Devadesátka pokračuje (Jaroslav Foglar)

42. Za „Penízem průkazním“

Ještě téhož dne pak podnikli hoši další nápor na cestu za Montezumovými poklady po stopách nešťastného Alvareza.

Každá družina zvlášť běžela a hledala po dlouhé složitě značkované dráze, až objevila v břízkovém hájku daleko od tábořiště kámen, zabalený ve fialovém papíru, zakopaný pod jedním ze stromů. U kamene byla malá krabička se čtyřmi měděnými už neplatnými mincemi. Tapin upozornil, že družina si vezme vždy jen jednu.

Každé družině byl měřen čas, za který peníz nalezne a přijde s ním zpět.

Tentokrát konečně Mirkova družina zvítězila zásluhou Jiřího, který měl oči jako rys a viděl každou i nejskrytější značku, vedoucí k úkrytu mincí. Mirek na Jiřího trochu žárlil pro ten úspěch - ale vždyť je to ve prospěch družiny - a to se odpustí všechno! Tímto vítězstvím se Liščí družina ocitla rázem na prvním místě.

Konec boje však ještě nenastal!

Tapin vyvěsil na pokřiveném kůlu, do země zasazeném, další výňatek Alvarezova deníku a v tom bylo psáno, co je nutno učinit s penízem průkazním.

Teď hoši chápali, odkud pocházela slova na kartičkách, které dostávali až dosud o nedělních výpravách. Byly to výňatky z Alvarezova deníku. A Tapin prozradil, že všechna ta slova z Alvarezových kartiček se vyplní v mnohých úsecích cesty, kterou hoši po stopách Alvareza projdou.

Alvarezův zápis v deníku o penízi průkazním zněl:

„A bylo psáno na desce kamene fialového v troskách chrámu Boha ohně vykopané, že jedině s tímto penízem my úctu strážců jakož i jejich pomoci dosáhneme. A peníz ten kdesi v pohoří Puehepelan abychom ohněm posvátným jakýmsi poznamenali, aby se na penízi objevila kresba, jinak tam neviděná. I dalo nám práci nadlidskou, než jsme peníz průkazní sobě opatřili. Moji věrní přátelé Rodrigo a Fernandoz pak dobrými mně byli při hledání tom pomocníky. Bože veliký, neopusti nás a veď kroky naše až k cíli bezpečnému a my Ti slibujeme za to postavit kříže všude tam, kde v kraji tomto ztraceném ještě spatřeny nebyly a skáceti modly ohavné.“

Peníz tedy všechny družiny už našly. Dalo opravdu „práci nadlidskou, než jsme peníz průkazní sobě opatřili“, jak to hlásal alvarezovský lístek z jedné nedělní výpravy - a teď týmiž slovy ještě i celý Alvarezův zápis o tom. Jak se ale vyplní to „poznamenání ohněm posvátným“? Jakou hru či závod vymyslí Tapin, aby i tato činnost z Alvarezova deníku se vyplnila?

Tapin nedal hochům dlouho čekat. Sotva si trochu odpočali po cestě do „trosek chrámu Boha ohně“, svolal je v nástup a pravil:

„Zbývá vám ještě poznamenat ohněm peníz průkazní, kterým se budete muset prokázat při každém dalším úseku cesty. Ztratíte-li peníz, nebo jej zapomenete doma, nebudete moci k úseku nastoupit.

Křest mince „ohněm posvátným“ provedete takto: Kdesi v tuto stranu vede trať železnice. Je to sice jen místní dráha, jezdí po ní taková udýchaná starodávná lokomotivka s několika předpotopními vagónky, nákladními i osobními, ale křižuje silničky a cesty téměř na každém kilometru - a všude na těchto přejezdech jsou závory. Nevím přesně, kde to je, musel bych se dívat na mapu. Chcete-li, podívejte se sami. Nevím také, v kolik hodin a kolikrát vláček tratí projíždí.

Váš úkol je: nalézt trať a na ní některý přejezd se závorami. V době, kdy budou závory na přejezdu otevřeny, položíte „peníz“ na koleje a odejdete zase zpět od kolejí. Počkáte, až se závory spustí, vláček projede a vaše měděné kolečko pěkně rozplacatí do „peníze průkazního“. Po otevření závor si peníz s kolejí seberete a to vše dohromady je to „poznamenání peníze ohněm posvátným“. Za žádných okolností nesmíte být na kolejích při stažených závorách.

