Kosmické proudy

8. Hlídkující

Rik viděl, jak Pekaře zabili. Viděl, jak se po tichém výstřelu z destruktoru Pekař zhroutil, jak se mu propadl hrudník a jak se celý proměnil v kouřící zuhelnatělé kousky. Ta hrůzná podívaná způsobila, že zapomněl na spoustu věcí, jež tomu předcházely, a téměř na vše, co potom následovalo.

Zůstala mu jen neurčitá vzpomínka na to, jak se objevil hlídkující a jak s jakýmsi zaujetím vytáhl zbraň -v té chvíli Pekař vzhlédl a právě otevřel ústa, aby něco pronesl, ale svá poslední slova už nevyslovil. Pak všechno skončilo. Rikovi bušila v uších krev a odevšad zaznívalo hučení davu hemžícího se kolem jako rozvodněná řeka.

To vše mělo na zotavování Rikovy paměti, kterou několik posledních hodin spánku povzbudilo, nepříznivý vliv. Hlídkující se k němu začal prodírat, vrhal se mezi ječící muže a ženy jako do moře bláta, které musí přebrodit. Rik a Valona se zmítali v proudu lidí, který je unášel pryč. A když nad nimi začala poletovat vzdušná plavidla hlídek, roztříštil se proud na víry a boční proudy, které nečekaně vznikaly i zanikaly. Valona táhla Rika za sebou, stále směrem k předměstí. A Rik si v té chvi už nepřipadal jako dospělý, jímž byl dnešního rána, ale jako vystrašené dítě ze včerejška.

Když se toho dne probudil do šedivého rozbřesku, nebyl to pohled na místnost bez oken, v níž usnul, co mu mozek nabídl k vidění. Dlouhé minuty tam ležel a pátral v paměti. Té noci se v něm něco zhojilo, něco se spojilo a zacelilo. Zrod této proměny se připravoval od chvíle, kdy si začal vzpomínat na minulost, zrál v něm vlastně po celý včerejší den. Cesta do Horního Města, návštěva knihovny, napadení hlídkujícího i útěk, který následoval, setkání s Pekařem -to vše působilo jako katalyzátor.

Nyní myslel na kosmický prostor a na hvězdy -na nedozírné dálavy a na nesmírné ticho.

Posléze otočil hlavu na jednu stranu a řekl: „Lono.“

Se zasténáním se probudila, zvedla se a opřela o loket. Upřela na něho pohled: „Tady jsem, Lono."

„Jsi v pořádku?"

„Jistě.“ Nedokázal potlačit vzrušeni. „Je mi moc fajn, Lono. Poslyš! Vzpomněl jsem si ještě na něco. Byl jsem na lodi a vím přesně…“

Avšak Valona ho nevnímala. Vklouzla do šatů, otočila se k němu zády a uhlazovala si vpředu zapínání, aby vzápětí nervózně zápolila s páskem. Pak k němu po špičkách přistoupila. „Nechtěla jsem usnout, Riku. Snažila jsem se zůstat vzhůru,“

Nakazila ho svou nervozitou. Zeptal se: „Stalo se něco?“

„Pst! Nemluv tak nahlas. Nic se neděje.“

„Kde je měšťan?“

„Není tady. On... musel odejít. Proč raději nespíš, Riku?“

Odstrčil její chlácholící paži. „Nic mi není. A spát se mi nechce.“ Chtěl říct měšťanovi o lodi.

Měšťan tam nebyl a Valona ho nevnímala. Proto zmlkl a poprvé vůči ní pocítil znechucení. Chovala se k němu, jako by byl dítě, a on si právě začal připadat jako dospělý člověk.

Do místnosti proniklo světlo a s ním vstoupil rozložitý Pekař. Rik zamžikal a na okamžik se jeho právě zrozené sebevědomí rozplynulo. Už nic nenamítal, když ho Valonina paže chlácholivě objala.

