Ptáci, zvířata a moji příbuzní (Gerald Durrell)

Křtiny

Korfu leží u albánského a řeckého pobřeží jak dlouhá, rezem prolezlá turecká šavle. Jílec té šavle tvoří hornatá oblast ostrova, která je z většiny pustá a kamenitá, se strmými skalnatými útesy, kolem nichž poletují drozdi a sokoli. V údolích tohoto hornatého kraje však bohatě prýští z červených a zlatých skal voda a rozkládají se tu mandlovníkové a ořechové háje, které vrhají stín chladný jak studna, i husté šiky kopím podobných cypřišů a fíkovníků se stříbrnými kmeny a listy velkými jak mísy. Čepel šavle je ukována z vlnitých zelenostříbrných přikrývek obrovských olivových stromů, o nichž se říká, že jsou pěs set let staré, a každá z nich má svou vlastní jedinečnou podobu se svým přihrblým a pakostnicovým tvarem a s kmenem proděravělým nesčetnými otvory jak pemza. Směrem ke špici čepele se táhne Lefkimi s třpytnými písečnými dunami, z kterých až oči přecházejí, a s rozlehlými slatinami zdobenými celými akry bambusových stvolů, které praskají a šelestí a cosi si spolu pokradmu šeptají.

Vrátit se na Korfu pro mne znamenalo vrátit se domů. Přistěhovali jsme se na ostrov asi před půldruhým rokem a rychle jsme se zabydleli v zářivě růžové vile barvy rozmačkaných jahod a se zelenými okenicemi. Podobná cihle, krčila se ve velebném olivovém háji, který se svažoval po úbočí kopce až k moři, a byla obklopena zahrádkou malou jak kapesník se záhony vyměřenými s geometrickou přesností, tak blízkou našim viktoriánským předkům. To vše hlídal vysoký hustý živý plot z fuchsií, který si tajemně šuměl spolu s ptáky.

V Anglii jsme mívali překrásné zahrady, ale žádná mi neposkytla takový výběr živých tvorů. Zato na Korfu se mě neustále zmocňoval prazvláštní pocit neskutečna. Bylo mi, jako bych se právě narodil. Teprve ve zdejším oslnivém jiskřivém světle jsme plně ocenil tu pravou, lovecké úbory připomínající červeň na krovkách slunéčka sedmitečného, velkolepou čokoládovou hněď a jantar škvorů a hluboký lesklý achát mravenců. A pak jsem se přímo pásl očima na neuvěřitelném množství tvorů, které jsem dosud ani neznal. Na obrovských včelách čalounicích, které přeletovaly jak zářivě modří plyšoví medvídci od květiny ke květině a tiše si samy pro sebe bzučely, na sírovitě žlutých, černě pruhovaných otakárcích s elegantně střiženými kabátky, kteří vířili v piruetkách sem a tam po fuchsiovém živém plotě a otáčeli se spolu v složitém menuetu, i na dlouhozobkách svízelových, které nehybně visely na květinách a zkoušely dlouhými jemnými sosáky každý květ.

Neznal jsem ani v nejmenším nejprostší fakta o těchto tvorech a neměl jsem jedinou knihu, z níž bych se mohl poučit. Nezbývalo mi než je bedlivě pozorovat, jak si počínají v zahradě, nebo je chytit a ještě pečlivěji si je prostudovat zblízka. Zanedlouho jsem měl ložnici napěchovanou celými bateriemi marmeládových skleniček a plechovek od sucharů s úlovky, které jsem získal v zahradě. Všechny jsem je musel propašovat do domu v největší tajnosti, protože celá rodina, až snad na maminku, sledovala stěhování fauny do naší vily s krajním zděšením.

Každý ten zářivý den mi přinesl nové záhady v chování živočichů a znovu a znovu jsem si uvědomoval, jak málo toho vím. Jeden z tvorů, který mě zvlášť zaujal a dráždil, byl chrobák. Dlouho jsem lehával na břiše vedle svého psa Rogera, který se vedle mne tyčil jak hora černých kučer a funěl mi do ucha, a pozoroval jsem dva leskle černé chrobáky, na hlavě s jemňoučkým rohem podobným rohu nosorožce, jak spolu s nesmírným zaujetím valí překrásně utvářenou kuličku z kravské mrvy. Nejdřív jsem se chtěl za každou cenu dovědět, jak to dokážou, že ji uhnětou tak dokonale do kulata. Z vlastní zkušenosti s jílem a plastelínou jsem dobře věděl, jak je to nesmírně těžké, ať člověk hněte a zpracovává hmotu sebeusilovněji, a chrobáci přitom svedou jenom pomocí ostnatých nožiček, bez kružidla a jiných nástrojů uhníst z mrvy tak nádhernou kuličku, zaoblenou jako sám měsíc. A pak mě zajímal další problém. Proč se vlastně s tou kuličkou dělají a kam ji valí?

