dcerou, byl by to pro něho důkaz, že jejich přátelství, kterého si váží nade všechno na světě, má opět bezpečné základy. Agrippa slzel radostí a prosil o odpuštění svých chyb. Bude se snažit, aby byl skutečně hoden Augustovy lásky a velkodušnosti.

Do Říma se vrátil Agrippa s Augustem, okamžitě se rozvedl se svou ženou a vzal si Julii. Lid uvítal svatbu s velkou radosti a slavila se s takovou pompou a štědrostí, že politické nepokoje ihned ustaly. Augustovi v očích veřejnosti rovněž velice pomohlo, když Agrippa dokončil vyjednávání o vrácení vojenských odznaků. Ty byly slavnostně předány Tiberiovi jako Augustovu osobnímu zástupci. Římané chovali orly legií v posvátné úctě, byli jim dražší než nejvzácnější mramorové sochy bohů. Vrátilo se také několik zajatců, avšak po dvaatřicetileté nepřítomnosti už skoro nestálo za to je vítat. Většina z nich raději zůstala v Parthii, protože se tam už usadili a oženili s místními ženami.

Má babička Livia nebyla ujednáním s Agrippou rozhodně nijak nadšena – jedinou světlou stránkou bylo zneuctění Octavie rozvodem její dcery – ale nedala nic najevo. Trvalo to ještě devět let, než se mohli bez Agrippových služeb obejít. Potom náhle na svém venkovském sídle zemřel. Augustus byl tou dobou právě v Řecku, takže tělo mrtvého nedal nikdo ohledat. Agrippa po sobě zanechal řádku dětí. tři chlapce a dvě děvčátka, jako Augustovy zákonné dědice. Bylo pro Livii těžké odsunout jejich zájmy ve prospěch svých vlastních synu.

Avšak Tiberius se oženil s Julií, která Livii věci usnadnila tím, že se do něho zamilovala a prosila dokonce Augusta, aby se u Tiberia za ni přimluvil. Augustus svolil jenom proto, že Julia hrozila sebevraždou, když jí nepomůže. Tiberiovi se sňatek s Julií z duše protivil, ale neodvážil se odmítnout. Byl nucen rozvést se s vlastní ženou Vipsanií, Agrippovou dcerou z předchozího manželství, kterou vroucně miloval. Když se s ní pak jednou setkal náhodou na ulici, díval se za ní s takovou zoufalou touhou, že Augustus nařídil učinit opatření, aby se to už v zájmu slušnosti neopakovalo. V obou domácnostech byly vybrány určité osoby, které musely dohlédnout na to, aby se ti dva už nesetkali. Vipsania se zanedlouho provdala za Galia, ctižádostivého mladíka ze vznešeného rodu. A abych nezapomněl, můj otec se mezitím oženil s mou matkou Antonií, mladší dcerou Marka Antonia a Octavie. K sňatku došlo v roce, kdy byl Augustus nemocný a když zemřel Marcellus.

Strýc Tiberius byl jeden z těch špatných Claudiů. Měl nevrlou, uzavřenou a krutou povahu, avšak do té doby na něho působili především tři lidé, jejichž vliv tyto rysy mírnil. Předně to byl můj otec, jeden z nejlepších Claudiů, veselý, upřímný a štědrý; pak Augustus, poctivý, přímý, laskavý muž, který Tiberia sice neměl v lásce, ale choval se k němu pěkně kvůli jeho matce; a konečně Vipsania. Vliv mého otce zmizel, nebo se aspoň zmenšil, když oba dospěli do věku vojenské služby a každý z nich se musel zúčastnit tažení v jiné části říše. Pak přišlo odloučení od Vipsanie, po němž se k němu začal Augustus chovat chladně, protože se ho dotýkal jeho špatné skrývaný odpor k Julii. Když na něho přestal působit vliv těch tří, úplně se zkazil.

Tady bych ho měl myslím popsat, jak vypadal. Byl to vysoký, ramenatý, hřmotný muž světlé pleti a tmavých vlasů. V rukou měl takovou sílu, že v prstech snadno rozlouskl ořech nebo palcem a ukazovákem promáčkl tvrdé zelené jablko. Kdyby nebyl tak pomalý, mohl z něho být výborný rohovník. Jednou v přátelském zápase zabil kamaráda – holou pěstí, bez obvyklých vyztužených zápasnických rukavic; uhodil ho ze strany do hlavy tak prudce, že mu praskla lebka. Jeho obličej byl málem hezký, nebýt toho, že ho hyzdila spousta uhrů, značně vystouplé oči a věčně zamračený výraz. Na sochách vypadá neobyčejně pěkně, protože tyto nedostatky nezachycují. Mluvil málo, a to ještě hodně pomalu, takže při rozhovoru s ním měl člověk vždycky chuť dokončovat věty za něho a hned na ně jedním dechem odpovídat. Ale když si dal záležet, dovedl řečnit velmi působivě. Poměrně mlád oplešatěl, jen vzadu mu zbylo trochu vlasů a ty si nechal růst hodně dlouhé, jak to bylo v móde mezi starobylou nobilitou. Nikdy nestonal.

