Vdáváme matku a jiné povídky (Gerald Durrell)

DŮCHOD

Na svých cestách jsem zažil mnoho příhod, které mě rozesmutnily a rozrušily. Jedna z nich se mi vryla tak hluboko do paměti, že kdykoliv si na ni vzpomenu, rozteskní mě to.

Byl to velmi malý muž, určitě nevážil víc než podvyživený čtrnáctiletý chlapec. Vypadalo to, že má kosti křehké a tenké kao troubel starobylé hliněné dýmky. Jeho zvláštní hlava, posazená na štíhlém krku, připomínala obrácenu řeckou amfóru. Zdobily ji obrovitánské zamžené laní oči, nos, jemně vycizelovaný jako ptačí křidélko, a krásně tvarovaná ústa, štědrá a soucitná. Tenké pergamenové uši byly velké a špičaté, představuji si, že přesně takové mají skřítkové. Byl to Skandinávec, kapitán obchodní lodi, kterou jsem cestoval z Austrálie do Evropy.

V těch kouzelných, dávno minulých dobách jste si mohli vybrat takovou loď; plavba trvala šest týdnů a na palubě bylo osm až dvanáct pasažérů. Nebyla to žádná Queen Elisabeth II. Připadali jste si jako na vlastní jachtě. Mělo to však i svá úskalí, protože spolucestující jste si vybrat nemohli. Ale mezi dvanácti lidmi se většinou našli nejméně dva, kteří alespoň vzdáleně připomínali lidské bytosti. S nimi jste mohli navázat přátelství a pak ignorovat ostatní, aniž byste je urazili. Cesta, o které bude řeč, byla zvláštní tím, že jsem byl jediným mužským pasažérem na palubě. Zbytek cestujících tvořily postarší dámy z Austrálie, které - se vzuršeným štěbetáním - podnikaly svou úplně první námořní plavbu, svou úplně pouť do Evropy, svou úplně první výpravu do domovské Anglie, kde žije královna. Všechno jim tedy, jak si asi dovedete představit, připadalo tak nové a vzrušující, že to musely obdivovat. Kajuty byly rozkošné, s opravdickými postelemi, sprchami a vanami, ve kterých tekla opravdická voda, v salónu se podávaly opravdické nápoje a u velikého naleštěného stolu jim steward servíroval opravdické pokrmy. Chovaly se jako děti na prvním pikniku, byla to radost, dívat se, jak se jim to všechno líbí. Avšak zdrojem jejich největšího potěšení byl kapitán. Stačil jim jediný pohled a hned se do něj hluboce, vážně a neodvolatelně zamilovaly. Kapitán působil doslova jako magnet. Obcházel lehátka, na kterých se dámy slunily, vyptával se, jak jim chutnala snídaně, jestli bujón, který se podával v jedenáct hodin, byl dost teplý; později v salónu osobně dohlížel na rituály spojené s přípravou suchého martini, nápoje proti mořské nemoci. Posílal námořníky, aby doběhli pro dámy, kdykoli je chtěl upozornit na něco zajímavého. Ukazoval jim hejna létajících ryb, velrybu, která v dálce chrlila gejzíry vody jako fontána, nebo albatrosa s rozepjatými křídly, plachtícího nad zádí lodi, jako by k ní byl připoután neviditelným drátem. S eskortou námořníků, kteří měli zajistit, aby nikdo nespadl, vzal dámy na příď a tam jim ukázal delfíny. Ti plavali chvíli stejně rychle jako loď, náhle však s neuvěřitelnou rychlostí vyrazili kupředu a pak vyskočili z modré vody, podobni rozdováděným šipkám. Odvedl dámy také do podpalubí, do nablýskané strojovny, kde bylo tak čisto, že by se dalo jíst s podlazy, a vysvětlil jim, jak funguje organismus lodi. Vzal je na kapitánský můstek a popsal jim, jak pracuje radar, který v noci upozorňuje, že se blíží nějaká loď, a tak zabraňuje strašlivým neštěstím. Zašel s nimi do kuchyně, ukázal jim mrazící boxy a místa, kde se skladuje a připravuje jídlo. Úplně je to uchvátilo. S každým takovým zážitkem ho milovaly víc a víc a on, okouzlující, plachý a něžný, se snažil ze všech sil připravit pro dámy bezpočet nových zajímavostí, tak jako kouzelník vytahuje z cylindru další a další překvapení, aby ohromil publikum.

"Kapitán má srdce ze zlata," sdělila mi jednou u dopoledního bujónu rozložitá a stále upocená paní Farthingaleová, "z ryzího zlata. Myslím, že kdyby byl můj manžel jenom trochu jako on, tak by naše manželství vydrželo."

Protože jsem neznal váženého pana Farthingala, neměl jsem k tomu co poznamenat.

"Kapitán je ten nejrozkošnější muž, jakého jsem kdy poznala, opravdový vzor zdvořilosti a laskavosti. Na to, že je cizinec, má vážně vynikající chování," řekla slečna Landocková a přitom se jí do očí vedraly slzy, až hrozilo, že jí rozředí druhou sklenku martini. "A je šťastně ženatý, jak mi řekl první lodní důstojník."

