Kosmické proudy (Isaac Asimov)

4. Knihovnice

Nechali diamagnetický skútr v malém parkovacím boxu před městskou zónou. Ve Městě nebyly skútry běžné a Terens nechtěl zbytečně budit pozornost. Na zlomek okamžiku si se zuřivostí vzpomněl na obyvatele Horního Města, kteří měli diamagnetické automobily a antigravitační gyroplány. Ale to bylo Horní Město, tam bylo všechno jiné.

Rik, který čekal, až Terens zamkne box a zablokuje jej otiskem prstu, měl na sobě nový jednodílný oblek, v němž se necítil zrovna pohodlně. S určitou váhavosti následoval měšťana pod první z vysokých mostních konstrukcí, na nichž spočívalo Horní Město.

Všechna ostatní místa na Florině měla svá jména, ale tomuto říkali pouze Město. Ty, kteří žili přímo v něm nebo kolem něho, považovali všichni ostatní na planetě za šťastlivce. Ve Městě byli lepší lékaři, měli tam lepší nemocnice, více výrobních provozů a více obchodů s lihovinami -a člověk si tam mohl dopřát i trochu luxusu. Avšak samotní obyvatelé Města už tak nadšeni nebyli. Žili totiž ve stínu Horního Města.

Horní Město bylo přesně tím, co jeho název napovídal. Město bylo ve skutečnosti dvojměstím přesně rozděleným horizontální vrstvou z kovobetonu o ploše padesáti čtverečních mil, která spočívala na zhruba dvaceti tisících sloupech z oceli. Dole, ve stínu, žili „domorodci“. Nahoře, na slunci, žili zemané. V Horním Městě mohl člověk stěží uvěřit tomu, že se nachází na planetě Florina, protože jeho obyvatele tvořili téměř výhradně Sarkané, kteří představovali smetánku společnosti, a nevelký počet hlídkujících.

Terens věděl, kudy se ubírat. Kráčel rychle a nedbal na zvídavé pohledy kolemjdoucích, kteří si jeho měšťanské oblečení prohlíželi se směsicí závisti a pohrdání. Rik měl kratší nohy, a proto jeho chůze ne-působila tak důstojně, chtěl-li s Terensem držet krok. Ze své jediné návštěvy Města si sice na moc nevzpomínal, dnes mu však všechno připadalo jiné. Tehdy bylo pod mrakem, ale dnes svítilo slunce, jehož záře proudila otvory pravidelně rozmístěnými v kovobetonové desce a vytvářela světelné pruhy, které prostor mezi nimi jen zatemňovaly. Prodírali se těmito pruhy světla v pravidelném, téměř hypnotizujícím rytmu.

Na slunci se vyhřívali přestárlí lidé usazení v kolečkových židlích, popojížděli s nimi podle toho, jak pruhy postupovaly. Někdy však usnuli a potom klímali ve stínu, dokud je neprobudilo zaskřípění kol, když se náhodně pohnuli. Na jiných místech okupovaly pruhy světla mladé maminky s kočárky.

„A teď se, Riku, postav rovně,“ upozornil Terens. „Jedeme nahoru.“ Stáli před jakousi konstrukcí, která vyplňovala prostor mezi čtyřmi do čtverce postavenými sloupy a kovobetonovou plochou.

„Mám strach,“ vydechl Rik. Jen neurčitě se domýšlel, že tohle zařízení je výtah na horní úroveň.

Bez výtahů se život Města nemohl obejít. Vyrábělo se v dolní části, ale veškeré výrobky se spotřebovávaly v horní. Základní chemikálie a suroviny pro výrobu potravin se dopravovaly do Dolního Města odkud hotové zboží z plastů a kvalitní jídlo putovalo do Horního Města. Dole se tísnila přebujelá populace, zatímco nahoře se domorodci uplatnili jen jako služebníci, zahradníci, řidiči a stavební dělníci.