Pekařovy úzké rty se roztáhly do úsměvu. „To jste se teda probudili brzy.“

Nikdo z nich neodpověděl.

„Což vůbec nevadí,“ pokračoval Pekař. „Dneska se přemístíte.“

Valona ucítila, jak jí vyschlo v ústech. „Ale hlídkám nás nevydáte, že ne?“ Nezapomněla, jak se na Rika díval, když měšťan odešel. A ještě pořád se na něho tak díval - jen na něho.

„Ne, hlídkám ne,“ odpověděl. „Dal jsem hlášku na správná místa a dopravím vás do bezpečí.“

Odešel, a když se zanedlouho opět vrátil, přinesl jídlo, oblečení a dvě nádoby s vodou.

Pozoroval je, jak jedí, a vysvětloval: „Dám vám jiná jména a jinou minulost. Dávejte pozor a všechno si zapamatujte. Nejste Floriňané, jasný? Jste sourozenci z planety Wotex. Jste na Florině na návštěvě…“

Hovořil dál a dál, uváděl podrobnosti, kladl otázky a naslouchal odpovědím.

Rik byl potěšen, že může ukázat, jak dobrou má paměť, jak snadno se učí všemu novému, ale Valoně se v očích zračila obava.

Když si Pekař povšiml její úzkosti, poznamenal: „Jestli nebudete dělat žádný problémy, pošlu vás samotný a zůstanu tady.“

Valona křečovitě zaťala ruce v pěst. „Já vám žádné problémy dělat nebudu.“

Bylo již pokročilé odpoledne, když se Pekař zvedl a řekl:

„Půjdeme!“ Pak dal každému z nich do náprsní kapsy černé kartičky z ohebné hmoty. To bylo to poslední, co pro ně udělal.

Jakmile se Rik dostal ven z budovy, pohlédl s úžasem na to, co ze sebe viděl. Nikdy si nemyslel, že oděv může být tak komplikovaný. Když se oblékal, pomáhal mu Pekař, ale kdo mu bude pomáhat, až se bude svlékat?

Valona už nevypadala jako vesničanka. Na nohou měla boty z tenké kůže s vysokými podpatky, na nichž při chůzi jen obtížně udržovala rovnováhu.

Kolemjdoucí se zastavovali, vrhali na ně zvídavé a udivené pohledy a pokřikovali na sebe. Většinou to byli trhovci, náhodní zevlouni a děti. Pekař jako by pro ně neexistoval. Nesl silnou tyč, kterou občas, jakoby náhodou, vrážel mezi nohy každému, kdo se k nim dostal příliš blízko.

A pak, když byli snad jen pouhých sto metrů od pekárny a zahnuli teprve jednou za roh, zahlédl Rik, jak se vzdálenější skupinky korzujících lidí vzrušeně rozestupují před černí a stříbrem uniformy hlídkujícího.

A právě tehdy se to stalo. Destruktor, zášleh a znovu divoký úprk. Existovala vůbec nějaká minuta, kdy neměl strach a kdy se nad ním nevznášel zlověstný stín hlídky?

* * *

Ocitli se v jedné ze špinavých předměstských čtvrtí. Valona ztěžka oddychovala, na jejích nových šatech se objevily vlhké skvrny.

„Já už nemůžu.“ vydechl přerývaně Rik.

„Musíme dál.“

„Ale ne takhle.“ A vzepřel se jejímu stisku. „Poslyš, něco ti řeknu.“ Strach a panika ho zvolna opouštěly. „Proč neudělat to, co po nás chtěl Pekař?“

„A jak víš, co chtěl, abychom udělali?“ zeptala se. Úzkost ji nutila utíkat dál.

„Měli jsme předstírat, že pocházíme z jiného světa, a proto nám dal tohle.“ Rik už nedokázal skrýt své vzrušení. Vytáhl z kapsy ohebnou kartičku, pozorněji z obou stran prohlédl a pokoušel se ji otevřít, jako by to byla útlá, kní…