Instant (Jiří Kulhánek)

Teď sedíme na skútru, déšť pleská a šumí (na našich integrálkách hlasitě klepe) – hustě a vytrvale, a všechno se ve studeným světle zářivky, linoucím se z otevřenejch vrat, leskne vodou. Když jsem si nasadil ty infrabrejle, tak se přede mnou objevilo hraniční křoví – skoro jako ve dne. Zamrazilo mě z něj – jako vždycky. Radši jsem si je ještě na chviličku sundal. V nepromokavým batůžku mám tu oranžovou nálož. Pepíno sedí za mnou a má v pouzdře ten opravdickej samopal. Pergilo je vedle nás; kolečka vozejčku jsou zabořený do bahna a dírou v obrovským deštníku mu na pleš kape voda.

"Hlavně," říká mi už asi potřetí, "hlavně nesmíš narazit do žádnýho z těch betonovejch podstavců, vjet do zákopu a, prosím tě, prosím tě!, nevlítni do Velký jímky před letištěm! Na zákopy najížděj kolmo a moc to nežeň a… a hodně štěstí," plácnul mě do umělohmotným chráničem pancé­řovanýho ramene.

Pepíno se zavrtěl: "Pergilo, prosím tě, proč jsi nám tyhle všechny věci nedal už dřív…?"

Mokře jiskřící pleš se k nám naklonila ještě blíž: "Správná otázka!" jak si sundával kapkama rozvlněný brejle, tak mě do očí bodlo světlo odražené od jejich skel. "Správná otázka, ale nebude to už dlouho trvat a budeš si moct odpovědět sám." Pergilo si nasadil osušený brejle zpátky na nos a plácl do ramene i zaraženýho Pepína.

"No tak, chlapci moji, jeďte, budu na vás čekat," řekl poslední opravdickej dospělej člověk, kterýho známe – náš drahej Pergilo.

Stáhnul jsem si infrbrejle na oči a zmáčknul startovací čudlík skútru (ten mi Pergilo, když mi vysvětloval, jak se skútr ovládá, ukázal snad stokrát). Mo­tor zlobně zaduněl a praskavě se rozběhl. Prej v něm někde něco hoří, nebo co. Pevně jsem stisknul řidítka.

Pásy zamlaskaly v blátě a čelo skútru se zabořilo do hraničního křoví. Skrčil jsem se za ochranný sklo a otočil plyn tak na půl. Motor zaječel. Větve praštěly a bušily do skútru, až se otřásal. Řidítka se škubala a brněla v rukou. Závěje mokrýho listí obalily, co se dalo – na chvíli jsem nic neviděl. Pak skřípání, praskání, bušení a šustění přestalo. Rychle jsem ubral a otřel si lístečky z obli­čeje a infrabrejlí – byly strašně studený a lepkavý – teda to listí. Motor tiše še­velil, před náma čněla masa náspu. Naklonil jsem se dopředu, abych stáhnul listy i ze skla; za límec mi přitom nateklo tak milión litrů deště. Dopad jsem nazpátek na mokrý sedadlo a mokrým prstem v mokrý rukavici jsem zmáčknul čudlík číslo dvě. Náš kanón, předtím sklopenej, aby se nepoškodil v křoví, ožil. Něco v urputném pleskání deště zabzučelo a hlaveň bleskurychle jako oko jedovatýho hada prošmejdila prostor před náma. Pepíno se zavrtěl, já se chopil řidítek, zhluboka se nadechl a dal tomu plnej květák – nebo knedlák? Motor zařval a z pod pásů na křoví za náma vyletěl proud rozemletý trávy. Prudké stoupání náspu nás málem zničilo, ale když se skútr už už vra­cel nazpátek, reflexívně jsem ubral. Skútr dopadl na Koleje s práskavým zara­chocením. Štěrk se rozlítl do stran. Zastavil jsem. Ačkoliv přes ty brejle bylo vidět jenom trochu dočervena, a jinak docela dobře, překvapilo mě, jak zná­mou krajinu Instantovy zóny změnily; byla ještě truchlivější a pochmurnější než ve dne. Ve vzduchu byla cejtit mokrá tráva, rez a ještě něco neznámýho, z čeho šel mráz. V dálce, nad Velkou jímkou, se tetelil slabej, mrtvolně bledej opar a po celý Zóně se občas pohybovaly znepokojivý světlý flíčky.