"Ano," poznamenal jsem. "Tomu věřím."

Žalostně si povzdechla.

"To jsou všichni milí muži," dodala.

"Ano," souhlasila paní Fortescueová nad svou třetí štědrou dávkou ginu, "je jen strašně málo slušných chlapů, kteří nejsou ženatí. Jakmile jsem uviděla kapitána, řekla jsem si - Tohle je správný chlap, to není žárný záletník, i když je to námořník."

"Náš kapitán by přece za ženskými nikdy neběhal," zvolala slečna Woodbyová trochu pohoršeně. "Na to je moc velký gentleman..."

"A kdyby ho žena nachytala na záletech, tak by mu dala co proto," upřesnila slečna Landocková.

Protože na lodi toho nebylo moc co dělat a cesta byla dlouhá, nezbývalo mi, než každý den naslouchat úvahám o kapitánových zvycích, obdivu k jeho ctnostem a dohadům o tom, jaký dárek by pro něj bylo nejvhodnější zakoupit, až uskutečníme první a jedinou zastávku na naší plavbě. Dychtivě se na ten den těšily. Ne snad proto, že by tolik chtěly jít na břeh, ale spíš kvůli dárku pro svého hrdinu. Po velkém dohadování se domluvily, že mu koupí svetr. Protože nebylo jasné, kolik taková věc stojí, rozhodly se, že každá z nich složí dvě libry, a já jsem velkomyslně slíbil, že nezůstanu stranou. Když jsme přátelsky vyřešili tento palčivý problém, začali jsme probírat otázku barvy svetru a okamžitě vypukl konflikt. Bílá se zdála nepraktická, hnědá moc pochmurná, červená příliš křiklavá, zelená se nehodila k jeho očím. Nemělo to konce. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že se dámy kvůli tomu pustí do pranice, jsem prohlásil, že z kapitána nesmírně mazaně, tak jak jsem kdysi jednal s divochy v džungli, vymámím, jaká je jeho oblíbená barva. Když jsem se pak vrátil se zcela vymyšlenou zprávou, že kapitán má rád barvu ovesných vloček, byly dámy zklamané, ale přijaly to. Odvrátil jsem další světovou válku.

Konečně nadešel onen velký den a naše loď vplula do přístavu. Dámy byly vzhůru už za rozbřesku, vzrušené jako děti na Štědrý den. Poletovaly ve svých županech z kajuty do kajuty a přitom vykřikovaly: "Marjorie, nemáš náhodou spínací špendlík, potřebovala bych jeden.", "Agatho, myslíš, že se tyhle korále hodí k těm modrým šatům?", "Asi bys mi nemohla půjčit podprsenku, viď? U téhle se mi utrhlo ramínko." Nakonec, oblečené ve svých nejhezčích šatech, se slamáky ozdobenými umělými květinami, nasáklé pudrem a voňavkami tak, že je bylo možné ucítit sto yardů proti větru, vystoupily na břeh, aby se s očima zářícíma a tvářemi ověnčenými vzrušenými úsměvy, každá jako zahrádka překypující něhou, vydaly za svým velkým dobroduržstvím.

Přes jejich prosby a naléhání jsem se rozhodl, že s nimi nepůjdu. Bylo to moudré rozhodnutí. Ačkoliv jsem se jim s tím nevěřil, budila ve mně hrůzu představa nákupu s jedenácti ženami, z nichž každá pekelně usiluje vybrat pro svůj idol to nejlepší. Kromě toho jsem měl rozepsanou knihu, a tak jsem si myslel, že bych mohl v klidu pracovat ve své kajutě a k obědu si objědnat drink a obložený chleba. To jsem se však přepočítal. Sotva jsem se dal do práce, ozvalo se zaklepání na dveře. Byl to první důstojník, podle mého asi třicetiletý muž s krátce ostříhanými vlasy v barvě zlatého obilí, s trochu hrubými rysy a modrýma bezvýraznýma očima. Vždycky se mi zdálo, že je slušný a ochotný, ale tak trochu nesympatický ve srovnání s kapitánem.

"Kapitán se vám uctivě poroučí. Všiml si, že jste nešel s dámami na břeh. Rád by věděl, jestli vám není špatně."

"Ne, jsem naprosto v pořádku, děkuji. Jenom jsem se rozhodl, že zůstanu na palubě a dokončím nějakou práci."

"Pak se vás kapitán tedy ptá, jesli byste mu neprokázal tu čest a nepoobědval s ním."

Neměl jsem z toho sice radost, ale skutečně se nedalo dělat nic jiného, než pozvání přijmout.

"Vyřiďte kapitánovi, že mi bude potěšením," odpověděl jsem.

"Přijďte tedy ve tři čtvrtě na jednu," řekl první důstojník a odešel.

Takže jsem se ve tři čtvrtě na jednu přesunul do baru a našel tam kapitána, jak popíjí světlé cherry. Seděl za barovým pultem a před ním ležela hromada papírů, které vypadaly jako svitky pergamenu. Obřadně mi potřásl rukou, objednal pití a znovu se usadil na barovou stoličku, jako skřítek na klobouk houby.

"Jakmile jsem viděl, že nejdete na břeh, napadlo mě, že vás musím pozvat na oběd. Nezamlouvá se mi představa, že byste obědval sám."

