Mikulášovy prázdniny

Noční hra

Dnes večer při večeři pan Polda, který je vedoucí našeho tábora, o něčem dlouho mluvil s vedoucími oddílů. Povídali si spoustu věcí tichým hlasem a přitom po nás pořád pokukovali. A potom - když jsme snědli rybízovou zavařeninu - nám řekl, že si máme jít rychle lehnout.

Vedoucí našeho oddílu se za námi přišel podívat do srubu a zeptal se nás, jestli jsme ve formě, a potom nám poradil, abychom se snažili rychle usnout, poněvadž budeme mít zapotřebí čerstvých sil.

„A k čemu, Bertrande?“ zeptal se ho Norbert.

„To uvidíte,“ řekl náš vedoucí a pak nám popřál dobrou noc a zhasil světlo.

Cítil jsem, že tahle noc není jako ostatní, a věděl jsem, že nebudu schopen usnout. Už to znám, je to pokaždé, když se před spaním rozčilím.

Zničehonic jsem se probudil a slyšel jsem výkřiky a nějaké hvízdání.

„Noční hra! Noční hra! Nástup k noční hře!“ vykřikoval někdo venku.

Posadili jsme se v postelích, všichni kromě Gualberta, který nic neslyšel a spal dál, a kromě Robertka, který měl strach a brečel pod dekou. My jsme ho neviděli, ale slyšeli jsme takové hmm, hmm, hmm. Jenže my ho už známe a víme, že křičí, že se chce vrátit k tatínkovi a mamince, to říká vždycky.

Pak se dveře do srubu otevřely a vstoupil náš vedoucí, rozsvítil světlo a řekl nám, abychom se v rychlosti oblékli, že je nástup k noční hře a že si máme natáhnout teplé svetry. Vtom Robertek vystrčil hlavu zpod deky a začal kňourat, že se bojí jít v noci ven, že by ho tatínek s maminkou v noci určitě nikdy ven nepustili a že prostě v noci ven nepůjde.

„Dobrá,“ řekl vedoucí našeho oddílu, „můžeš tu tedy zůstat.“

Nato se Robertek oblékl a byl první připraven vyrazit, jelikož, jak povídal, měl strach zůstat ve srubu sám, a ještě povídal, že si bude stěžovat tatínkovi a mamince.

Nástup byl uprostřed tábora, a poněvadž to bylo pozdě v noci a byla strašná tma, rozsvítili světla, ale stejně nebylo moc vidět.

Pan Polda na nás už čekal.

„Drahé děti,“ řekl nám, „zahrajeme si teď noční hru. Náš hospodář pan Koleno, kterého máme všichni tak rádi, odešel z tábora s praporkem. Vaším úkolem je pana Kolena najít a přinést praporek zpátky do tábora. Bude to soutěž oddílů, a oddíl, který přinese praporek, získá právo na mimořádný příděl čokolády. Pan Koleno vám tu nechal některé údaje, které vám usnadní hledání. Tak poslouchejte: Jel jsem do Číny a před hromadou bílých oblázků ... Nechtěli byste přestat dělat ten hluk, když mluvím?“

Hubert si strčil píšťalku do kapsy a pan Polda pokračoval: „...a před hromadou bílých oblázků jsem si to rozmyslil a šel jsem do lesa. Abych se neztratil, počínal jsem si jako Paleček a... Tak naposledy, přestanete si hrát s tou píšťalkou, nebo ne?“

„Ach promiňte, pane Poldo,“ řekl nějaký vedoucí oddílu. „Myslil jsem, že už jste skončil.“

Pan Polda těžce vzdychl a řekl:

„Dobrá. Teď máte pomůcku, která vám umožní najít pana Kolena a jeho praporek, prokážete-li, že máte dost důvtipu, bystrozraku a iniciativy. Oddíly, držte se při sobě, a nejlepší ad zvítězí. S chutí do toho!“

Vedoucí oddílů začali zuřivě pískat a všichni kluci se rozutekli na všecky strany, ale jen po táboře, poněvadž nikdo nevěděl, kam jít.

Všem se to  ohromně líbilo. Taková hra v noci, to je senzační zážitek!

„Jdu si pro baterku,“ volal Norbert.

Ale vedoucí oddílu ho zavolal zpátky.

„Nerozptylujte se,“ řekl nám. „Poraďte se mezi sebou, abyste věděli, kde máte začít s hledáním. A pospěšte si, jestli nechcete, aby se jinému oddílu podařilo najít pana Kolena dřív než vám.“

Toho jsme se myslím moc bát nemuseli, jelikož všichni pobíhali sem tam a pokřikovali, ale tábor ještě nikdo neopustil.

„No tak, přemýšlejte přece,“ řekl nám vedoucí oddílu. „Pan Koleno ř…