Tiberius, třebaže neoblíbený mezi římskou společnosti, byl přesto vynikajícím vojevůdcem. Znovu zavedl někdejší přísnou kázeň, ale protože pří tažení nešetřil ani sám sebe, protože skoro nikdy nespal ve stanu, nejedl a nepil nic lepšího než vojáci a do bitvy se vrhal vždycky v jejich čele, sloužili legionáři raději pod ním než pod nějakým přívětivým, měkčím velitelem, v něhož neměli takovou důvěru. Tiberius se na své vojáky nikdy ani neusmál, nikdy pro ně neměl slůvka chvály a často je přepínal na pochodu i při práci. „Ať mě nenávidí,“ řekl jednou, „jen když mě poslouchají.“ Od důstojníků i poddůstojníků vyžadoval stejnou kázeň jako od vojska, takže si nikdo nemohl stěžovat, že by někomu nadržoval. Služba pod Tiberiem se ovšem vyplácela: obyčejně se mu podařilo uchvátit a vyplenit nepřátelské tábory a města. Vedl úspěšné války v Arménii, Parthii, Germanii. Hispánii, Dalmácii, v Alpách a v Galii.

Můj otec byl, jak už jsem řekl, jeden z nejlepších Claudiů. Vyznačoval se stejnou silou jako jeho bratr, byl daleko hezčí, pohotovější v řeči, hbitější v pohybech, a ani jako vojevůdce za ním rozhodně nezůstával pozadu. Ke všem vojákům se choval jako k římským občanům – a tedy jako k sobě rovným, lišícím se pouze hodností a vzděláním. Krajně nerad je trestal. Vydal rozkaz, aby každé porušení kázně trestali pokud možno vojáci sami mezi sebou, poněvadž předpokládal, že si budou zakládat na dobré pověsti svého oddílu nebo setniny. Nařídil, aby těžší provinění, která nebudou moci potrestat sami, hlásili legátům – nedovoloval totiž, aby vojáci provinilce zabili nebo ho zmrzačili, takže by nebyl schopen vykonávat své každodenní vojenské povinnosti. Ale pokud to bylo jen trochu možné, dělali si navzájem soudce, jak si to přál. Důstojníci měli právo dát provinilce zmrskat, pokud jim to dovolili jejich velitelé, ale pouze v případech, když někdo projevil zbabělost v boji nebo ukradl něco svému kamarádovi, což svědčilo o nízkém charakteru, takže mrskání bylo přiměřené. Ale muž, který byl jednou zmrskán, se nesměl už podle jeho nařízení účastnit boje a přeřadili ho k dopravní nebo pomocné službě. Každý voják, který se cítil trestem od svých druhů nebo důstojníků poškozen, mohl se k němu odvolat, ale jenom zřídkakdy bylo třeba trest měnit. Tento způsob se výborně osvědčil, protože můj otec byl skvělý voják, který své muže dovedl povzbudit k takovým výkonům a ctnostem, jaké by od nich jiní velitelé ani nečekali. Je ovšem pochopitelné, že vojáci, kteří si zvykli na takový způsob jednání, se těžko podřizovali jiným velitelům. Kdo jednou získal dar nezávislosti, nedokáže se ho lehce zříci. Stávaly se i opačné případy: vojáci, kteří předtím sloužili pod strýcem, reagovali na kázeňský systém mého otce pohrdáním a nedůvěrou. Měli ve zvyku tutlat navzájem svá provinění a chvástali se, jak jsou mazaní, že se jim na to nepřišlo. A proto u strýce mohl být voják zmrskán například za to, že oslovil důstojníka, aniž k tomu byl vyzván nebo že mluvil příliš otevřeně či si počínal příliš samostatně; považovalo se spíš za poctu než pohanu, když měl některý voják záda poznamenaná jizvami od biče.

Největší vítězství vybojoval otec v Alpách, v Galii Keltské a Belgické, ale především v Germanii, kde jeho jméno jistě nikdy neupadne v zapomenutí. Vždycky byl v ohnisku bitevní vřavy. Toužil vykonat skutek, který se v římské historii podařil jenom dvakrát, totiž jako vojevůdce sám vlastní rukou zabít vojevůdce protivníkovi a odebrat mu zbroj. Mnohokrát se mu to málem podařilo, ale v posledním okamžiku mu jeho kořist unikla. Buď soupeř z bojiště utekl, nebo se mu bez boje vzdal, anebo ho nějaký horlivý voják zasáhl dříve. Když mi vysloužilci vyprávěli historky o mém otci. často se s obdivem chechtali: „Panečku, to bylo něco, když tak člověk viděl tvýho otce na tom jeho vraníkovi, jak si uprostřed bitvy hraje na honičku s některým z těch germánských náčelníků. Někdy musel pobít devět deset chlapů z jeho tělesný stráže, a byli to lamželeza jak hrom, než se prosekal ke korouhvi, ale to už mu ten ptáček, čipera jeden, z hnízdečka foukl.“ Vojáci, kteří pod mým otcem sloužili, se nejvíc pyšnili tím, že to byl první římský vojevůdce, který podnikl pochod podél celého Rýna, od Alp až ke Germánskému moři.