"Jste velice laskavý, kapitáne. Nešel jsem na břeh, protože naše dámy chtějí nakupovat a mně připadalo, že strávit den na nákupech ve společnosti jedenácti žen by bylo víc, než moje nervy dokážou unést."

"Podle mě je už dost hrozné nakupovat jen s jednou ženou. Když jse moje žena na nákupy, nikdy nechodím s ní. Vždycky mi přinese domů ukázat, co všechno koupila, a druhý den běží zpátky do obchodu a vymění to," usmál se. "Ale ženy jsou ženy. Co bychom si bez nich počali?"

"Můj bratr, který byl už čtyřikrát ženatý, si mi jednou postěžoval: Copak nemohli vymyslet nic lepšího než ženu?"

Tomu se kapitán rozesmál tak srdečně, že málem spadl z barové stoličky. Když se uklidnil a objednali jsme si další pití, začal hovořit vážným tónem.

"Chci se s vámi o něčem poradit, pane Durrelle, týká se to našich dam. Jak víte, za čtyři dny překročíme rovník a měli bychom při této příležitosti uspořádat slavnost. Čeká se to od nás. Když jsou na palubě mladí lidé, koná se tahle oslava u bazénu. Otec Neptun cestující pasuje na námořníky, vyvádí se spousta pošetilostí a je přitom legrace. Končívá to tak, že všechny cestující naházíme do bazénu."

Odmlčel se a napil ze své skleničky.

"Nezdá se mi, že zrovna tohle by se našim dámám líbilo," poznamenal jsem opatrně.

"Ale ne, pane Durrelle. Ani ve snu by mě nenapadlo jim to navrhovat. Ne, ne, ne," zavrtěl hlavou. "Naše dámy jsou... no, řekněme, trochu dospělé na takovou zábavu. Ne. Zorganizoval jsem něco jiného, malý banket. Náš šéfkuchař je opravdu velmi šikovný, když má k dispozici pořádné suroviny, takže jsem ho poslal na břeh, aby koupil všechno, co bude potřebovat - ovoce, čerstvé maso a tak dále. Samozřejmě, pít budeme šampaňské. Myslíte, že se jim to bude zamlouvat?"

"Drahý kapitáne, vždyť víte, že budou úplně bez sebe," ujistil jsem ho. "Už jste toho udělal tolik pro to, aby se na téhle plavbě cítily šťastně a nikdy na ni nezapomněly. Musíte vědět, jak zoufale vás zbožňují."

Kapitánova tvář jemně znachověla jako lístek růže.

"Navíc, v jejich očích nemůžete udělat nic špatně. Všechno, co připravíte, bude mít pohádkový úspěch. Jediný problém vidím v tom, co se asi stane, až se vaše manželka jednou dozví, že se do vás zamilovalo jedenáct žen naráz..."

Jeho obličej se zbarvil temnějším odstínem růžové.

"Moje manželka je naštěstí velmi rozumná žena. Vždycky mi říkává: 'Siegfriede, jestli tě někdy bude přitahovat nějaká jiná žena, tak je to v pořádku. Jen mi ji ukaž, abych ji mohla zabít dřív, než si s ní něco začneš.'"

"Nesmírně rozumná dáma," poznamenal jsem. "Připijeme na její zdraví." Udělali jsme to a odebrali jsme se na oběd.

Po studené polévce, v níž plavaly pozůstatky nějaké ryby, která vypadala buď jako vědou zatím nepopsaný nebo rovnou odmítnutý druh, kapitán odložil lžíci, osušil si ubrouskem rty, odkašlal si a naklonil se ke mně.

"Pane Durrelle, mám ještě něco. Rád bych znal váš názor na jednu věc. Vím totiž, že jste uznávaný spisovatel."

V duchu jsem zasténal. Teď mě požádá, abych přečetl a ohodnotil jeho paměti - Padesát let na moři nebo Na obzoru tajfun.

"Ano, kapitáne," řekl jsem poslušně, "o co kráčí?"

"Myslel jsem si, že kromě banketu bych měl pro naše dámy připravit něco trvalejšího, něco, co by jim tuto událost připomínalo. A tak jsem si říkal, jestli byste vy, jako spisovatel, považoval za vhodné tohle."

Na bílém ubruse rozložil jeden ze svitků, které předtím prohlížel u baru. Vypadalo to trochu jako starobylý pergamen, jaký se ve středověku používal na oficiální dokumenty. Na této listině, stejně jako na všech ostatních, bylo tím nejelegantnějším stínovým krasopisem zaznamenáno jméno lodi, cílový přístav, den, kdy loď přeplula rovník, a konečně s mnoha kudrdlinkami a ozdůbkami, jméno cestující. Listiny byly skutečně skvěle vyhotovené.

"Kapitáne, jsou nádherné," obdivoval jsem je. "Dámám se budou hrozně líbit. Který talentovaný člen vaší posádky je vytvořil?"

Kapitán se znovu začervenal.

"Psal jsem je já," přiznal se skromně. "Ve volném čase se trochu zabývám kaligrafií."

"Jsou opravdu skvostné, dámy to ohromí," ujistil jsem ho.