"Tak hurá do toho," řekl jsem spíš sobě než Pepínovi. Pod pásy zachřestil štěrk. Krátkej prudkej spád – Pepíno sklouznul dopředu a bolestivě mě narazil na řidítka. Helmy o sebe hlasitě třeskly. A už je tu Stoka – plnej knedlák. Voda se rozstříkla do dvou vysokánskejch gejzírů a vzápětí nás zalila skoro až poprsa. Motor naštvaně zaprskal (ve Stoce nesmíš za žádnou cenu ubrat!). Těžce jsme se vyhoupli na druhej břeh. Pepíno se mě držel jako suprklébr. Motor sy­čel a valila se z něj smradlavá horká pára. Zpomalil jsem a zvolna jel podél spo­jováku k prvnímu pevnostňáku. (Než pojedeš přes zákop, pořádně to roztoč!)

Do čela skútru pleskala promáčená tráva a pásy tiše mlaskaly.

Už jsme nějakou chvíli jeli a nejednou jsem mezitím koutkem oka postřehnul nějakej pohyb; teď se ale cosi jako rozmazanej světlej flek mihlo vzduchem. Pepíno zařval a vypadnul ze sedačky. Další čmouhanec a něco těžkýho mi se slizkým mlasknutím přistálo na zádech. To něco mi s odporný­mi zvuky trhaného gumipláště a hlasitým nenávistným pištěním začalo drásat neprůstřelnou vestu. Pustil jsem řídítka a spadnul taky. Skútr splašeně posko­čil dopředu a jak se řízení přešmrnclo na stranu, otočil se na zablokovaným pásu čelem k nám. Uviděl jsem, jak se země kolem přímo hýbe jako talíř vel­kými, bachratými flekanci světle červené barvy, ale teprve těžký mlaskání jejich dopadů mi je prozradily – žáby! Zdejší ozubené žáby, s kterými pro dnešní noc nikdo nepočítal. Hlavou mi bleskem prolétla vzpomínka na Pergilovo vy­právění o tom, jak Město kdysi bylo zamořené čímsi, čemu se říkalo potkani. Pak se jednou ze Zóny přihrnula záplava téměř oranžovejch skákajících příšer s obrovskejma tlamama plnejma ostrejch zubů. Žáby se za Koleje vrátily, tepr­ve když ve Městě nebylo co jíst; to už tam neexistoval ani jeden potkan a zmi­zelo i pár malejch, tehdy ještě dětí. Na ty žáby, vyšlý z vojenskejch skládek, ne­platily žádný postřiky, jedy a ani oheň či mráz. Prostě nic. Naštěstí tenkrát do­jely na přemnožení, obrovskou žravost a potřebu skládkový vody. V Zóně se pak požraly navzájem a nakonec jich zbylo tak málo, že jsme je na svejch vý­pravách jenom občas slyšeli pískat a mimo těch pár pulců je ani pořádně nevi­děli. Až teď. Noc a déšť jim zřejmě svědčí.

Pepíno řval a válel se čvachtající trávou jako blázen. Pokusil jsem se vstát, ale další žába mi narazila do helmy tak prudce, že jsem málem udělal kotrme­lec ve vzduchu. Pak jsem ležel, zběsile se válel a řval taky. Vypadalo to bledě. Najednou blesk a ohlušivý prásknutí, pak znova a znova, rychlejc' a rychlejc' až práskání přešlo v téměř nepřetržitý uširvoucí dunění, který trvalo sice jenom pár vteřin, ale stálo zato.

Proti našemu automatickýmu kanónu žáby, moc šancí neměly a Pergilo ho naštěstí naprogramoval tak, aby střílel jenom na věci, který jsou menší než my dva. Odtrhl jsem si ze zad poslední, zuřivě pískající příšeru a odhodil ji pryč. Jakmile jsem jí pustil, od skútru vyšlehl oheň a žába mi zmizla před očima ja­ko vypnutá vypínačem. Bylo mi jí trochu líto, protože to byla asi poslední žába vůbec.