Terens nedal najevo, že si Rikova ustrašeného výrazu všiml. I jemu samotnému prudce bušilo srdce, jak si užasle uvědomil, ale nikoli strachem. Důvodem bylo primitivní uspokojení, že může vystoupit na horní úroveň. Vkročí na posvátný kovobeton, bude po něm dupat a otírat si o něj špínu z bot. Jako měšťan si to mohl dovolit. Jistě, pro zemany byl státe pouze rodilým Floriňanem, ale vypracoval se na měšťana a jako takový může vstoupit na kovobeton, kdykoli se mu zlíbí.

Při Galaxii, jak je nenávidí!

Zarazil se, zhluboka se nadechl a přivolal výtah. Na nenávist nemělo cenu myslet. Mnoho let žil na Sarku, na samotném Sarku, přímo v srdci země, z níž pocházeli a kde byli vychováváni zemané. Tam se naučil mlčet, a nyní by neměl zapomínat, co se naučil. Ze všech možných okamžiků právě teď ne.

Zaslechl bzučení zdviže, která sjížděla z horní úrovně, a pak už se snesla celá kabina a zapadla do výřezu.

Domorodec, který výtah obsluhoval, se zatvářil znechuceně. „Vy jste jen dva?“

„Jen dva,“ přikývl Terens a vstoupil do klece. Rik ho následoval.

Jenže domorodec se ani nepohnul, aby dveře zavřel. „Připadá mi, chlapi, že jste mohli počkat do druhé hodiny na náklad a svézt se s ním. Já tady nejsem od toho, abych s tím krámem jezdil nahoru a dolů kvůli páru obyčejnejch maníků.“ S přehnanou pečlivostí si odplivl, přičemž dával pozor, aby slina nedopadla na podlahu výtahové klece, ale na betonový povrch dolní úrovně. A dodal: „Ukažte mi zaměstnanecké průkazy.“

„Já jsem měšťan,“ ohradil se Terens, „copak to není vidět již podle toho, co mám na sobě?“

„Šaty nic neznamenaj. Koukejte, vy si myslíte, že se nechám vyhodit z práce jen kvůli tomu, že se vám někde podařilo šlohnout uniformu? Tak kde je ten průkaz?“

Terens beze slova vytáhl skládací pouzdro na doklady, jaké museli všichni domorodci nosit neustále s sebou; registrační číslo, potvrzení o zaměstnání, daňová přiznání. Otevřel je, aby ukázat karmínovou licenci měšťana; zřízenec na ni jen letmo pohlédl.

„No možná jste ten papír šlohl taky, ale do toho mi nic není. Máte ho, a já vás pustím, i když se domorodec na měšťana moc nehodí. Teda podle mýho. A co ten druhej?“

„Doprovází mě,“ řekl Terens. „Může jít se mnou, nebo nezavoláme raději hlídkujícího, abychom se podívali, jak znějí regule?“ To bylo sice to poslední, o co Terens stál, ale za dané situace muset mít tu drzost něco takového navrhnout.

„Jojojo! Nemusíte se hned tak čílit.“ Dveře konečně zapadly na své místo a klec strhnutím začala stoupat. Domorodec si pro sebe broukal něco zlověstného.

Při pomyšlení, že celá tahle scéna musela proběhnout tak, jak pro-běhla, se Terens pousmál. Lidé, kteří pracovali přímo pro zemany, se až příliš ochotně ztotožňovali s vládci a léčili si komplex méněcennosti tím, že striktně dodržovali předpisy a vůči svým krajanům se chovali hrubě a povýšeně. Tvořili vrstvu tak zvaných lepších lidí, vůči kterým ostatní Floriňané chovali nenávist, neotupenou pečlivě vštěpovaným obdivem k zemanům.

Zdviž vyjela do výšky asi deseti metrů, a když se dveře otevřely objevil se za nimi jiný svět. Horní Město, stejně jako všechna města na Sarku, bylo koncipováno především přihlédnutím k okázalosti barevné kompozice. Jednotlivé budovy, určené k bydlení i pro veřejné služby, vytvářely důmyslnou mnohobarevnou mozaiku, která sice zblízka vypadala velice nepřehledně, ale ze vzdálenosti stovky metrů nabyla vzhledu abstraktního obrazu sestaveného z tlumených odstínů, který se měnil podle úhlu, pod nímž se člověk díval.