"To jsem rád," řekl. "Chtěl bych, aby to byla šťastná plavba, když je poslední."

"Poslední?" zeptl jsem se.

"Ano, až tahle cesta skončí, odejdu do důchodu."

"Ale na důchod vypadáte dost mladě," divil jsem se.

"Děkuji vám," maličko se zdvořile uklonil, "ale už na to mám roky. Jsem na moři od šestnácti let, a i když jsem tenhle život měl vždycky rád, těším se, až to skončí. Kromě jiného je to dost těžké pro moji manželku. Ženy tím vždycky trpí, zvlášť když nemají děti, protože jsou pořád opuštěné."

"A kam půjdete na odpočinek?"

Obličej se mu rozzářil vzrušením.

"Na severu mojí vlasti je malý, ale krásný záliv a malinké městečko, které se jmenuje Spitzen," vyprávěl. "Koupili jsme si tam se ženou před několika lety dům. Stojí přímo na skále, za městem, na kraji zálivu. Je nádherný. Víte, že můžu ležet v posteli a dívat se, jak mi za oknem létají racci? Slyším je skřehotat a slyším všechny zvuky moře. Když je špatné počasí, vítr houká okolo domu jako sova, o břeh se tříští veliké vlny a burácejí přitom jako hromy. Je to opravdu úžasné."

"A co tam budete dělat?" zeptal jsem se.

Na jeho skřítkovské tváři se objevil zasněný výraz.

"Budu se věnovat kaligrafii," skoro zašeptal, jako by byl touto myšlenkou zcela fascinovaný. "Kaligrafie vyžaduje dost času. Budu malovat, hrát na flétnu a budu se snažit mé ženě vynahradit všechny ty roky samoty. Rozumíte, já neumím žádnou z těchhle věcí pořádně - snad kromě té poslední, ale chci to zkusit. Bude mě to bavit, i když to budu dělat špatně. Při takové zábavě člověk pookřeje na duši."

Pozdvihl jsem skleničku.

"Připíjím na váš dlouhý a šťastný důchod!"

Provedl jednu ze svých půvabných staromódních úklon.

"Děkuji. Doufám, že to tak dopadne. Ale nejdůležitější je, že to potěší moji drahou a trpělivou ženu," dodal a po tváři se mu rozlil zářivý nesobecký úsměv.

Šel jsem si po obědě odpočinout do své kajuty a za chvilku jsem zjistil, že se už vrátily dámy. Ohlásily se cupitáním, boucháním kajutových dveří s pronikavými výkřiky jako: "Lucindo, nemělas ten můj košík, co jsem koupila, ten zelenočervený? Díky Bohu, myslela jsem, že jsem ho zapomněla v taxíku." a "Mabel, opravdu si myslím, že jsi toho ovoce koupila moc, ty banány se za chviličku zkazí... jako člověk, který se dal na politiku."

Později, když jsme popíjeli koktejl, mi potajmu a s velkou obezřelostí ukázaly pět svetrů, které pro kapitána koupily. Důvedem takové rozmařilosti bylo to, že se dámy ještě jednou pohádaly kvůli barvě, protože (a měl jsem to předpokládat) nemohly sehnat svetr v barvě ovesných vloček. Požádaly mě, abych posoudil, který je nejlepší, a tak jsem se ocitl v situaci, kterou by mi nikdo nezáviděl, ani Šalamoun. Unikl jsem z toho minového pole tím, že jsem dámám řekl, co mi sdělil kapitán - že tahle plavba je jeho poslední. Celým salónem se rozezněly rozechvělé výkřiky a bědování, jako bych byl obklopen hejnem ledňáků obrovských, které někdo připravil o mláďata. "Jak je tohle možné", "Takový čestný chlapík. Tak zdvořilý a kulturní.", "Je to předně ten typ cizince, kterého byste rádi pozvali domů.", "Je to opravdový gentleman, jeden z mála opravdových gentlemanů, jestli víte, co tím myslím." Připadal jsem si, jako by se těsně před bitvou u Trafalgaru hovořilo o Nelsonově propuštění z admirality. Objedal jsem všem další pití a požádal o klid a ticho. Nejsem si docela jistý, ale pak jsem, myslím, prohlásil, že "všechno má také svoje dobré stránky".

Když uslyšely tuhle známou a otřepanou pravdu, utišily se a napjatě čekaly. Pověděl jsem jim, že kapitán a jeho žena odjedou do svého krásného domu na severu, kde jaro rozprostírá koberce nádherných květů a ptáci zpívají jako nebeský chór. Ale v zimě tento kraj bičují bouře, obloha je propletena bílými žilami mihotajících se blesků, hromy burácejí hlasitěji, než když vysypete milióny brambor na dřevěnou podlahu, a vlny se kroutí a tříští o břeh jako útočící ocelově modří lvi, jejichž bílá hříva z pěny doráží na zemi. Dámy byly zcela strženy mojí bujnou fantazií. "Který muž," položil jsem řečnickou otázku, "by se za těchto okolností obešel bez pěti svetrů v různých barvách? Žádný muž by bez nich nepřežil! Pět svetrů je v tomhle kraji naprostá nutnost." Dámy byly nadšené. Svou prozíravostí zachránily obdivovaného hrdinu před podchlazením, a tak si daly další sklenku, aby to oslavily.

