Temný anděl (Mika Waltari)

Kapitola IV.

Qřed odjezdem se po městě rozšířila pověst, že se na našich lodích ukrývají křesťanští otroci, kteří uprchlí z tureckého zajetí. Turecký velitel, který ve městě zastupoval sultánovy zájmy, přednesl urážlivou žádost, aby jeho janičáři mohli před odjezdem prohledat naše lodě, neboť císař je povinen vrátit uprchlé turecké otroky zpátky do města. Kapitán našich galér Condolmieri prohlídku rázně odmítl a ani císař, chtěl-li si zachovat poslední zbytky důstojnosti, nemohl připustit, aby Turci prohledávali jeho loď. Dosáhl dohody, že jeho úředníci lodě zkontrolují a on se osobně zaručí císařským slovem, že na lodích žádní uprchlí otroci nejsou. Námořníci, kteří uprchlíkům pomohli, je schovali co nejlépe a po celou dobu čekání jim nosili jídlo a císařští úředníci, křesťané, zamhouřili oči, jak už byli ostatně zvyklí. Když jsme se dostali na moře, námořníci hned první den cesty dovolili svým chráněncům vyjít z úkrytu a otevřeně se vychloubali tím, jak Turky oklamali. V tom nedostatku místa, který na lodích panoval, ani nešlo dlouhodobě tajit přítomnost těch otrhaných mužů, zjizvených okovy a vyčerpaných vzrušením. Se slzami štěstí v očích líbali ruce námořníkům a palubu lodi, která je zachránila, a začali vyprávět snad až přehnaně hrůzyplné příběhy utrpení a zvůle, jakou zažili v tureckém otroctví. Když jsme však připluli do ústí helespontské úžiny, císař, aby se vyhnul konfliktům, přikázal odevzdat uprchlé otroky Turkům. Tento pokořující a krutý rozkaz nemohli soucitní námořníci pochopit, byť jej bylo možné vysvětlit politickými důvody. Strašné zklamání těch nešťastníků by obměkčilo i srdce z kamene. Nejprve nemohli pochopit, že rozkaz je opravdu míněn vážně. Když však spatřili člun s ozbrojenou posádkou, veslující od jedné lodi k druhé a sbírající otroky, vrhli se na kolena a prosili nás, ať je radši zabijeme. Námořníci ronili slzy a začali proklínat císaře a všechny Řeky. Když člun přirazil k boku lodi a velitel vojáků přikázal, aby otroci nastoupili, nebo je k tomu bude muset donutit násilím, hubený vousatý muž zcela ztratil hlavu, vytrhl jednomu námořníkovi nůž a prořízl si tepnu na zápěstí. Bělmo se mu hrozivě lesklo ve špinavém obličeji, rukou, z níž tryskala krev, divoce mával směrem k nám, a proklínal nás a celé křesťanstvo. Ta hrozná scéna na nás zlověstně zapůsobila. Když jsme se otroků zbavili, Řekové, aby ulehčili svému svědomí, nás začali přesvědčovat, že ti uprchlí otroci byli určitě nebezpeční zločinci, protože Turci obvykle s otroky zacházejí dobře a po uplynutí příslušné doby je někdy i osvobodí, neboť jim to jejich víra přikazuje. Většina rozumných otroků se smířila s osudem, někteří se dokonce obrátili na islám a stali se z nich poturčenci horší Turka. Na to někdo z námořníků řekl: „Kéž by se vám Pánbůh pomstil a udělal z vás turecké otroky, abyste poznali, jak chutná otroctví.“ Ve mně to však probudilo zájem a začal jsem se Řeků vyptávat, jak je možné, že v zemích, které upadly pod tureckou nadvládu, se křesťanští obyvatelé nebouří, i když jsou v převaze. Rozum by napovídal, že turecká vláda bude nestabilní, ale proti všemu očekávání se pod jejich vládou Bulhaři a Makedonci stali pokojnými národy, třebaže předtím neustále bojovali jak sami mezi sebou, tak proti Byzanci. „To je mír smrti,“ řekl někdo z Řeků, kdo nechtěl o Turcích říct nic dobrého. Ti rozumnější mi však vysvětlili, že Turci v zemích, které ovládnou, pronásledují jen bývalé vládce a pány a bez milosti je zabíjejí, dokonce i ženy a děti, a ušetří jen ty, kteří se obrátí na islám a začnou Turkům sloužit. Naopak s rolníky a s chudým lidem zacházejí Turci dobře, dovolují jim svobodně vyznávat svou víru a požadují od nich mnohem méně daní, než kolik museli platit dřív. Tou nejtěžší daní je pro křesťany určený roční počet zdravých chlapců, které jim Turci zabírají, aby z nich vychovali vojáky oddané islámu. Když se z těch chlapců však stanou janičáři, jsou většinou se svým osudem spokojeni a stydí se za své křesťanské rodiče. Také o turecké víře mi vyprávěli to, co jsem dosud nevěděl. Tak Turci vůbec neuctívají Mohameda jako Boha, považují ho jen za posla božího, Ježíše uctívají jako proroka, ale nepovažují ho za syna božího, neboť podle jejich názoru Bůh nemůže mít syna. Věděl jsem, že jejich proroci jim zakázali požívání vína, Řekové se však jen opovržlivě smáli a tvrdili, že to je všechno jen klam. I jejich sultán má rád víno, tvrdili, a shromažďuje kolem sebe básníky, kteří jeho radosti opěvují. Dvořané ho k pití vína ještě pobízejí, neboť když je opilý, je štědrý a rozdává dary každému, kdo mu přijde do cesty. „Jaký je jejich sultán?“ zeptal jsem se zvědavě.

Řecký písař, který byl s byzantskými vyjednavači v Drino-poli a viděl sultána na vlastní oči, řekl: „Není vlastně sultán, nýbrž turecký emír. Sultánem může být jen ten mohamedán-ský vládce, který vlastní klíče od Mekky. Proto je jediným pravým sultánem egyptský mamelucký vládce stejně jako řecký basileus je jediným pravým císařem a králem králů. Jinak je ten Murad pomenší a statný muž s kulatým obličejem. Říká se, že má dobré srdce a že drží slovo a dodržuje smlouvy lépe, než by se od jinověrce dalo čekat. Proto i náš císař musí dodržovat smlouvy, neboť Murad neporuší mír, pokud k tomu nedostane vhodnou záminku. Ti nešťastní otroci by mohli být takovou záminkou, a proto bylo zločinné a špatné, že vy, Latinové, kteří ničemu nerozumíte, jste je uschovali na lodích.“ Vychloubačně se kolem sebe rozhlédl a pokračoval: „Není vůbec divu, že porušuje zákaz pití vína, které mu předepisuje korán, neboť stejně tak latinští knězi nedodržují půst a jedí v pátek maso a i vaši mniši jedí v postní době ryby, přestože i v rybách je krev. Stejně jste svými dodatky zfalšovali Kristovo učení, učení církevních otců, potvrzené prvními čtyřmi koncily, vedenými Duchem svatý, takže v očích nás křesťanů jste právem považováni za stejně zbloudilé ve víře jako služebníci Mohamedovi.“ Tak rozdmýchával nešvár, zatímco naše lodě, poháněné vesly, proplouvaly helespontskou úžinou, kde se po obou stranách na břehu tyčily podzimně žluté pahorky. Těch několik málo z nás, kdo uměli řecky, zrudlo hněvem, ale námořníci mu naštěstí nerozuměli, neboť jinak by se strhla bitka. Voda byla podzimně černá, z nebe visely zlověstné dešťové mraky a brzy nám v uších začal svištět vítr s neblahou hrozbou, že bez ohledu na všechnu usilovnou námahu veslařů zazené lodi ke břehu. Vyrazili jsme na cestu v tom nejhorším období roku, kdy rozumní obchodníci a loďaři už s plavbami po moři skončili.

To nám bylo dopřáno dosyta zakusit a zdálo se, jako by bouře a úporné protivětry neměly nikdy skončit. Řekové začali stále škodoliběji šeptat, že sám Bůh je proti unii, což dokazují i všechna protivenství, která potkala na cestách jejich bývalé vyslance. Častokrát jsme se v nouzi museli uchýlit do přístavu, abychom opravili poškozené lodě a zacelili díry, kudy do nich vnikala voda. Také jsme v přístavech čekávali na opožděné lodě, ale snaha o udržení celého loďstva pohromadě se ukázala být beznadějná. K našemu strachu a stísněnosti se přidala také neustálá mořská nemoc, z níž se staří a nemocní muži nikdy zcela nezotavili, neboť je přepadala znovu a znovu, když jsme vyrazili k další plavbě. Jak se cesta protahovala, začaly nám docházet zásoby, císař nesouhlasil s tím, že by měl koupit další jídlo, a naše poselstvo nemělo dostatek peněz, takže jsme si museli vypůjčit od Benátča-nů a nakoupit od nich zásoby potravin za hanebné lichvářské ceny, neboť církev zakazovala úrok. Janované nám ve svých obchodních místech dokonce odmítli prodat na dluh. Dva řečtí mniši, vyčerpaní půsty, cestou zemřeli a museli jsme je pohřbít do moře. Také o patriarchu Josefovi se říkalo, že je velmi slabý, ale císař nejvíc želel svého koně a dvou krásných loveckých psů, kteří nevydrželi útrapy cesty, onemocněli a pošli. Prý držel hlavu mrtvého psa na klíně a ronil nad ním hořké slzy. V lednu jsme konečně dorazili na Moreu a tam jsme se s konečnou platností dozvěděli, že papež určil za místo jednání o unii Ferraru a přikázal basilejskému koncilu, aby se tam přesunul. Většina koncilu hrozila, že ho jednou provždy odstraní z papežského stolce a zvolí nového papeže. Císařem ta zpráva na první pohled příliš neotřásla. Určil, že loďstvo zakotví v benátském přístavu, a donutil svého bratra Demet-ria, aby nás z Morey následoval, neboť mu nedůvěřoval ani za mák a chtěl se vyhnout tomu, aby zatímco bude pryč, vzplanula bratrovražedná válka. Říkalo se, že tento Demetri-os je nejzákeřnější a nejničemnější ze všech synů císaře Ma-nuela, ale druzí zase říkali, že mu císař ukřivdil a že by se vlastně on měl stát místodržitelem Cařihradu, neboť on je porfyrogennetos, narozený v purpurové komnatě císařského paláce. Když se narodil princ Konstantin, jeho otec totiž ještě nebyl basileus.

Řečtí biskupové zneklidněli, snad kvůli obtížím a útrapám cesty, nebo se už chystali na disputace s Latiny. Císař, aby je uklidni] nebo aby jim dal jiný námět k přemýšlení, určil otázky, o nichž měli diskutovat, a přikázal metropolitovi z Efesu, aby mu vypracoval pojednání o tom, zda se nerozumní tvorové jako koně a psi mohou stát nesmrtelnými. Tvrdil, že psi jsou moudřejší a věrnější než mnohý člověk. Proto by rád dokázal, že i psi mají alespoň zlomek naděje, že jejich nesmrtelná duše bude žít i po smrti. Tak dosáhl toho, že Markos Eugenikos alespoň dočasně zmlkl a pohroužil se do rukopisů církevních otců. Řečtí biskupové už ho začali považovat za černou ovci, protože neustále mluvil proti unii a otevřeně dával najevo nenávist ke všemu latinskému. Ostatním svým biskupům dal císař za úkol nalézt odpověď na otázku, jak se věčný trest pekelný snáší se spravedlností boží. Podle jeho názoru žádný čin, který by slabý člověk spáchal ve svém pomíjivém pozemském životě, nemůže být dostatečným důvodem k věčnému trestu. Nechtěl pochybovat, chtěl však, aby ho o tom biskupové jasně přesvědčili, a ochotně přizval i biskupy našeho poselstva a doktora Kusánského, aby se zúčastnili disputací. Podle mého názoru udělal císař velmi moudře, když sporné otázky stojící mezi latinskou a řeckou církví předložil k takovéto společné diskusi. Pocítil jsem k němu vřelou sympatii a pomyslel jsem si, že bez ohledu na vysoké postavení má srdce moderního osvíceného člověka. Od této chvíle jsem k němu vždy vzhlížel s obdivem a cítil jsem vůči němu tajné srozumění, neboť jsem tušil, že za všemi těmi ceremoniemi a zlatě vyšívanými rouchy se skrývá podobný člověk jako já. Proto jsem mu rád odpouštěl chlubivost, již mnohokrát různým způsobem projevil, a i v ní jsem ho chápal. Jako kdyby on, stínový představitel dávné a zmizelé byzantské moci, celou dobu sžíravě pociťoval, že veškerý lesk, který ho obklopuje, je jen maskou chudoby. Proto nedůtklivě číhal na každou urážku své důstojnosti, stejně jako se chudý, ale hrdý muž urazí často zbytečně, přestože ho nikdo urazit nemínil. Doktor Kusánský se však nechtěl stát císařovým hostem a zapojit se do učených diskusí. Vlídně odmítl s tím, že je příliš unavený a nemocný z útrap cesty. Cesta ho opravdu vyčerpala, neboť po mnoho týdnů nebyl schopen téměř nic pozřít a v době odpočinku se tak pevně nořil do svých myšlenek, že ne vždy slyšel, když jsem na něj promluvil. Snažil jsem se o něj ze všech svých sil pečovat, v srdci jsem se mu však odcizil a jeho vlídná mírnost mě dráždila, i když bych ho býval měl spíš litovat pro jeho propadlé tváře a oči, neklidné od bolestného přemýšlení. Ten nepraktický muž byl ve stísněných podmínkách na lodi zcela bezmocný, a když se probral ze zamyšlení, pokorně mi za moji péči děkoval. Kvůli jeho odmítnutí jsem se rozzlobil: „Už konečně vstaňte, doktore, projděte se po pevné zemi, najezte se čerstvého jídla, když máte po dlouhé době příležitost, a buďte jako člověk. Nejučenější muži řecké církve se vám nabízejí za společníky a sám císař je na vás zvědavý. Taková příležitost se vám možná už nenaskytne. „ „Nech mě na pokoji, Jane,“ řekl mi. „Vše, o čem budou mluvit, je nicotné ve srovnání s tím, co ve mně nazrává. Mám hlavu jako v ohni a vím, že jsem na rozhraní, za nímž najdu odpověď na všechny svoje otázky. Rýsuje se přede mnou zlatý klíč, otvírající všechny brány - jen ho musím získat. V hlavě mi hoří kámen mudrců, o nějž usilovali učenci všech dob. Nebo ne, ne, všechno se ve mně napíná a bolí, jako by můj duch byl jen hrozným vředem, který musí prasknout.“ Pohlížel jsem na jeho bloudící oči a neklidně se pohybující ruce a vyděsil jsem se. Dotkl jsem se jeho rozpáleného čela. Pak jsem namočil cípy šatu do chladné vody, abych mu čelo zvlhčil. Myslel jsem si, že onemocněl z přílišného čtení a přemýšlení a že trpí rozkolem v církvi, který sám částečně zavinil. Útrapy cesty a úkol, o nějž vedl ustavičnou při se svým svědomím, pro něj patrně byly příliš velkým břemenem. Bolestně se na mě však usmál a řekl: „Má bolest není bolestí těla a má nemoc není tělesná. Připadám si spíš jako nosná slepice nebo březí kráva, ale jaké vejce můj duch snese, to ještě nevím.“ Ta slova potvrdila mé pochybnosti. Váhal jsem, co dělat, neboť biskupové už na císařovo pozvání vystoupili na pevninu a já jsem tu neměl nikoho, koho bych se mohl zeptat na radu. Když mě netrpělivě znovu a znovu pobízel, abych ho nechal na pokoji, šel jsem na palubu a poprosil jsem námořníky, kteří hlídali loď, aby na něj tajně dohlíželi. Jinak byla loď prázdná. Už sám její pach mi byl protivný, a tak jsem vystoupil rád také na pevninu, abych nějak strávil čas. Zamíchal jsem se do skupiny lidí, kteří poslouchali bubny a rohy, hrající pro potěšení císařových hostů. Arcibiskup nikajský Bessarion byl tak laskavý, že se se mnou dal do řeči a litoval, jak špatně se daří doktoru Mikulášovi. Byl to mohutný muž a měl velký, kulatý, přemýšlivý a ušlechtilý obličej. Teprve nedávno povýšil z mnicha na arcibiskupa a byl stejně vlídný k chudákům jako k mocným. Byl považován za nejvzdělanějšího z řeckých biskupů. Jeho zájmy se neomezovaly jen na teologii, s velkým zápalem četl také světské knihy. K nám Latinům byl vždycky, když k tomu měl příležitost, na rozdíl od mnoha Řeků velmi přátelský. Proto jsem se osmělil a zeptal se ho na několik slov z Iliady, jimž jsem nerozuměl, a to ho tak nadchlo, že se zastavil a hodnou chvíli se mnou diskutoval a vysvětloval mi, co jsem potřeboval vědět. Snad zpozoroval jak můj upřímný zájem, tak nedostatky v mých vědomostech, neboť na závěr přátelsky řekl: „Mám na lodi v kajutě Sudu. Je to neocenitelná encyklopedie pro každého, kdo si chce osvěžit paměť a doplnit znalosti čtením úryvků ze starých textů. Chceš-li, můžeš si ji přečíst a opsat si to, co si chceš zachovat v paměti. Neodnášej ji však z kajuty, neboť je to vzácná a drahá kniha.“ Naplnilo mě to nevýslovným nadšením, neboť jsem dobře znal pověst Sudy. Její vlastník měl k dispozici nezměrné množství vědomostí, řazených přehledně a podle abecedy, k jejichž získání jiným způsobem by potřeboval celá desetiletí. Třesoucím se hlasem jsem Bessarionovi poděkoval za důvěru a sklonil jsem se, abych políbil lem jeho roucha. On mi však takové poklonkování zakázal: „Jeden arabský spisovatel řekl, že ctnost komára a slona váží před Bohem stejně. Usilování o vědomosti je usilováním o dobro. Proto jsou si v tomto úsilí biskup a písař rovni.“ Řekl jsem, že slon přesto zůstává slonem a komár komárem, kdyby však byl komáří bzukot slyšet až do nebe, může si být jist, že tento slabý bzukot bude vždy modlitbou za ušlechtilého slona. Zasmál se tomu přirovnání a vešel dovnitř. Velký a krásný, opravdu byl vedle ostatních vychrtlých Řeků jako bohatýrský slon. Od něj jsem se naučil, že ten, kdo je silný duchem, si vždycky může dovolit být ušlechtilý a že lakota je známkou chudoby ducha.