„Riku, pojď,“ musel říci Terens.

Rik se rozhlížel jako u vytržení. Nikde nic živého, nikde nic rostoucího! Jen kámen a spousta barev. Ani netušil, že by nějaké budovy mohly být tak obrovské -najednou se mu v paměti vynořila neurčitá vzpomínka a na zlomek okamžiku mu velikost budov nepřipadala zvláštní. Ale vzápětí se ta vzpomínka vytratila.

Kolem projelo velkou rychlostí pozemní vozidlo.

„To jsou zemané?“ zašeptal Rik.

Neměl dost času si je dobře prohlédnout. Jen si všiml, že měli krátce střižené vlasy, široké, volné rukávy z lesklého materiálu sytých odstínů, přecházejících z modré do fialové, sametové krátké kalhoty, u kolenou stažené, a punčochy, které se leskly, jako by byly utkány z tenkého měděného drátu. Na Terense a Rika ani nepohlédli.

„Jejich zlatá mládež,“ utrousil Terens. Od doby, kdy opustil Sark, je z takové blízkosti neviděl. Věděl, jak ostudně se chovali na Sarku, ale tam alespoň byli doma. A sem, deset metrů nad peklo, se žádní andělé stejně nehodili. Znovu se zachvěl, když potlačoval další nával nenávisti.

Za nimi zasyčel dvousedadlový deskový kluzák, nový model s vestavěnými pneumatickými regulátory. Když se snesl několik centimetrů nad zem, celý obvod dolní lesklé plošiny se na okrajích ohrnul nahoru, aby se snížil odpor vzduchu. Přesto proud vzduchu, narážející na spodní okraj, stačil vytvořit typický sykot, který ohlašoval hlídkující.

Tihle se od ostatních hlídek vzhledově nelišili: byli vysocí, měli široké obličeje, dlouhé černé vlasy a nahnědlou pokožku. Domorodcům připadali všichni hlídkující naprosto stejní. Lesklá čerň jejich uniforem, zvýrazněná okázalým stříbrem účelně našitých přezek a knoflíků, potlačovala význam tváře a o to víc zdůrazňovala dojem podobnosti.

Jeden z hlídkujících sedělu řízení, druhý svižně přeskočil nízký práh kluzáku. „Doklady!“ vyštěkl, krátce pohlédl na rozloženě pouzdro a pak je prudce přistrčil zpátky Terensovi. „Co tady děláte?“

„Jdu se podívat do knihovny, důstojníku. Mám na to právo.“ Hlídkující se obrátil na Rika. „A co vy?“

„To je můj pomocník,“ pospíšil si Terens.

„Jenže ten nemá měšťanské výsady.“

„Přebírám za něho odpovědnost.“

Důstojník pokrčil rameny. „Dohlížet na něho budete vy. Měšťané sice mají své výsady, ale nejsou to zemané. Na to nezapomínejte.“

„Nezapomenu, důstojníku. Mimochodem, nemohl byste mi říct, kudy se ke knihovně dostanu?“

Hlídkující mu směr ukázal hlavní vysoce účinné jehlové pušky. Z místa, kde stáli, vypadala knihovna jako jasně rumělková skvrna přecházející směrem k horním patrům do karmínového odstínu. Jak se k ní blížili, karmín se posouval stále níž.

„Všechno je tu ošklivé,“ ozval se náhle Rik hlasitě.

Terens se na něho krátce, překvapeně zahleděl. Byl na podobné prostředí zvyklý ze Sarku, ale přesto i jemu připadala blyštivá nádhera Horního Města poněkud vulgární. Jenže Horní Město bylo sarkanštější než samotný Sark. Na Sarku totiž nežili jen šlechtici, ale také chudí lidé, z nichž někteří na tom byli sotva líp než průměrný Floriňan. Horní Město se tvářilo, že je vrcholkem pyramidy -a knihovna to plně potvrzovala, neboť svou rozlehlostí předčila většinu knihoven na Sarku; byla dokonce mnohem větší, než jakou Horní Město potřebovalo.

