23. Venku z úkrytu Heechee
Pořád tu ještě byla Klára, o které jsem mohl přemýšlet, kdybych toho tehdy věděl dost na to, abych na ni mohl myslet – nejen Klára, ale i Wan (ten vlastně jenom sotva stál za to, aby na něj člověk myslel) a také Kapitán a jeho Heechee, kteří stáli za každou myšlenku, co jim kdo mohl věnovat.
Ale tehdy jsem nevěděl ani tohle. Byl jsem větší, to jo, ale zatím ještě ne i stejně chytrý.
A samozřejmě jsem byl sužován svými vlastními problémy, i když, kdybychom se s Kapitánem znali a byli schopni to porovnat, bylo by moc zajímavé zjistit, čí problémy byly horší. Vlastně by to bylo nerozhodně. Oboje totiž byly velmi závažné a bylo jich příliš mnoho na to, aby se daly zvládnout.
Fyzická blízkost jeho dvou lidských zajatců představovala jeden z Kapitánových problémů. Jeho kostnatým nozdrám zapáchali. Fyzicky ho odpuzovali. Byli neukáznění, vychloubační, třásl se na nich tuk a viselo na nich maso, které narušovalo jasné obrysy jejich struktury. Jedinými Heechee, kteří kdy ztloustli, bylo jen pár jedinců, co zemřeli na nejhorší degenerativní chorobu, jakou vůbec Heechee znali. Ale ani tehdy nebyl ten zápach takhle strašný. Lidský dech byl odporný, byl cítit po zahnívajícím jídle. Lidské hlasy rvaly uši jako cirkulárka. Když se Kapitán pokoušel vyslovit ty hučivé, vrčivé slabiky jejich hnusného jazyka, bolelo ho z toho v krku.
Z Kapitánova hlediska byli zajatci odporní úplně celí, hlavně proto, že prostě odmítali pochopit většinu toho, co jim říkal. Když jim zkoušel říct, jak riskantně ohrožovali sami sebe – nemluvě o Heechee v jejich úkrytu – první otázka zněla: „Jsi Heechee?“
I přes všechny problémy, které Kapitán měl, ho tohle dráždilo. (Vlastně to bylo stejné podráždění, jaké zakoušeli lidé z plachetnice, kterým Heechee říkali bahenní lidé. To Kapitán věděl, ale nemyslel na to.) „Heechee!“ zasténal a potom předvedl to pokrčení břichem. „Ano. Na tom nezáleží. Zůstaňte v klidu. Buďte zticha.“
„Fjů,“ mumlal White-Noise, byla to spíš reakce na fyzický zápach. Kapitán se nasupeně podíval a obrátil se na Bursta.
„Už jsi zlikvidoval jejich plavidlo?“ zeptal se.
„Samozřejmě,“ řekl Burst. „Je na cestě k záchytnému přístavu, ale co kugelblitz?“ (Samozřejmě slovo kugelblitz nepoužil.)
Kapitán zasmušile pokrčil břicho. Byl unavený. Všichni byli unavení. Pracovali nadoraz už několik dní a bylo to na nich znát. Kapitán se pokoušel nějak si srovnat myšlenky. Plachetnice byla z dohledu. Zbloudilí lidští jedinci byli odstraněni z blízkosti toho největšího nebezpečenství, kugelblitzu, a jejich loď byla zcela automaticky ukryta. Doposud udělal, to věděl, tolik, kolik se od něj očekávalo. Nebylo to bez oběti, přemýšlel, když truchlil pro Twice; jen stěží se dalo uvěřit tomu, že za normálního běhu událostí by si ještě pořád užíval její lásky, která vykvete jen jedenkrát v roce.
Ale to nebylo dost.
Bylo docela dobře možné, zapochyboval Kapitán, že od tohoto bodu už neexistovalo nic takového jako „dost“; stejně tak mohlo být už příliš pozdě na cokoli, co mohl on nebo celá rasa Heechee udělat. Ale to nemohl připustit. Dokud byla nějaká naděje, musel konat. „Ukažte na displeji mapy z jejich lodi,“ nařídil a znovu se obrátil k těm nekultivovaným, hrubým hroudám špeku, které zajal. Řekl jednoduše, jako by mluvil s dítětem: „Podívejte se na tuhle mapu.“
Jedno z menších trápení v situaci, ve které se Kapitán vynacházel, bylo, že ten hubenější, a tím i fyzicky méně příšerný zajatec, byl taky protivnější. „Ty buď v klidu,“ nařídil mu a ukázal hubenou prackou na Wana; jeho zmatené výkřiky postrádaly dokonce smysl ještě víc než výkřiky té ženy. „Ty! Víš, co je tohle?“
Aspoň ta žena dokázala mluvit pomalu. Stačilo jen několikrát větu zopakovat, než pochopil Klářinu odpověď: „To je černá díra, do které jsme chtěli zaletět.“
Kapitán se rozklepal. „Ano,“ řekl a zkoušel spojovat neznámé souhlásky. „Přesně tak.“ Burst tlumočil pro ostatní a viděl, jak se jim na údech v šoku kroutí šlachy. Kapitán pečlivě volil slova, dělal …