Tuhle záhadu jsem alespoň zčásti vyřešil tím, že jsem se jednou celé dopoledne věnoval párku chrobáků a nenechal se od svého poslání vyrušit ostatním hmyzem v zahradě ani tichým skučením a zíváním k smrti znuděného Rogera. Pomaličku jsem za nimi lezl po čtyřech, jedu přetěžkou stopu za druhou, po zahradě, která mi připadala docela nepatrná, ale pro ně znamenala obrovský svět. Konečně dorazili k malé hromádce kypré půdy pod fuchsiovým živým plotem. Odvalit odtud do kopečka kuličku mrvy byl pro ně opravdu mamutí úkol. Několikrát se přitom špatně trefili nožičkou, kulička se jim zas skutálela do malé prohlubinky a brouci se za ní horempádem pustili, a jak jsem si živě představoval, šťavnatě si přitom nadávali. Konečně dovalili kuličku na kopeček a začali ji spouštět na druhé straně dolů. Teprve teď jsem si povšiml, že pod svažitým místem je vyhloubena do země kulatá jamka podobná studni. K té si to právě brouci mířili. Když byli asi na pět centimetrů od ní, rozběhl se jeden z nich napřed, slezl pozpátku do jamky a seděl tam zuřivě gestikuluje předníma nohama, zatímco druhý brouk valil s vypětím všech sil (málem jsem ho slyšel, jak supí námahou) kuličku mrvy ke kraji otvoru. Po drahné chvíli, kdy do ní strkal a zase ji za sebou tahal, kulička zmizela pomalu v hlubinách země a brouci s ní. To mě dopálilo. Určitě mají v úmyslu něco s tou kuličkou podniknout, jenomže jsk má vědět co, když to udělají pod zemí? Doufal jsem, že mi má rodina trochu pomůže problém objasnit, a přednesl jsem ho při obědě. Co vlastně dělají ti brouci pod zemí s tou mrvou? tázal jsem se. Na chvíli se rozhostilo zaražené ticho.

"Zřejmě se jim k něčemu hodí, miláčku," řekla maminka neurčitě.

"Doufám, že si je nemíníš propašovat do domu?" ptal se mě Larry. "Naprosto odmítám bydlet ve vile zdobené po celé podlaze kuličkami hnoje."

"Ale Larry, něco takového by Gerryho ani nenapadlo," řekla maminka konejšivě, i když dost nepravdivě.

"Já tě čistě jen varuju," odpověděl jí Larry. "Už teď si natahal do ložnice nejnebezpečnější hmyz, co se objevil v naší zahradě."

"Třeba se tím zahřívají," pronesl najednou Leslie, který se hluboce nad chrobáky zahloubal. "Hnůj je úžasně teplý. To dělá kvašení."

"Pokusím si to zapamatovat pro případ, že bychom někdy potřebovali ústřední topení," poznamenal Larry.

"Možná že ho jedí," napadlo Margo.

"Ale Margo, nemluv o takových věcech u oběda," napomenula ji maminka.

Jako obvykle jsem se v biologických znalostech své rodiny naprosto zklamal.

"Víš, co by sis měl přečíst?" řekl Larry a roztržitě si nabíral další talíř guláše, který mamince právě zkritizoval, že nemá žádnou chuť. "Měl by sis přečíst nějakého Fabra."

Přeptal jsem se ho, kdo to ten Fabre je, ale spíš jen ze zdvořilosti, protože jak mi Larry doporučoval nějakého autora, byl jsem přesvědčen, že jde nejspíš o záhadného středověkého básníka.

"Přírodovědec," vysvětloval Larry s plnou pusou a mával na mě vidličkou. "Psal o broukách a podobné havěti. Zkusím ti některou jeho knížku sehnat."