A jakmile budete mít peníz takto „poznamenán“, pospíšíte si s ním co nejrychleji zpět sem do tábořiště. Družina, která přijde jako první, obdrží čtyři alvarezovské body, druhá tři, třetí dva, čtvrtá - poslední - jen jeden. Záleží tedy na vaší rychlosti i na schopnosti nalézt si nejbližší cestu k trati - a samozřejmě i její nejbližší přejezd. Nikde jinde -jak jsem již řekl - nesmíte peníz na koleje položit. A teď už rychle, rychle, už víte vše, tak běžte!“

Hoši se trochu bezradně rozběhli ke stanům, shlukli se v družinové hloučky a horečně se radili, co počít. V každé družině měli mapu, Mirek měl s sebou dokonce i jízdní řád. Vrhl se pro něj do torny a Jiří zatím určil podle mapy nejvhodnější směr cesty.

Za několik minut vyrazili rychlým klusem. Trochu je zmátlo, že Krahujci se vydali směrem dosti odlišným. Jeleni a Vydry ještě dokonce vůbec ani neběží.

„Jen jděte napřed, rychle, běžte, utíkejte!“ naléhal Mirek, když se na chvilku zastavil a družina mimoděk s ním. „Podívám se zatím do jízdního řádu, kdy tam má jet vlak a pak vás dohoním!“

Jiří však namítl: „Ale nic - teď se nezdržuj, pak bys nás třeba už nedohonil, nebo se ti někde ztratíme - a bude po všem! Radši napřed najděme trať, to je to hlavní! Až budeme u ní, můžeme se vždycky ještě do řádu podívat, jak dlouho tam asi budeme čekat!“

Byla to vlastně pravda a Mirek - ač nerad - to musel přiznat. „No, tak teda dobře!“ řekl trochu mrzutě, stiskl jízdní řád v ruce a dal se znovu do běhu.

Brodili se několikerými dosti hlubokými potoky. Joska přitom zapadl po pás do bahna a ztratil v něm jednu tenisku. Zdrželi se asi čtyři drahocenné minuty, než ji nahmatali a vylovili. Všichni byli vzrušeni, jako kdyby šlo o život.

„Podívejte - tam - tamhle běží Jeleni - vidíte?“ křičel najednou rozčileně Bumbi. Opravdu! Něco se zabělalo tam v průseku lesa. Byli to oni, hoši z Jelení družiny. Běželi trochu jiným směrem.

A zase bylo nutno vystupovat do velikých kopců, přelézat hluboké zarostlé rokle, kde hoši ztráceli směr a kde se prodírali křovím.

„To je - co?“ smál se nezmar Prášek. „Dalo nám práci nadlidskou, než jsme peníz průkazní sobě opatřili - chachááá...“ Použil Alvarezových slov z jeho deníku a Mirek si přitom uvědomil, že snad ještě nikdy neviděl Práska mrzutého!

Les pak začal řidnout a konečně došli na jeho okraj. Končil na skalnaté stráni - a pod ní se vinula trať dráhy!

Museli sestupovat velmi opatrně, skála byla příkrá, plná výstupků a hoši nevěděli, jak vypadá tam kdesi dole, na svém úpatí. Což když končí třeba zcela příkrou stěnou?

Ostatní družiny nikde neviděli, neměli příliš velký výhled, kraj zde byl velmi členitý, plný zákrutů a strání.

Mirek teď konečně nahlédl do jízdního řádu a zjistil, že vlak zde může být asi za dvacet minut. Poměrně rychle sestoupili po skále dolů na rovný luční prostor. Trať teď měli po své pravé ruce ve vzdálenosti několika kroků od sebe. Ale pravidla zněla přesně: peníz musí dát přejet jedině na přejezdu, nikde jinde! To proto, aby Tapin měl jistotu, že se nemůže stát žádná nehoda.

Došli k přejezdu po několika stech metrech. Tapin měl pravdu, když říkal, že trať tady přetíná silnice a cesty téměř na každém kilometru!

Se vzrušeným pocitem položili měděné kolečko na kolej a odstoupili opodál, kde usedli do trávy.

„Musíme si pořádně odpočinout!“ uvažoval Mirek nahlas. „Teď jsme sem ještě jakž takž pohodlně dorazili, protože jsme se cestou několikrát zastavovali při hledání směru. Zpátky to ale budeme už muset hnát bez zastávky, bez odpočinku, protože čím dříve přijdeme, tím více bodů dostaneme. A tak ta zpáteční cesta bude hrozně namáhavá!“

Leželi v trávě, plni netrpělivosti a hovořili o svých vyhlídkách na vítězství v tomto úseku Alvarezova dobrodružství. Víťa řekl mrzutě: „Tak jsme se sem hnali, div jsme si plíce nevyplivli - a teď tady musíme kdovíjak dlouho nečinně čekat! Kdyby jsme věděli, že to tak dlouho nepojede - mohli jsme běžet docela kliďánko...“

Mirek si smočil: „Vidíte - já se přece chtěl podívat do jízdního řádu, kdy vlak pojede - vy jste ale nechtěli - a tak jsme se štvali dost zbytečně!“ Byl rád, že na jeho slova došlo a že tím nad Jiřím přece jen trochu zvítězil. Také Jiří to pochopil, ale mlčel a jen v tváři trochu zčervenal.

