Hvězdný prach (Neil Gaiman)

Kapitola devátá

Která pojednává zejména o událostech v Diggoryho příkopu

Diggoryho příkop byla hluboká průrva mezi dvěma křídovými kopci Vrchoviny - vysokými zelenými kopci, kde křídu pokrývala tenká vrstva načervenalé hlíny, tak tenká, že v ní nedokázal růst jediný strom. Zdálky vypadal Příkop jako bílá křídová rána v zelené sametové desce. Podle místní legendy tu průrvu vykopal za jediný den a noc jistý Diggory. Použil prý motyku, která byla původně mečem, než jej kovář Wayland roztavil a ukoval nový nástroj, jímž si otevřel cestu ze Zdi do Elfie. A našli se i tací, kteří tvrdili, že ten meč byl sám Flamberge, a druzí, že to byl určitě Balmung. Nikdo však nevěděl, kdo vlastně byl ten Diggory, takže to všechno klidně mohly být povídačky a nesmysly. Na každý pád ale cesta do Zdi vedla přes Diggoryho příkop a každý, ať už cestoval po svých nebo jakýmkoliv dopravním prostředkem, musel projít Příkopem. Bílá křída se zvedala na obou stranách jako tlusté bílé zdi a zelená Vrchovina na nich ležela jako polštář na posteli obra.

Uprostřed Příkopu se vedle pěšiny nacházelo cosi, co na první pohled vypadalo jen jako hromada klacků a větví. Při bližším zkoumání byste však zjistili, že je to něco mezi nízkou kůlnou a velkým dřevěným vigvamem. Z díry uprostřed střechy se občas linul pramének šedého kouře.

Muž v černém oblečení pozorně sledoval tu hromadu větví z kopce nad Příkopem už celé dva dny, a když se odvážil, zkoumal ji i zblízka. Konečně se ujistil, že v chatrči bydlí žena pokročilého věku. Byla sama a zřejmě neměla žádné povolání - až na to, že zastavovala jednoho každého pocestného a každičký povoz, co ji míjeli. To byla její jediná zábava.

Zdála se docela neškodná, ale Septimus se nestal jediným přežívajícím mužským členem rodiny tím, že by dal na zdání. A byl si naprosto jistý, že právě tahle stařena prořízla Primovo hrdlo.

Zákon pomsty vyžadoval život za život, nestanovil však, jak ten život vzít. Svou náturou byl Septimus travič. Nože, palice nebo jednoduché pasti nebyly svým způsobem špatné, ale lahvička průzračné tekutiny bez chuti a bez zápachu, šikovně přimíchané do jídla, ó, Septimus neznal nic lepšího.

Bohužel, vypadalo to, že stařena nejí nic, co si sama nenasbírá nebo neuloví. Zpočátku uvažoval, že by jí mohl u dveří nechat voňavý horký koláč se zralými jablky a jedovatými bobulemi, ale hned to zase zamítl jako nepraktický nápad. Pak ho napadlo shodit na ni ze stráně křídový balvan, ale nebylo jisté, že ji trefí. Škoda, že není lepší čaroděj - měl jisté zděděné lokalizační schopnosti, nic zvláštního, a během let se naučil nebo ukradl nějaké to jednoduché kouzlo, ale žádné se mu v dané situaci nehodilo. Byl by potřeboval umět vyvolat povodeň či hurikán, nebo aspoň úder blesku. A tak jen hodinu za hodinou, dnem i nocí pozoroval Septimus svou budoucí oběť.

Bylo po půlnoci, tma, měsíc se skryl za mraky. Septimus se připlížil ke dveřím chatrče. V jedné ruce nesl nádobu s ohněm a v druhé knihu básní a kosí hnízdo, do něhož položil několik borových šišek. U pasu měl zavěšený dubový kyj pobitý mosaznými hřeby. Zastavil se, chvíli poslouchal, ale slyšel jen pravidelné oddechování a občas zachrápání. Jeho oči už přivykly tmě a temný dům se jasně rýsoval proti bílé křídové stěně Příkopu. Odplížil se k boční stěně chatrče, odkud měl dobrý výhled na dveře.

Nejdřív vytrhl několik stránek z knihy básní, každou pečlivě zmačkal a nacpal je do škvír mezi větvemi a klacky, nízko při zemi. Na ně položil šišky. Pak otevřel nádobu s ohněm, nožem vylovil hrst voskovaných proužků plátna, ponořil je do žhavých uhlíků, a když se vznítily, přiložil je ke zmuchlaným papírům a šiškám. Jemně foukal do blikotavých žlutých plamínků, až se pořádně rozhořely. Pak na ně přiložil suché větvičky hnízda. Praskaly do ticha noci a rozkvétaly rudými plameny. Dřevěné stěny chatrče začaly jemně doutnat a Septimus musel potlačovat kašel. Pak vzplály plamenem a Septimus se usmál.

