Hovno hoří (Petr Šabach)

Nastoupil jsem do dalšího zaměstnání. Tenhle ředitel mě musel nenávidět ještě dřív, než jsem byl na světě. V podstatě pro mě neměl práci, nicméně mě pořád deptal tím, že jsem ji musel vykazovat.

Tuhle hru jsme hráli dva roky. Musel jsem se nějak živit.

Chodil jsem na hospitace kulturních akcí a psal jsem všelijaká hlášení, jestli to náhodou nebylo závadné a tak. Tuhá sedmdesátá léta.

Nejhorší byly oči různých straníků, které se na mě se zalíbením upíraly a sváděly mě ke kolektivní švandě. Měl jsem pocit, že je nějak rajcuju, že beze mě nemůžou existovat. Všichni soudruzi mě plácali do zad a významně na mě mrkali. Věděli, že jsem z bolševické famílie, takže jsem byl jasně „jejich zlatej kluk“. Jeden kamarád mi poradil, ať to udělám jako on a řeknu, že jsem anarchista.

„Jsem anarchista,“ řekl jsem jednou u skleničky na oslavě MDŽ takovému stranickému vepřekovi. Usmál se, pokyvoval hlavou a říkal: „My víme…“ Mohl jsem říct cokoliv a odpověděl by stejné.

Bylo nás mnoho – nešťastníků, kteří nevěděli, co si počít s touhle situací.

Kovboj, který nakonec vystudoval práva, dělal soudce v jednom malém okresním městě. Už měl všeho plné zuby, a tak vyřešil tuhle stranickou lapálii po svém. Kýval jim na všechno, a když se ho ptali, jestli podepíše, říkal: „Jasně! Dejte sem tužku!“ Se smíchem mu domlouvali: „Soudruhu, ne tak hrrr!“ On se jich zeptal, jestli ho pošlou do USA, až to podepíše, protože by strašně rád viděl USA. Jim se strašlivě zkroutily huby a ptali se: „USA? Proč USA?“

„Podívejte, je to obchod, ne? Vy chcete, abych vstoupil do strany, já tam klidně vstoupím ještě dneska, ale chci se za to podívat do USA. Chci vidět strejdu Grunbacha, tetu Sáru, maličkýho Morice a vůbec všechny, který tam mám. Nebo to není obchod…?“ A oni odešli a dali mu pokoj.

Až na jednoho. Ten se tenkrát nechal slyšet, že ho zničí. Ale to si šeredně naběhl, protože na Kovboje, jak by mělo vědět každé malé dítě, vůbec nikdo nemá.

Ostatní soudruzi ho zatím nechali, pěstovali si ho zkrátka jako nějaké exotické zvíře, které se ukazuje návštěvám – jakýpak teror, tady soudruh je například bezpartijní.

Jenže pak příbuzný toho soudruha, co Kovboje tak neměl rád, zastřelil v lese zajíce. Hajný se tenkrát šíleně rozčilil, a protože to byl muž s velkými známostmi, celá věc se dostala až ke Kovbojovi k soudu. Soudruh za ním zašel se „skleněnou navštívenkou“ a říkal: „Zapomeneme na to, co bylo!“ a podobné věty. Kovboj ho ujišťoval slovy: „To je přece jasné. Tohle smeteme ze stolu!“

Láhev vypili spolu a nakonec si i zazpívali. Soudruh neviděl na nebi jediný mráček, všechno fungovalo tak báječně…

Ten den, kdy se před soud postavil soudruhův příbuzný, se Kovboj už od rána usmíval. V soudní síni bylo dost lidí, protože toho pytláka neměli v okolí v lásce. Byl to takový frajírek okresního formátu, který se u vědomí beztrestnosti za všech okolností choval fantasticky drze.

Soud měl proběhnout jako banalita, kterou spraví pokuta. Kovboj seděl na svém místě a pozorně naslouchal výpovědi hajného. Obhájce nudou úplně zíval, tak si byl touhle cauzou jist. Kovboj si občas udělal nějakou poznámku. Pytlák šaškoval, předváděl se, jak to šlo, dokonce ani žvýkačku nevytáhl z huby. Čeho by se taky bál, když mu včera strejda znovu jasně opakoval: „Je to v suchu, ničeho se neboj. Věc mají pod kontrolou soudruzi!“ Což byla pravda jen částečně.

Soudruzi za Kovbojem skutečně byli a ujišťovali se, jestli na celou věc hledí stejným prizmatem jako oni. Protože nabyli dojmu, že ano, nechali věcem dál volný průběh.

Když Kovboj vyslechl obě strany, udělal přestávku. Potom všechny znovu zavolal a řekl: „Soud posoudil všechny okolnosti, za kterých došlo k tomuto činu, a pozorně vyslechl obě strany. Přihlédl k bezúhonnosti obžalovaného i ke všem jeho vynikajícím posudkům, a nakonec rozhodl takto: Pytlák se jménem Československé socialistické republiky odsuzuje k trestu smrti.“

V soudní síni se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet myši ve sklepě. Pytlák omdlel s rukama v kapsách a Kovboj si lhostejně ukládal lejstra do tašky.

Když pytláka polili vodou a on se probral, vykřikl plačtivě: „Jakto…?!“

Kovboj se na něj zadíval a tvrdě odpověděl: „Život za život!“ Práskl za sebou dveřmi a odešel.

Nějaký čas si pak pobyl na psychiatrii, ale ten klikař měl kamaráda ošetřujícího lékaře, a když na to období později vzpomínal, říkal, že to byly krásné časy.