Pomalu jsem se postavil. Nohy se mi třásly a ve vzduchu se válel ostře čpící kouř ze střelného prachu. Pepíno už byl u skútru. Opatrně jsem překračoval zbytky žab. Na bíle svítící hlavni kanónu syčely kapky vody a dělaly na ní tmavší a tmavší flekance. Bublání motoru se studeně mísilo se šuměním deště. Beze slova jsme nasedli. Otočil jsem skútr na místě a vyrazil jako šílenec. Pepí­no měl předtím pravdu: jet pomalu nikam nevede – pevnostní zákop bysme asi nepřeskočili a co víc, dřeváci by nás mohli sejmout ještě snadnějc než ty žá­by. Vír z bláta a rozemletý trávy z pod pásů dolítnul snad až do nebe. Vzduch se rozhučel na hranách mý přilby, a to tak hlasitě, že přehlušil i motor.

První pevnostňák: "uáááá!" Chvilka beztížnýho stavu a náraz, při kterým se mi přeskládaly všechny obratle, ale neubral jsem.

Pak se objevili první Instantovi pacholci, s kterými si ale hravě poradil náš kanón. Teď mi spíš než hadí oko připomínal hadí jazyk – vířil ze strany na stranu a plival krátký rozeklaný blesky. Proudy horkejch nábojnic se mi sypaly na kolena. Dřeváci a plasťouni se ve výbuších plamenů měnili na třísky a spe­čený úlomky růžový umělý hmoty. Přeskok spojováku skoro ani nedrncnul. Trochu jsem zpomalil a mírně zatočil doleva, abych najel kolmo na první šik­mák, který se před náma táhnul jako černá jizva. Znovu jsem přidal, co to šlo. Od pásů vylétla do boku závěj trávy. Šikmák byl sice taky úzkej, ale z nájezdo­vý strany měl poměrně dost vysokou předprseň, což jsem jaksi lehce opomněl.

Chvíli jsem si připadal jako v letadle. Nezatíženej motor divoce kvílel a sy­čící pásy rvaly černej vzduch. Přistání tentokrát nedopadlo moc dobře; Pepíno vypadnul ještě ve vzduchu, což o to, ale já jsem při dopadu narazil břichem a helmou do řidítek, až se mi před očima rozlítly záplavy barevnejch koleček a málem jsem omdlel. Skútr se ještě pěknej kus smýkal setrvačností, a pak jsme zase stáli. Mimo těch vířících koleček jsem neviděl vůbec nic. Opatrně jsem si ošahal obličej: Integrální oblouk helmy byl prolomený a infrabrejle měly beznadějně roztříštěnou optiku. Tma byla černá jako nikdy – byl v ní strach.

"Pepíno, Pepíno?! Kde seš?" Strachem se mi úplně sevřel krk. Najednou jsem si uvědomil, že mám promočený šaty a je mi zima. Něco zašustilo, až jsem povyskočil.

"Co, je? Kde máš brejle? A do háje…!" řekl Pepíno, když si všiml úprav mýho obličeje. V hlase měl bolest – zřejmě ani jeho přistání se neobešlo bez těžkostí. Cejtil jsem, jak mi z rozbitýho nosu teče krev – byla horká a sladce chutnala po mědi. Nebylo moc času. Pepíno mě vzal za ruku a něco mi položil na dlaň. Brejle. Jeho infrabrejle.

"Dělej, a nemusíš jet zas tak rychle."

Opatrně, abych se nedotkl citlivého nosu, jsem provedl záměnu nočních zraků. Skútr to naštěstí ustál, motor dokonce pořád běžel, akorát kanón sebou škubal divoce, jakoby se zbláznil. Naše přistání vyrylo v promáčené hlíně dlouhou a pěkně hlubokou rýhu. Vzal jsem tápajícího Pepína za ruku a usadil ho za sebe – už byl nejvyšší čas – zprava se k nám dost rychle blížilo něco, co nepříjemně připomínalo plyšouny. Asi to jsou ti impregnáčové.