Rozběhl jsem se tedy na císařovu loď a jeho psi začali výt a vyskakovat radostí, když viděli, že někdo přichází, neboť kromě strážců byla i tato loď se zlatou přídí prázdná. Tak jsme si všichni znenáviděli pobyt na lodi. V Bessarionově kajutě mě přivítal stejný příšerný puch, jaký se stal nerozlučnou součástí naší dlouhé námořní cesty. Byla tam tma, že jsem nebyl schopen číst, zapálil jsem si proto svévolně jeho svíčku a viděl jsem, že masivní truhla plná knih je otevřená a mnoho svazků je rozložených na stole, jako by si Bessarion chtěl před odchodem na diskusi na císařově hostině ještě ověřit své znalosti. Knih bylo tak nezměrné množství, že by si snad nikdo nemohl všimnout, kdyby nějaká zmizela, a navíc kajuta nebyla zamčená. Hned jsem se však vzpamatoval a překonal jsem pokušení, pokušení, jež může pochopit jen ten, kdo knihy miluje, a přitom na ně nemá, a vyčítal jsem si, že mě taková myšlenka mohla vůbec napadnout. Objemnou Sudu jsem okamžitě nalezl a chtěl jsem se věnovat části týkající se Homéra, kdekoliv jsem však tuto zázračnou knihu otevřel, padl mi zrak na lákavé jméno a na text, který jsem musel začít číst. Když jsem pochopil, že ani za celý dlouhý den a večer se pokladů toho soustředěného vědění nezmocním jinak než povrchním dotekem a zběsilým listováním, propadl jsem zoufalství. Bessarion tu nechal i řecko-latinský glosář, jímž jsem si mohl při čtení vypomáhat, neboť jsem ještě neuměl natolik dobře řecky, abych byl schopen bez obtíží rozumět složitým textům. Teď jsem však před sebou měl nejlepší myšlenky řeckých básníků a filozofů, historiků a jazykovědců, církevních otců a učenců všech dob a s tvářemi hořícími a srdcem sálajícím vědychtivostí jsem se pustil do nerovného zápasu se svou nevědomostí. Den se změnil ve večer a večer se změnil v noc. S výčitkami svědomí jsem zapaloval stále nové a nové svíčky, neboť jsem se nemohl od čtení odtrhnout. Na jídlo jsem si ani nevzpomněl a můj stav by se dal nejlépe přirovnat k naprosté opilosti. Konečně jsem uslyšel hlasy a smích a kroky. Světlonoši a hráči na roh doprovázeli patriarchu a biskupy chladnou nocí zpátky na loď. Bessarion vešel do kajuty a překvapilo ho, když mě uviděl. „Tos celou dobu četl?“ zeptal se a mně se zdálo, že se vyčítavě dívá na zbytky svíček. Řekl jsem: „Já, chudý muž, jsem slyšel, jak se kolem mě smějí múzy, rozprávěl jsem s ověnčenými filozofy, seděl jsem v oslnivém světle na mramorových schodech athénské akademie a díval jsem se na stíny kolemjdoucích. Promiňte mi to.“ Byl jsem tak rozrušen, že se mi po tvářích koulely slzy. „Snad bylo tvé světlo opravdu oslnivé, neboť mi právě do-hořívá poslední svíčka,“ zažertoval. „Netrap se však kvůli tomu. Je jen dobře, že sis nekazil oči v příliš slabém světle. Vědění počká - nikdo a nic neumí čekat trpělivěji, dobrý zrak však už zpátky nikdy nezískáš.“ Zeširoka zívl a já jsem pochopil, že mu má dotěrnost přece jen není milá. Až příliš jasně mi dal najevo, že je čas odejít. Zajíkavě jsem mu poděkoval a vycouval jsem z kajuty. Bolestivě jsem se udeřil hlavou do trámu a po úzkých schodech jsem vylezl na palubu. Císařovi krásní psi vyli jako zběsilí a nadšeně běhali po palubě ve světle pochodní a císař se s nimi vítal a mazlil. Byl pořádně opilý, neboť se z plna hrdla rozesmál, když se mi jeden pes připletl pod nohy a já jsem se jak široký tak dlouhý natáhl na palubu. Pes zaskučel a já jsem koukal rychle vstát. Císař zmlkl a popošel k nám, aby se přesvědčil, jestli je pes v pořádku. Snad by mě byl potrestal, když však zpozoroval, že jsem Latin, jen něco zlobně zamručel a pohladil psa. Strážci mě bez okolků vyprovodili. Přesto jsem se nocí plnou hvězd radostně vracel na naši loď a ta drobná nehoda mi radost nezkalila. Na lodi ke mně přistoupil námořník a provinile přiznal, že doktor Kusánský odešel z lodi a ještě se nevrátil. „Neslyšel, jak na něj mluvím, dokonce mě ani neviděl,“ bránil se námořník, „a tak vysoce postaveného a učeného pána jsem nemohl zdržovat násilím.“ Byla už půlnoc, všichni ostatní se už vrátili na loď a spali, a já jsem se opravdu polekal, že doktor Mikuláš spadl v přístavu do vody nebo padl do rukou pouličním lapkům. Proto jsem se celý zadýchaný rozběhl do temných ulic, v nichž člověk sotva viděl na krok a stěží rozeznával obrysy domů, neboť přístav osvětlovala už jen špička majáku. Vrátil jsem se proto na loď, abych si obstaral pochodeň, ale vtom jsem doktora Kusánského potkal. Nadšeně mě objal a zvolal: „Tady jsi, můj drahý žáku Jane, hledal jsem tě!“ Choval se, jako by úplně ztratil rozum, a zcela proti svým zvykům, takže jsem ho začal podezírat, že přece jen šel na císařovu hostinu a zpil se tam do němoty. Když jsem mu posvítil do obličeje, viděl jsem, že tváře má zbrázděné slzami, ale zároveň měl tak projasněný a šťastný výraz, jaký jsem u něj ještě neviděl. „Pojďte, je čas jít spát,“ uklidňoval jsem ho. „Povedu vás, tak si vašeho stavu nikdo nevšimne.“ On se mi však vytrhl a řekl: „V kajutě nemůžeme mluvit, neboť sousedé by začali bušit na stěnu, a vůbec, v těsné lodní kajutě už pro mě není místo. Následuj mě pod širé nebe, abychom si promluvili za svitu hvězd, neboť s tebou musím mluvit, abych oděl do slov překvapující pravdu, kterou jsem objevil.“ Pořád jsem si myslel, že je buď nemocný nebo opilý. On mě však nadšeně zavedl ke zřícenině chrámu, usadil mě na odrolený kus sloupu a přikázal, abych ho pozorně poslouchal. Sám přecházel zběsile sem a tam a mával rukama na všechny strany, neboť byl tak vzrušený, že nevydržel na jednom místě. „Můj synu,“ řekl mi. „Je podle tebe tato noc tmavá?“ „To vskutku je,“ odpověděl jsem. „A brzy nám tady bude zima.“ „Říkáš: noc je tmavá. A já zas říkám: noc je světlá,“ pokračoval. „Jedno ze dvou protikladných tvrzení vylučuje druhé. Tak nás to učili. Je-li stůl černý, nemůže být bílý. Ani noc nemůže být zároveň tmavá a světlá. To byl až dosud základ veškerého rozumného myšlení a žádný učenec se přes to neodvážil přestoupit, neboť se bál, že zbloudí v temnotách. Vedle rozumu však máme také intelekt a intuici a dnes večer mě jako blesk, jako zjevení a milost osvítilo poznání jednoty protikladů. Tato coincidentia oppositorum, splývání protikladů, je tak jednoduchá, zjevná a snadno pochopitelná pravda, že jsem celý večer plakal slzy radosti. Tam, kam náš rozum nesahá, ale v dosahu našeho intelektu všechny protiklady splývají v naprosté harmonii. Černá a bílá, světlo a tma, časné a věčné, člověk a Bůh, konečno a nekonečno.“ „Bůh vám buď milostiv, drahý doktore Mikuláši,“ řekl jsem s obavami. „Z přílišného přemýšlení jste ztratil rozum.“ „Ne, nejsem blázen,“ bránil se, „naopak, tak prostě, jasně a průzračně jsem dosud nikdy nedovedl uvažovat. Ve světě omezeného rozumu a mé nevědomosti učence se protiklady navzájem vyvracely. Ve světě vyšší pravdy, který jsem objevil, jsou a musí být spolu v harmonii. Tento můj objev je ve světě ducha mocnější než střelný prach, neboť ve chvilce bleskového oslnivého poznání rozmetá všechny dosavadní učené konstrukce, scholastiku a filozofii. Universalia šunt re-alia, ale také universalia šunt nemina. Ani jedno tvrzení není nepravdivé, nýbrž obě jsou pravda. Obecné pojmy existují reálně, ale zároveň jsou pouhými jmény. A není to předpoklad nebo nedokázané tvrzení, nýbrž díky mému objevu je to vědění, stejně jisté vědění jako to, že protiklady se vyvracejí.“ Proti své vůli jsem začal poslouchat pozorněji a nejistě jsem začal tušit váhu jeho myšlenky, přestože můj rozum, uvězněný ve světě rozumné skutečnosti, ji dosud ještě nebyl schopen pochopit. Záplava vědomostí ze Sudy mi unavila mysl, takže jsem pokojně a vstřícně naslouchal. „Což se tedy nevyvracejí dobro a zlo, život a smrt, víra a nevíra?“ zeptal jsem se. „To je přece nesmysl, ne, něco ještě horšího, je to anarchie.“ „Je v tom vyšší smysl,“ řekl doktor Kusánský. „Slovy to nelze dokázat, neboť slova jsou jen nedostatečné znaky ohraničeného světa, s jejichž pomocí si navzájem alespoň trochu rozumíme. Proto mohu vysvětlit svou myšlenku jen na srovnáních a matematická srovnání jsou pro tento účel nejvhodnější, neboť jsou natolik nehmotná, jak jen to je možné. Vzpomínáš si, co jsem tě učil o přímce a o kruhu a o mnohoúhelníku, vepsaném do kruhu? Splynutí přímky s obvodem kruhu v obrovském měřítku a splynutí mnohoúhelníku s obvodem kruhu v nevýslovně malém měřítku, tato srovnání mám na mysli. Protiklady v nich splývají v jednotě - a stejně splývají i všechny ostatní protiklady.“ „Avšak,“ řekl jsem zcela zmaten, „jestliže svým objevem rozmetáte všechno dosavadní myšlení, rozmetáte i teologii. Co řeknete o hříchu a milosti, o vykoupení a spáse, o církvi a svátostech, o nebi a pekle?“ Ovládnut hlubokou zbožností, doktor Kusánský řekl: „Mé poznání neodmítá víru. Mé poznání je poslední stupeň lidského vědění a za ním začíná mystická teologie. Jejího šera se scholastici báli a nenáviděli je. Nevede však k temnotě, nýbrž k jasu poznání, které jsem zakusil jako tu nejzázračnější milost, jež může být člověku dopřána.“

Slzy se mu zase kutálely po vyhublých tvářích. Pokračoval: „Čas se zastavil ve svém běhu, čas se spojil s věčností v oslnivé jasnosti mého poznání a já budu do konce svého života v modlitbách děkovat Bohu, že jsem jednou v životě mohl tuto milost pocítit.“ „Avšak,“ řekl jsem já, „všichni nemají vaši víru, doktore Mikuláši. Svými slovy mi jen znovu dokazujete, že víra je zoufalý krok do tmy. Zjevení a poznání nejsou dopřána každému. Z toho, co říkáte, rozumím jen tomu, že v jednotě protikladů jsou si dobro a zlo, pravda a lež rovny, a že tedy není nic absolutně správného nebo absolutně špatného, nýbrž všechno je v časově omezeném světě relativní, a na věčnosti protiklady dokonce splývají. To je ďábelské učení, neboť připravuje morálku o veškeré základy.“ „Ne,“ namítl živě, „tohle je nebeské učení, neboť smiřuje všechny protiklady a nabízí člověku tušení vyšší pravdy, v níž neklidné srdce dojde klidu a míru. Jestliže však přemýšlíš o tom, jak přizpůsobit mou nauku každodennímu životu, je to pro mě výzvou, abych se stal smírcem. Protože v nekonečnu protiklady splývají, musí i v omezeném světě existovat možnost, aby se protikladné názory mohly shodnout.“ „Takže většina a menšina se setkají v papežově požehnání a obě budou mít pravdu,“ řekl jsem jízlivě, neboť se mi náhle rozbřesklo, co bylo příčinou jeho poznání. „Což vás opravdu sužují takové výčitky, doktore Mikuláši, že musíte rozmetat veškeré rozumné poznání, abyste své svědomí umlčel?“ Zvedl hlavu a řekl mi s tichou důstojností: „Z těch nejhlubších a nejsmrdutějších děr vyvěrají ty nejprůzračnější prameny a tvá hloupá škodolibost se mě už nemůže dotknout. Mé svědomí bylo bičem božím a dohnalo mě za hranici, již se dosud lidské myšlení neodvážilo přestoupit. Odjezd z Basileje a všechny úseky cesty mi teď, když se ohlížím dozadu, splývají v jednolitý celek, a ten mě vede od příčiny k příčině, od nutného prozření k mému objevu. Má jistota mě činí pokornějším a menším než kdykoliv dřív a nemám v sobě žádnou pýchu ani sebevědomí, neboť má myšlenka vykvetla z úplného zoufalství a chaosu naší doby a spatřila by světlo světa i beze mně. Vědomí jednoty protikladů ve světě nekonečnosti osvobozuje myšlení a umožňuje mi jít dál. Už si nemusíme myslet, že nás nečeká nic než poslední dny.“