Vrátil se ke dveřím chýše a tam čekal s napřaženým kyjem. Neboť, uvažoval, buďto se babizna uškvaří ve vlastním domě, v kterémžto případě je můj úkol splněn, nebo ucítí kouř a probudí se, zmatená a vystrašená, a vyběhne ven, načež jí roztluču hlavu kyjem, než bude mít čas heknout. Bude po ní a Primus bude pomstěn.

„Dobrý plán,“ prohlásil Tercius v praskání suchého dřeva. „A až ji zabije, může začít hledat Moc Stormholdu.“

„Uvidíme,“ poznamenal Primus a jeho hlas byl nářek nočního ptáka v dálce.

Plameny olizovaly dřevěný domek a rostly a rozkvétaly jasně oranžovým květem. Ze dveří chatrče nikdo nevycházel. Brzy bylo z domku žhavé peklo a Septimus byl nucen ustoupit dál od plamenů. Na tváři se mu objevil široký, triumfální úsměv a konečně spustil kyj.

V patě nohy ucítil ostrou bolest. Otočil se a uviděl hádka s třpytivýma očima a tělem do ruda zbarveným září plamenů. Jeho ostré zuby vězely hluboko v kůži vysoké boty. Napřáhl se po něm kyjem, ale tvor se pustil a bleskově zmizel za velikým bílým balvanem. Bolest v patě začala ustupovat. Pokud byl v jeho zubech jed, pomyslel si, určitě ho většina zůstala v kůži boty. Stáhnu si nohu v lýtku, sundám botu a rozříznu to místo, kam mě kousl. Budu muset ten jed vysát. S tím rozhodnutím usedl na balvan a tahal za botu. Nešla sundat. Přestal cítit chodidlo a uvědomil si, že nejspíš rychle opuchá. Budu tu botu muset rozříznout, říkal si v duchu. Zvedl chodidlo do výšky. Na okamžik měl dojem, že svět zčernal, a pak uviděl, že plameny, jež před chvílí šlehaly do výše a osvětlovaly Příkop jako ohňostroj, zmizely. Zamrazilo ho.

„Tak co,“ ozval se za ním hlas, jemný jako škrticí šňůra a sladký jako otrávené cukrátko, „myslel sis, že se ohřeješ u plamenů mého domku? S tím kyjem jsi čekal za dveřmi proto, abys oheň utloukl, kdyby mi nebyl po chuti?“

Septimus by byl odpověděl, ale jeho čelisti odmítly povolit a zuby se mu samy od sebe zaťaly. Srdce v hrudi mu tlouklo jako bubínek, ne obvyklým pravidelným pochodem, nýbrž divokým a zmateným tryskem. Cítil, jak se mu každou tepnou, každou nejmenší žilkou valí do těla oheň - nebo to snad byl led? Nedokázal to určit.

Před zrakem se mu objevila stará žena. Vypadala jako ta, která bydlela v chatrči, ale starší, mnohem starší. Septimus se snažil zamrkat, aby se zbavil slz v očích, ale zapomněl, jak se to dělá, a jeho oči se odmítly zavřít.

„Měl by ses stydět,“ pokračovala ta žena. „Žhářství a násilí vůči staré a chudé ženské, osamělé a ubohé, která by byla vydána na milost a nemilost každému tulákovi, nebýt laskavosti jejích malých přátel.“

A zvedla cosi z trávy a obtočila si to kolem zápěstí. Pak zamířila k chatrči, jež nějakým zázrakem neshořela, nebo snad znovu vyrostla - to Septimus nevěděl a nezáleželo mu na tom.

Srdce mu v hrudníku skákalo a synkopovalo. Kdyby byl mohl křičet, byl by křičel. Bolesti ustaly až za úsvitu, kdy ho šest hlasů jeho šesti starších bratrů uvítalo do svých řad.

Septimus se ještě jednou, naposledy ohlédl za zkrouceným, dosud nevychladlým tělem, v němž dlíval, a všiml si výrazu v jeho očích. Pak se odvrátil.

„Už nezbyl nikdo, kdo by vykonal pomstu,“ řekl hlasem ranních kolih, „a žádný z nás nebude lordem ze Stormholdu. Pojďme.“

Když to dořekl, nebyli tam už ani duchové.