Byl jsem naprosto překonán nečekanou velkodušností svého staršího bratra a asi dva dny jsem si dával velký pozor, abych ho ničím nedopálil. Dny však míjely, žádná knížka nepřicházela a já na ni nakonec zapomněl a věnoval se dalšímu hmyzu v zahradě.

Slovíčko proč mě však pronásledovalo a soužilo den co den. Proč si včely čalounice vykusují okrouhlé kousíčky z listů zahradních růží a odlétají s nimi? Jak to že mravenci prožívají něco, co vypadá jak bouřlivé milostné drobrodružství, s celými pluky zelenavých mušek, které zamořují tolik rostlin v zahradě? Co je to za zvláštní jantarově zbarvené průsvitné mrtvolky hmyzu nebo schránky, které co chvíli nacházím přilepené ke stvolům trávy anebo k olivovým stromům? Kde se vzala ta prázdná, jak popel křehká pouzdra jakéhosi tvorečka kulatého těla, kulatých očí, se silnýma ostnatýma předníma nohama? Proč je každá ta schránka na zádech rozštěpená? Co kdy někdo jejich obyvatele napadl a vysál z nich všechnu šťávu? Jenomže kdo na ně mohl tak zaútočit a kdo vůbec v těch skořápkách žil? Jako by přede mnou vřelo ve velkém kotli nesčetně otázek a nikdo z mé rodiny mi na ně nedokázal odpovědět.

Za pár dní k nám přišel jednou ráno Spiro. Byl jsem zrovna v kuchyni a ukazoval mamince svůj poslední úlovek, dlouhou štíhlou karamelově zbarvenou stonožku, která, ač mi to maminka nechtěla věřit, v noci bíle světélkuje. Spiro se přiloudal trochu nasupeně a ustaraně.

"Donesl jsem vám poštu, paní Durrellová," řekl mamince a pak se podíval po mně a pozdravil: "Dobrýtro, pane Gerry."

Ve své nevinnosti jsem se domníval, jak se Spiro nadchne při pohledu na mého nového miláčka, a podstrčil jsem mu pod nos sklenici od marmelády, aby se mohl dosyta vynadívat. Jen zhlédl Spiro stonožku, která se otáčela jako nějaký motorový vláček po dně sklenice, upustil poštu na zem a spěšně ucouvl za kuchyňský stůl.

"Proboha, pane Gerry," vypravil ze sebe přidušeně. "Co s tím chcete dělat?"

Naprosto zmaten jeho reakcí jsem mu vysvětlil, že je to jenom stonožka.

"Vždyť je to jedovatá potvora!" domlouval Spiro mamince. "Jako že je Bůh nade mnou, takový zvířata by pan Gerry chytat neměl."

"Snad by opravdu neměl," připustila neurčitě maminka. "Ale když jeho ta zvířátka tolik zajímají. Odnes to někam, miláčku, ať to Spiro nevidí."

"Úplně mě obchází hrůza," slyšel jsem Spira, když jsem vycházel se svou drahocennou sklenicí z kuchyně. "Jako že je Bůh nade mnou, paní Durrellová, na mě jde vždycky strach, co ten kluk zase najde."

Podařilo se mi propašovat stonožku do ložnice, aniž bych potkal někoho z dalších členů rodiny, a uložil jsem ji do malé mističky vkusně vystlané mechem a kousky kůry. Zamanul jsem si, že přiměju celou rodinu, aby si konečně uvědomila, jakou jsem našel báječnou stonožku, která dokonce svítí ve tmě. Naplánoval jsem si na večer zvláštní pyrotechnické vystoupení. Brzy jsem však na stonožku i její světélkující schopnosti dočista zapomněl, protože v poště byl mimo jiné i objemný hnědý balíček, a když jsme seděli u oběda, Larry se na něj jenom podíval a hodil mi jej přes stůl.

"Fabre," řekl stručně.

Nechal jsem jídlo jídlem, roztrhl obal a našel uvnitř tlustou zelenou knihu s nadpisem Posvátný brouk a jiní od Henriho Fabra. Otevřel jsem ji a zůstal úplně jako u vytržení, protože na první stránce jsem spatřil obrázek dvou chrobáků, kteří se tak podobali mým, že snad museli být jejich bratranci. Valili spojenými silami překrásnou kuličku hnoje. Uchváceně vychutnávaje každý okamžik jsem pomaličku obracel stránky. Text byl kouzelný. Žádné zbytečné řečičky, které člověka jenom popletou, a psaný tak prostě a jasně, že jsem mu rozuměl i já.