­Skútru se moc nechtělo rovně; musel jsem se prát s řidítkama, aby neuhý­bal doleva. Dřevák narazil do ochrannýho skla, až zadrnčelo (trochu jsem se divil, že tam to sklo pořád je – po tom, jak jsem do něj při minulým přistání praštil helmou).

Vlítli jsme do bodlákovýho pole. Kanón sebou škubal, až jeho přetížený ovládání zmučeně kvílelo, ale nestřílel. Musel jsem zase přidat. Vysoký, vodou ztěžklý bodláky ostře bušily do skútru a dost bolestivě i do našich nohou. Všu­de byly nalepený jejich nabobtnalý pichlavý semínka – za límcem strašně dřely a svědily. Vítr v mý rozbitý helmě teď pro změnu hlasitě a ječivě hvízdal; ale tentokrát motor nepřehlušil; ten zněl tak nějak nakřáple a ještě se občas divně otřásal.

Další pevnostňák jsme přeskočili poměrně šťastně, akorát řízení se ještě zhoršilo. Občas po nás skočil nějakej instantman, ale většinou se netrefil (jeli jsme opravdu dost rychle) – pár se mi jich dokonce podařilo přejet.

Vlastně jsem to zase štípal, co to dalo. Najednou se mezi bodlákama roze­vřela obrovská černá jáma. Tankovej okop! Strhnul jsem to opravdu jen tak tak. Skútr se málem převrátil. Hrozně dlouho jsme jeli bokem, a skončilo to tak těsně u okraje té díry, že půl levýho pásu trčelo do prázdna. Málem jsem urval řidítka, jak jsem přidal. Motor hromově zaduněl, a kdyby se mě Pepíno pořád nedržel jako suprklébr, tak by asi navždycky zmizel v tý odporný břečce dole. V hlavě se mi usadil ten jeden, kratičkej zlomek okamžiku, kdy se to smýkání zastavilo a pokašlávající motor málem chcípnul. Ten kovovej zápach jedovatý vody, pleskání kapek lijáku na její hladině a hlasité šplouchání hlíny, která se odlupovala ze břehu přetíženýho skútrem… Brrr, to by byl konec.

Ale přesto jsem musel jet dál rychlostí neztenčenou. Instantovy houfy nebezpečně houstly. Přeskok posledního pevnostňáku už byl rutinní a před ná­ma byly jenom (teda "jenom") nepřehledný zmijovce uzoučkejch a nehlubo­kejch cvičnejch zákopů. Pár desítek metrů napravo se tetelil odsud zblízka na zelenalej opar nad Velkou jímkou. Ještě tak dvě stě metrů; pak jímka skončí a budeme na úrovni letiště. Musel jsem zpomalit, jak se pásy propadaly do mělkejch zákopů, kterejch tady bylo opravdu tolik, že se jim nedalo vyhýbat a natož na ně najíždět kolmo. Pořád bylo potřeba prudce ubírat a přidávat. Ty zákopy tady vypadaly nejspíš jako labyrint, kterej si kdysi věci zvaný termity vykousaly do stromu, z něhož má Pergilo rozříznutej a krásně nalakovanej ozdobnej špalek. Skútr se v tom vlnil jako pokaženej eskalátor; házelo to s ná­ma hrubě ze strany na stranu. Řídit už se skoro nedalo a kovový klepání v mo­toru pořád zesilovalo; sám motor hřál tak, že jsem si musel dát nohy dozadu – déšť na něm hlasitě prskal a z tý mastně horký páry jsem měl kyselo na patře a v krku. Když jsem na motor kouknul, tak mě to přes infrabrejle skoro oslni­lo – jako by nestačila neprůhledná clona z tý páry. Kolíbali jsme se jako starej koráb v T-dabljůvizi.

Pak najednou něco, daleko vpravo před náma, až za letištěm, až někde u okraje Remízu, teda tam někde něco oslnivě vzplálo a hned potom od­tamtud vylítla strašně rychlá rozžhavená čára, a samozřejmě, jak jinak, pří­mo na nás.

"Bacha!" zaječel mi do uch Pepíno. Ani nemusel.