O dva dny později kapitán, pečlivý jako vždy, doručil do každé kajuty malou tištěnou pozvánku, která cestující informovala, že se toho večera bude konat slavností večeře na počest překročení rovníku. Mezi dámami to způsobilo obrovský rozruch. Vytahovaly šaty z kufrů, probíraly je, zavrhovaly a znovu braly na milost, praly a žehlily, aby je pak zase zavrhly, když ze dna kufru náhodou vylovily nějakou vhodnější kořist. Začaly se líčit a mezi kajutami jsko by se náhle objevila duha. Vůně jedenácti parfémů soutěžících mezi sebou byla strašlivá jako lesní požár. Jásavé nebo polekané pištění, sténání krajního zoufalství, výkřiky radosti, to vše se ozývalo od kabiny ke kabině a byly to tak spletité a povzbudivé zvuky, jako když člověk naslouchá v lese za úsvitu sboru ptáků. Nakonec, když už byl každý vlásek pečlivě umytý a načesaný, obočí pečlivě upravené, každé oční víčko se ocitlo pod příkrovem modré nebo zelené, každá ústa namalovaná karmínově červenou rtěnkou a všechna ňadra a boky vytvarovné a sešněrované ve správné poloze, byly dámy připraveny.

Shromáždily se v baru, kde je uvítal slavností šik stříbřitých nádob s ledem. V každé z nich se skrývala láhev šampaňského. Bylo nádherné slyšet, jak nad touto hojností radostně cvrlikaly.

Pak vstoupil hrdina tohoto večera. Zářil čistotou, oblečený ve své nejlepší uniformě, bílé jako letní obláček. Nesl velkou lepenkovou krabici. Když jeho obdivovatelky přestaly švitořit, otevřel krabici a vytáhl z ní pro každou dámu gardénii a pro mě červený karafiát. Byl jsem teď rád, že jsem podstoupil ty trable a vyhrabal svůj obstarožní večerní žaket, požádal stevarda, aby ho vyžehlil a dodal mu aspoň zdání slušného oblečení. Dámy byly samozřejmě úplně ohromené. Nikdo, dokonce ani žádný správný chlapík, na jaké občas narazíte v Austrálii, jim nikdy nedal gardénie. Usmívaly se, vzájemně si květy obdivovaly a byly úplně u vytržení z jejich vůně. Pak se otevřelo šampaňské a ozvalo se hlasité, takřka dívčí hihňání a obvyklé stížnosti na bublinky v nose. Šampaňského bylo habaděj, takže když jsem přecházeli do jídelny na večeři, byli jsme všichni už dost rozveselení.

Skutečně nám připravili skvělé pohoštění. Bílé damaškové ubrusy byly ozdobené čerstvými květinami a dokonce i odněkud vyhrabali dostatek vinných sklenic. První chod tvořila lahodná paštika. Po ní následoval skvělý uzený losos s náplní ze šlehačky, křenu a kopru. Pak přišla na řadu kuřata ve vynikající vinné omáčce, podávaná s velikým výběrem různých druhů zeleniny a křehkým bramborovým pečivem. Vše završil sýr a nakonec, za doprovodu vzrušených výkřiků údivu i radosti, přišel na stůl obrovský polárkový dort. Když jsme toto všchno spořádali a podávala se káva, kapitán vstal a pronesl krátkou řeč.

"Dámy, pane Durrelle," začal a udělal jednu ze svých staromódních, jakoby ptačích úklon. "Tohle je zvláštní a významná příležitost. Je mi jasné, že pan Durrell, který velmi mnoho cestuje, překonal rovník už mnohokrát. Ale vím, že vy, dámy, to prožíváte poprvé, a tak je pro vás krok z jedné části světa do druhé významným okamžikem. Takže to musíme oslavit."

Přešel k velkému příborníku u stěny jídelny a vytáhl z něj ozdobné listiny, které vyrobil. Přinesl je ke stolu a dal je na hromadu vedle svého talíře.

"Proto," pokračoval, "jsem pro každou z vás připravil dokument, na kterém stojí, že jste překročily rovník, a že se tomu stalo na mé lodi. Doufám, že se vám tyto listiny budou líbit."

Z řad zhypnotizovaného obecenstva se ozývalo vzrušené šeptání.

"Tedy, dámy," řekl a uchopil sklenici, "dovolte, abych vám připil, abych připil na vaše zdraví a štěstí a poděkoval vám, protože díky vaší společnosti byla moje poslední plavba opravdu radostná."

Usmál se a pozdvihl sklenku. Vtom mu vyklouzla z ruky, po ubuse se rozstříkla sprška vína a on padl mrtev k zemi.

Když řeknu, že jsme byli úplně omráčeni, zaleka to nevystihne, jak jsme se ve skutečnosti cítili. Pozoroval jsem jeho příjemnou tvář, když pronášel svou řeč, a všiml jsem si, že mu náhle zeskelnatěly oči. Ve tváři se mu neobjevil sebemenší náznak bolesti. Jediná známka toho, že s ním není něco v pořádku, bylo rozlité víno a tao, že se jako podťatý skácel na podlahu k nohám prvního důstojníka a lodního hospodáře, kteří stáli vedle něj a měli mu podávat listiny. Oba zůstali jako sochy úplně ohromeně stát. Obrátil jsem se k paní Mareposeové, která seděla po mé pravici a byla ze všech dam zdaleka nejpraktičtější a nejrozumnější.

