10. Místo, kde přebývali Heechee
Když se Heechee schovali ve Schwarzschildově skořápce v nitru Galaxie, věděli, že komunikace mezi jejich vlastními vystrašenými subjekty a obrovským vesmírem venku nebude jednoduchá. A přesto se neodvažovali zůstat úplně beze zpráv.
Tak kolem samotné černé díry vybudovali síť hvězdiček. Byly dost daleko, aby propad bouřlivé radiace do díry nezaplavil jejich soustavu a bylo jich dost na to, aby v případě, že některá z nich nebude fungovat nebo se zničí – i kdyby jich bylo třeba sto – ty zbývající mohly přijímat a zaznamenávat údaje z jejich hlídkových stanic včasného varování, rozesetých po celé Galaxii. Heechee utekli, aby se schovali, ale venku za sebou nechali oči a uši.
Čas od času se některé odvážné duše vykradly z nitra, aby zjistily, co oči viděly a uši slyšely. Když byl Kapitán se svou posádkou vyslán, aby ve vesmíru zkontroloval bludné hvězdy, bylo čtení údajů z monitorů jen dodatečná povinnost. Na palubě lodi měl pět členů – aspoň pět živých. Daleko nejvíc Kapitána zajímala štíhlá, bledá žena s jasnou pletí, co se jmenovala Twice. Podle Kapitánových měřítek byla šíleně krásná. A taky sexy – každý rok bez výjimky – a ten čas, jak usoudil, se zase blížil!
Ale ne, modlil se, ještě ne. Stejně tak se modlila i Twice, protože dostat se přes Schwarzschildovu bariéru byla hodně tvrdá práce. Dokonce i když byla loď speciálně zkonstruovaná tak, aby to dokázala. Kolem byly další otvíráky – Wan jeden ukradl – ale ty fungovaly jen do určité míry. Wanova loď nemohla překonat horizont jevu a přežít. Mohla tam rozprostřít jen část sebe sama.
Kapitánova loď byla větší a silnější. A i tak při překonávání horizontu jevu byli Kapitán, Twice a čtyři další členové posádky vystaveni otřesům, kymácení a silám, které je krutě a bolestivě tlačily proti pevné poutací výstroji. Diamantově jasná spirála, blyštící se velikými, silnými a tichými jiskrami radiace, rozzářila celou kabinu. Světlo je bodalo do očí, prudký pohyb jim způsoboval na tělech modřiny a tak to šlo pořád dál. Trvalo to hodinu nebo ještě déle, podle jejich subjektivně měřeného času, ten byl ovšem falešný, proměňoval normální chod volného vesmíru a zpomaloval tempo uvnitř černé díry.
Ale nakonec se dostali do klidného vesmíru. To strašné zmítání ustalo. Oslepující světla pohasla. Galaxie žhnula před nimi, sametová klenba koagulátu pocákaná jasnými výraznými hvězdami, protože byli hluboko v centru, aby viděli víc než náhodné skvrny černoty.
„Koncentrované mozky budiž pochváleny,“ řekl Kapitán a usmíval se, když se vymotával ze speciálního oděvu – když se usmíval, vypadal jako lebka z kabinetu zdravotní školy – „Myslím, že se nám to podařilo!“ A posádka následovala jeho příkladu, všichni se odepínali a vesele klábosili. Když vstali, aby se znovu pustili do shromažďování dat, Kapitán svou kostnatou rukou chytil ruku Twice. Byla to příležitost k radování – a kapitáni obrovských Nantucketů se radovali, když překonali mys Horn, jako pionýři, co ve vozech s plachtou začali znovu dýchat, když sjížděli po svazích zaslíbené země Oregonu nebo Kalifornie. Nebezpečí ještě nebylo zcela zažehnáno. Cestou zpátky dovnitř budou muset tohle všechno absolvovat znovu. Ale teď, aspoň na týden nebo i na delší dobu, mohli odpočívat a shromažďovat údaje; a to byla příjemná část expedice.
Nebo by mohla být.
Mohla být, ale nebyla, protože když Kapitán zajistil loď a důstojník jménem Shoe otevřel komunikační kanály, všechny senzory na přístrojové desce zaplály fialovou barvou. Tisíc automatických orbitálních stanic vysílalo velikou novinu! Důležitou zprávu – špatnou zprávu a všechny paměti dat křičely, aby oznámily své špatné informace hned.
Heechee šokovaně mlčeli. Potom nad jejich udivenou úzkostí zvítězila disciplína a celou kabinu lodi Heechee zachvátila činorodost. Příjem a třídění, analýzy a porovnávání. Vzkazy přibývaly. Obraz dostával podobu.
Poslední záznamová expedice se konala jen před několika týdny, podle pomalu se ploužícího času uvnitř velik…