Přidal jsem a pověsil se na levou stranu řidítek. Vzápětí tam, kde jsme před půlvteřinkou jeli, něco tupě švihlo do země. Všechno tvrdě povyskočilo. Jako když vedle vás spadne dům. Vytrysknul obrovskej gejzír žhavý hlíny. Kamínky mi zabušily po helmě.

"Co se to děje?" znovu zaječel Pepíno, a musím říct, že dost vyděšeně – ač­koliv musel dobře vědět, že toho vím asi tak stejně jako on. Prastarej oživlej raketomet jsme tady už jednou zažili. Naštěstí i v tom dnešním byla, stejně ja­ko tenkrát, jenom cvičná raketa… na čemž ale nic nemění, že po teple jde pěkně ostře, a jak jsme se právě přesvědčili, taky až nepříjemně přesně.

Rval jsem to, co to dalo a kličkoval jako Robusní Swissholm. Další raketa na sebe nenechala čekat. Zasyčela tak metr od nás – její žhavej čoud mě na chvíli oslepil – a zaryla se do země až nemile blízko za náma. Věděl jsem, že nás zrazuje skútr, teda spíš dočervena rozpálenej motor; ale taky jsem věděl, že i kdybych se měl v kozí bobek obrátit, tak že na letiště prostě dojet musím. Teprve tam může i ten z nás bez infrabrejlí utíkat… Co ten z nás. Já! Protože ty brejle budu muset vrátit Pepínovi, aby viděl na střílení.

Zatraceně, kurňa himl!

Dupnul jsem na brzdu. Další raketa udeřila do země jen kousek před náma. Čelo skútru chvíli mířilo přímo k nebi a závoj rychlý hlíny zabušil do ochrannýho skla tak prudce, že na několika místech popraskalo. V nose štípal těžkej dým.

"Sakra, dyť už tam těch raket nemůže bejt tolik!" utěšil mě Pepíno, když odstartovala další – to jsme zrovna projížděli kráterem po tý předchozí. Letiště bylo pořád tak šedesát dlouhejch kroků před náma. Jel jsem přímo proti raketometu.

"Skrč se!" zařval jsem a zakousnul se do řidítek. Raketa s ohlušujícím zadrnčením prolétla těžce zkoušeným ochranným sklem a olízla Pepínovi zá­da. Vyděšeně jsem se narovnal – to bylo opravdu o fous.

"Vyskočíme!" Pepíno už jen ječel.

"Ne," řekl jsem kupodivu pevně, "teprve až řeknu!" Když odstartovala další raketa, bylo to k okraji letiště už jen kousek.

"TEĎ!!!" zařval jsem, pustil ohnutá řidítka a skočil plavmo doprava. Raketa se zaryla přímo do motoru. Skútr se vznesl, udělal ve vzduchu tři kotrmelce, dunivě dopadl zpátky na zem, a ještě než se dosmýkal, vybuchl ja­ko zasažený driver Brutal Irwilla. Do vyjící koule plamenů vzápětí zabušilo, pěkně jedna za druhou, ještě osm raket.

Zatím jsem nikde neviděl Pepína; pak se vynořil z mělkýho zákopu, požá­rem nasvícenej jako terč pro ostrý střelby. Strhnul jsem brejle, který teď v tom řvoucím červeným světle byly k ničemu a hodil mu je. Zaháknul si je v běhu za loket a zároveň z pouzdra vytahoval ten svůj opravdovskej samopa1. Vyrazil jsem za ním. Za okamžik mi pod gummiskama zaplácal mokrej beton letiště. Vytasil jsem svůj pérgilák. Celý široký okolí bylo pořád nasvícený požárem skútru; před náma se řítily naše protáhlý roztřesený stíny. Instantmany zatím nebylo vidět..

Pepíno si nasadil infráky teprve pod prvníma stromama Remízu. Naštěstí mu předtím ta raketa roztrhla maskovací látku na zádech tak, že z tý trhliny lezly bílý vnitřnosti neprůstřelný vesty – byly vidět i v naprosto černočerný tmě, která nás pohltila. Než si mý oči trochu přivykly, tak jsem se měl podle čeho orientovat..

