Já, Claudius

28
ČÍM MÉNĚ SE TOHO NAPÍŠE

o posledních letech Tiberiovy vlády, tím lépe. Nedokázal bych podrobně vykládat o smrti Neronově, kterého pomalu utýral hlady, ani o Agrippině, které dodala novou naději zpráva o Seianově pádu, ale když viděla, že na jejím údělu se tím nic nezměnilo, odmítala přijímat potravu; nějaký čas ji sice živili násilím, ale nakonec ji ponechali jejímu osudu, aby zemřela, jak si přála. Rovněž o Gallovi bych nemohl vyprávět – ten zemřel na souchotiny, ani o Drusovi, kterého přestěhovali z podkroví v paláci do temného sklepení a tam ho našli mrtvého s ústy plnými vycpávky slamníku – již žvýkal z hladu! Musím však zaznamenat alespoň to, že Tiberius napsal senátu listy, v nichž vyjadřoval radost nad smrtí Agrippiny a Nerona – teď ji obviňoval ze zrady a z cizoložství s Galiem – a politování, že musel pro ustavičný nával práce se státními záležitostmi Gallův proces odkládat tak dlouho, až provinilec zemřel, aniž mu stačili jeho viny dokázat. O Drusovi se vyjadřoval, že tento mladý muž byl nejpodlejší a nejzrádnější ničema, jakého kdy poznal. Na jeho rozkaz musel pretoriánský centurio, který ho střežil, přečíst veřejně záznam o vlastizrádných poznámkách, které Drusus pronášel ve vězení. Něco tak srdceryvného senát ještě nikdy neslyšel. Z Drusových poznámek jasně vyplývalo, že ho mlátili, týrali a uráželi jak jeho hlídači, tak i obyčejní vojáci, a dokonce i otroci, že mu s vypočítavou krutostí ubírali den po dni jídla a pití, drobeček po drobečku, kapku po kapce. Tiberius centuriovi dokonce nařídil, aby přečetl Drusovy smrtelné kletby. Bylo to divoké, ale stylisticky dobře vyvážené zaklínání, obviňující Tiberia z lakoty, proradnosti, zvrhlosti, nemravnosti a rozkoše z týrání, ze zavraždění Germanika a Postuma a z celé řady dalších zločinů (které většinou skutečně spáchal, ale o kterých dosud na veřejnosti nepadla jediná zmínka); vzýval bohy, aby všechno to nezměrné utrpení, které Tiberius způsobil jiným, dolehlo na něho a tížilo ho stále víc, v bdění i spaní, v noci i ve dne, dokud bude živ, aby ho zdrtilo v hodinu jeho smrti a uvrhlo do věčných muk v den posledního soudu. Senátoři přerušovali četbu výkřiky předstírané hrůzy nad Drusovou zrádnosti, ale toto bědování a sténání vlastně maskovalo jejich úžas, že tu Tiberius tak ochotně odhaluje svá zvěrstva. Tiberius prožíval období, kdy se strašně litoval (později mi to líčil Caligula), kdy ho týrala nespavost a pověrečný strach. Počítal vlastně se soucitem senátu. Se slzami v očích Caligulovi řekl, že k zabíjení příbuzných byl donucen jejich vlastní ctižádostivostí a politikou, kterou zdědil po Augustovi (řekl po Augustovi, nikoli po Livii), totiž zásadou klást klid říše nad své osobní city. Caligula, který nedal najevo nejmenší známky žalu nebo hněvu, když byl svědkem toho, jak Tiberius naložil s jeho matkou a bratry, projevil starci soustrast. A potom mu začal honem vykládat o nějakém novém způsobu neřesti, o němž ho poučili nějací Syřané. Jedině takové téma mohlo Tiberia poněkud rozptýlit, když upadl do truchlivé nálady. Lepida, která ztratila Drusa, ho dlouho nepřežila. Obžalovali ji z cizoložství s jedním otrokem, a protože obvinění nemohla popřít (našli ji s ním v posteli), vzala si život.

Caligula trávil většinu času na Capri, ale občas zajížděl v zastoupení Tiberia do Říma, aby dohlédl na Macrona. Macro byl velmi výkonný a zastával teď všechnu Seianovu práci, ale počínal si opatrně a senátu dal na vědomí, že si nepřeje žádné zvláštní pocty, a kdyby mu některý senátor přece jenom nějakou navrhl, brzy by se sám octl před soudem, obžalován z velezrady, incestu nebo padělatelství. Tiberius určil Caligulu za svého nástupce z několika důvodů. Předně věděl, že se těší mezi lidmi oblibě jako Germanikův syn, a to je vlastně drží na uzdě ze strachu, aby se nějaké nepokoje nevymstily na jeho životě. Caligula byl dále vynikající služebník a prohnaný jako málokdo, takže si vedle něho mohl Tiberius připadat jako ctnostný muž. A za třetí Tiberius vlastně nikdy v hloubi duše neuvěřil, že se Caligula skutečně stane císařem. Thrasyllus, jemuž stále bezmezně důvěřoval (žádná událost se nikdy neodehrála jinak, než jak ji předpověděl), mu řekl: „Caligula se nemůže stát císařem o nic snáze, než by mohl přejet na koni přes tamhleten záliv z Baií do Puteol.“ Jindy zase Thrasyllus předpověděl: „Ode dneška za deset let bude stále císařem Tiberius Caesar.“ Byla to sice pravda, ale šlo o jiného Tiberia Caesara. Tiberius toho věděl hodně, ale všechno mu Thrasyllus přece jenom neprozradil. Znal například osud svého vnuka Gemella, který nebyl doopravdy jeho vnukem, protože otcem nebyl Castor, ale Seianus. Jednoho dne řekl Caligulovi: „Stanovím tě svým hlavním dědicem. Druhým dědicem bude Gemellus pro případ, že bys zemřel dřív než on, ale to je jenom formalita. Vím, že Gemella zabiješ; ale jiní pak zabijí tebe.“ Řekl to v přesvědčení, že je přežije oba. Pak ještě dodal, cituje z nějakého řeckého dramatu: „Po mé smrti nechť oheň zničí zem!“

Ale Tiberius ještě nebyl mrtev. Udavači se stále činili a každý rok další a další lidé hynuli na popravištích. Sotva se našel senátor, který si udržel své postavení od dob Augustových. Macro byl ještě daleko krvelačnější než Seianus a daleko méně trpěl výčitkami svědomí, když krev proléval. Seianus byl koneckonců synem jezdce; Macronův otec se narodil jako otrok. Mezi novými oběťmi se octla Plancina, která teď po smrti Livie neměla žádného ochránce. Znovu ji obžalovali z toho, že otrávila Germanika; byla totiž dost bohatá. Tiberius však nedovolil, aby ji soudili, dokud Agrippina nezemře, poněvadž jí takovou novinkou nechtěl udělat radost. Nijak mě nemrzelo, když jsem se dověděl, že Plancininu mrtvolu pohodili na schodech, i když předešla popravu sebevraždou.

Jednoho dne při věčen se Nerva omluvil Tiberiovi, že nemá hlad a nemůže jíst. Až do té doby se Nerva stále těšil vynikajícímu zdraví a duševní svěžesti a poklidný život na Capri mu zřejmě vyhovoval. Tiberius se zpočátku domníval, že si minulý večer …