Hovořil stále nadšeněji a zaníceněji: „Vážně, Jane, všechno dosavadní myšlení bylo jen nekonečné a bezútěšné opakování - byť stále novými slovy - toho, co už bylo vymyšleno, dokud z živého plodu vědění nebyla vymačkána všechna šťáva a nezbylo jen neživé jádro. Ve mně, ve mně začala dnes večer nová doba. Ti nejlepší učenci ji předvídali a tušili za mrtvými písmeny, aniž by se však odvážili toho posledního kroku. Svět se nám rozevřel do nekonečna, neboť nás už nevězní hradby Aristotelových tvrzení. Jane, můj chlapče a žáku, má myšlenka se chvěje v jistotě poznání, a já tuším, jak se změní svět teď, když už se protiklady nebudou navzájem vylučovat.“ Na okamžik zmlkl, přejel mi rukou po rameni a třesoucími se prsty našátral ve tmě můj obličej. Začal tlumeně šeptat, jako by se sám polekal svých slov. Dokonce se i tiše zasmál, jako by mě nechtěl vyděsit tím, co říká: „Když jsem studoval na univerzitě v Padově, byl mým nejlepším přítelem jistý Pa-olo Toscanelli, syn florentského lékaře. Sedávali jsme vedle sebe, šeptali jsme si, opírali se o sebe rameny u nohou Pro-doscima Beldomandiho a poslouchali jsme jeho přednášky o hudbě a astrologii, až jsme v jasu nádherných matematických konstrukcí téměř slyšeli vesmírnou hudbu. Toscanelli se mi však svěřil s myšlenkou, která mi tehdy připadala stejně šílená jako moje myšlenka teď připadá tobě. Země je kulatá, řekl, když budeme plout dost dlouho na západ, octneme se nakonec na východě. Východ a západ se nevylučují, naopak, v jednotě protikladů se nakonec spojí. V jasu mého poznání je i tato jeho převratná myšlenka přirozená, prostá a nad slunce jasnější, přestože se pozvedá nad náš dosavadní rozum a zkušenost.“ „Doktore Mikuláši,“ řekl jsem, „buď jste blázen vy, nebo já. Musím se kousnout do ruky, abych se přesvědčil, zda sním nebo bdím. V této temně světlé noci jako bychom vystoupili mimo dosavadní svět, jako by z nás sklouzly těžké okovy času a místa. To však není pravda. Nemohu vám věřit. Kámen je kámen a kamenem zůstane. V nic jiného se nemůže změnit.“ „Jane,“ zvolal a stiskl mi ruce tak silně, až to zabolelo. „V jasu mého poznání se dnes večer olovo změnilo ve zlato zázračněji než kdykoliv dříve v pokusech alchymistů. Ve splynutí protikladů se olovo může změnit ve zlato, stejně jako člověk může zvítězit nad smrtí a získat život věčný, ale pro mě to už není jen víra, nýbrž s jistotou hraničící poznání. Jen jednoduchý a omezený člověk to může odmítat, protože svým myšlením není schopen mé poznání obsáhnout.“ Ještě mě zapřísahal: „Jane, synu, ty mi musíš porozumět. Tvé myšlenky jsou průzračné jako voda a tvůj rozum není ještě spoután tradicemi a autoritami starých univerzit. Proto mě můžeš pochopit lépe než ostatní, jen budeš-li chtít a ne-budeš-Ii se mé myšlenky bát.“ „Snad vám i rozumím,“ řekl jsem a sevřel si hlavu rukama. „Snad tuším, co máte na mysli, a snad se mi to ještě někdy zjeví jako vám. Snad jsem se skutečně narodil do převratné doby, nejen do posledních dnů světa, byť jsem si už myslel, že všechno už bylo vymyšleno a že vědění dosáhlo své hranice. Jsem však mladý, mladší než vy a tvrdší než vy, doktore Mikuláši. Proto pro mě může být vaše vědění nebezpečné. Pokud ho přijmu za své, vyvodím z něj své vlastní závěry a těmi se budu řídit v každodenním životě.“ To už však bylo za hranicemi jeho chápání - byl na to příliš dobrý. Má hrozivá předtucha nebyla ještě dost jasná, abych mu mohl začít vysvětlovat to, co i já jsem zatím jen neurčitě tušil. Pochopil jsem jen, že pokud má pravdu, drží ve svých rozechvělých rukou výbušninu, v ruce myslícího člověka tisíckrát účinnější než střelný prach, něco, co dokáže rozmetat celý dosavadní svět. On to však netuší, je jako důvěřivé dítě. Ve tmě jsem nerozeznával jasně jeho obličej a zachvátil mě pověrečný strach, jako by přede mnou nestál on, ale nějaký čaroděj, přízrak nebo pokušitel. Proto jsem se i já dotkl prsty jeho obličeje a řekl jsem: „Vraťme se na loď, doktore Mikuláši. Jste nemocen, noc je chladná a noční páry jsou nezdravé.“ Přesvědčoval mě, že je opojen svými myšlenkami a necítí chlad ani zimu, ale teď, když vyslovil to hlavní, mě bez odporu následoval. Na přístavním můstku se ještě jednou zastavil a zvolal: „Velká pravda je vždycky jednoduchá. To je nejlepší prubířský kámen. Mé poznání se vejde do dvou slov: coincidentia oppositorum. Není jasnější, větší, svobodnější pravdy. Proto chodím, jako bych ani neměl nohy a hmota a ne-hmotnost ve mně splynuly v nádherné harmonii.“ Dovedl jsem ho do kajuty, pomohl mu při svlékání a uložil jsem ho do postele. S nesmírným ulehčením po všech útra pach okamžitě usnul a i ve spánku mu obličej zářil štěstím. V mihotavém světle svíce jsem se dlouho díval na ty slzami zbrázděné přemýšlivé tváře a uvažoval jsem, zda je blázen nebo génius, blázen, kterého je třeba zakovat do okovů, nebo jeden z největších myslitelů všech dob. Z Morey jsme pluli podél strmého pobřeží k Benátkám bez pozoruhodnějších protivenství. Lépe řečeno, po utrpeních, jaká jsme zakusili v řeckých mořích, jsme již byli tak otupělí, že jsme děkovali Bohu vždy, když se plachty nezmítaly v bouři, okraje lodi nepraštěly, jako by se měly každou chvíli roztříštit a vesla se nelámala za zoufalého křiku veslařů nad rozbouřenou mořskou plání. 8. února 1438 jsme zakotvili u ostrova Lido poblíž kaple svatého Mikuláše. Viděli jsme, jak z moře vystupuje benátská zvonice a kupole chrámů a vstříc nám plula slavnostní loď benátského dóžete, celá zářící zlatem, doprovázená dvanácti nádherně zdobenými galérami a nespočetnými gondolami. Doze nás přijal obklopený svým senátem a lesk purpurových hedvábných rouch zastínil dokonce i slavnostní roucha biskupů, mitry a pastýřská žezla. Jen císař Jan ve zlatém brokátu a koruně zdobené peřím mohl soupeřit s orientální nádherou dóžete. Následující den jsme za dělových salv, zvonění zvonů na všech kostelích ve městě a fanfár bezpočtu trubek přistáli u křehkých mramorových oblouků dóžecího paláce. Naše přijetí v benátském přístavu patřilo myslím k těm nejskvělejším podívaným, jaké mohlo oko smrtelníka v naší době spatřit“ je-li to vůbec možné - ještě zvýšilo sebevědomí císaře T Také patriarcha a řečtí biskupové pocítili náhlý příliv ? domí, jako by vůbec nepřišli žebrat a prosit Západ r ale přesně naopak, cítili se jako nositelé darů mile či staré církve, která jediná si uchovala pravo'„ '0 aby napravili zhrublý Západ a vyvedli jej z ce-sám by už přežít nedokázal, což nejlépe i, en v katolické církvi. Podle mě upřímně ' de-okoralému Západu přinášejí lásku r ópatů vzkříšení a Ducha svatého jako noviciátu, opatů