Za chvíli jsme zpomalili; to jak jsme se začali prodírat křovím, který nás obklopilo – Pepíno v něm musel hledat cestu. Ve větvích šuměl déšť a oba jsme prudce dýchali. Ve vzduchu pořád visel ten zápach starý rzi.

Pak Pepíno začal střílet.

Oheň z jeho zbraně sršel v nepřetržitejch proudech. Byla to divná zbraň – ­mimo na případný střílení do lidí by byla úplně na nic. Teda teď se šikla, ale stejně z ní šel mráz. Byla ještě menší než vzduchovej pergilák – taková řeklo by se hračička: Ráže 1.27 milimetru a dva centimetry dlouhá kulka s vychýle­ným těžištěm, povídal Pergilo, když Pepínovi ukazoval, jak se s tím zachází; hladil tu zbraň, jako když šprčkouni hladěj modrýho sametovýho slona. Dva­cet výstřelů za sekundu a maličkej zásobník – tak dvacet centimetrů dlouhej, do kterýho se ale srovná přes čtyři tisíce tenoučkejch patron, – umožňuje kosit všechno kolem sebe hlava nehlava. Ten samopal se prý jmenuje SCORPIO SPECIAL.

Pepíno jeho palebnou sílu využíval opravdu hojně. Jenom vlastně tisknul spoušť a dělal rukou široký oblouky. Křoví a tenčí stromky nadskakovaly a skládaly se jako podseknurý kosou. Instantovy stvůry neměly šanci ani se k nám přiblížit. V ohni střelby jsem viděl, jak je proudy kulek trhaj na úplně malilinkatý kousíčky. Šli jsme tedy rychle dopředu a skoro by se dalo říct, že i nerušeně. Kdyby nám tohle SCORPIO dal Pergilo dřív…!

Pak tma trochu zřídla. Cestu nám zahradila vysoká kamenná zeď, čnící z hustého podrostu, za ní už proti světlejšímu nebi do závratné výšky trčela černá, obrovská masa Skládky.

Ta zeď, to byla Hřbitovní zeď. Pepíno smetl řadu dřeváků, držící její vršek – a vtom samopal zničeho nic ztichl.

"Kurňa!" poplašeně zaklel Pepíno a já jsem uslyšel, jak na rozžhavený hlavni syčí déšť. Něco zacvakalo.

Na to, že to zkoušel jenom asi desetkrát a při světle, vyměnil Pepíno zásobník rychlejc, než jsem se stačil pořádně leknout. Dobýt zeď pak už nebylo nic těžkýho. Její věkovitý kameny byly obalený nacucaným mechem a dost klou­zaly, ale díry, vydrolený ve starý maltě mezi nima, jakoby někdo přichystal pří­mo pro nás.

A pak se nám, nevím po kolika letech snažení, otevřel pohled na Hřbitov pod Skládkou, nasvětlenej sice jenom slabě, ale o to strašidelnějc, z úzkejch oken veliký hrobky, jejíž zadní část byla zavalená a pohlcená patou obludného kuželu Skládky.

Do nejprapodivnějších úhlů zohýbaný kříže na hrobech vrhaly dlouhý stíny, který se vlnily zástupama dřeváků a plastikáčů a plyšounů… zase ty nepro­mokavý.

Pepíno vyčistil místa pod zdí, krátce jsme na sebe koukli, skla infrabrejlí mi bleskly do obličeje, a seskočili dolů.

Za chvíli bylo na Hřbitově i na hřbitov poměrně mrtvo.

Třeba: nepromokavej plyšoun zasaženej dvoucentimetrovou kulkou s vy­chýleným těžištěm se scukne na maličkou kuličku chlupů a rychlej mrak moli­tanovejch kostiček. Ze zbraní se kouřilo.

Kříže se kácely podsekávaný záplavou ječících střel, na starejch náhrobcích v rychlejch řadách vyrůstaly obláčky prachu z roztříštěnýho mramoru, deštěm rychle srážený zpátky; odražený kulky drásavě vřískaly všude kolem nás a mokrej písek pod jejich nárazy stříkal do výšky.