Terens se zastavil v ústí klenutého průchodu, který vedl k hlavnímu vchodu. Barevný vzor na podlaze navozoval představu schodů, což Rika poté, co několikrát klopýtl, poněkud vyvedlo z míry, ale knihovna tím získala zajímavou atmosféru starobylosti, jaká akademickým objektům přísluší.

Hlavní sál byl velký a prázdný, působil chladným dojmem. Za jediným stolem, který se vněm nacházel, seděla jako vyschlý hrášek v nafouklém lusku knihovnice. Nyní vzhlédla a zpola povstala.

„Jsem měšťan,“ řekl rychle Terens. „Mám zvláštní výsady. A za tohoto domorodce přebírám odpovědnost.“ Doklady měl připraveny a držel je před sebou.

Knihovnice se zatvářila přísně a znovu usedla. Vytáhla z jednoho výřezu tenký kovový plátek a přistrčila ho k Terensovi, který na něj silně přitiskl palec. Pak plátek zasunula do jiné štěrbiny, u níž krátce zablikalo tlumené fialové světlo. „Kabina dvěčtyři dvě.“ řekla.

„Děkuji vám.“

* * *

Kabinky druhého poschodí se vyznačovaly onou chladnou neosobností, jakou by měl kterýkoli článek nekonečného řetězu. Některé, jejichž skleněné vstupní dveře pokrýval neprůhledný mléčný závoj, byly obsazeny. Většinou však byly volné.

„Dvěčtyři dvě.“ řekl chraptivě Rik.

„Co se děje, Riku?‘

„Nevím. Nějak mě to bere.“

„Byl’s už někdy v knihovně?“

„Nevím.“

Terens přitiskl palec k hliníkovému kotoučku, který byl před několika minutami naladěn na jeho otisk. Dveře z průhledného skla se výkyvně otevřely, a když oba vstoupili, zavřely se za nimi a zneprůhledněly, jako by se přes ně spustila mléčně bílá roleta.

Kabinka měla rozměr asi dva krát dva metry a byla bez oken a bez jakýchkoli dekoračních předmětů. Zalévalo ji rozptýlené stropní světlo a přívod čerstvého vzduchu zajišťovala účinná klimatizace. Jedinou výbavu tvořil stůl umístěný od stěny ke stěně a nečalouněná lavice mezi nim a dveřmi. Na stole stály tři čtečky, jejichž čelní skla měla sklon třiceti stupňů, a před nimi různě ovládací kotouče.

„Víš, co to je?“ Terens se posadil a položil svou měkkou, oblou ruku na jeden z přístrojů.

Rik se rovněž posadil. „Knížky?“ zeptal se dychtivě.

„No,“ řekl váhavě Terens, „toto je knihovna, takže tvůj dohad moc neznamená. Víš, jak se s tím zachází?“

„Myslím, pane měšťane, že ne.“

„Určitě ne? Přemýšlej chvíli.“

Rik se usilovně soustředil. „Lituji, pane měšťane.“

„Já ti to tedy předvedu. Podívej se především na tenhle knoflík s nápisem Katalog, kolem něhož jsou seřazena písmena podle abecedy.

Protože se nejdříve chceme podívat do nějaké encyklopedie, otočíme jím na písmeno E a stiskneme ho.“

Stiskl knoflík a současně se odehrálo několik věcí. Mléčné stínítko se rozzářilo a objevil se na něm tisk. Písmena na žlutém podkladu zčernala, jakmile se stropní osvětlení ztlumilo. Před každou ze čteček se jako jazyk vysunul hladký panel, který byl vystředěn úzkým světelným paprskem. Když pak Terens přepnul páčkový spínač, panely se opět zasunuly.

„Nebudeme si nic poznamenávat,“ vysvětloval Terens. A pokračoval: „Nyní můžeme projít celý seznam pod E otáčením tohoto knoflíku.“

Od spodního okraje obrazovky se vyrojila dlouhá řada názvů, jmen autorů a katalogových čísel, která se zastavila, když se objevil sloupec obsahující kompletní svazky encyklopedie.