I smírný doktor Mikuláš tiše reptal: „V síti církve jsou i shnilé ryby, ale Kristova církev není proto horší a papež získal od Petra klíče království nebeského. Benátčané nedosáhnou ničeho dobrého, když budou takhle přehnaně a zbytečně lichotit Řekům.“ Snad bych dokázal více ocenit to neuvěřitelné přijetí, kdybych se sám dostal do slavnostního průvodu, ale musel jsem zůstat na lodi a opisovat dopisy. Už předchozího večera jsem se ostatně přesvědčil, že není všechno zlato, co se třpytí. Jelikož jsme byli dlouho odříznuti od dění na Západě, nahrnuly se na nás teď zprávy jako mohutný a bouřlivý proud. Koncil v Basileji se již před časem odmítl přesunout do Ferrary a prohlásil papežovu bulu za neplatnou. Ještě před Vánocemi se kardinál Cesarini pokusil dosáhnout smíru, aby se celé křesťanstvo nestalo terčem posměchu Řeků. Když papež Evžen slyšel, že se naše loďstvo blíží, odcestoval již před dvěma týdny do Ferrary, ale v den, kdy tam dorazil, zbavil ho basilejský koncil dočasně úřadu a odňal mu veškeré rozhodovací pravomoce ve věcech světských i duchovních. Pokud by neposlechl, hrozilo mu, že bude definitivně sesazen ze Svatého stolce. Koncil převzal veškerou papežovu moc, vyhlásil za neplatné cokoliv, co papež od této chvíle udělá, a co nejpřísněji zakázal knížatům, kardinálům, biskupům a nižším církevním hodnostářům papeže Evžena v jakékoliv záležitosti poslouchat. Německý císař Zikmund zemřel na počátku února. Jeho autorita až dosud zdržovala koncil od těch nejzávažnějších rozhodnutí. Teď jako by se ďábel utrhl ze řetězu. Ve Francii znovu propukla nová, ještě ničivější válka proti Anglii. V Čechách zuřila nová náboženská válka poté, co táboříte provolali po císařově smrti svým králem polského prince. Jako by sopky, které na různých místech Evropy byly s velkým úsilím právě uhašeny, začaly znovu dštít oheň a síru. Vše, oč usiloval basilejský koncil, se rozpadlo v prach. Církev utrpěla krach ve věcech světských i duchovních, většina koncilu se však prohlásila za oprávněného správce pozůstalosti a papežova pozice snad nemohla být nejistější. Vrátili jsme se do světa, který se hrozivě změnil a jehož protiklady se vyostřily do nesmiřitelné války. Koncil dal císaři Janovi najevo, že dohoda o unii mezi církvemi, kterou by uzavřel papež Evžen, by neměla žádnou váhu, význam ani platnost. Traversari zase jménem papeže tvrdil, že ve Ferraře byl již zahájen nový koncil a že tam proudí den ode dne víc vlivných církevních hodnostářů. Císař Jan této situace využil a prohlásil, že potřebuje peníze, aby mohl žít, jak odpovídá jeho postavení. Benátčané mu zase naznačili, že nejlépe ze všeho by udělal, kdyby neuposlechl pozvání do Basileje ani do Ferrary, ale zůstal v Benátkách a žádal, aby papež přišel za ním. Přesvědčovali ho, že v tom případě by o peníze neměl nouzi, a Řekové, okouzlení velkolepým přijetím, o tom začali vážně uvažovat. Pro císaře a celou řeckou církev by bylo tím největším vítězstvím, kdyby papež musel vyhovět jejich požadavku a přijít za nimi. Zvlášť arcibiskupovi z Efe-su se představa papežova pokoření zalíbila. Opojen vším tím leskem a zvýšeným sebevědomím, vzplál hněvem a v hádce udeřil svým pastýřským žezlem Bessariona do hlavy, neboť Bessarion se domníval, že jsou vázáni dřívější dohodou. Ten velký muž mu musel násilím žezlo odebrat. Z víru barevných ohňostrojů, břeskného víření bubnů a trubek a lehkomyslného veselí davů na náměstí svatého Marka musel doktor Mikuláš na prahu noci odplout do Ferrary. Doprovázel ho jeden z biskupů našeho poselstva. Vzdalovali jsme se do mořských temnot a ještě dlouho nás provázela světelná záře nad jásajícím městem. Když jsme se vylodili ve Francolinu, nasedli jsme na koně a uháněli jsme do Ferrary tak rychle, jak to dovolovala biskupova nemohoucnost a Mikulášova bojácnost. Pokud jsme však čekali papeže, zhrouceného pod tíží protivenství, hrubě jsme se mýlili. Koncil už začal a vtiskl městu svou pečeť. Na každém kroku byla vidět roucha biskupů a kutny prelátů, obklopené uctivými davy, a obyvatelům se dosud neznechutilo poklekat na ulici a prosit vysoké církevní hodnostáře o požehnání. Když jsme se ptali na cestu k paláci, který byl určen papežovi, hned jsme uslyšeli, že do města již přišlo sedmdesát biskupů a nespočetné množství prelátů, doktorů, opatů a mnichů. Když lidé slyšeli, že přijíždíme přímo z Cařihradu, ozval se všude kolem jásot a rozjásaný dav nás doprovodil až k paláci a vtrhl by spolu s námi i do dvora, kdyby mu v tom násilím nezabránili vojáci, jež vévoda z Ferrary poskytl papeži jako osobní strážce. K našemu nezměrnému údivu bylo celé město zmámené úspěchem a žilo nadějí, že díky koncilu rychle zbohatne. Ještě jsme ani nestihli sesednout z koní, když už se k nám po schodech řítil kardinál Mikuláš Albergati s vlajícím kardi-nálským pláštěm, jako by zapomněl na svůj věk. Požehnal našemu příchodu a pobízel nás, ať vejdeme dovnitř, jak jsme, zablácení a unavení, tak netrpělivě nás papež očekává. I mě vtáhli za doktorem Mikulášem a za biskupem dovnitř, a než jsem se vzpamatoval, byl jsem na kolenou a líbal jsem papežův střevíc, když mi jej netrpělivě strčil pod nos. Když však začaly rozhovory, vystrčili mě skoro stejně rychle zase ven, neboť papež Evžen na mě upřel přísný pohled a zeptal se, kdo jsem. Nemusel jsem se trápit nad tou křivdou, neboť mě okamžitě obklopil houf biskupů, doktorů a tajemníků, a ti mě doprovodili dolů k hodovnímu stolu, aby slyšeli zprávy o naší cestě a o Řecích. Já jsem se od nich zas dověděl, že stav věcí by ani nemohl být lepší. Smrtí německého císaře Zikmunda padla poslední vážná překážka, aby Ferrara byla vybrána za město koncilu, a příchod Řeků byl tak velkým morálním vítězstvím papežovým, že to muselo zapůsobit na celé křesťanstvo. Byl již dohodnut zasedací pořádek koncilu a teď právě se připravoval dekret, jímž budou zbaveni úřadů a příjmů a vyloučeni z církve ti, kdo neuposlechnou papežova rozhodnutí o rozpuštění koncilu a zůstanou v Basileji. Nový ferrar-ský koncil chtěl také požádat basilejské měšťany, aby ty církevní hodnostáře, kteří z města během třiceti dnů neodejdou dobrovolně, vyhnali násilím. Jinak by i jim samým hrozilo vyobcování z církve a prokletí a veškerá křesťanská obec by přerušila jakékoliv spojení s tím prokletým městem. To všechno znělo krásně. Mí společníci tvrdili, že musím překonat únavu a pochybnosti, a nalévali mi přes můj odpor tolik vína, že i mně se začala budoucnost nového koncilu jevit ve slibných obrysech. Cítil jsem se jako skutečný hrdina -nejenom jsem vykonal cestu do Cařihradu, čímž se mohlo pochlubit jen málo lidí, ale navíc jsem mohl vyslovovat jména řeckých arcibiskupů, jako bych s nimi mluvil denně. Největší zvědavost byla soustředěna na císaře, jehož zevnějšek, zvyky a ceremonie jsem skutečně mohl vylíčit jako očitý svědek. Brzy ve mně jeden z tajemníků, který v Bologni patřil k papežově doprovodu, poznal muže, jenž pomáhal v Basileji při pečetění dekretu menšiny, takže jsem se během večera stal mnohem významnější osobou, než jsem si ve skutečnosti zasluhoval. Neměl jsem důvod tajit, že mé znalosti řečtiny se zlepšily. Proto mě tajemníci papežské kanceláře, kteří se mnou popíjeli, ochotně dovedli před notáře a živě vychvalovali mé zásluhy, takže notář vděčně zaznamenal mé jméno na listinu tlumočníků koncilu a zaplatil mi tři zlaté jako plat za první měsíc. Papež zřejmě v těch dnech nestrádal nouzí, a na druhé straně bylo víc než pochopitelné, že chtěl získat do svých služeb všechny, kdo uměli aspoň trochu řecky, neboť právě takových lidí bylo málo; Plat jsem dostal tak rychle i z obavy, aby mě neproplatili Řekové, ale to mě tehdy ještě nenapadlo. Jak se však říká, lehce nabyl, lehce pozbyl. Prvního zlaťá-ku jsem pozbyl už hned ten večer. Tajemníci nechtěli pít v papežově přísném domě a zavedli mě proto do hostince, aby mohli vhodným způsobem pokřtít můj nový úřad. Já jsem samozřejmě chtěl ukázat, že jsem hoden jejich přátelství, přestože sám jsem se hlídal, abych nepil víno přes míru. K naší společnosti se připojilo i několik žen, které do Ferrary přijely z různých italských měst, dokonce až z Florencie, a rády by mě připravily o všechny moje peníze, kdybych podlehl jejich svodům. Naštěstí byly ještě vylekané a plaché. Papež totiž hned po příjezdu do Ferrary sezval do kaple svého paláce všechny církevní hodnostáře, kteří přijeli na koncil, bez ohledu na hodnost, a přísně k nim hovořil o tom, že teď skutečně musí začít s obnovou církve, a proto musí především zlepšit své chování. „Už se mluvilo sdostatek,“ řekl, „nepotřebuji slova, nýbrž činy a dobrý příklad.“ Proto mnohé ženy, které do města přispěchaly, byly vráceny od městských bran zpátky a ty, s nimiž jsem mluvil, se dostaly dovnitř jen tak, že strážcům místo důkazu své dobré pověsti zaplatily. Hostinský je pak naoko zaměstnal jako pradleny, kuchařky a pokojské. Měl jsem plno práce, abych své nové přátele dostal z jejich rukou a přiměl je vrátit se zpátky do paláce. Brána nebyla naštěstí ještě zamčená, neboť papež a kardinálové se stále radili o opatřeních, jaká je třeba podniknout teď po příchodu Řeků, takže se nám podařilo proklouznout nepozorovaně dovnitř a já jsem se uložil ke spánku na podlaze v pokoji tajemníků. Kajícně jsem další den vyhledal doktora Mikuláše. Brzy jsem však pochopil, že nemám čeho litovat, neboť z rozhovoru s tajemníky jsem se o praktických věcech nového koncilu dozvěděl víc než doktor Mikuláš, který papežovi a kardinálům líčil cestu našeho poselstva. Aby překazil svody Be-nátčanů, poslal papež do Benátek další peníze a přikázal Tra-versarimu, aby hned zaplatil císaři Janovi a patriarchovi Josefovi dokonce víc, než o kolik požádají. Skromného a pokorného doktora Mikuláše ani nenapadlo požádat o peníze a nedokázal si ani obstarat ve Ferraře ubytování, neboť mu na srdci ležel jen zdar koncilu a to, aby Řekové co nejdřív přijeli do Ferrary. Díky svým novým přátelům jsem mu to všechno mohl co možná nejlépe zařídit, neboť oni věděli, na koho se s jakou věcí obrátit, takže jsme nemuseli zmateně pobíhat po celém městě. Byl také nejvyšší čas, neboť ty nejlepší budovy už byly rezervovány pro Řeky a každý z hodnostářů, kteří přijeli do města na koncil, jako první věc požádal o peníze pro svou potřebu a o ubytování, odpovídající jeho stavu. Ferrarský vévoda poskytl bezplatné ubytování jen papeži, jeho kurii, kardinálům a řeckému císaři a zároveň je při všech nákupech osvobodil od obvyklé daně z obratu. Ostatní, kdo přišli na kongres, byli považováni za kořist dostupnou všem měšťanům a za tučné dojné krávy, takže nebylo vůbec jednoduché zařídit si co nejlevnější živobytí. Mou zásluhou jsme dostali do bezplatného užívání celé dva pokoje a kromě toho glejt, který nás při všech nákupech osvobozoval od placení daně. Dříve mi takové kličkování a shánění výhod na účet ostatních připadalo odporné a také jsem je považoval za zbytečnou ztrátu času, neboť hromadění vědomostí a duchovní růst pro mě byl věcí nepoměrně důležitější než vnější úspěch. Proti své vůli jsem však nasedl do loďky úspěchu a přinášelo mi uspokojení, když jsem i ve vnějších záležitostech dokázal vidět pod povrch věcí. K vědění patří i to, že i za těmi nejkrásnějšími věcmi a poklady se skrývá nestydatá sobeckost a chamtivost. Správné styky pomáhají ve všem tom intrikování a vzájemném soupeření na cestě vpřed a mužova hodnota se posuzuje podle jeho styků. Když bylo jisté, že Řekové do Ferrary přijedou, připočetlo se mi k dobru, že jsem s nimi už navázal styky a mohu proto být užitečný. Ve srovnání s tím bylo lhostejné, zda jsem čistá duše nebo požitkář, hříšník nebo cudný člověk, jen když se projevuji jako věrný přívrženec papeže, dodržuji přikázání církve a uznávám pravidla hry. Pokud byl člověk bystrý a šikovný, a tedy užitečný, na jeho srdce a duši se ho ve Ferraře nikdo neptal. Když jsem to zpozoroval, pocítil jsem potřebu dokázat, že obstojím v jejich chladnokrevné a nestydaté hře stejně dobře jako ostatní, ale k ničemu se nezavážu a zachovám si svobodu ducha. Doktor Kusánský tohle nechápal. Chtěl věřit, že i ostatní mají tak čisté srdce, dobrou vůli a upřímnou zbožnost jako on sám, vysvětloval všechno z té lepší stránky, chtěl všechny usmířit a stát se mírotvůrcem, aniž se ptal po vlastním prospěchu. Neměl žádnou ctižádost a nebyl chamtivý, přestože pečlivě střežil své peníze. Sám chtěl vždy ustoupit stranou a sloužit jen boží slávě a prospěchu církve. „V síti církve jsou i shnilé ryby,“ opakoval stále znovu, „to však nezmenšuje její svatost.“ Většina koncilu v Basileji ho prohlásila za zrádce a nesprávně vykládala jeho pohnutky. O to větší pozor si dával, aby ho nikdo nemohl obvinit, že usiluje jen o svůj prospěch a že si zvolil stranu, o niž soudí, že mu přinese více osobních výhod. Čím více však o sobě pochyboval a zkoumal své pohnutky, tím pevněji se přimykal k papežově straně, jako by neúnavnou prací pro zvýšení papežovy autority neustále dokazoval sám sobě, že jeho rozhodnutí pro papeže a odmítnutí většiny bylo správné. Chodilo k nám mnoho návštěv a v papežově paláci musel doktor Mikuláš každý den kardinálům a doktorům ukazovat rukopisy a kodexy, které koupil od mnichů na Svaté hoře a v Cařihradu, neboť příchod Reků se blížil a ti, kdo měli již brzy zasednout k jednáním, se stále více hroužili do studia rozdílů mezi latinskou a řeckou církví a hledali v textech církevních otců argumenty, podporující jejich stanovisko. Doktor Mikuláš jim už zřejmě předem prozradil, že Řekové chtějí za závazná uznat jen rozhodnutí prvních sedmi koncilů a vycházet jen z řeckých církevních otců. Augustina Řekové skoro ani neznali. Když to vzbudilo nevoli, snažil se doktor Mikuláš hájit i řecké hledisko a ve svých kodexech našel důkazy, že latinský doplněk k vyznání víry, filioque, opravdu může být z řeckého hlediska nedovolený, byť Řekové nepo-pírají sám fakt, že Duch svatý je z Otce a Syna. Po několika dnech po sobě začali vysocí církevní hodnostáři při projevech doktora Mikuláše pošilhávat a vrtět hlavou. Přímo neřekli nic, ale pochopil jsem, že považují doktora Mikuláše za příliš mírného na to, aby vedl disputace s Řeky, a že ho snad dokonce tajně podezírají, že se během cesty nakazil řeckým jedem. Na tom by snad i mohlo být zrnko pravdy, neboť taková cesta musela v myslícím člověku zanechat stopy. Už vřelá zbožnost lidu, jakou jsme viděli v cařihradských chrámech, a štěstí, zářící z lidských tváří, se velmi lišily od chladné lhostejnosti našich mší, při nichž se i vysocí církevní hodnostáři klidně procházeli po kostele a svým hovorem rušili bohoslužbu. Ten, kdo byl v Cařihradě, nemohl popřít, že stará církev si uchovala více svatého ducha a svobody než latinská a příliš světská katolická církev. V doktoru Mikuláši tedy opravdu vězela stopa řeckého jedu, neboť doufal, že spojení církví vnese do církve nový obrod-ný duch. Když jsem pozoroval, jakým směrem se věci začínají ubírat, považoval jsem za svou povinnost doktora Mikuláše varovat. Řekl jsem mu: „Jste při svých řečech neopatrný, a pokud budete dál pokračovat ve stejném duchu a hájit bludy řecké církve, dáte v sázku svou pověst učence a pevnost své víry.“ Řekl: „Řecká církev je stará církev a panuje v ní živý duch.“ „A co má být?“ opáčil jsem. „Na to se vás vůbec nikdo neptá. Cílem nadcházejících disputací je zvítězit nad Řeky a přesvědčit je o jejich omylech. K tomu si musíte připravit argumenty, vůbec ne k obhajobě Řeků.“ Zmateně řekl: „Ale ty se mýlíš, Jane. Cílem jednání je v duchu lásky nalézt pravdu a navzájem usmířit protiklady.“ „Pravda bude na tomto shromáždění jen pohozené dítě,“ řekl jsem hořce. „Na pravdu se vás nikdo neptá, neboť katolická církev má svoji nezvratnou pravdu, z níž nesleví, a stejně tak řecká církev. V jednotě protikladů snad obě ty pravdy splynou v harmonii, ale v tomto časově omezeném světě vy přijdete o dobré jméno, budete-li jako Latin hájit řeckou pravdu.“

On mě však nepochopil, protože si v upřímné prostotě svého srdce opravdu myslel, že cílem jednání je jen nalézt pravdu. Naopak, obvinil mě z tvrdosti a okoralosti srdce a dokonce z toho, že v sobě nemám dost úcty k papeži a kardinálům, jestliže pochybuji o jejich usilování o pravdu. „Proč by o cokoliv usilovali, když už mají pravdu jednou hotovou?“ řekl jsem netrpělivě. „Raději mlčte. Jinak vám předpovídám, že vás brzy čeká cesta z tohoto města a že koncil se bez vaší učenosti obejde.“ V těch dnech dorazil také z Basileje kardinál Cesarini. Až do posledka se tam snažil dosáhnout smíru a pak se podrobil papežovu příkazu a uznal ferrarský koncil. Byl zachmuřený a zdeptaný, ale papež ho přijal s velkými poctami a naznačil mu, že i v novém koncilu zachová jeho vedoucí pozici. I on se nakazil všeobecným bodrým optimismem, neboť všichni jsme očekávali příchod Řeků jako svátek. Já jsem po setkání s ním netoužil, naopak, ze všech sil jsem se mu vyhýbal. Zničehonic nás však navštívil. Když jsem se střetl s jeho pohledem, nemohl jsem udělat nic jiného než celý v rozpacích klesnout na kolena a prosit ho o odpuštění, neboť v té věci s pečetí jsem zradil jeho důvěru, byť s těmi nejlepšími úmysly. Hájil jsem se tím, že jsem za svůj čin nevzal peníze, a doktor Kusánský ho také začal přesvědčovat o mé upřímnosti a vyprávěl mu, jak užitečný jsem byl během cesty. Kardinál Cesarini byl natolik spravedlivý, že uznal, že pravým viníkem je arcibiskup z Tarenta a že bylo jen pochopitelné, když mladý a nezkušený člověk věřil víc jemu než sobě. „Avšak,“ řekl, „věc církve je tak velká a svatá, že ji nelze špinit bezectnými činy.“ Osmělil jsem se a připomněl mu, že kostnický koncil dal upálit doktora Husa bez ohledu na císařův ochranný glejt. Jestliže dobrá a správná věc mohla i císaře osvobodit od daného slova, tak nějaké násilné otevření truhly pro neporazitelnou, věčnou a jedinou církev je opravdu zcela nicotná drobnost. Kardinál Cesarini ke mně obrátil svůj vyhublý a stopami duševních bojů zbrázděný obličej a řekl: „Ať Bůh posoudí správnost nebo špatnost tvého činu. Já už k tomu nemám co říct. Buď jen upřímný sám k sobě a přiznej si, zda byl tvůj skutek správný nebo špatný.“ Upíraly se na mě jeho oči, planoucí a přísné oči muže, který se oddal ideálu. Bylo by snadné vše popřít, ale cítil jsem, že už nemluvíme o tom, jak svět posuzuje zločin a trest, ale že mě vede někam jinam, abych tam účtoval sám se sebou. Nebyl to příjemný pocit, ale proti své vůli jsem ho za to miloval a obdivoval, přes svou nechuť k takovému účtování. To všechno mi blesklo hlavou, a proto jsem před ním neuhnul pohledem. „Jak si přejete, můj pane,“ řekl jsem. „Můj čin byl špatný a jeho špatnost nijak nezmenšují špatné skutky, jichž se dopustili ti, kdo jsou větší než já. Budiž. Přiznávám se. Potrestejte mě. Zasloužím si to.“ Těžce vzdechl, celý se schoulil a řekl: „Přiznání je pro tebe dostatečným trestem. Nejde o mou pověst, kterou jsi svým činem ohrozil. Více jsem se bál o tvou duši, té bys svým činem mohl uškodit. To se však nestalo. Proto můžeme na celou věc zapomenout. Už však nic takového nedělej.“ Jeho slova projela mým tvrdým srdcem tak bolestně, že mi slzy stouply do očí a zbožně jsem políbil jeho žilnatou ruku. Odtáhl ji, jako by mu byl tělesný dotyk protivný, a řekl spíše sám sobě než mně: „Ach, Bože, neuveď mě ve své nepostižitelnosti nikdy v pokušení sloužit ti způsobem, který se protiví mému svědomí.“ Tehdy jsem se hořce zastyděl a můj hloupý a lehkomyslný čin se přede mnou odhalil v celé nahotě. Pochopil jsem, že při šlechetnosti svého srdce si opravdu myslel, že jsem svůj čin spáchal jen pro dobro církve, neboť navenek jsem z něj neměl žádný velký užitek. Teprve později jsem pochopil, že mě možná už tehdy prohlédl a chtěl mi dát ponaučení, neboť tušil, jak se potácím mezi dobrem a zlem, zranitelný a nešťastný ve své pýše. Proto se tvářil, že mě považuje za lepšího, než ve skutečnosti jsem, neboť mě chtěl přinutit, abych se opravdu stal lepším a odpovídal tak obrazu, který si o mně utvořil. Ve Ferraře, uprostřed svodů a intrik ducha, se ovšem modlil snad i za sebe sama. Pokání a hanba ve mně znovu probudily touhu po absolutnu a potřebu obstát sám před sebou. Už už jsem klesl tak hluboko, že jsem všechno považoval za podlé a nízké. Setkání s ním mi pomohlo, abych zase začal jasně rozlišovat mezi duchovním a světským. Až po určitou mez mohu jít s proudem, ale sám se nesmím nechat k ničemu připoutat. Zastyděl jsem se teď také za rady, které jsem udílel doktoru Kusánskému.

Jako pokušitel jsem mu našeptával bezcenné pravdy. Mohl by si na ferrarském koncilu vybudovat skvělou pozici a dosáhnout velkého úspěchu, musel by však ustoupit od toho, co považoval za pravdu. Co by hmotně získal, to by duchovně ztratil - anebo by se úplně znemožnil. Proto snad tím nejlepším, co jsem mu mohl přát, bylo, aby ho poslali pryč z Ferrary, přestože se již teď předčasně dětsky radoval ze své učenosti a z důkazů, jež nalezl pro smíření církví za oboustranných ústupků v duchu pravdy a lásky. Lekce, již mi kardinál Cesarini uštědřil, přišla v pravou chvíli, neboť jinak by mi všechno malicherné, nicotné a světské intrikování, související s příjezdem Reků do Ferrary, mohlo zatemnit zrak a i já bych považoval všechny ty vnější jevy za hlavní věc. Co se vlastně stalo mezi Reky v Benátkách, to jsme se nikdy úplně nedozvěděli, neboť Rekové se ze všech sil snažili vzájemné rozepře utajit. Zdálo se však, jako by snad patriarcha Josef s biskupy chtěli zůstat v Benátkách a tam vyčkat, až se obě církve dohodnou. Patriarcha byl starý a vetchý a plavbou po moři trpěl tolik, že už nechtěl nastoupit na loď. Kromě toho ostře odmítl uznat papežovu nadřazenost a bál se, že papežovo uvítání by pro něj bylo pokořující. V žádném případě by se nesklonil a nepolíbil papeži nohu. Roztřeseným stařeckým hlasem jen pořád dokola breptal: „Je-li papež starší než já, budu se k němu chovat jako ke svému otci. Je-li mého věku, bude pro mě bratrem. Je-li mladší než já, budu k němu srdečný a blahosklonný jako ke svému synovi.“ Císař Jan však dostal od papeže víc peněz, než požadoval, a když se nabažil benátských kratochvílí, pochopil politickou nezbytnost a vyšel se svým průvodem do Ferrary. Patriarchu a duchovní přinutil, aby ho chtě nechtě následovali. Propukalo jaro, v kalných lagunách se houfovalo vodní ptactvo a v loužích kvákalo bezpočtu žab. Na začátku března dorazil se svým průvodem do Ferrary a markýz Niccolo mu připravil důstojné přivítání, i když se nezmohl na stejný lesk jako Be-nátčané. Císař jel rovnou do papežova paláce a papež ho přijal, obklopen svými kardinály a vysokými církevními hodnostáři. Císař se nemusel sklonit a políbit papeži nohy, nýbrž byl přijat jako věčný byzantský císař, a papež se ze všech sil snažil zalichotit jeho ješitnosti.