"Počkej s tím čtením, Gerry. Nejdřív se najez, nebo ti vystydne oběd," napomenula mě maminka.

Jen nerad jsem si odložil knihu na klín a vrhl se tak rychle a zuřivě do jídla, že mě pak celé odpoledne pobolívalo břicho. Ani to mi však nemohlo zkalit okouzlení z první četby Fabra. Celá rodina odpočívala po obědě a já zatím ležel v zahradě ve stínu pomerančovníku a hltal stránku za stránkou knihu, až jsem kolem svačiny k svému zklamání zjistil, že jsem u konce. Nedá se ani slovy vyjádřit, jak jsem byl blažený. Konečně jsem se vyzbrojil vědomostmi. Věděl jsem, anebo jsem si to aspoň myslel, všechno, co se dá vědět o chrobácích. Teď už mi nebyli jen záhadnými broučky, kteří se těžkopádně vláčejí olivovými háji, ale důvěrnými přáteli.

Asi v té době se událo ještě něco, co rozšířilo a podnítilo můj zájem o přídodní vědy, i když musím uznat, že jsem si to tehdy ještě neuvědomoval - dostal jsem prvního učitele, George. George byl Larryho kamarád, hubený brýlatý dlouhán s hnědými vousy a mírným ironickým smyslem pro humor. Jeden den v týdnu jsme se celé dopoledne věnovali čistě jen přírodovědě. Bylo to také jediné dopoledne, kdy jsem za Georgem chodil. Co noha nohu mine, loudal jsem se olivovým hájem na půl cesty k jeho vilce a pak jsme se s Rogerem schovali v křovisku myrty a čekali, až se George objeví. Netrvalo většinou dlouho a George přišel, oblečen jenom do sandálů, vyrudlých šortek a obrovského potrhaného slamáku, pod paží nesl hromadu knih a v druhé ruce si houpal dlouhou tenkou holí. Krčili jsme se s Rogerem v pojně vonící myrtě a sázeli se, jestli se George dneska ráno zase zktá s některou z oliv.

George byl výtečný šermíř a na důkaz své zdatnosti měl spoustu pohárů a vyznamenání. Co chvíli ho proto popadla neodolatelná touha s někým si to rozdat. Rázoval si to třeba po cestičce, brýle se mu blýskaly, mával si holí a najednou se mu zazdálo, že jedna z těch oliv kolem je zlá a zákeřná bytost a vůbec že by měla dostat za vyučenou. Hodil knihy a klobouk ke kraji cestičky a obezřle se blížil k zvolenému stromu, v pravé ruce hůl, která se mu pojednou změnila v kord, namířenou k zásahu, a levou paži elegantně pozdviženou nad ramenem. Pomalu, s napjatýma nohama, jako teriér, který se vrhá na bulmastifa, kroužil kolem stromu a zúženýma očima pozoroval, kdy udělá první nepřátelský pohyb. Najednou podnikl prudký výpad vpřed a špička kordu mu zmizela v jedné z nesčetných puklin v olivovém kmeni. "Ha!" zvolal radostně George, a než mu strom stačil ránu oplatit, rychle uskočil z dosahu. Všiml jsem si, že když se trefil do menší puklinky v olivovém kmeni, nepokládal to za smrtelný zásah, jenom za pouhé škrábnutí, ale jeho protivníka zřejmě ten úder rozzuřil do nepříčetnosti, protože George musel vzápětí se zachmuřenou lící bojovat o svůj život, tančil na mrštných nohách kolem olivy, zasazoval jí úder za úderem, odrážel její výpady, uskakova s rychlým skloněním kordu a odvracel nebezpečné rány, které mu chtěla oliva zasadit. Zřejmě se po něm musela otočit zvlášť hbitě, protože jsem to ani nepostřehl. Některé olivy vyřídil George dost rychle smrtelným zásahem do hluboké pukliny, v níž mu kord zmizel skorem až po jílec, ale párkrát se střetl se stromem, který mu byl rovnocenným soupeřem, a pak s ním asi čtvrt hodiny bojoval na život a na smrt a se zachmuřeným výrazem uplatňoval každý rafinovaný trik, který jen znal, aby zlomil odpor obrovského stromu. Když zabil svého soupeře, otřel si George přepečlivě z kordu krev, nasadil si klobouk, sebral knihy a s tichým pobrukováním zamířil dál po cestičce. Nechal jsem ho vždycky kus ujít a pak jsem se k němu teprve přidal, aby si snad nedomyslel, že jsem pozoroval jeho imaginární souboj, a trochu se za to nestyděl.