"Odveďte je všechny do baru. My se o kapitána postaráme," vybídl jsem ji.

Vrhla na mě sklíčený pohled, ale přikývla. První důstojník a lodní hospodář pořád nehnutě stáli, jako by nad svým kapitánem drželi čestnou stráž.

"Uvolněte mu límeček," vyzval jsem je. První důstojník se probral a pustil se do toho. Kapitán měl na sobě staromódní košili se škrobeným límečkem a zlatým ozdobným knoflíčkem, takže trvalo několik vteřin, než se podařilo límeček rozepnout. Na krční tepně nebylo cítit žádný puls a pod žebry hrudního koše jsem neucítil ani zachvění. Vstal jsem.

"Je mrtvý," konstatoval jsem poněkud zbytečně.

První důstojník se na mě podíval.

"Co budeme dělat?" zeptal se. Bylo zřejmé, že je zvyklý rozkazy spíše plnit, než je vydávat.

"Podívejte," řekl jsem podrážděně, "mám dojem, že když kapitána britské obchodní lodi raní mrtvice, tak velení snad přejímá první důstojník. Takže kapitánem jste teď vy."

Zíral na mě svým bezvýrazným pohledem.

"Ale co budeme dělat?" opakoval.

"Proboha," vyhrkl jsem rozzlobeně, "vy jste kapitán! Vy byste měl říct nám, co budeme dělat!"

"A co byste navrhoval vy?" zeptal se.

Podíval jsem se na něj.

"V první řadě bych chudáka našeho bývalého kapitána zvedl z podlahy a odnesl do jeho kajuty. Pak bych ho svlékl, umyl a slušně uložil. Potom byste se, jak předpokládám, měl spojit s velitelstvím a ohlásit, co se stalo. Já se mezitím postarám o dámy."

"Ano, pane," odpověděl celý šťastný, že mu někdo udílí pokyny.

"A pokud ho budete muset pohřbít do moře, snažte se to udělat v noci, jinak z toho budou dámy hrozně smutné."

"Ano, pane, zařídím to."

Šel jsem do salónu, kde mě přivítaly slzy a dychtivé dotazy po kapitánově zdraví.

"Dámy, bohužel mám pro vás špatnou zprávu," promluvil jsem. "Náš milovaný kapitán už není mezi námi. Ale..."

Jenže moje slova se utopila v ohromujícím výbuchu pláče a hořekování. Objímaly jedna druhou, slzy jim prudce stékaly po tvářích. Jejich vzlykání bylo srdcervoucí. Byl to pro ně tak hluboký šok, jako by jim zemřel jeden z nejbližších členů rodiny. Slyšel jsem o tom, že lidé v zoufalství lomí rukama, ale nikdy jsem to neviděl. A ony to všechny dělaly. Nechaly naprosto volný průchod svému zármutku, jako to dělají Řekové. Zcela bez zábran projevovaly svou lásku ke kapitánovi a žal nad jeho smrtí. Kývl jsem na barmana, který vypadal stejně omráčeně, jako my všichni.

"Přineste všem brandy," zašeptal jsem mu. "A velké!"

Když všechny dámy uchopily chvějícíma se rukama sklenice napůl plné brandy, napůl slz, znovu jsem je oslovil:

"Dámy, byl bych rád, kdybyste mě chvíli všechny poslouchaly." Připadal jsem si jako Ronald Reagan, který se pokouší hrát Shakespeara.

Jako děti ke mně poslušně otočily své pláčem poznamenané tváře, zelené a modré oční stíny měly rozteklé, řasy slepené slzami a pečlivý make-up rozmazaný.

"Náš milovaný kapitán nás opustil. Byl to milý a laskavý muž a bude nám hrozně chybět. Teď bych chtěl, abychom na tohoto báječného muže připili a přitom si uvědomili tři věci. Za prvé, kapitán by byl ten poslední, kdo by si přál, abyste se trápily, protože, jak víte, snažil se dělat všechno pro to, abychom se cítili šťastní."

Paní Meadowsweetová hlasit zavzlykala, ale ostatní ji rychle umlčely, což jsem považoval za úspěch.

"Za druhé, sledoval jsem ho pozorně a mohu vás ujistit, že zemřel zcela bez bolesti. Není to snad přesně to, co bychom přáli svým nejbližším a nejdražším a vlastně i sobě, až přijde náš čas?"

Ozvalo se souhlasné šeptání.

"A třetí věc je tato," pokračoval jsem. "Když jste byly všechny na pevnině, tak jsem s kapitánem obědval. Povídali jsme si a on se mi svěřil, že tahle poslední plavba pro něj bude nezapomenutelná, protože má na palubě vás, dámy. Potvrdil mi také, jak je pro něj těžké rozhodnout se, kterou z vás má nejraději."

Salónem slabě zašumělo uspokojení a pýcha.