Pak se rozezvučela kovová lanka podél trati a závory se s klinkáním zvonečku počaly stahovat. Hoši byli rázem na nohou, i když mohli jistě ještě několik minut odpočívat.

Jiří dal návrh: „Když už snad nebudeme moci doběhnout zpátky všichni najednou, předáme peníz tomu, kdo bude mít ještě trochu síly – a ten s ním poběží napřed!“

Potom se ozval hvizd lokomotivy a do hochů jako když střelí. Natlačili se až k závorám. Hukot se blížil a brzo se v záhybu trati objevila starodávná lokomotivka. Zase znovu zahoukala. Strojvůdce se asi obával, že chlapci snad chtějí podlézt závory a přeběhnout trať, ale chlapci to samozřejmě neměli v úmyslu.

Vlak projel. Lokomotivka a několik vagónků rozplácly měděné kolečko do téměř dvojnásobného rozměru, s nepravidelným okrajem. Hoši se na ně vrhli, jakmile se jen závory natolik podzvedly, aby pod nimi mohli ke kolejím proběhnout.

„Tak - “vykřikl nadšeně Mirek. „Peníz průkazní máme ohněm posvátným poznamenaný! A teď hurá, zpátky!“

Začali rychle vystupovat do skalnaté stráně. Nahoru se pohybovali skoro rychleji než prve při sestupu.

A pak už přes lesy, kopce, rokle a potoky, známou už cestou šli a běželi do tábořiště. Víťa, Boja a Bumbi brzo odpadli. Nedostávalo se jim sil ani dechu. Jen Mirek, Jiří a Joska běželi pořád dále.

Jaké však bylo jejich překvapení, když doklusali do tábořiště! Smějící se Jeleni je tam přivítali jako první! Mirek to nemohl pochopit, ale Venda, rádce Jelenů, mu to hned vysvětlil:

„Když jsme přišli k trati, zůstal tam čekat na vlak jen jeden z nás, Mýval. My ostatní jsme se vraceli ihned zpátky, pomalu, klidně - a štafetovitě jsme se rozestavovali po celé cestě až k tábořišti. No -a když vlak peníz přejel, Mýval s ním co nejrychleji utíkal k prvnímu z nás, ten zase dál k druhému - a tak jsme si peníz štafetou předávali až sem k Tapinovi. Protože každý z nás byl odpočinutý a běžel jen svůj kus cesty, trvala nám doprava peníze průkazního do tábořiště mnohem kratší dobu, než kdybysme s ním běželi všichni celou cestu. Už chápeš?“

Mirek ovšem chápal - a zlobil se sám na sebe, že na tento úsporný nápad nepřišel sám.

Vydří družina doběhla jako třetí a Krahujci byli čtvrtí. A tak tabulka alvarezovských bodů po skončení tohoto třetího úseku vypadala takto:

ALVAREZ potřebuje jen statečné a silné

1.Sestřelování písmen 2.Nalezení penízu průkazního Součet 3.Poznamenání penízu ohněm Součet Součet Součet Jeleni 4 1 5 4 9 Krahujci 3 3 6 1 7 Lišky 2 4 6 3 9 Vydry 1 2 3 2 5

Tapin tabulku sám nalinkoval a bylo v ní místo pro záznamy ještě nejméně dvaceti dalších úseků hry.

„Každý jednotlivý úsek sem budeme zapisovat“, pravil - „a vždy jeho body hned připočítáváme k dosavadním.“

„Tak se hoši řežeme s Jelení družinou!“ řekl Mirek vesele chlapcům, když tabulku prohlédli. „Mají devět bodů, zrovna jako my!“

„Nevadí!“ pravil neochvějně Prášek. „Příště už jich mít tolik nebudou! Uvidíte!“

Hoši znovu prohlíželi alvarezovské kartičky vybojované v nedělích a marně se dohadovali, v jakém podobenství prožijí jejich výjevy a slova v rámečcích pod nimi.

Na květnové výpravě Tapin však už zatím další úsek cesty nevyhlásil.