Catelyn
Ze všech komnat Zimohradu byly Catelyniny ložnice těmi nejteplejšími. Zřídkakdy v nich musela nechávat rozdělávat oheň. Hrad byl postaven na přírodních horkých pramenech a jejich vroucí vody proudily jeho zdmi a místnostmi jako krev v lidském těle, zaháněly chlad z jeho kamenných síní, plnily prosklené zahrady vlhkým teplem, zabraňovaly zemi promrznout. Na tuctu malých nádvoříček se ve dne v noci kouřilo z hladin malých jezírek. V létě to byla maličkost, která nikomu nestála za pozornost, ovšem v zimě to byl rozdíl mezi životem a smrtí.
Catelynina lázeň byla vždycky horká a plná páry a stěny její ložnice bývaly příjemné na dotek. To teplo jí připomínalo Řekotočí, dny plné slunce s Lysou a Edmurem, ale Ned horko rád neměl. Starkové byli stvořeni pro chlad, zdůrazňoval jí a ona se tomu smála a říkala mu, že v tom případe jejich hrad zajisté postavili na špatném místě.
A tak, když spolu skončili, Ned se od ní odkulil a vstal z jejího lože, tak jako již tisíckrát předtím. Přešel místnost, odhrnul těžké závěsy, jedno po druhém otevřel vysoká vížka okna a vpustil dovnitř chladný noční vzduch.
Vítr kroužil kolem něj, když tam stál obrácen tváří do tmy, nahý a s holýma rukama. Catelyn si přitáhla kožešiny k bradě a pozorovala ho. Vypadal jaksi menší a zranitelnější, jako mladík, za kterého se před patnácti dlouhými lety provdala v septu v Řekotočí. Slabiny ji stále bolely od prudkosti jeho milováni. Byla to příjemná bolest. Cítila v sobě jeho semeno. Modlila se, aby se v jejím lůně proměnilo v život. Od té doby, co se narodil Rickon, již uplynuly tři roky. Nebyla ještě tak stará, aby mu nemohla porodit dalšího syna.
„Odmítnu to,“ řekl Ned, když se k ní otočil zpátky. Jeho oči byly vystrašené a hlas měl podivně zastřený.
Catelyn se na loži posadila. „To nemůžeš. Nesmíš.“
„Mojí povinností je vládnout zde na severu. Nepřeji si stát se Robertovým pobočníkem.“
„Nepochopí to. Je teď králem a králové nejsou jako ostatní lidé. Když mu odmítneš sloužit, bude se divit, proč lomu tak je, a dříve nebo později začne mít podezření, že se stavíš proti němu. Copak nevidíš, jakému nebezpečí nás všechny hodláš vystavit?“
Ned zavrtěl hlavou, odmítal tomu věřit. „Robert by nikdy neublížil mně ani nikomu z těch, co miluji. Jsme si bližší než bratři. Má mě rád. Když jeho nabídku odmítnu, bude soptit, zuřit a proklínat mě, ale za týden se tomu společně zasmějeme. Znám toho muže!“
„Znával jsi muže,“ řekla. „Král je pro tebe cizím člověkem.“ Catelyn si vzpomněla na mrtvého zlovlka ve sněhu, na zlomené paroží uvízlé hluboko v jeho chřtánu. Musí ho přinutit pochopit to. „Hrdost pro krále znamená hodně, můj pane. Robert urazil celou tu dlouhou cestu, aby tě navštívil, aby tě vyznamenal touto významnou poctou. Ty mu ji nemůžeš hodit zpátky do obličeje.“
„Poctou?“ Ned se hořce zasmál.
„V jeho očích ano,“ řekla.
„A ve tvých?“
„I v mých,“ vybuchla, nyní již rozhněvaná. Copak to sám nevidí? „Jak jinak chceš říkat tomu, že ti nabízí svého vlastního syna ke sňatku s tvojí dcerou? Sansa se jednoho dne možná stane královnou. Její synové budou vládnout říši od Zdi až k horám Dorne. Co je na tom tak špatného?“
„Bohové, Catelyn, Sanse je teprve jedenáct,“ zasténal Ned. „A Joffrey… Joffrey je…“
Dopověděla to za něj. „…korunní princ a dědic Železného trůnu. A mně bylo teprve dvanáct, když mne můj otec zaslíbil tvému bratrovi Brandonovi.“
Nedovy rty se zkroutily v trpkém úšklebku. „Brandonovi. Ano. Brandon by věděl, co má dělat. Ten to věděl vždycky. Všechno to mělo být pro Brandona. Ty, Zimohrad, všechno. On se narodil k tomu, aby se stal královým pobočníkem a otcem královny. Já nikdy nežádal o to, aby tento pohár přešel na mne.“
„Možná ne,“ řekla Catelyn, „ale Brandon je mrtvý, ten pohár na tebe přešel a ty z něj musíš pít, ať se ti to líbí, či ne.“
Ned se od ní odvrátil a pohlédl zpátky do noci. Stál tam a díval se ven do tmy, pozoroval měsíc a možná hvězdy, nebo snad hlídky na hradbách.
Catelyn jeho bolest chápala. Eddard Stark se s ní o…