"Takže připijeme na našeho kapitána, přítele, na kterého nikdy nezapomeneme."

"Nezapomeneme," řekly dámy odhodlaně.

Všichni jsem se napili a já dal barmanovi signál, aby přinesl další brandy. Chvíli potom dámy, sice ne zcela střízlivé, ale zdaleka už ne tak hysterické, odešly do svých kajut. Chtěl jsem udělat totéž, když tu se mi za zády objevil první důstojník. Byl to poslední člověk, se kterým jsem měl chuť mluvit. Když jsem utěšoval dámy, došlo mi, že se i já sám budu muset nějak vyrovnat se zármutkem nad kapitánovou smrtí.

"Udělal jsem všechno, jak jste řekl, pane," oznámil mi.

"Dobře," odpověděl jsem odměřeně, "ačkoliv nechápu, proč mi to hlásíte. Kapitánem jste tady, hergot, teď vy!"

"Ano, pane. Vdova si přeje, aby byl pohřben ve svém rodném městě."

"Aha. Tak ho tam dovezte!"

"Ano, pane," přitakal a odmlčel se, oči měl přitom stejně bezvýrazné jako vždy. Pak dodal: "Mrzí mě, že se to stalo. Měl jsem kapitána rád."

"Já také," povzdechl jsem si unaveně. "Byl to milý, příjemný a zdvořilý muž a takoví jsou vzácní jako jednorožci."

"Jako co, pane?"

"To je jedno. Jdu si lehnout. Dobrou noc."

Dámy se přes noc do jisté míry zotavily. Ráno se sice sem tam ozvalo ještě nějaké to popotahování a občas ukápla i slzička, ale o kapitánovi se už hovořilo v minulém čase a dámy vychvalovaly jeho četné ctnosti. Pluli jsme dál, míle a míle po modrém a opuštěném moři - opuštěném až na skupinku delfínů, rozdováděných jako děti, když vyběhnou ze školy, které se tu a tam objevily nad vodou a tančily kolem lodi. Udělalo se strašné horko. Paní Meadowsweetová a paní Farthingaleová se ošklivě spálily na slunci, protože usnuly ve svých lehátkách, paní Malreposerová utrpěla úpal a musela ulehnou s chladnými obklady do zatemněné kajuty. Kromě toho se nepřihodilo nic. Protože jsem vyrůstal na slunci, vychutnával jsem jeho paprsky a tvrdě jsem pracoval na tom, abych se opálil tak, že mi bude každý závidět. Ale nakonec bylo to ukrutné horko nepříjemné i pro mě, a tak jsem se odebral do své kajuty. A právě tam, v chladném šeru, mě navštívil bývalý první důstojník.

"Omlouvám se, že vás obtěžuji, pane," začal, "ale mám tady takový problém s kapitánem."

Trochu mě to vylekalo a zároveň i zmátlo, protože jsem si už zvykl uvažovat jako o kapitánovi právě o něm.

"Chcete říct, že máte problém s bývalým kapitánem?" zeptal jsem se.

"Ano, pane," přikývl, neklidně přešlapoval a pak vyhrkl: "Začíná to s ním být k nevydržení."

Nechápal jsem, o čem mluví.

"Jak to myslíte, k nevydržení?" ptal jsem se celý popletený. "Je přece mrtvý."

Kradmo se rozhlédl po malé kajutě, aby se ujistil, že nás nikdo neposlouchá.

"On začíná... on... začíná... on začíná páchnout," zašeptal, jako by se rouhal.

Vyděsilo mě to.

"Chcete tím říct, že jste v takovém horku nechali jeho mrtvolu ležet v kajutě?" nevěřil jsem vlastním uším.

"Ano, pane, řekl jste mi přece, že ho tam máme dát," bránil se ukřivděně.

"Ale nechat ho tam v tomhle horku, člověče, to je šílenství. Proč ho nedáte do mrazicího boxu?"

Vypadal polekaně.

"Myslíte k zásobám jídla?"

"Máte přece v podpalubí dost marzicích boxů, určitě bude nějaký volný, ne?"

"Půjdu to zařídit," přikývl a odešel.

Za chviličku byl zpátky.

"Našel jsem místo v mrazáku na maso, pane. Dal jsem ho tam," hlásil mi.

"Dobře," Nemohl jsem se však zbavit morbidní představy, jak náš drahý kapitán leží mezi houpajícími se kýtami hovězího a jehněčího. "Prokristapána, dámy se to za žádnou cenu nesmějí dozvědět, rozumíte?"

"Ano, pane," přitakal rozhodně. "Nedovědí se to."

A cesta pokračovala. Kromě trochu špatného počasí - šlo jen o mírné vzdouvání moře, které však dámy zahnalo do jejich kajut a celou lodí se po několik dní táhla velmi silná vůně kolínské vody - všechno probíhalo hladce. Nálada dam se zlepšila a dokonce už začaly brát prvního důstojníka jako kapitána. Jemu a lodnímu kuchaři teď cvhálily báječné saláty, mnohobarevné zmrzliny a množství jehněčích kotlet a řízků. Napadlo mě, co by adi říkaly, kdyby zjistily, že jejich hrdina, kapitán, se nachází v podpalubí v mrazivé tmě u zásob jídla, na kterém si tak pochutnávaly. Ale bylo lepší takovou strašnou katastrofu nepokoušet ani v myšlenkách.