George mne představil jednomu svému známému, který se pro mne rázem stal nejdůležitějším člověkem v životě - doktoru Theodoru Stefanidesovi. Theodor patřil k nejpozoruhodnějším lidem, s nimiž jsem se kdy setkal, a i dnes, po třiatřiceti letech jsem pořád ještě toho názoru. S popelavě světlými vlasy a vousy a hezkými rysy vypadal jako řecký bůh a rozhodně mi jako bůh připadal vševědoucí. Měl nejen lékařské vzdělání, ale byl i biolog, básník, spisovatel, překladatel, hvězdář a historik a při všech těch rozmanitých zájmech si ještě našel časl na řízení rentgenologické laboratoře, jediné toho druhu ve městě Korfu. Když jsem ho poprvé navštívil v jeho městském bytě, zkusil jsem poprosit maminku, jestli bych ho k nám nemohl pozvat na svačinu.

"Proč ne, Gerry," odpověděla maminka. "Jen doufám, že umí anglicky."

Maminka sváděla s řečtinou marný boj. Zrovna den předtím se celé dopoledne lopotila s nějakou zvlášť vynikající polévkou. Když ji konečně ke své spokojenosti dodělala, přelila ji do polévkové mísy a podala služebné. Děvče se na ni tázavě podívalo a maminka vyslovila jedno z mála řeckých slov, které si dokázala zapamatovat. "Exo," řekla pevně a pokynula děvčeti. "Exo." Pak se vrátila k vaření a otočila se právě ve chvíli, kdy služebná vylévala poslední kapky polévky do dřezu. Pochopitelně že z toho nabyla stran svých jazykových schopností trošičku komplex.

Rozhořčeně jsem prohlásil, že Theodor mluví anglicky výborně, a vlastně o moc líp než my. Maminka se tím uklidnila a navrhla mi, abych Theodorovi napsal a pozval ho na příští čtvrtek. Dvě hodiny před stanovenou dobou jsem rozčileně bloumal po zahradě a čekal, až Theodor přijede. Co chvíli jsem vykukoval fuchsiovým živým plotem, trýzněn nejstrašlivějšími představami. Co když můj dopis ani nedostal? Nebo ho zastrčil, úplně na něj zapomněl a teď si chodí po svých učených toulkách někde na nejjižnějších cípech ostrova? Nebo už o naší rodině ledacos slyšel a prostě se mu k nám nechce? Zapřísahal jsem se, že jestli je tomu tak, jakživ to našim neodpustím. Konečně jsem ho však uviděl, pečlivě oblečeného v tvídovém obleku, plstěný klobouk pevně nasazený do čela, jak si to rázuje olivovým hájem, mává hůlkou a tiše si prozpěvuje. Přes rameno měl zavěšenou brašnu, do které sbíral nejrůznější exempláře a která k němu patřila stejně jak paže či nohy.

K mé naprosté blaženosti si Theodor naši rodinu rázem a úplně získal. Uměl s ostýchavou zdvořilostí rozprávět s Larrym o mythologii, řeckém básnictví a historii Benátek, s Lesliem o balistice a nejlepších lovištích na ostrově, s Margaret o dobrých redukčních dietách a lékům proti vyrážce a s maminkou o zajímavých receptech a detektivkách. Naši se k němu chovali docela stejně jako já, když jsem k němu prvně přišel na svačinu. Připadal jim jak bezedná studnice informací a v jednom kuse ho zasypávali otázkami. Theodor je všechny zodpovídal lehce jak chodící endyklopedie a pro dobrou náladu dodal pár neuvěřitelně rozpustilých dvojsmyslných narážek a rozmarných příběhů o ostrově a ostrovanech.

V jedné chvíli ho začal Larry k mému rozhořčení přemlouvat, aby mě radši moc nepovzbuzoval v zájmu o přírodní vědy, protože vila není zvlášť velká a už tak ji máme k prasknutí nacpanou nejodpornějšími plošticemi a brouky, jaké kde stačím pochytat.