Také markýz Niccolo, jehož suverénem papež byl, přijal císaře s císařskými poctami a dával mu najevo až přílišnou úctu, jistě však přitom doufal, že po strnulosti úvodních ceremonií mu císař jako mladší muž a cizinec oplatí přátelstvím, jaké hostiteli náleží. Byl právem pyšný na svůj mohutný zámek, na francouzské způsoby svého dvora, na učence, které shromáždil kolem sebe i na univerzitě, na své bažantnice a loviště, ale císař, chorobně citlivý na svou důstojnost, hned od začátku ochotně přijímal všechnu jeho pohostinnost, ale dával mu najevo, že ho považuje za mnohem níže postaveného. Císař s doprovodem se ubytoval v paláci, který mu dal markýz k dispozici, umístil tam své koně, psy a sokoly a založil vlastní dvůr, na němž se přísně dodržovaly všechny staré byzantské ceremonie, jež měly posílit jeho císařskou důstojnost. Markýz Niccolo brzy zjistil, že mu tak vysoce postavený a urozený host přináší více problémů než slávy. O tři dny později připlul po rozvodněné řece patriarcha Josef se svými biskupy a loděmi plnými nákladů, odmítl však z lodi vystoupit, než dostane závazný slib, že se nebude muset pokořit a políbit papežův střevíc. Už tak si stěžoval na obtíže plavby a na nebezpečí, jimž byly vystaveny jeho drahocenné mešní nádoby a truhly s knihami. Papež Evžen mu neprodleně vzkázal, že on a jeho hodnostáři si mohou sami vybrat, jakým způsobem by chtěli papeže pozdravit. O tom se pak Rekové půldruhé hodiny dohadovali, zatímco čestná stráž a zvědavé davy podél cesty na ně netrpělivě čekaly. Konečně dospěli k dohodě a přibyli do papežova paláce. Papež sestoupil z trůnu, aby vstoje pozdravil patriarchu Josefa, shrbeného stářím a nemocí, a ten se nepřátelsky naklonil a políbil ho na tvář. Po tomto gestu, jemuž byla veškerá křesťanská láska vzdálená, se papež rychle posadil a řeckým biskupům a hodnostářům se dostalo té cti, že před něj mohli předstoupit a políbit mu nejprve ruku a pak tvář. Po přijetí dovedli Řeky do obydlí, která jim byla určena, a patriarcha Josef si šel hned lehnout. Téměř okamžitě začaly do papežského paláce proudit stížnosti na nevhodnost obydlí a na nesčetné další nepříjemnosti, které podle názoru Reků urážely jejich důstojnost. Jarní a zablácená Ferrara, jejíž obyvatele jinde v Itálii nazývali žábami, bezpochyby nebyla pro staré muže tím nejpříjemnějším místem, byť mladíkovi jako já se jarní nádhera, víry rozbouřených vod a šum křídel vodních ptáků líbily. Papež Evžen se trpělivě a smírně snažil odstranit cokoliv, co by mohlo Řeky podráždit. Tak Řekům nerozvážně dovolil, aby ve Ferraře sloužili bohoslužby, jak sami uznají za vhodné. To je rozezlilo, neboť v každém případě hodlali sloužit bohoslužby po svém a nedomnívali se, že by k tomu potřebovali papežovo svolení. Byli tím natolik pobouřeni, že bohoslužby málem nesloužili, jen aby to nevypadalo, že poslouchají papeže. Papež Evžen jim dopřál několik dní klidu, aby se stihli ve Ferraře zabydlet. Pak vyjádřil naději, že by se pomalu mohlo přistoupit k projednávání záležitostí. Patriarcha Josef mu však jen vzkázal, že je nemocen, a nikdo s jistotou nevěděl, zda je to pravda nebo jen záminka k oddálení jednání nebo prostě jen rozmar starého muže, takže patriarchova nemoc se na mnoho měsíců stala ve Ferraře nejdiskutovanějším tajemstvím. Císař Jan zase prohlásil, že k účasti na koncilu je třeba přizvat i západní vládce. To byl ovšem nesplnitelný požadavek, neboť v Itálii, Francii a v Čechách vládl naprostý chaos a válečné běsnění, on však nepopřál vysvětlením sluchu a papež Evžen, aby mu vyhověl, poslal své nuncie do různých zemí s dopisy, v nichž zval jejich vládce do Ferrary. Když se císaři Janovi podařilo prosadit tuhle věc, milostivě vyhlásil, že souhlasí se zahájením jednání. Už se chtěl jen předem ujistit, že mu v unijním synodu bude vyhrazeno první místo. V tom případě by si papež mohl s klidem ponechat druhé místo. Tak nestoudný požadavek nakonec rozhněval i papeže Evžena. „Kdyby šlo o mě jako o člověka,“ řekl údajně, „seděl bych klidně třeba u dveří, kdyby to bylo ku prospěchu věci, ale před očima křesťanské obce je papežovo místo výš než císařský trůn.“ Téměř měsíc se hledalo smírné řešení tohoto důležitého problému zasedacího pořádku, které by uspokojilo všechny zúčastněné. Zdomácněl jsem v obrovské kuchyni papežského paláce, kde jsem mnohokrát jedl s nižšími písaři a tajemníky, abych měl přehled o tom, jak se věci vyvíjejí. Po měsíci jsem již byl tak nervově vyčerpán, že jsem vzplanul: „Pozemská důstojnost a výše trůnu je zřejmě pro císaře i papeže důležitější než spojení církví po staletém rozkolu. Jestliže vyřešení tak nicotné záležitosti trvá celý měsíc, tak z nás budou šedovlasí dědové, než se vůbec začne diskutovat o vzájemných vztazích jednotlivých členů svaté Trojice.“ Písař, který ve službě zešedivěl a horlivě vysvětloval, že napuchlý červený nos má z nachlazení, vůbec ne z přílišného požívání vína, mě uklidňoval slovy: „Prvním pravidlem veškerého soudnictví je naučit se žádat v každé věci okamžitě odročení. Ve spěchu nelze tak důležitá jednání zdárně vést. Dohodnutí zasedacího pořádku vůbec není bezvýznamná věc. Stejně jako vojenští velitelé vysílají zvědy do přední linie, aby tam vyvolávali šarvátky a tak zjistili sílu nepřítele, při jednáních o zasedacím pořádku se zkoumá rozhodnost a houževnatost protivníka. Až bude zasedací pořádek dohodnut, napochodují vojska do bojových pozic a protivníci budou znát své síly. Ve skutečnosti však je určení zasedacího pořádku již předzvěstí toho, jak bitva nakonec dopadne. Pojďme tedy do katedrály a podívejme se, čeho tam bylo dosaženo. Tak budeme už předem vědět, jak jednání o unii dopadnou, byť pak budou trvat ještě dlouhou dobu.“ Šli jsme tedy spolu do katedrály s třemi branami, v níž pracoval celý houf řemeslníků. Stavěli na místa sedadla a lavice. Viděli jsme, že pro Řeky je vyhrazena epištulární část a pro Latiny evangelijní, což ukazovalo, že obě strany byly při jednáních uznány za rovnoprávné. Na naší straně bylo postaveno křeslo pro papeže, již na první pohled vyšší než ostatní sedadla. Vedle něj bylo nepatrně nižší čestné sedadlo. Když jsme se na to zeptali, truhlář nám řekl, že je to sedadlo císaře římské říše národa německého. Řekli jsme mu, že císař zemřel a nový nebyl ještě zvolen, on nám však odvětil, že to není jeho věc. O stupeň níž pak byla v řadě sedadla kardinálů a ještě pod nimi lavice biskupů a prelátů s polštářky na sezení. Řecká polovina byla uspořádána skoro stejně. Chybělo na ní jen křeslo, odpovídající papežovu, ale pro císaře Jana bylo připraveno sedadlo, úplně stejné jako sedadlo římského císaře na protější straně, které mělo zůstat prázdné, přesně stejně vysoké a stejně ozdobené. Křeslo patriarchy Josefa bylo úplně stejné jako to, které bylo vyhrazeno pro papeže, jen bylo o stupeň níž a také níž než křeslo císaře Jana. Zkušený písař potřásl hlavou a podotkl: „Hned je vidět, že tahle jednání povede řecký císař, nikoliv patriarcha. Mám velké podezření, že patriarchova nemoc našincům při zahájení synodu ještě zavaří pěknou kaši. Císař však snad bude se svým místem spokojen, neboť ho staví na roven císaři říše římské národa německého, byť z jeho moci nezbyl než stín.“ Poplašeně jsme do něj strčili, neboť v tom okamžiku vešla do chrámu početná skupina Řeků, aby dohlédli na přípravy. Řemeslníci jim uctivě ustoupili z cesty a i my jsme se stáhli do pozadí. Ve skupině jsem zahlédl císařova lékaře a astrologa. Jako matematik držel v ruce metr a celá tato důstojná společnost se začala předklánět a lézt po kolenou, aby změřila výšku císařova křesla a porovnala ji s výškou křesla, vyhrazeného římskému císaři. A když už lezli po čtyřech po zemi, přesvědčili se i o tom, že sedadla Řeků nejsou v žádném bodě nižší než sedadla Latinů. Byl to směšný pohled. Když jsem si uvědomil, že cílem jednání je sjednocení východní a západní církve v jednu církev Kristovu, nemohl jsem zadržet úsměv. Starý písař mi však zlobně pokynul hlavou a s výrazem té nejhlubší vážnosti sledoval měření. Když Řekové konečně odešli, zbožně se pokřižoval a řekl: „To jsou předzvěsti a znamení. Navenek Řekům ustupujeme, ale ve skutečnosti naše svatá církev nad rozkolníky zvítězí. Zač stojí muž, který si musí svou důstojnost dokazovat s metrem v ruce? Radujme se však a veselme, neboť na to padne mnoho času a mnoho papíru se spotřebuje a na počest té věci bychom si měli dopřát každý odměrku vína, neboť celou tu dobu nám poběží plat.“ I když jsem sám nepil, zaplatil jsem mu odměrku ve vinárně poblíž katedrály, k čemuž ostatně od samého začátku směřoval. Za odměnu mi toho spoustu napovídal o dvoře ferrar-ského markýze: „Markýz Niccolo pochází z rodu Este, je to zbožný muž a velký poutník. I ve Svaté zemi byl, aby se kál ze svých hříchů, a k tomu má věru dobré důvody, neboť ač už překročil padesátku, je to stále muž plný chuti do života a říká se, že počet jeho souložnic už překročil osm set, takže v této soutěži nad ním nemůže v celé Ferraře a okolí zvítězit nikdo jiný než jeden opat z Pomposy, jemuž prý prošlo rukama už tisíc žen. Své druhé ženě Parisině z rodu Malatesta dal useknout hlavu, protože svedla jeho nejstaršího syna, a v této záležitosti nelze říct na jeho obranu nic jiného, než že dal spravedlivě useknout hlavu také synovi. Teď má třetí manželku, ale i o nemanželské děti se řádně stará a jednoho z nich, Leonella, jmenoval už před časem svým nástupcem a získal k tomu papežovo požehnání. Nejkrásnější z jeho dcer je Beatrice a muži mladší než já říkají, že když pohlédnou na její obličej, zmocní se jich představa ráje. Já ovšem, starý a vášněmi těla unavený muž, hledám ráj raději ve džbánku s vínem.“ Hned taky do ráje nahlédl a dál žoviálně tlachal: „Dětí má vskutku tolik, že škodolibý lid tvrdí, že po obou březích Pádu běhají už jen samí markýzové, ale kromě těch manželských přiznal otcovství jen u dvaceti dvou. Ve skutečnosti prý i univerzitu ve Ferraře založil jen proto, aby mohl dát všem svým dětem vzdělání. Za Leonellova učitele povolal slavného Gu-arina a proto je teď ve Ferraře nejlepší škola pro mladé šlechtice, jaká kdy kde byla. Svému synovi Meliadovi zjednal za učitele Aurispu, který je nejlínější ze všech humanistů a jen z lenosti nikdy nevrací vypůjčené rukopisy, takže už nashromáždil velkou knihovnu. I Filelfo od něj prý už dvanáctý rok vymáhá až z Florencie nějakou knihu, kterou mu půjčil.“ Zeptal jsem se, proč po Filelfově odmítnutí nebyl za tlumočníka koncilu pozván ani jeden z učenců znalých řečtiny, přestože bydleli ve Ferraře, a proč byl hlavním tlumočníkem zvolen nějaký mně úplně neznámý doktor Mikuláš Secundi-nus, kterého jsem ještě ani neměl příležitost spatřit, abych mu mohl předvést své chabé znalosti řečtiny. Můj přítel písař mi vysvětlil: „Guarino má svou školu a Aurispa je příliš líný a kromě toho musí oba dbát na svou pověst, takže neměli moc chuti pustit se do disputací o záludnostech jazyka s rodilými řeckými učenci. Svého Homéra určitě ovládají, ale doktor Secundinus se lépe vyzná v řecké teologické terminologii. Nemusíš se ho vůbec bát, protože jednou jsi byl zanesen do seznamu a plat ti běží.“ Pak mi radil dál: „Jsi vážný mladík, ale dokud jsi mladý, zbytečně svou vážnost nepřeháněj. Uděláš nejmoudřeji, když si zvolíš zlatou střední cestu tak jako já. Nejsem žádný zvláštní hříšník, ale také si nenamlouvám, že bych byl zcela bez hříchu. Nad tvou znalostí řečtiny bych mávl rukou. Kupředu ti nepomůže, pokud by ti mohlo něco pomoct, je to tvůj příjemný zevnějšek a zdvořilé chování. Vypadáš dobře, a nejvíc ze všeho by se ti vyplatilo číst francouzské romány a pěstovat dvorské styky. Díky svému učiteli doktoru Kusánské-mu by ses také mohl vetřít na univerzitu a do přízně učených humanistů. K tomu není zapotřebí nic než výraz moudré soustředěnosti a pevný zadek, abys vydržel sedět a poslouchat. Jen v případě, že usiluješ o církevní úřad, by ti tvá funkce písaře během koncilu mohla být k užitku. Ať však usiluješ o cokoliv, musíš se včas a jasně rozhodnout. Jinak budeš jen zbytečně utrácet čas a k ničemu to nepovede.“ „Vaše rada je dobrá, ale pro mě se nehodí,“ řekl jsem a zamyslel jsem se, abych si uspořádal rozházené myšlenky. „Netoužím po takovém vnějším úspěchu, jak vy ho chápete. Opravdu ani sám nevím, co chci, ale Bůh mi buď milostiv, mistře Matouši, vím, že když nic jiného, chci se vyznat sám v sobě a v Bohu.“ „Ubohý chlapče,“ řekl mi. „Myslíš si, že jsi moudřejší než církev. Mě stačí, že církev ví o Bohu všechno, co přesahuje můj nicotný rozum, a jestliže mě začne trápit vnitřní já, pořádně se opiju a pak zase musím vystřízlivět, a to je v tomto věku pořádně těžká věc, natož abych se ještě trápil s duchovnem.“ „Jsem určitě směšný, drahý mistře,“ řekl jsem, „ale když jsem před chvilkou v chrámu viděl, jak císařovi úředníci měří metrem výšku jeho křesla, ztratil jsem rázem veškerou naději. Ne, církev nemůže vědět všechno, neboť na tento koncil byli pozváni nejučenější mužové církve Západu a Východu, aby smířili rozpory svých učení, a každá strana si myslí, že má pravdu. Jímá mě hrůza, když si představím, že i oni snad začnou měřidly ducha poměřovat to, co nelze změřit metrem. Ano, ano, nedůvěřivě budou běhat jeden za druhým a pošilhávat navzájem po svých měřidlech a pokřikovat: tvůj metr měří špatně, nebo: ty svůj metr schválně natahuješ. Rozměry svatého trojjediného Boha však nelze změřit metrem jako císařovo křeslo.“ Starý písař se pokřižoval a řekl: „Mladý muži, jen nezačni příliš hloubat o jednotě tří božských osob, neboť ty myšlenky přivedly k bláznovství vzdělanější muže než jsi ty. Co o tom můžeme vědět z bible, z rozhodnutí koncilů a vysvětlení církevních otců, to se při právě počínajících jednáních vyjasní lépe a přesněji než kdykoliv dřív. Spokoj se s tím a poslouchej, co je hotové, tak jak to vysvětlují muži moudřejší než ty, a nezatěžuj si hlavu s věcí, již obyčejný člověk nemůže pochopit. Ty musíš jen věřit, stejně jako já, aby byla spasena tvá duše.“ Nechtě jsem vzplanul: „Mně víra nestačí. Chci také chápat to, v co věřím, do té míry, v jaké je toho člověk schopen.“ „Nerozčiluj se,“ uklidňoval mě. „Když se člověk přestane ovládat, ukazuje tím, že v hloubi duše sám nevěří v pravdu své věci. Ty tedy nevěříš. To je bolestný bod v tobě a to tě trápí. Proč se však, drahý chlapče, neskloníš před pořádkem světa, který nedokážeš změnit? Opravdová víra je v naší době avis rarrissima, ten nejvzácnější pták. Kdybys jen tušil, jak mnozí i velmi vysoce postavení mužové církve už dávno ztratili víru, pokud ji vůbec kdy měli! Měl by ses stejně jako ostatní smrtelníci spokojit s ústním vyznáním a s vnějšími nástroji milosti. Samozřejmě, když člověk ztratí víru, je z toho napřed smutný, ale věř tomu, že to brzy přejde, rozumný muž pocítí jisté osvobození a ulehčení.“ Ponořil se do svých myšlenek, zíral do džbánku s vínem a pak smutně pokračoval: „Řekl bych, že víra je pro myslícího člověka něco takového jako pro mladou dívku panenství. Když je ztratí, také se cítí nějak neurčitě smutná, ale překvapivě brzy zjistí, že z této ztráty pro ni plynou mnohé radosti a zábavy. Nakonec je samozřejmě všechno marnost a nic než marnost, ale moudrý si v tomto světě marnosti může najít radost a zábavu, dokud nenadejde jeho chvíle a on se znovu obrátí v prach země.“ Zíral jsem na něj a nemohl jsem věřit svým uším. „Mistře Matouši,“ zeptal jsem se, „copak ani vy nevěříte?“ „Nejsem už mladý,“ řekl tiše, ale náhle i on vzplanul, udeřil džbánem o stůl a vykřikl: „Proboha, chlapče, více než třicet let pracuji v papežově kanceláři. Kdybych ještě po tom mohl věřit, byl bych víc než člověk, byl bych světec! Nebo“ - na chvilku zmlkl, aby znovu získal ztracené sebeovládání -“možná mé vzplanutí právě dokazuje, že ve mně přece jen ještě je stopa něčeho, co jsem ztratil. Snad bych k tobě takto nemluvil, kdyby se ve mně něco neozývalo. Proto bys mi udělal velkou službu, drahý mladíku, kdybys mi objednal ještě odměrku vina, abych ten hlas utišil. Bolestně mi připomíná ty tři lopaty hlíny, které jednou dopadnou na víko mé rakve.“ Objednal jsem mu další víno. Nevěřícně jsem zíral do jeho tváře a snažil jsem se za napuchlým nosem a krátkozrakýma očima najít toho mladíka, který kdysi věřil, ale pak víru ztratil. Snad v něm někde skutečně ještě doutnala jiskřička mladického zápalu, neboť můj pohled opětoval s vřelou vážností, aniž by obrátil list a změnil náš hovor zase v žertovné tlachání. „Nejsem tedy sám se svými pochybnostmi,“ řekl jsem.