Stalo se to noc předtím, než jsme přistáli. Dámy byly všechny plně zaměstnané balením, a zvuky této jejich činnosti se rozléhaly po všech kajutách. Ozvývalo se obvyklé bouchání dveří, cupitání a výkřiky jako: "Lucindo, máš tu mou zelenou sukni, co jsem ti půjčila?", "Mabel, můžeš sem na chilku, sedneš si mi ka kufr. Nechápu jak je to možné, ale připadá mi, že každý kufr si vždycky ukousne víc, než dokáže spolknout," a "Edno, vezmi jed na to, že jestli dáš tu whisky na dno kufru, tak se rozbije a až přistaneme, budeš smrdět, jako bys zběhla z protialkoholního léčení."

Zašel jsem do baru na skleničku před večeří. Bar byl prázdný až na prvního důstojníka, který popíjel brandy. Láhev stála na pultě před ním a všiml jsem si, že už porádně zahýbal s jejím obsahem.

"Dobrý večer," pozdravil jsem ho.

Narovnal se a podíval se na mě. Měl jsem podezření, že už je dost opilý, ale bylo těžké tu uhodnout z jeho divných nevýrazných očí.

"Dobrý večer, pane," odpověděl. Po krátké pauze ukázal na láhev. "Dáte si taky?"

"Děkuju," přikývl jsem a protože se zdálo, že se barman někam vypařil, vyndal jsem si z barové police sklenici a nalil jsem si. Jako mlha nás zahalilo mlčení. Vydržel jsem to asi minutu nebo dvě a pak jsem se rozhodl, že ticho rozptýlím.

"Tak," prohodil jsem bodře, "asi jste rád, že plavba končí. Teď si budete moct zajet domů a trochu si odpočinout. Kdepak bydlíte?"

Podíval se na mě, jako by mou poznámku neslyšel.

"Mám potíže s kapitánem," řekl.

Cítil jsem, že mi po zádech jako mráz přeběhla zlá předtucha.

"Jaké potíže?"

"Je to moje chyba, měl jsem se podívat..."

"Jaké potíže?" opakoval jsem.

"Kdybych se podíval, tak se to nestalo," sdělil mi a nalil si úctyhodnou dávku brandy.

"Co by se nestalo?" zeptal jsem se.

Zhluboka se napil a chvíli mlčel.

"Pamatujete, jak jsme kapitána přenesli z kajuty a dali ho... dali ho... do... do podpalubí?"

"Ano."

"Byl ohebný, rozumíte? Pak jsme měli špatné počasí a dámám nebylo dobře." Pokrčil rameny. "Pro nás tohle tedy není špatné počasí, ale pro ně ano. Moře se trochu vzdouvalo. Lidem z toho bývá nevolno."

Nalil si další skleničku.

"A," pokračoval, "s kapitánem to pohnulo."

"Pohnulo?" zeptal jsem se polekaně. "Co tím myslíte?"

"Položili jsme ho tam rovně, ale jak se loď houpala, překulil se a zvedly se mu nohy."

První důstojník vykopl jednu nohu až do výšky pasu a plácnul se do stehna.

"Byla to moje chyba. Nezkontroloval jsem to. Víte, když jsme ho do boxu dávali, nebyl úplně ztuhlý. Pak hned přišlo to špatné počasí, a tak zmrznul takhle v téhle pozici."

Odmlčel se a znovu se napil.

"Tesař vyrobil rakev a dnes večer jsme šli dolů, abychom do ní kapitána uložili, abychom ho - jak se to řekne anglicky? - sakumprásk a se vším všudy připravili pro manželku."

Já bych to neřekl přesně takhle, ale nebyla vhodná chvíle na lekci anglického slangu. Začínalo mi být dost špatně.

"Zkoušeli jsme všechno," vyprávěl, "všechno. Vybral jsem dva nejsilnější muže na palubě, ale nedokázali mu ty nohy narovnat. Nebylo to možné. A museli jsme ho dát do rakve už dneska večer. Předpisy, chápete? Neměli jsme čas, víte co... rozmrazit ho."

Zaplavil svou sklenici velkou zlatavou kaluží brandy a hodil ji do sebe.

"Tak jsem mu nohy přerazil palicí," řekl na závěr, otočil se, odešel z baru a mírně se přitom kymácel ze strany na stranu.

Zachvěl jsem se a nalil si brandy ve stejném množství, jaké do sebe před chvílí obrátil první důstojník. Chvíli jsem stál a připomněl si kapitána, jeho kouzlo, jeho dvornost vůči dámám, jeho laskavost, ale především jsem vzpomínal, jak se chystal malovat, hrát na flétnu, ležet v posteli se svojí milovanou ženou a dívat se na racky létající kolem okna jejich ložnice. Rozhodl jsem se, že odpočinek je něco, čeho si má člověk dopřát každý den trochu jako posilujícího léku, protože niko nikdy neví, co ho čeká za rohem.

A taky jsem se rozhodl, že nemám chuť na večeři.