"To mi ani starost nedělá," dodala maminka. "Ale když on se přitom tak zmaže. Víte, Theodore, jen si vyjde na procházku s Rogerem, musí se úplně převkéknout. Nedovedu si představit, co s tím oblečením vyvádí."

Theodor se pobaveně zasmál.

"Vzpomínám si," řekl, když si strčil do úst kus koláče a svědomitě ho žvýkal, až se mu vousy naježily a oči blaženě svítily, "že mne jednou pozvali na čaj... ehm, nějací známí tady v Peramě. Sloužil jsem tehdy v armádě a byl jsem moc hrdý, že mě zrovna povýšili na kapitána. A... abych se, víte, trochu předvedl, oblékl jsem si uniformu, ke které patřily i nádherně naleštěné jezdecké boty a ostruhy. Do Peramy jsem se dal převézt a právě jsem si to šlapal kouskem bažinaté krajiny, když jsem najednou zahlédl docela neznámou rostlinu. Šlápl jsem kousek od cestičky, abych ji utrhl. A jak jsem tak stoupl na něco... co mi připadalo, víte, jak pevná zem, octl jsem se najednou až po ramena v bažině. Naštěstí byl poblíž malý stromek... a stačil jsem se ho chytit a zase vylézt. Jenže jsem byl až po pás umazaný páchnoucím černým bahnem. K moři tam bylo... víte... docela blízko... a tak jsem si... ehmm... pomyslel, že je lepší zmáčet se čistou mořskou vodou než zůstat celý od bahna, vlezl jsem do vody a brodil se sem a tam. Náhodou jel zrovna kolem po silnici, která ležela kousek nad mořem, autobus, a když mě kdosi zahlédl, jak se to procházím v důstojnické čapce a kabátci mořem, řidič zastavil, aby se na mě všichni cestující dost vynadívali. Nemohli pochopit, co se děje, ale žasli ještě víc, když jsem vylezl z vody a viděli, že mám na sobě i jezdecké boty a ostruhy."

Theodor vážně vyčkal, až smích trošičku utichne.

"Asi jsem v nich navždycky podlomil důvěru ve zdravý rozum armády," dodal zamyšleně a docela vážně.

Od té doby k nám Theodor jezdíval nejméně jednu týdně na celý den, a když se nám podařilo odlákat ho od jeho četných zájmů, ještě častěji.

Tehdy jsme už měli nesčetně přátel mezi venkovskými rodinami, které žily kolem nás a byly tak srdečně pohostinné, že se nám i nejkratší procházka protáhla skorem donekonečna, protože v každém domku, kolem kterého jsme prošli, jsme se museli zastatit, vypít si skleničku vína, pojíst s domácími ovoce a posedět. Nepřímo nám to ovšem nesmírně prospělo, protože každou takovou schůzkou jsme se trošičku zlepšili ve své kostrbaté řečtině a brzy jsme zjistili, že se už dokážeme se svými venkovskými přáteli bavit i o nejsložitějších záležitostech.

A potom přišlo to pravé pasování, gesto, které nám dokázalo, že nás konečně vesničané přijali mezi sebe. Dostalo se nám pozvání na svatbu. Vdávala se Kateřina, sestra naší služebné Marie. Bylo to temperamentní děvče s širokým zářivým úsměvem a hnědýma očima, velkýma a měkkýma jako macešky. Veselá, škádlivá a zpěvná jak slavíček lámala srdce všech místních mládenců snad po celých těch dvacet let, co byla na světě. Teď si z nich ze všech vybrala jediného, Stefanose, statného hezkého chlapce, který při pouhém pohledu na Kateřinu ztrácel řeč, koktal a pýřil se láskou.