„Vůbec ne,“ vlídně odpověděl. „Je nás mnoho.“ Přinesli víno a on se zhluboka napil. „Z tisíce lidí dokáže snad sto myslet tak, že si zasluhují jméno člověk. Z těch sta snad jeden opravdu věří a deset se celý život trápí pochybnostmi, a i to je známka víry, i když se to tak ještě nechápe. Pár slabochů se může zaplést s čarodějnictvím nebo temnými vědami, aby tak oklamali sami sebe. Ale ostatní, ti si zvolí obyčejný lidský úděl a mlčí. Církev se pro ně stane zvykem, který dodržují jen pro pořádek, a pokud o něčem přemýšlejí, pak snad o tom, že nic neztratí, když zůstanou v církvi, naopak, kdyby se ukázalo, že to nejméně pravděpodobné je pravda a že lidská duše je skutečně nesmrtelná, mohou získat život věčný. Nic nesázejí a mohou mnoho vyhrát, ale myslím, že nejspíš vyhrají jen prázdnotu.“ „Jak jsme se k tomu dostali?“ zeptal jsem se a polekaně jsem se rozhlédl kolem. „Jak se odvažujeme o takových věcech mluvit?“ Přikývl a řekl: „Přesně tak. O takových věcech se nemluví. Rozhlédni se však kolem sebe. Všude stejná prázdnota. Křesťané jsou unaveni a ztratili víru. Proto se pobíjejí ve válkách a vyčerpávají v disputacích, které nevedou už k ničemu, protože chybí víra. Narodil ses do podivné doby, chlapče. Už ani v budoucnu nemůžeme v nic doufat. Máme jen minulost, a ta v nás odplývá do prázdna.“ „Do takového prázdna,“ pokračoval s hořkou škodolibostí, „že kníže a jeho dvůr nacházejí nejlepší zábavu v románech, v příbězích o podivuhodných dobrodružstvích krále Artuše a jeho rytířů, spletených šikovnými spisovateli.“ Jeho slova mě bolestně zasáhla, neboť co jiného je koneckonců Vergilius a Homér, Cicero a Aristoteles než vášnivý útěk člověka naší doby do minulosti, protože současnost už nerodí plodné myšlenky a člověk se musí dívat dozadu, když už nemůže doufat v nic v budoucnosti. A ještě strašnější myšlenka mě zasáhla do srdce. Snad i to, jak se církevní učenci, Řekové i Latinové, spoléhali jako na dogmata na vysvětlení starých církevních otců, snad i to je stejný útěk do minulosti, protože v myšlenkovou schopnost současnosti už nikdo nevěří. „To jste ke mně vedl smutné kázání, mistře,“ řekl jsem a pokusil jsem se o úsměv. „Brzy mě přesvědčíte, že všechno naše myšlení je jen prázdná skořápka, z níž červ času vyžral živé jádro.“ Přikývl, a dojat po víně, dal se náhle do pláče a volal: „Tak to dopadne s člověkem, když ztratí víru, ale uleví se mu, když o tom může s někým promluvit. Ano, ano, říkají člověk, ti moudří humanisté, věří, že v gramatice a v řeckých slovech znovu nacházejí člověka a přesvědčují ho, že má právo žít svůj život plně. Nežijeme jen pro nebesa, říkají. V kráse a bezchybné účelnosti přírody prý vidí Boha a přesvědčují nás, že člověk má naplnit své poslání a radovat se všemi způsoby ze života. Tak jako Lorenzo Valla, tak jako Guarino, i mnozí jiní zavrhují ideály mnichů a stolků a přesvědčují nás, že cílem není odmítnutí života, ale jeho přijetí.“ Slzy mu kanuly z očí, když se ke mně naklonil, napuchlý jako mrtvola, vydechoval odporný vinný puch a hořekoval: „Svěřím ti tajemství, synu, dokud si ještě můžeš vybrat. Příroda je příšera. Příroda je lačná žroutka. Já jsem poslechl a neprotivil jsem se jí. A co jsem? Lidský šunt, v úřadě zkušený a protřelý, jemuž už není nic svaté, a žiji, sžírán vášněmi, jako mrtvola prolezlá červy, a tak to bude až do smrti.“ Chtěl jsem něco říct, on však odmítavě pozvedl ruku:

„Vím, vím, že jsem slabý a neschopný. Mnohý jiný se také poddá přírodě a vytvoří kolem sebe krásu, vytesá sochy, postaví zázračné budovy, spočítá hvězdné dráhy - ale nikdo, kdo řídí své srdce podle přírody, nedojde klidu. V nemilosrdné důslednosti přírody větší vždycky zabíjí menšího, silnější vraždí slabšího. Proto člověk, který vyznává jen přírodu, je v hloubi duše vrah. Slabý zavraždí sebe, silný převtělí svou vůli v činy a vraždí jiné. Běh dějin neurčují básníci a filozofové, ale vrazi, vládci, kteří nutí ostatní, aby se zabíjeli a zpití vítězstvím znásilňují historii, aby svědčila o jejich úspěchu.

Historie je nepodplatitelný soudce, uznává jen úspěch. Aťsi mají na praporech Krista a kříž, ztratili víru a vybrali si přírodu, a tedy pro ně nemůže být milosti a vzkříšení, byť by se ve strachu před třemi hrstmi hlíny znovu a znovu vrhali ke kříži a líbali Kristovy rány.“ Mluvil už zmateně, ale já jsem chápal, co chce říct, a hluboce jsem ho litoval v jeho zoufalství. Pomohl jsem mu vstát a pak jsem ho dovedl do jeho bytu a uložil jsem ho do postele. On však v opilosti najednou zkřížil své písařské ruce, zkroucené revmatismem a pokaňkané inkoustem, rozplakal se a zoufale zvolal: „Ježíši Kriste, synu boží, kterýs zemřel pro mé hříchy, smiluj se nade mnou, i když nevěřím.“ Tohle jeho chování na mě zapůsobilo odporným a svato-krádežným dojmem, takže jsem od něj tiše odešel. Když jsme se příště setkali, nedůvěřivě po mně pokukoval a řekl, že při našem posledním setkání byl opilý a že si už vůbec nepamatuje, co všechno napovídal. Řekl jsem mu, že ani já si to skoro nepamatuju, a proč bych si taky zatěžoval hlavu opilecký-mi tlachy. To ho zjevně uklidnilo a přesvědčoval mě o svém přátelství, pak se mi ale začal vyhýbat, jako by se sám za sebe styděl a mě se bál. 9. dubna se ve ferrarské katedrále konaly zahajovací slavnosti unijního synodu. Patriarcha Josef byl nemocen, proto nemusel usednout na křeslo, nižší než papežovo, jeho jménem však bylo čteno prohlášení, v němž byli všichni hodnostáři západní církve, zvlášť ti, kdož se zdržovali v Basileji, žádáni, aby se zúčastnili koncilu, v opačném případě se jim hrozilo vyloučením z církve. Papež zase ve své bule oznámil křesťanskému světu příchod Řeků a poté Řekové a Latinové jednomyslně prohlásili ferrarský koncil za jediný a pravý koncil, který může jednat o unii. Ve stejnou dobu přišla zpráva, že většina koncilu, která zůstala v Basileji, zahájila proces proti doktoru Kusánskému a dvěma ostatním členům poselstva. Pohledávky doktora Ku-sánského byly zmrazený a věci a knihy, které zanechal v bytě, zničeny a rozkradeny. Otcové koncilu také zlobnými insinu-acemi hrozili všem, kdo přijeli do Ferrary, obviňovali byzantského císaře ze zrady a připravovali proces proti papeži, aby ho svrhli z úřadu a zvolili nového papeže. Zatímco ve Ferraře zářilo slunce a jaro propukalo do nejkrásnějšího rozkvětu, nahoře v Alpách se sbíral černý bouřkový mrak s hromy a blesky. Řekové ve Ferraře světili Velikonoce velkolepými obřady a slavnostmi a sám císař s průvodem slavil se svíčkou v ruce v šeru velikonočního jitra Kristovo vzkříšení. Cudný jásot jejich bohoslužeb sledovalo mnoho ferrarských dvořanů a západních hodnostářů. Řekové se radostně líbali a zvěstovali si: „Kristus byl vzkříšen“. Jejich radost nakazila i davy a ferrar-ští obyvatelé se napůl posměšně začali zdravit stejně. Velkolepost řeckých mešních nádob a roucha ztěžklá perlami a drahokamy učinily na přítomné hluboký dojem. Myslící lidé však srovnávali oslavu Velikonoc v obou našich církvích a soudili, že i když naše církev klade správně hlavní důraz na Kristovo utrpení a smrt, má své opodstatnění i řecké pojetí, které oslavuje především Krista vzkříšeného. Také ze dvora markýze Niccola přišlo na řeckou velikonoční bohoslužbu tajně mnoho lidí, kteří se svými šaty snadno odlišovali od ostatního davu. Usmívali se, zvědavě si šeptali a drželi v rukou svíce, které jim dali bradatí mniši v černých kutnách. Jako by hřešili už tím, že se účastní obřadu schizmatiků. Nesčetné svíce plápolaly, sbor zvučně pěl jásavé řecké hymny a chrámem se linula zvláštní vůně kadidla. Přemýšlel jsem nad mystériem vzkříšení a vtom můj pohled padl na mladou ženu ve skupině dvořanů. Výrazná, živá krása jejího obličeje a zvědavě jasný lesk v očích vzbudily mou pozornost, a musel jsem se na ni dívat znovu a znovu. Její světská, radostí zjasnělá krása mi v mysli splývala s nebeskou zbožností bohoslužeb. Když jsme pak odcházeli z chrámu do opojné jarní krásy velikonočního jitra, šel jsem spolu s ostatními, aniž bych vlastně přemýšlel proč. Když se Řekové líbali, ostatní se zvědavě zastavovali a dívali se na císaře Jana a jeho průvod a pak se po nich začali s veselým smíchem opičit a také se líbat. Ta nejkrásnější, nejpřitažlivější mladá dívka odhodila šátek a pod perlovou čapkou jí na ramena splývaly světlé kadeře. Zvučně se smála, když uhýbala tápavým rukám svých společníků, a vrhla se před nimi na útěk zrovna do mé náruče, neboť jsem se tam zastavil a pozoroval jejich hru. Nevím, co se to se mnou stalo, neboť opojen nezměrnou radostí jsem ji rychle políbil na obě tváře. Strnula. Já jsem ji stále držel za obě ruce a slavnostně jsem jí řekl řecky: „Kristus byl vzkříšen.“ Oba mladíci z její společnosti zlobně vykřikli a vrhli se ke mně, přičemž se stále dívali dívce do očí. Ona zrudla a v první chvíli byla určitě pobouřena, pak se však na mě po očku podívala, pousmála se, naklonila se ke mně, políbila mě měkkými rty na obě tváře a řekla s chybami, napodobujíc Řeky: „Opravdu, Kristus byl vzkříšen.“ V té chvíli mi ji její společníci vytrhli z náručí a jeden z nich se přede mě postavil a sáhl po dýce, aby ji chránil. Dívka ho však zadržela a se smíchem řekla: „Ne, ne, on je přece Řek.“ Všichni se zastavili a zírali na mě a právě v té chvíli šel kolem arcibiskup Bessarion, doprovázený dvěma mnichy. Připojil jsem se k nim přirozeně, jako bych opravdu patřil k Řekům, a ještě jsem se s úsměvem ohlédl a pokývl jsem hlavou. I dívka se usmála a zamávala mi na pozdrav. Pak se začali o něčem vášnivě přít. Kdyby mě skutečně nebyli považovali za Řeka a kdyby se navíc nebáli, že vzbudí přílišnou pozornost, neboť možná přišli z hradu do města tajně a bez povolení, mohlo to se mnou špatně dopadnout. Myslel jsem si, že tu dívku už nikdy neuvidím, neboť její oděv a doprovod napovídaly, že patří k dvorské šlechtě, a od té mě, obyčejného latinského písaře, dělila nepřekonatelná propast. Ta myšlenka ve mně vzbudila nevysvětlitelný smutek. Stále jsem na tvářích cítil měkký dotek jejích rtů a před očima jsem stále měl její vesele zvědavý a odvážný pohled. S hlavou stále otočenou dozadu jsem ji hledal očima a ze svých myšlenek jsem se probral, teprve když na mě promluvil arcibiskup Bessarion. Zřejmě si celé scény povšiml, neboť se ke mně teď obrátil svým velkým rozesmátým obličejem: „Teď chápu, proč jsi zapomněl na Sudu a Homéra. Mládí a bláznovství, říkáte vy Latinové, ale dnes bych si i já přál být mladý a nemít na hlavě tuto těžkou mitru, neboť ta dívka je opravdu zosobněním jara.“ Nadšeně jsem mu políbil ruku a řekl jsem: „Naštěstí myslela, že jsem Řek. Jinak by to se mnou špatně dopadlo. Můžete mi to prominout?“ Zeptal se: „Nevíš, kdo to je?“

