26. Čeho se Heechee báli
Jak jsem teď „zvětšený“, můžu se usmívat nad těmi titěrnými starými strachy a nepochopením všeho. Ne snad později. Ale teď, no, jo. Rozsahy jsou teď všechny větší a o moc vzrušivější. Mimo samotné jádro je deset tisíc uložených mrtvých Heechee a já si je můžu přečíst, skoro všechny. Četl jsem je, skoro všechny. Jak jsem je četl, tak jsem si vybíral a hledal, jestli nepřijdu na něco, co bych si chtěl nastudovat podrobněji. Knihy na poličce v knihovně?
Jsou víc než jen tohle.
Stejně je tak docela „nečtu“. Spíš si je pamatuji. Když „otevřu“ jednu z nich, otevřu ji úplně; čtu ji zevnitř ven, jako kdyby byla částí mne samotného. Nebylo jednoduché se to naučit a vůbec, od té doby, co jsem byl zvětšený, jsem se jen stěží něčemu naučil snadno. Ale s Albertovou pomocí a s jednoduchými texty, na kterých jsem se procvičoval, jsem se to naučil. První paměti dat, do kterých jsem se dostal, obsahovaly právě jenom tohle – jenom data; nebylo to o nic horší než vyhledávání v logaritmických tabulkách.
Potom jsem měl Mrtvé, které uložili staří Heechee, a některé z prvních výsledků Essieiny práce v Posmrtném životě a ty skutečně nebyly propracovány zrovna moc dobře. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že to, na co myslím, je součást mne samotného.
Ale potom jsme si s Kapitánem vysvětlili svoje nedorozumění a já měl možnost konzultovat jejich vlastní záznamy, potom to už bylo trudné. Byla tam Kapitánova zesnulá láska, žena Heechee, co se jmenovala Twice. „Přístup“ k ní vypadal, asi jako když se vzbudíte ve tmě a oblékáte se do šatů, které nevidíte – a které vám stejně nepadnou. Nebylo to jenom proto, že byla žena, i když to byla nekonečná nesrovnalost. Dokonce to nebylo ani tím, že ona byla Heechee a já člověk. Bylo to tím, co znala – a znala to vždycky, a já ani kterýkoli jiný člověk to neuhodl. Možná jen Albert – možná právě proto se zbláznil. Ale dokonce ani domněnky Albertovi neukázaly rasu Vrahů cestujících po hvězdách, kteří se uložili v kugelblitzu, aby tam vyčkávali zrod nového – a pro ně lepšího – vesmíru.
Ale když pominul šok, stala se Twice mou přítelkyní.
Je opravdu sympatická, když překonáte tajuplnosti, a měli jsme spoustu společných zájmů. V knihovně Heechee byly uloženy nejen inteligence Heechee, ale dokonce i lidí. Jsou tam zatuchlé staré hádavé hlasy, které kdysi patřily okřídleným stvořením z planety Antares a slimákům z kulovitého shluku. A jsou tam samozřejmě bahenní lidé. Já s Twice jsme strávili spoustu času studiem jich samotných a jejich edd. Víte, čas je něco, čeho máme spoustu, s neurovlákny mých femtosekund.
Mám dost času na to, abych si mohl dopřát návštěvu samotného jádra a možná to taky jednou udělám. Ale ne na dlouho.
Mezitím a mezitím; Audee a Janie Yee-xing se tam dostali, pomáhali pilotovi z mise, která tam setrvá šest nebo sedm měsíců – nebo, podle toho, jak měříme čas my tady venku, několik století; do té doby, než se vrátí, nebude přítomnost pro Dolly žádný problém, protože Dolly sama je dost spokojená se svou kariérou v piezovizi. A Essie má tu ctnost, že není moc šťastná vzhledem k tomu, že postrádá moji sladkou fyzickou přítomnost, ale i tak se zdá, že se dobře přizpůsobila. Nejraději má (hned po mně) svoji práci a má ji spoustu – zdokonaluje Posmrtný život; používá pořád tytéž postupy, které do potravin CHON dostávají důležité organické složky… doufá, že zanedlouho se jí podaří vyvinout náhradní součásti pro lidi, kteří je potřebují, aby už nikdy nikdo nemusel nikomu jinému krást jeho orgány… A když to vezmete od kořene věci, většina lidí je šťastná. Teď, když jsme si půjčili flotilu Heechee a za měsíc můžeme převézt milion lidí s veškerým jejich jměním na kteroukoli z padesáti hezkých planet, které čekají na to, až budou nějak využity. Pořád jsou to pionýři a vozy s plachtou a světlá budoucnost pro každého…
Hlavně pro mě.
A potom tu byla Klára.
Samozřejmě jsme se nakonec setkali. Mohl jsem na tom trvat a stejně v tom dlouhém čase by ji nikdo nedokázal udržet. Essie …