Brzy jsme zjistili, že když se už jednou pořádá svatba, bere se na Korfu všechno do důsledků. První oslavou byly zásnuby, kdy se všichni vydali k domu nevěsty a donesli jí dary. Budoucí nevěsta pěkně poděkovala a pohostila gratulanty vínem. Když je tak vhodně naladila, zamířila s ženichem k stavení, kde měli po svatbě bydlet. Za nimi kráčela vesnická kapela (dvoje housle, flétna a kytara) a vyhrávala veselé melodie a pak šli hosté, všichni se svými dary. Kateřina dostala opravdu bohatou směsici svatebních darů. Nejdůležitější byla obrovská manželská mosazná postel, kterou nesli v čele průvodu čtyři Stefanosovi kamarádi. Za nimi si to vyšlapovali zástupem hosté s prostěradly, povlaky, polštáři, dřevěnou židlí, pánvemi, velkými láhvemi oleje a podobnými dary. Dary jsme uložili v novém domku, připili na zdraví snoubenců a zasvětili jim tak budoucí domov. Pak jsme se všichni vrátili v trochu povzneseném stavu domů a čekali na další jednání celého dramatu, jímž byla samotná svatba.

Trochu nesměle jsme se přeptali, jestli bychom s sebou nemohli přivést Theodora, ale nevěstu a její rodiče ten nápad doslova nadchl a s krajní upřímností nám vysvětlili, že v tomhle kraji se opravdu může jen málokdo pochlubit, že by mu přišla na svatbu celá anglická rodina a ještě opravdický doktor.

Konečně nadešel velký den a my se oblékli do svátečního, zajeli do města pro Theodora a zamířili k domku Kateřiných rodičů, který stál v olivovém háji s vyhlídkou na třpytné moře. Tady se měl konat svatební obřad. Když jsme se dostali na místo, bzučelo to tam už jako v úle. Příbuzní se sjeli na oslech i z vesnic vzdálených na patnáct kilometrů. Všude kolem domu posedávaly skupinky vetchých starců a zchátralých stařen a všichni popíjeli v ohromném množství víno a bez ustání živě repetili, úplně jako straky. Byl to pro ně významný den, nejenomže se konala svatba, ale že žili tak strašně daleko od sebe a snad poprvé po dvaceti letech měli příležitost zase se sejít a sdělit si všechny novinky a skandály. Vesnická kapela se už jaksepatří rozparádila, housle kvílely, kytara bručela a do toho občas zakňourala jak opuštěné štěně flétna. Za téhle hudby tančili pod stromy všichni mladší hosjté a kus dál se zatím škvařily a prskaly nad chryzantémově rudými ohni z dřevěného uhlí mrtvolky čtyř jehňat.

"Podívejme!" řekl Theodor a oči mu vzplály zájmem. "Zrovna se tančí korfský tanec. Ten tanec i ta... ehmm... melodie vznikly právě tady na Korfu. Někteří vědci jsou ovšem názoru, že tanec... vlastně kroky... pocházejí z Kréty, ale já myslím, že jsou výhradně... ehm... korfského původu."

Děvčata v šatech pestrých jak peříčka stehlíků se půvabně otáčela v půlměsíci a před nimi se hrdě nesl snědý mládenec s červeným šátkem, odrážel se, vyskakoval, vykrucoval a klaněl jak bujný kohout před houfem svých slepičích obdivovatelek. Kateřina nás přišla uvítat s celou rodinou a dovedla nás na čestná místa k rozvrzanému dřevěnému stolu prostřenému bílým ubrusem, kde už seděl velkolepě vyhlížející starý kněz, který měl vykonat obřad. V pase byl mohutný jako velryba a sněhobílé obočí, kníry a plnovous měl tak husté a bujné, že mu z celého obličeje byly vidět jen dvě blýskavé, olivově černé oči a velký nápadný vínově červený nos. Sotva se dověděl, že Theodor je lékař, začal mu ze samé dobroty srdce do nejbarvitějších podrobností líčit nesčetné příznaky četných chorob, jež na něj ráčil seslat Bůh, a závěrem svého projevu se na celé kolo vysmál Theodorově dětinské diagnóze, že by snad jeho neduhy zmírnilo trochu mírnější pití vína a více pohybu.

Larry se zadíval na Kateřinu, která se v bílých svatebních šatech přidružila ke kruhu tanečníků. V pevném bílém saténu jí život vystupoval mnohem výrazněji a nápadněji než ve všedním oblečení.

"S touhle svatbou se už opravdu moc dlouho čekat nemohlo," poznamenal Larry.

"Mlč, Larry, prosím tě," napomenula ho maminka. "Co když tu někdo rozumí anglicky."