„Co pro mě znamená, kdo je,“ řekl jsem. „Stejně ji už nikdy neuvidím. V ní jsem líbal jenom jaro, mládí, opojení smyslů, slunce, květiny, celý boží svět.“

„Nedivím se, že tě opájí poezie,“ řekl. „Ve velikonočním jitru jsi na schodech chrámu líbal dceru ferrarského knížete Beatrici. Na takovou vzpomínku by mohl být hrdý každý muž.“ „Tu,“ zeptal jsem se udiveně a polekaně, „o níž se tvrdí, že je nejkrásnější žena z Ferrary? Je to ale pravda. Když jsem se na ni díval, i mě ovládla předtucha rajského jitra. Jak ji můžete znát, pane?“ „Diskutoval jsem na hradě s učeným Ugo Benzim,“ vysvětlil mi. „Sám markýz Niccolo dovolil, aby mi ukázali novodobé miniatury, které malíři namalovali do jeho knih. Můj plnovous a řecká kutna probudily v jeho dceři zvědavost. Na ostatní si nepamatuji, ale na Beatricin obličej nezapomene snadno ani muž církve.“ Byl natolik přátelský, že mě pozval do svého bytu na tradiční řecké velikonoční jídlo a přikázal jednomu sluhovi, aby mi půjčil řecký šat, neboť i on se bál, že kdybych se ještě toho dne setkal s oněmi mladými dvořany a oni by zjistili, že jsem Latin, mohl bych skončit s dýkou v hrudi, neboť jsem urazil dceru knížete, i když ona sama to za urážku nepovažovala. Na ulicích mě pak zastavovalo mnoho tmavookých fer-rarských děvčat, líbaly mě na obě tváře a zvěstovaly mi, že Kristus vstal z mrtvých. Mě však sliby jejich sálajících tváří a očí nelákaly. Proto jsem jim jen zdvořile odpovídal na pozdravy a nezačal jsem s nimi navazovat známosti. Považovaly mě za Řeka, ale jazykové potíže by určitě nikomu nevadily. Večer při západu slunce jsem šel k hradu a prohlížel jsem si jeho strmé hradby a věže. Vedle brány visela na konci břevna těsná železná klec. Čekala na dalšího obyvatele, ale stále v ní byly tělesné pozůstatky lupiče, který zemřel hladem a žízní. Krásná Beatrice mi byla stejně vzdálená a nedosažitelná jako nebe zemi. Snad právě proto jako bych na tvářích cítil dotek jejích měkkých rtů. Ve sladké tesknotě mládí jsem toužil raději po tom, co bylo nedostižné, neboť to, co bych mohl mít, pro mě nemělo žádnou cenu. Možná právě to je můj osud a mé prokletí, přemýšlel jsem. Láska, vědění a Bůh jsou pro mě stále nedosažitelné, neboť se odmítám spokojo-vat jen s tím, po čem touží ostatní. To nové poznání mě však nenaplnilo zoufalstvím, nýbrž naopak štěstím. Nevýslovný stesk po nedosažitelném se ve mně chvěl tak nádhernými barvámi, že to pro mě byl požitek, nádhernější a zářnější, než kdy mohl být jakýkoliv hrubý požitek smyslů. Pozornost, kterou vyvolala řecká velikonoční bohoslužba, ovšem pobouřila papeže Evžena a kardinály a v kuchyni papežova paláce se jízlivě vyprávělo, jak i ti nejrozumnější muži vzplanuli pro prapodivné cizí zvyky, nemluvě o ženách, které se zbláznily do všeho řeckého, oblékaly se po řecku a žádaly po svých mužích, aby si nechali narůst řecký plnovous. S Řeky přišli i kupci a jejich zboží - šperky, látky a ikony - šlo čile na odbyt. To všechno však bylo jen vzplanutí a móda a dalo se tušit, že to brzo přejde. V každém případě chtěl papež využít toho, že Řekové jsou dobře naladěni, a hned po Velikonocích navrhl zahájit jednání. Po mnoha obstrukcích si Řekové zvolili desetičlennou delegaci, která měla jednání vést, a stejnou delegaci určil papež. Když se však setkaly, vyšlo najevo, že císař své delegaci přísně zakázal, aby se pouštěla do diskusí o rozporech v učení obou církví. To samozřejmě Latiny ochromilo. Začalo se říkat, že rozhovory s Řeky jsou jen mlácením prázdné slámy. Plynuly dny a týdny, až konečně při třetím setkání delegací kardinál Cesarini shrnul hlavní rozdíly mezi oběma církvemi do čtyř bodů. Prvním a nejdůležitějším byla otázka o původu svatého Ducha a o slovu filioque, které bylo doplněno do latinského vyznání víry, druhým byla otázka chleba používaného při přijímání, neboť řecká církev používala kvašený a katolická nekvašený, třetím rozdílem bylo učení o očistci a čtvrtou otázkou postavení papeže jako hlavy církve. Markos Eugenikos rovnou vysvětlil, že o prvním bodě nemohou Řekové ani začít diskutovat, ale po velkém přesvědčování souhlasil nakonec císař s tím, že delegace mohou diskutovat o dvou posledních bodech. Já jsem měl konečně příležitost seznámit se se svým vysoce postaveným nadřízeným, doktorem Mikulášem Secundi-nem. Pocházel z Negro Ponte, byl to vysoký, hubený a ještě celkem mladý muž, v jehož úzkém obličeji a světle modrých očích se vždy zračil trpný a nekonečně smutný výraz. Působil dojmem roztržitého učence, ale já jsem velmi brzy zjistil, že jeho myšlenky jsou ostré a přesné. Jazykově to byl přímo génius, protože dokázal okamžitě a bez zádrhelů překládat přímo ze rtů mluvčího z řečtiny do latiny a z latiny do řečtiny. Vyslovil uznání mé znalosti latiny a pak mě nechal napsat podle diktátu řecký text. Když v něm opravil chyby, vybídl mě, abych jej přeložil do latiny. Nakonec mi řekl: „Žádný učený z nebe nespadl, ale řecky mluvíš lépe než mnozí z těch oslů a beranů, které mi k mému trápení najali. Jsi také první, kdo poctivě přiznává nedostatky ve svých vědomostech a kdo mě vyhledal proto, aby mě požádal o práci, a ne aby se zeptal, kdy je výplata. Jestliže vynaložíš trochu námahy, můžeš se brzy naučit vést protokol při jednání delegací. Není to těžké, neboť nejdůležitější projevy už budeme dostávat napsané a z řečí jednotlivých diskutujících se zaznamenávají jen hlavní body a ani ty nejsou tak moc důležité, neboť Rekové nemyslí vážně to, co říkají, a později stejně popřou, že by něco takového vyslovili, a vůbec budou upravovat zápisy tak, aby se jim líbily. Když budeš poslouchat, dělat si poznámky a překládat řecké projevy do latiny a latinské do řečtiny, bude to pro tebe ta nejlepší škola, jakou si můžeš přát, chceš-li se opravdu něco naučit, l svůj intelekt si můžeš cvičit tím, že budeš z projevů zapisovat jen to podstatné, neboť není cílem zapisovat slovo od slova všechno, co jim slina přinese na jazyk.“ „Skutečně tedy souhlasíte s tím, abych byl vaším pomocníkem?“ zeptal jsem se, neboť jsem nemohl uvěřit svým uším a nadšením jsem sotva popadal dech. „Přišel jsem za vámi, jen abych se přiznal, že na základě mylných předpokladů dostávám z kanceláře až příliš velký plat a chtěl jsem vás poprosit, zda byste mi přidělil třeba tu nejnicotnější práci, jen abych si nemusel připadat jako neužitečný příživník.“ Usmál se: „Myslím, že v tomto domě jsou mnohem méně užiteční příživníci než ty, nemluvě o Řecích. Podle jejich chování bys řekl, že se tu rozhodli zůstat na věčné časy a nechat se živit křesťany.“ Osmělil jsem se ho zeptat, co podle jeho názoru Řekové sledují svými vytáčkami a průtahy. Řekl mi: „Sám jsi byl v Cařihradě a znáš je lépe než já. Co o tom soudíš ty?“ Řekl jsem: „Někteří tvrdí, že císař čeká, až do Ferrary přijedou západní panovníci a otcové, kteří zůstali v Basileji. Ani on ani jeho rádci však nemohou být tak hloupí, aby si mysleli, že opravdu přijdou. Unie nebude, nebudou-li vyřešeny rozpory mezi církvemi. A to se nestane bez jednání.“

„Myslíš, že si Řekové v hloubi duše přejí unii?“ zeptal se tiše. V tváři měl výraz bezedného smutku, ale oči se mu lišácky usmívaly a v tom okamžiku vypadal jako blázen. „Někteří si ji přejí, jiní ne,“ řekl jsem. „Patriarcha je starý nemocný muž a poslouchá svého císaře. Bessarion si určitě přeje unii. Markos Eugenikos zase nenávidí vše latinské. Vskutku, císař jako by se bál svých biskupů, toho, že rozpory mezi nimi se při jednání nesnesitelně vyostří. Unie a následná křížová výprava je ovšem jeho jedinou nadějí, jak uchránit Cařihrad před vládou Turků. Žijí tam jako v obleženém městě. Snad si ale císař nenamlouvá, že dosáhne dohody jen tak, mávnutím kouzelného proutku, aniž by se vůbec jednalo o rozporech obou učení? Taková dohoda by ani neměla žádný význam, pokud by Řekové nadále zůstali v hloubi duše schizmatiky.“ „Právě o to se však zjevně snaží,“ řekl doktor Secundinus s hořkým úšklebkem. „Proto vše, o čem se bude mluvit, jsou jen prázdné výmluvy a není vůbec důležité, co budeme zaznamenávat nebo překládat. Měj na paměti, že císař v této věci zdaleka neprohrává tak, jak by si mohl někdo myslet. Čas pracuje pro něj. Každý den stojí papeže obrovské peníze a požadavky Řeků nemají konce. Papež se přece zavázal, že bude platit jejich živobytí a vyplácet jim i hotové peníze, takže tím, že všechno protahují, nic neztrácejí. Dosažení dohody v co nejkratším čase je ovšem otázkou papežovy autority. Jen zrození unie může křesťanstvu dokázat oprávněnost fer-rarského koncilu. Takže, můj mladý tajemníku Jane, budeš mít dost času na to, abys zvládl svůj úkol a aby ses pocvičil v řečtině posloucháním neužitečných tlachů.“ Skutečně mě s mnoha zkušenými tajemníky a překladateli vzal na příští schůzku delegací a já jsem mohl s potěšením naslouchat, jak kardinál Cesarini otevřeně a jasně vysvětluje, co ví katolická církev o očistci. Markos Eugenikos mu odpověděl a proti němu pak argumentoval kardinál Jan Turrecre-mata. Poté Řekové schůzi ukončili a požádali o odklad, aby mohli ve schválených textech svých církevních otců nalézt body, pojednávající o očistci, a předložit pak písemnou odpověď i s přílohami. Jen Bessarion naznačil, že i řecká církev uznává místo, kde se duše po smrti očišťují, odmítl však očistný oheň a uvedl, že místo něj je trestem tma nebo bouře.

Oheň podle něj může být jen oheň pekelný. Markos Eugeni-kos mu odpověděl stejně rozzlobeně jako kardinálu Turrecre-matovi, takže nám bylo víc než jasné, že ani sami Řekové nejsou zajedno v tom, co jejich církev učí. Když jsem se pozdě večer vrátil do našeho bytu, doktor Kusánský ještě bděl, čekal na mě a nadšeně mě pozdravil: „Můj synu, můj synu, vůbec mě nemají za černou ovci, nýbrž mi papež určil významný úkol. Začni balit věci, již zítra odjíždíme do Německa.“ Už delší dobu se trápil a trávil čas tím, že zapisoval svoji filozofii o splynutí protikladů, neboť ho v hloubi duše rmoutilo, že nebyl přes svou učenost vybrán za člena delegace, která diskutovala s Řeky. To jsem mu již předem prorokoval a samozřejmě jsem měl radost, že se mu dostalo zadostiučinění. Jeho nadšení se mě však vůbec nedotklo. Naopak, když jsem si představil, že mám náhle odjet z Ferrary a vzdát se svého nového úřadu, do nějž jsem právě vstupoval, vzdát se přátel a příznivců, které jsem už začínal ve městě mít, ze-smutněl jsem a zklamání mi svíralo hrdlo, ano, musel jsem si přiznat, že jsem se také nechtěl vzdát možnosti ještě jednou spatřit krásnou Beatrici. Proto jsem se nedůvěřivě zeptal: .Jakým úkolem jste byl pověřen?“