Rik najednou pravil: „Vy na těch malých tlačítkách vyťukáte čísla a písmena knihy, kterou chcete, a ta se vám objeví na obrazovce.“

„Jak to víš?“ otočil se k němu Terens. „Vzpomněl sis na to?“

„Možná. Nevím to jistě. Zdá se mi, že to tak má být.“

„No, řekněme, že to byl inteligentní odhad.“

Vyťukal kombinaci písmen a čísel. Sklo obrazovky nejprve potemnělo, pak opět zjasnělo a objevila se na něm slova: Encyklopedie Sarku, sv. 54, Sol - Spec.

„Podívej, Riku, nechci tě ovlivňovat, a proto ti neřeknu, na co myslím. Chci, aby sis prohlédl tento svazek a zastavil se u hesel, která ti budou něco připomínat. Rozumíš?“

„Ano.“

„Dobrá. Nemusíš spěchat.“

Míjely minuty. Najednou Rik prudce vydechl a rychle přetáčel záznam zpátky. Když se záznam zastavil, Terens si přečetl heslo a zatvářil se potěšeně. „Teď si vzpomínáš? Není to jen dohad? Vzpomínáš si?“

Rik důrazně přikývl. „Napadlo mě to, pane měšťane. Tak... znenadání.“

Heslo se týkalo kosmoanalýzy.

„Já vím, co v něm je.“ pokračoval Rik. „Uvidíte, uvidíte.“ Vzrušeně oddechoval, a ani Terens nezůstal chladným. „Uvidíte. Vždycky se uvádí totéž.“

Četl hlasitě a zajíkavě, ale mnohem plynuleji, než se mohl naučit z povrchních lekcí, které mu dávala Valona. Heslo uvádělo: „Nepřekvapuje, že kosmoanalytik je založením introvertním a často nevyváženým člověkem. Po někom, kdo je zcela normální, nelze žádat, aby zasvětil většinu svého života osamělému pozorování volného prostoru mezi hvězdami. To si zřejmě uvědomuje i MÚK, když přijal za svůj slogan: My analyzujeme prázdno!“ Poslední slova vykřikl ostrým hlasem.

„Rozumíš tomu, cos četl?“ zeptal se Terens.

Rik k němu vzhlédl pronikavým pohledem. „My analyzujeme prázdno. - Na to si vzpomínám. Byl jsem jedním z nich.“

„Tys byl kosmoanalytikem?“

„Ano!“ vykřikl Rik. Pak dodal tiše: „Bolí mě hlava.“

„Protože sis vzpomněl?“

„Asi proto.“ Rik znovu vzhlédl a nakrabatil čelo. „Musel jsem si zapamatovat víc. Existuje nějaké nebezpečí. Obrovské nebezpečí! Nevím, co dělat.“

„Knihovna je ti, Riku, k dispozici.“ Terens se obezřetně rozhlédl a pečlivě volil slova. „Hledej v katalogu sám, hledej v něm nějaké texty o kosmoanalýze. Třeba najdeš něco, co ti připomene víc.“

Rik se vrhl ke čtečce a viditelně se chvěl. Terens mu udělal místo.

„Co takhle Wrijtovo Pojednání o přístrojích pro kosmoanalýzu?‘ zeptal se Rik. „Nebude to ono?“

„Je to na tobě, Riku.“

Rik vyťukal katalogové číslo a obrazovka se jasně rozzářila vzkazem: Ve věci žádaného titulu se obraťte na knihovníka. Terens rychle natáhl ruku a vzkaz vymazal.

„Zkus raději něco jiného.“

Ale Rik chvíli váhal, ale nakonec poslechl. Po dalším rychlém probírání katalogu zvolil Enningovo Složení kosmu.

Na obrazovce se opět objevil odkaz na knihovníka.

„Zatraceně!“ neudržel se Terens a znovu vzkaz vymazal.

„Co se děje?“

„To nic,“ odpověděl Terens. „Nic se neděje. Jen se nevzrušuj. Ale dost dobře nechápu...“

Z miniaturního reproduktoru za mřížkou na boku čtečky se ozval vysoko naladěný hlas knihovnice: „Kabina dvěčtyři dvě! Je někdo v kabině dvěčtyři dvě?“

„Co si přejete?“ řekl Terens ostře.