Abych pravdu řek', bál jsem se jako nikdy, ale chuť konečně to dotáhnout do konce, po tolika, tolika letech a jenom ve dvou, byla přece jenom trochu větší než ten strach.

Vlna instantmanů za vlnou se o nás tříštila jako o skálu. I můj pergilák se činil statečně!

Pak všechno utichlo. Kolem nás se válely skoro dvoumetrový hromady rozšvihanýho dřeva, úlomků umělý hmoty a závěje molitanovejch kostiček.,

Opatrně jsme se přiblížili k tý osvětlený hrobce. Duchovitě bledý světlo, v jehož úzkejch šikmejch proudech na chviličku ožívala jasným zábleskem křišťálu každá kapička vody, z nichž se v tom světle skládaly provazce a celé husté sloupy deště, tak to světlo proudilo kalným sklem v úzkejch zamřížova­nejch oknech (na co tak asi ty okna byly – u hrobky – než se v ní usadil Instant'?) .

Krátká dávka vyrvala zámek ze dveří a… a byli jsme uvnitř.

Všichni promokavý plyšouni už na nás čekali. Snad dvacet magneziáků nám naráz explodovalo u nohou. Pepínovi stačilo střílet poslepu.

Když se usadil mrak molitanu a prach z rozdrcený omítky, v chodbě, která se na nás šklebila, nebyl ani jeden plyšoun.

"Tak tadyma sem vnesli všechny, který Instant dostal; bezmocný a svázaný," řekl Pepíno s temným a nebezpečným podtónem v hlase. Sundal si infrá­ky a otočil se na mě; oči mu pod helmou svítily: „Nepřišlo ti někdy divný, že nás Instant nikdy nenechal přijít po dobrým až sem a až pak teprve tady…?“ udělal rukou výmluvnej posunek. No tak tahle věc už mi taky párkrát vrtala hlavou: jak to, že nám instantmani bráněj v přístupu tam, kam nás vlastně chtěj sami dostat? Divný, co?

Opatrně jsme prošli tou chodbou, po kolena v molitanu. Několik nerozbitejch zářivek neosobně bzučelo, kapala z nás voda a od pus nám šla pára. Světle šedý dveře na konci šly otevřít kupodivu lehce.

Nejdřív jsem tu přeobrovskou prostoru za nimi nepochopil – tak byla veliká. Slabé bodové osvětlení nízko zavěšených lamp ještě zveličovalo její opravdovou rozlohu. Pak jsem pochopil, že celá Skládka je vlastně nepředstavitelná kamufláž tady toho uvnitř. Milióny krásnejch plyšovejch medvědů ležely všude kolem, naskládaný v obrovskejch přísnejch pyramidách. A milióny růžovejch umělohmotnejch panenek a milióny pestrobarevnejch dřevěnejch loutek…

Tak vlastně Instant dostal první děti; přišli si sem pro medvědy, kteří uměli chodit a byli zadarmo a dost pro všechny. Pak si ale medvědi chodili pro děti. Dospělí prý tenkrát ničemu nevěřili. Žádný dítě nikde nechybělo (dodnes stačí být v Instantově moci slabé tři hodiny) a ty, které se od něj vrátily, si nestěžovaly, nezlobily, nesmály se, učily se, pily instantní kafe – fuj, fuj, fuj a třikrát fuj. Z těch dětí pak prý vyrostli první velkáči a… dál už to znáte – tak praví Legenda.

„Na vás dva tu čekám už pěkně dlouho, chlapci moji,“ zaduněl strašidelnej, všeobjímající a všepohlcující, ale přesto strašně známej hlas. „Dneska jste mě teda nezklamali, to tedy opravdu ne.“ V tom hlase zazněl smích.

Dech se mi zastavil. Pepínovi vypadlo SCORPIO z ruky a zachřestilo o beton. V obrovským zrcadle, který před náma najednou vyrostlo, jsem uviděl dva malý špinavý a vyděšený kluky v obrovskejch potlučenejch helmách s pusama dokořán.

Zápach tisíců plyšovejch chlupů mi urazil nos, zrcadlo se roztáhlo do širokýho úsměvu, svět v něm se zaostřil a narovnal…