Vyprávěl mi, že v Německu vznikla nerozhodná strana, která se nechtěla přiklonit ani k jednomu koncilu, basilejskému ani ferrarskému. Jeho úkolem bylo získat tyto nerozhodné na papežovu stranu a zároveň přesvědčit knížata, aby se distancovala od procesu proti papeži, který začínal v Basileji. Možná bude muset vstoupit i do jámy lvové a cestovat do Basileje. Nebude však sám, neboť papež k tomuto úkolu vybral ty nejbřitčí a nejschopnější muže. Doktor Kusánský jmenoval kardinála Albergatiho, doktora Parentucelliho, Španěly Juana Carvajala a nejslavnějšího to-mistu naší doby Juana Torquemadu, jako by tato jména zvyšovala jeho důstojnost a uspokojovala sebevědomí učence, neboť ukazovala, že papež považuje jeho, syna rybáře z Cues, za jim rovného. „To je úkol hodný Herkula,“ řekl jsem beze stopy nadšení. „Je to můj životní úkol,“ zvolal doktor Kusánský. „Jestliže si mě má svět pamatovat, ať si mě pamatuje jako mírotvůrce a usmiřovatele rozporů. To musí být záměr boží. Jako by mě má povaha a výchova, veškerá má zkušenost a můj objev připravovaly jen pro tento úkol ve jménu mé vlasti a jednoty svaté církve. Ach, Jane, uvidíme znovu bujné zelenkavé vody Rýna a Neckaru a budeme dýchat svěží horský vzduch a Fer-raru necháme ve spalujícím žáru italského léta.“ Mnoho nescházelo, aby i ve mně probudil touhu po cestách, když mnoha krásnými slovy líčil německé země, jako by byl už dávno sžírán steskem po domově. Příliš jsem však přišel na chuť vytříbeným italským mravům a učené společnosti, než aby mě mohla nadchnout cesta do zemí, kde vládnou hrubé způsoby, kde je víno kyselé a ženy velké a těžkopádné jako krávy a kde šlechtici neumějí psát a učenci neumějí pořádně latinsky. „Ne, doktore Mikuláši,“ řekl jsem. „Jakkoliv jste ke mně byl vždy dobrý a jakkoliv jsem vám oddán, nemohu vás už následovat. Zapomněl jste, že mám funkci a plat z papežovy kanceláře. V Německu bych jako váš žák neměl ze znalosti řečtiny žádný užitek.“ Překvapeně řekl: „Jane, nauka a vědění jsou všude.“ Špatně však má slova pochopil, vesele se zasmál a pokračoval: „I já ti už můžu vyplácet plat, neboť papež mi ve své dobrotě nahradil vše, oč jsem přišel v Basileji, a na cestu mě vybaví takovými penězi, v jaké bych se nikdy neodvážil doufat. Což nechápeš, Jane, že ti nabízím budoucnost, neboť na konci mé cesty, pakliže uspěju, září biskupská mitra a snad i kar-dinálský plášť? Nevydávám se samozřejmě na cestu pro svou ctižádost, ale pro dobro církve, ovšem papež mi dal najevo, že mé služby budou odměněny.“ Položil mi něžně ruku na ramena: „Určitě jsem tě zanedbával a měl jsem ti za tvé služby vyplácet plat, ale vždycky jsi přece ode mě dostával vše, co potřebuješ, i když jsem možná nemyslel dost na to, že jsi mladý muž a laik a potřebuješ také peníze. Měl sis vždycky říct, co potřebuješ. Sám nejlépe víš, jak jsem roztržitý a jak málo pro mě znamená světská marnost, když jsem pohroužen v myšlenkách.“ Otcovská něha jeho kulatého obličeje a radost zářící z krátkozrakých očí mě uvedly do rozpaků. „Vůbec vás neodmítám kvůli penězům, drahý doktore,“ zajíkl jsem se. „Něco takového si nesmíte nikdy myslet. To já budu vždycky vaším dlužníkem za vaši dobrotu a za to, co jste mě naučil. Mám však své důvody, proč chci raději zůstat tady, ale neptejte se mě na ně, neboť se v nich sám dost nevyznám. Jen mi něco říká, že můj osud bude lepší tady než někde za horami.“ Zvážněl, sklonil se ke mně a pohlížel mi do očí. Když jsem zblízka viděl jeho holou hlavu a hluboké vrásky na tvářích a na čele, ovládlo mě hluboké dojetí. Slzy mi stouply do očí, neboť když jsem si představil jeho těžký úkol v Německu, měl jsem pocit, jako bych bezbrannou ovečku posílal samotnou do vlčích chřtánů. Jeho hlava vypadala na úzkém krku příliš těžká, huňatými štětečky obočí připomínal sovu, ustarané zelenkavé oči a věčný neklid ho v mých očích oddělovaly od všech ostatních lidí. Zamiloval jsem si i jeho ruce, plaché a při řeči neustále po něčem sahající ruce učence. Mnoho věcí mě na něm dráždilo, zažil jsem kvůli němu mnohá trápení a ve své mladické žízni po absolutnu jsem ne vždycky uměl dostatečně ocenit jeho nekonečně trpělivou touhu po míru a snahu o věčné usmiřování. Teprve ve chvíli rozloučení jsem pocítil, co pro mě znamenal. Už jako chlapec jsem se naučil obrnit proti přátelství a laskavosti, abych se vyhnul bolestným vzpomínkám na utrpení a ponížení. Teď se však ve mně všechny zábrany prolomily, vrhl jsem se před tím malým mužem na kolena, líbal jsem mu ruce a prosil: „Ach, doktore Mikuláši, dávejte na sebe pozor, aby se vám nestalo nic zlého. Vy však nedáte nic na varování, považuje-te-li nějakou věc za správnou, tak jako jste nevěřil svému otci, když vás udeřil veslem do hlavy a hodil vaši knihu do vody.“ On řekl: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi. Sokrates také rozpoznal ve svém démonu hlas boží, i když byl pohan. Jsou-li v omezeném světě naše pravdy relativní, hlas ducha mi říká, co je správně a co je špatně. Jako Sokrata i mě to často zastavuje uprostřed slova, ale raději tak, než abych kvůli krásným slovům říkal něco, co považuji za špatné. To jsem ti chtěl odkázat jako dědictví, můj drahý pochybovači Jane. Dělá mi však starost, jsi-li už dost zralý na to, abys zůstal sám. Jinak samozřejmě udělej, co považuješ za nejlepší. To ti nevyčítám.“ Pobavila mě jeho laskavá představa, že po jeho odjezdu zůstanu sám, neboť ve svém nitru jsem byl sám, i když jsem s ním cestoval, a jeho společnost a jeho učení podle mého názoru nijak neovlivnily mé činy. „Člověk je vždycky sám,“ řekl jsem jemně, abych ho neurazil. „Ne, člověk není nikdy sám,“ důrazně mi oponoval. „Ve světle poznání může pocítit věčnou přítomnost boží a vnímat sám sebe jako omezenou část Boha. Dospěješ-li k tomuto poznání, nebudeš nikdy sám, stejně jako já nejsem nikdy sám. Tato intuice je vyšší než rozum a intelekt ve svých obvyklých hranicích. Touto cestou může i myslící člověk dojít k víře.“ „Jste šťastný člověk, nejdražší doktore,“ řekl jsem s hořkostí v srdci. „Ve vztahu k Bohu je jediné skutečné štěstí člověka,“ řekl. „Ať mi stvořitel odpustí, jak hrozný boj jsem musel podstoupit, abych dosáhl blaženého štěstí poznání a jistoty. Snad žádám příliš, když chci, aby se ti v rozpuku mládí otevřely oči ducha a aby prozřely. Víc věříš svým tělesným očím, ač není bludnějšího rádce, než jsou lidské smysly.“ Trochu se usmál uprostřed smutné myšlenky na rozloučení a řekl: „Mohu ti to dokázat jednoduchou zkouškou. Zkřiž prostředník a ukazovák a sáhni si konečky prstů na nos. Zavři oči a pověz mi, kolik máš podle svých smyslů nosů!“ Udělal jsem, co mi přikázal, a konečky prstů dokázaly neomylně a s naprostou jistotou, že mám nosy dva. „Tohle je jenom dětská hříčka,“ řekl. „Zkoumání matematiky a hvězd a objevy mého přítele Toscanelliho mě však přesvědčily, že Země je kulatá, i když naše oči vidí něco jiného. Ba co víc, Země rovněž nemůže být středem všehomíra, neboť nekonečno nemůže mít žádný střed a každý bod v nekonečnu může být středem. Proto musíme předpokládat, že Země se pohybuje ve vesmíru stejně jako Slunce a hvězdy. I tento objev ti sděluji jako jisté poznání, v jehož světle snad dokážeš pochopit, že Bůh je nekonečnější a větší, než člověk kdy dokáže slovy změřit. Proto nemůžeme omezenými lidskými slovy říct, co Bůh je, nanejvýš jen, co není.“ „Ach, doktore Mikuláši,“ řekl jsem. „Vím jen, že jsem se narodil do tohoto světa a tohoto života, a proto se musím realizovat v jeho hranicích. Možná jsem slepý, možná jsem mladý a hloupý, ale pro mě je vaše věda cestou do pekel. Jistota poznání neexistuje a dobro a zlo se navzájem nevylučují. Jenom tolik chápu z vaší vědy, neboť nemám schopnost vašeho mystického zjevení. A to, co jste teď řekl, mě ještě víc přesvědčuje o úplné bezúčelnosti všeho bytí a o nicotnosti lidského života ve srovnání s vesmírem.“ Vážně se na mě podíval a jeho laskavé tváře zpřísněly: „Zanechávám ti těžké dědictví, Jane, ale něco mi říká, že ho uneseš a že vyspěješ tak, abys ho pochopil a aby se ti otevřely oči. Jistě by pro tebe bylo lehčí žít bez tíhy poznání a podle pozemských měřítek bys snad byl i šťastnější, není to však opravdové štěstí.“ „Kdybych se aspoň bouřil,“ řekl jsem, „ale mé mládí je chladné a rozum střeží každý můj krok, takže nevěřím ničemu, o čem mě nepřesvědčí zkušenost. Mám také podezření, že váš objev vyplynul z vaší laskavé povahy, z touhy usmířit své rozpory a získat duševní klid. Má povaha je jiná než vaše a nečekejte, že bych dospěl tam kam vy. Říkám vám to předem, abyste ode mě příliš neočekával, neboť k vám chci být co nejupřímnější. Spíš si myslím, že jen váš laskavý příklad mě příliš svazuje, a možná v srdci toužím po rozchodu s vámi, abych se realizoval spíš ve zlu než v dobru. Mé vědění si už něčem' dobra víc než zla, neboť dobro a zlo jsou závislé na zvycích různých zemí a národů, a co bylo dříve považováno za zlo, je teď dovoleno a naopak, takže všechno je vskutku hrozivě relativní, dokonce do té míry, že když někdo zamýšlí pro druhého dobro, může mu způsobit neodčinitelné zlo.“ Laskavě mi řekl: „Ty nejsi takový. Jen ještě sám sebe dost neznáš.“ Pak už jsme nemluvili a já jsem mu začal balit věci. Nazítří jsme mu koupili novou cestovní truhlici a já jsem našel německého sluhu jednoho biskupa, který ho měl doprovázet a pečovat během cesty o jeho pohodlí. Byl znechucen Fer-rarou a vším italským a děkoval Bohu, že se může vrátit zpátky do vlasti. Řekl, že se mu stýská po pivu a po pořádných uzenkách místo ferrarského vína a žabích stehýnek, a já jsem mu poradil, jak má nejlépe pečovat o doktora Mikuláše, dbát na to, aby měl nohy v suchu a břicho v teple a dávat pozor, aby v zamyšlení nespadl z koně nebo aby si nepřivodil bolestná jezdecká zranění. Při loučení mi doktor Kusánský k mému naprostému ohromení dal svou krásnou koženou peněženku a v ní patnáct zlatých jako dík za všechny mé služby. Když jsem s hrůzou odmítal a přesvědčoval ho, že si to nemůže dovolit, řekl: „Mám až příliš mnoho peněz vzhledem ke svým skromným potřebám. Ty jsi mladý a potřebuješ šaty, papír a knihy a snad budeš chtít i obdarovat své přátele, neboť radost z obdarovávání je jistě ta největší radost, jakou ti peníze mohou přinést. Dopřej mi tedy tuto nepatrnou radost.“ Ještě mi řekl: „Jsem nepraktický člověk a zanedbávám svůj vzhled a stačí mi, jsem-li čistý a mám-li nepotrhány plášť. Chodit zanedbaný však někdy může být stejná marnivost jako příliš zdobné a nápadné oblékání. Nedokazuj tedy již svého filozofického ducha oblékáním. Je to jen mladická marnivost. Obstarej si ty nejlepší šaty, jaké se pro tvůj stav hodí, a neboj se holiče. Nezabývej se příliš penězi, raději je rozházej, bo-jíš-li se, že by pro tebe byly přílišnou zátěží, a ušetři si jen pár zlaťáků na horší časy. Utrácení způsobuje velké potěšení, jak jsem se přesvědčil, když jsem se vypravoval na cestu a nakupoval jsem zbytečné a přepychové věci. Je to radost z bohatství a ty si ji dopřej stejně jako já.“ Poslouchal jsem jeho rady a vyprovázel jsem ho kus cesty za město, kráčel jsem podle jeho koně a držel jsem se sedla. Konečně jsem zůstal stát na cestě vysušené letním žárem a hleděl jsem za ním, dokud koně nezmizeli za obzorem. V očích mě pálilo a srdce mě bolelo z té nezasloužené dobroty, již ke mně cítil. Vzrůstem byl malý, duchem však velký muž, a když jsem se s ním loučil, cítil jsem, že jsem něco s konečnou platností ztratil. Také jsem se cítil osamělejší, než bych si vůbec kdy dovedl představit. Sešel jsem z cesty a bez cíle jsem se potuloval mezi stromy, až jsem přišel k říčce, skryté v rákosí. Tam jsem se natáhl, vdechoval jsem vůni trávy a kalné vody, hleděl jsem do nekonečného modrého nebe a bylo mi, jako by mě země kolébala. Zanedlouho jsem ucítil odporný nasládlý puch, jaký jsem až příliš dobře znal z dětství. Polekaně jsem vstal a po chvíli hledání jsem na břehu našel hnijící mrtvolu muže, zakrytou jen několika cáry oděvu. Lišky ohryzaly tělo a brouci vyhledali jeho dutiny. Něco mě přimělo, abych na mrtvolu promluvil: „Ležíš si tady a nikdo se neptá, odkud jsi přišel a kams měl namířeno. Kde je teď tvůj duch, tvé myšlenky? Kdyby ses teď viděl, určitě bys nevěřil v zmrtvýchvstání těla v den posledního soudu.“ Přemýšlel jsem o lidské duši a o tom, že rána do hlavy, která prolomila lebku, změnila možná veselého a živého muže v roztřeseného chudáka bez rozumu. Také jsem myslel na ty, kdo jsou od narození mdlého rozumu a žádný záblesk ducha je neodlišuje od zvířat. I na starce jsem myslel, kteří s věkem ztrácejí paměť a žvatlají nesmysly jako děti. Kde v těchto tvorech je ta duše, která je zvána nesmrtelnou, v kterém místě v hlavě nebo v kterém záhybu žil ji lze najít? S mrtvolným puchem ve chřípí jsem znovu myslel na to, že smrt je jediná pravda, jako v to ráno svého probuzení. Nebyl jsem však už stejný jako tehdy. Dobře jsem věděl, že když ohlásím nález mrtvoly, bude to pro mě znamenat jen svízel a nepříjemnosti. Přesto jsem se vydal hledat lidi a po dlouhé chůzi jsem konečně našel dva sedláky. Kosili trávu a ženy ji za nimi shrabovaly do řádek. Bylo vedro a muži byli jen v košilích. Dlouho nechápali, co jim to povídám, a ani je to moc nezajímalo. Když jsem je konečně přiměl, aby se mnou šli do lesa, jeden z nich mrtvolu jen obrátil klackem a podíval se, jestli pod sebou neskrývá nic cenného, zpod zbytků těla se však vyrojilo jen hejno brouků. Sedláci prohlásili, že s mrtvolou nemají nic společného. Musel to prý být jen nějaký uprchlý zločinec nebo tulák. Rychle se pokřižovali a chtěli zase spěchat ke své práci. Já jsem však měl peníze a cosi mi velelo, abych tomu neznámému tělu, o něž nikdo nestál, zaopatřil hrob. Snad jen člověk je člověku bratrem, myslel jsem si, a nemohu-li svého bratra milovat, mohu se nad ním aspoň slitovat. Proto jsem dal sedlákům peníze a šel jsem s nimi do jejich chudé vesnice, sehnal jsem tam nějakou truhlu a najal jsem si loď, abych tělo vyzvedl, přestože všichni cítili k tomuto úkolu odpor, nedůvěřivě po mně pokukovali a nechápali, proč já, úplně cizí člověk, tolik toužím pochovat to tělo do posvěcené země. Také kněz nejprve příkře odmítl pohřbít neznámého nebožtíka, takže jsem mu musel dát celou zlatku, než se rozhodl splnit svou povinnost. I hrobníkovi jsem zaplatil a před pohřbem jsem dal zazvonit na umíráček. Moje bláznovství vzbudilo velkou zvědavost a nakonec, když jsme v podvečer spouštěli truhlu do hrobu, stál kolem celý dav. Snad lidé pochopili, že jsem opravdu pohřbil svého bratra, který padl do rukou darebáků, vyjadřovali mi soustrast a mnohé ženy plakaly. K dovršení té podivné kratochvíle jsem ještě ve vesnicke hospodě pohostil kněze a sedláky a objednal jsem jim celý džbán vína, aby uctili nebožtíkovu památku. Zatímco jim víno stoupalo do hlavy, díval jsem se ze dveří na namodralé smrákání a černé kmeny cypřišů a měl jsem skutečně pocit, jako bych pochoval svého jediného bratra. Kněz, i když vypil víno, byl pořád ve střehu, zíral na mě a začal zmateně vykládat, jak příroda vždycky nutí vraha vracet se na místo činu. Tvrdil, že žádný rozumný člověk by nemohl utratit tolik peněz, pokud by se ho ta věc nějak netýkala. Jen pokání může člověka přimět, aby něco takového udělal, řekl a žádal, abych mu udal své jméno a bydliště ve městě pro případ, že by se úřady chtěly touhle podivnou věcí ještě zabývat. Moc jsem jeho slov nedbal, protože i já jsem pil víno. Jako památku na nebožtíka jsem si nechal přezku jeho pásu, porostlou nazelenalou plísní. Když nad rovinu vyšel narudlý měsíc, bez rozloučení jsem z vesnice odešel a přespal jsem v kupce sena kousek za městem. Když se ráno otevřely brány, zamířil jsem rovnou na mši a odtamtud do kanceláře doktora Secundina překládat řecké projevy do latiny. Víc jsem na celou věc nemyslel. Jen nebožtíkovu přezku jsem vyčistil a viděl jsem na ní mnoho krásných ornamentů, které připomínaly maurskou práci. Žádná vzácnost to ale nebyla. Přesto jsem se rozhodl, že si ji uchovám na památku, a doufal jsem, že mi přinese štěstí, byť jsem v hloubi duše na amulety a ta-lismany nevěřil. Kvůli této přezce se mi však přihodilo něco tak neuvěřitelného a podivuhodného, že kdybych byl jen trochu pověrčivý, musel bych věřit na přízraky a čarodějnice.