„O jakou publikaci máte zájem?“

„O žádnou. Díky. Jen si to tak oťukáváme.“

Nastala odmlka, jako by se knihovnice s někým radila, a pak se znovu ozval její vysoký hlas, tentokrát příkřeji: „Záznam ukazuje, že jste žádal o Wrijtovo Pojednání o přístrojích pro kosmoanalýzu a Enningovo Složení kosmu. Je tomu tak?“

„Volili jsme katalogová čísla náhodně,“ vysvětloval Terens.

„Mohu vědět, proč máte zájem právě o tyto tituly?“ Otázka zazněla neodbytně.

„Vždyť vám říkám, že o ně zájem nemáme. -A ty toho nech!“ Poslední poznámka, pronesená hněvivým tónem, patřila Rikovi, který začal slabě sténat.

Znovu nastala odmlka. Pak z reproduktoru zaznělo: „Když sejdete za mnou k pultu, umožním vám přístup k oběma titulům. Oba jsou totiž na seznamu rezervovaných, a proto musíte vyplnit žádanku.“

Terens natáhl k Rikovi ruku. „Pojď!“

„Třeba jsme udělali něco proti pravidlům,“ namítl Rik chvějícím se hlasem.

„Nesmysl. Mizíme.“

„Nebudeme vyplňovat žádanku?“

„Ne. Ty knihy si vyžádáme jindy.“

Terens rychle kráčel hlavní chodbou, Rika za sebou doslova táhl. Knihovnice vzhlédla. „Vy tam!“ zvolala a oběhla stůl. „Počkejte! Počkejte přece!“

Nezastavili se. Ale zastavil je hlídkující, který se znenadání objevil před nimi. „Máte nějak naspěch, mládenci.“

Pak k nim dorazila knihovnice, takřka bez dechu. „Vy jste ti z kabiny dvěčtyři dvě, že?“

„No tak,“ ohradil se Terens. „Proč nás zastavujete?“

„Nežádali jste nějaké tituly? Rádi vám je zajistíme.“

„Je už pozdě. Až příště, nerozuměla jste, že ty knihy nechceme? Přijdu sem zítra.“

„Je naší snahou,“ pravila s přehnanou odměřeností knihovnice, „vždy a za všech okolností každého uspokojit. Za okamžik budete mít k oběma titulům přístup.“ Vysoko na tvářích se jí rozhořely dvě rudé skvrny. Otočila se a rychlým krokem prošla dvířky, která se otevřela, když se k nim přiblížila.

„Důstojníku,“ začal Terens, „pokud vám nebude vadit...“

Avšak hlídkující proti němu napřáhl nervové důtky střední velikosti, které mohly sloužit jako pendrek nebo jako nástroj ochromující nervy i na větší vzdálenost, a pronesl: „Mládenče, proč se neposadit a ve vší tichosti nečekat, až se dáma vrátí? Bude to jen zdvořilé.“

Hlídkující měl mládí a s ním i štíhlou postavu dávno za sebou. Vypadal na blízkou penzi a pravděpodobně dosluhoval ve skleníkovém prostředí knihovny jako stráž, ale byl ozbrojen a jeho dobromyslný výraz nevypadal upřímně.

Terens cítil, jak mu zvlhlo čelo a jak mu po zádech stéká pot. Zřejmě situaci podcenil, i když byl původně přesvědčen, že ji odhaduje správně -neměl být tak neopatrný. Za to mohla ta jeho touha povyšovat se, vstoupit do Horního Města a procházet se chodbami knihovny jako Sarkan.

Na okamžik podlehl zoufalému pocitu, že bude muset hlídkujícího napadnout, ale pak, jak ke svému úžasu zjistil, nic takového udělat nemusel.

Všechno se odehrálo bleskurychle. Hlídkující se začal otáčet, ale příliš pozdě -zradily ho zpomalené reakce starého člověka. Nečekaná síla mu vykroutila nervové důtky z prstu, a než se zmohl na víc než na krátké zasténání, cizí ruka mu důtky přiložila ke spánku. Zhroutil se k zemi.

Rik vyjekl potěšením, zatímco Terens zvolal: „Valono, u všech rohatých ze Sarku, Valono.“