"Je zajímavé," řekl Theodor, jako by si ani nevšiml přísného maminčina tónu, "že na mnoha svatbách vidíte nevěstu v... ehm... podobném stavu. Vesničané jsou ve svých názorech velmi viktoriánští. Jestliže se mladý muž... ehm... vážně uchází o dívku, ani jednu rodinu ve snu nenapadne, že by si ji nevzal. A kdyby i chtěl... ehm... od svých povinností utéct, pustí se do něj obě rodiny, jeho i nevěstina. To vede ovšem k situaci, že když mládenec chodí s děvčetem, všichni ostatní chlapci z kraje si ho... ehm... dobírají, že by snad ani neuměl své vyvolené... ehm... pořídit dítě. Tak ho chudáka zpracují, že mu nezbývá nic jiného než svoje schopnosti dokázat."

"To mi připadá velmi neprozřetelné," poznamenala maminka.

"Kdepak, kdepak," ujišťoval ji Theodor ve snaze poopravit její nevědecký přístup k celému problému. "Nevěstě také jen prospěje, když je těhotná. Alespoň prokáže svou... ehm... plodnost."

Konečně pozvedl kněz mohutné tělo na vratké nohy a zamířil do hlavní světnice, kde se měl pořádat obřad. Když se připravil, přihnala tlupa rozesmátých žertujících mládenců do domu Stefanose, celého zpoceného, naditého do obleku, který mu byl asi o půl čísla menší, a vůbec trochu vyjeveného nad vším tím štěstím, které ho potkalo, a skupinka hlasitě štěbetajících mladých žen zase přivedla Kateřinu.

Hlavní světnice domku byla docela maličká, a když se v ní roztáhl kněz se všemi náležitostmi svého povolání, taktak že se před něj vešel i šťastný pár. My ostatní se museli spokojit tím, že jsme nakukovali dveřmi či okny. Obřad byl neuvěřitelně dlouhý a pro nás naprosto nesrozumitelný, i kdy jsem občas zaslechl, jak Theodor překládá úryvky Larrymu. Připadalo mi, že se v něm zbytečně často vyzpěvuje, donekonečna mává křížem a šplouchá svěcenou vodou. Určení svatebčané drželi nad hlavami Kateřiny a Stefanose jak dvojí svatozář dvě malé kytice a co chvíli je vyměňovali. Asi však nebyli už dlouho na žádné svatbě a tu a tam knězovy pokyny popletli, takže se kytice občas nad svatebním párem srazily. Konečně si Kateřina se Stefanosem vyměnili prstýnky, nasadili si je na snědé upracované prsty a byli řádně, a jak jsme pevně doufali, navždy oddáni.

Během obřadu panovalo téměř naprosté ticho, rušené jen občas zvláštním, jakoby ospalým zakdákáním slepice a ječivým, vzápětí umlčeným výkřikem malého děcka, ale teď vážná část svatby skončila a zábava se zase rozjela naplno. Kapela sáhla hluboko do svého repertoáru a vyhrávala pořád veselejší a rozmarnější melodie. Ze všech stran se ozýval smích a drsné žerty. Víno klokotavě vytékalo z lahví a hosté tančili pořád kolem dokola, neúnavně jako ručičky od hodinek, zrudlí a přešťastní. Zábava skončila až dlouho po půlnoci. Všichni starší hosté se už rozjeli domů na umdlévajících oslech. Mohutné ohně, nad nimiž ještě visely zbytky ovčích těl, dohasínaly v závoji šedého popela a jen tu a tam v nich vysvitly rudé uhlíky. Vypili jsme si poslední sklenku vína s Kateřinou a Stefanosem a pak jsme se ospale vraceli domů olivovými háji, stříbřitě lesklými ve svitu měsíce, který nám připadal velký a bílý jak magnóliový květ. Kdesi nad námi na sebe truchlivě houkali výrečkové, a jak jsme šli dál, tu a tam po nás mrkly smaragdově zelené světlušky. Teplý vzduch voněl včerejším sluncem, rosou a sterými aromatickými vůněmi listů. Zpití a omámení vínem jsme kráčeli mezi obrovskými přihrblými olivami s kmeny pruhovanými chladným měsíčním světlem a všichni jsme myslím v té chvíli cítili, že jsme doma, že nás ostrov konečně přijal. Pod tichým jasným zrakem měsíce jsme teď šli coby čerstvě pokřtění Korfané. Byla nádherná noc a věděli jsme, že zítra nás čeká další tygřitě zlatý den. Anglie jako by vůbec neexistovala.