Sklepní práce (Egon Bondy)

Tak jsem celej druhej lednovej tejden bloudil po blízkým i vzdálenějším okolí a ani jsem si řádně nevšiml, jak mezi Vonáskem a Sádlem dozrávala zatím tragedie, jejímuž vyvrcholení jsem měl být jen o pár týdnů tichým a diskrétním svědkem. A koho by taky bylo co napadlo. Oba seděli denně ve stejné hospodě u stejného stolu, pivo jim dávali synchronizovaně, oni mlčeli, koukali druhému do sklenice, a když se rozveselili, akorát že vzpomínali, jaké bylo počasí před válkou, než začali zkoušet ty atomový bomby. Oba se shodovali, že je to sice svinstvo v luftě, ale že je to pro mír, leč každej z nich dobře věděl, že ten druhej myslí ty bomby těch druhejch. Holt se už neobelstili.

Jediným signálem toho, co se mělo stát, byl 10. 1. krátký, ale temný rozhovor:

Oba měli nos červený jako višeň.

„To už holt mám z toho pití,“ povídal tehdy Sádlo, jelikož celý večer nebylo nač zavést řeč.

„I to je možný -,“ povídal Vonásek, „ale v mnoha případech je to jiný.“

„A jaký?“

„Inu, je to tak zvaná růžovka.“

„To je akorát jedna muchomůrka a je, prevít, vždycky červavá.“

„To je takový ochoření. Mám to doma vystříhnutý,“ replikoval Vonásek po chvíli.

„Co můžeš mít vystříhnutýho?“

„No - eště když naše Rudý právo nepropadlo pravicovýmu oportunismu, z kterýho se teďka moc těžko vyhrabává.“

„Co prosím tě v Rudým právu můžou psát vo červenejch frňákách?“

„Ba psali! Však že ti to zejtra přinesu, Pepíčku. Když tedy eště to naše Rudý právo -“ Sádlovi se otevřela se slyšitelným klapnutím kudla v kapse, ale zase ji zacvak - „psalo vopravdu pro pracující lidi, tak tam vyšel vo tom dlouhej článek sice vod doktora, ale vod dobrýho soudruha, to se musí nechat.“

„Furt nevím proč.“

„To proto Pepíčku, že ten doktor moc podrobně rozebíral, kdo proč má červenej nos a že vůbec není pravda, že to maj lidi z chlastu, že některý snad sice jo, ale u funkcionářů je to z pití silnýho čaje a z duševního přetížení. Moc krásně a moc vodborně to tam vysvětlil.“

„Takže ty máš červenej frňák, že jseš funkcionář a já že jsem vochlasta?“

„Asi to tak chtěl ten soudruh říct, protože se výslovně rozepisoval o tom, jak nespravedlivě prej lidi souděj některý soudruhy podle nosu a že to vodsuzování je úplně chybný. Voni jen schůzujou - tam samozřejmě nepařej, tak pijou než ten čaj a přepracovávaj se. Pak je to nemoc z povolání, ale dobrovolnýho, tak na to zvláštní příplatky nemocenský stejně neplatěj.“

„Hm,“ zavrčel Sádlo, aby přehlušil kudlu. „Hm. To je škoda.“

„To je škoda,“ uzavřel Vonásek a přinesli jim sedmý. A mlčeli a nikdo nic tušiti nemohl.

Začátek ledna bývá pro všechny lidi tklivý, protože jsou bez peněz, mají zkažený žaludek a těžkou kocovinu. Pro mne však nikdy takovým není, neboť prochlastám vše už před vánoci a do nového kalendářního roku vstupuji střízliv, což je ostatně vždycky v tom kterém roce naposled. Snáším proto mužněji než jiní i to, že v tu dobu u nás pravidelně začínají mrazy a dokonce sníh, který se v Praze nikdy nikdo nepokoušel odklízet, takže opět nejezdí tramvaje a autobusy a pracující člověk má pozdní docházku strženou z dovolené. To se mě tedy netýká, neboť jsem element práce se štítící (a to tak, že i dívat se, jak jiní pracují, mi způsobuje nevolnost, zcela proti obvyklým psychologickým pravidlům) a od té doby, co bydlím na Malé Straně, tramvaj mi stejně k ničemu nejni. Prožívám první týdny ledna jako školní prázdniny, neboť než Julie přinese první výplatu, jsem osvobozen od hospodské docházky. Ani tento rok mi těch pár piv, které mi dali hoši z Barnabitek, neuškodilo na kondici a nadto ani mrazy ani sníh letos dosud nepřišly. Všude bylo jen takové lepkavé mastné blátíčko ze sazí a jinovatky, které se člověku usazuje i na hlavě, když ji nemá přikrytou. Kolem hospod, v nichž zoufalí pracující škemrali o dvě piva na sekeru, chodil jsem hrdě jako socialistický člověk vyšitý podle nedělních rozhlasových živých slov, a dokonce jsem s. Sádlovi půjčil pětikorunu. Onen kdesi výše v tomto politováníhodném textu popsaný neklid mě však stále neopouštěl, ba postupně, jak jsem si znovu prohlédl všechny kouty Malé Strany, se začal stávat už nepříjemným. Vinil jsem z toho všeho petřínskou bábu, ale jít za ní se mi dosud nechtělo.

Sledoval jsem, jak se den prodloužil o slepičí krok a kupodivu jsem si už přál, aby bylo léto, což mi jinak bývá jedno. Ani stopy nebylo po hraběcím důvěrníku a povozníku, takže jsem už začal počítat s tím, že si jeho vyprávění budu muset dopsat sám.

Že se mě právě pro střízlivost zmocnila těžká deprese, je pochopitelné.

Počasí bylo stále teplé - až to člověka sralo. S přibližujícím se jarem ještě ke všemu posedají nordičana touhy po cizích krajích.

Tak jsem se vydal nazdařbůh, ale když jsem došel ke Hvězdě, dal jsem se radši zpátky, byť opět neznámými cestami. Tu jsem se dostal nakonec do úplně cizí hospody, o jejíž existenci jsem dosud dokonce ani nevěděl, ačkoli to musí být hospoda velmi známá, neboť všechna okna měla polepena pohlednicemi co jim štamgasti naposílali ne snad ze Slapské přehrady, ale přímo z ciziny. A jmenuje se ta hospoda líbezným jménem „Na Andělce“.

Dával jsem si třetí pivo, a tu se najednou ke mně přitočil vrchní a zašeptá, byť šeptem velice naléhavým:

„Co budete dělat teďka, když se na vás i ti Číňani vysrali?“

Pivo mi zhořklo a jmenuje-li se tahle putyka po andělech, tak to nahoře pěkně vypadá. Spěchal jsem k domovu, veden věžmi svatovítského dómu. Na Hradním nádvoří se mrouskali kocouři.

Jeden si sedl na patník a oslovil mě:

„No doopravdy - co budeš dělat, když se na tebe vysrali i Číňani?“

„Nebudu dělat nic a už nejmíň ze všeho kašpara,“ odpověděl jsem mu velice rozzlobeně.

„No ale co budeš dělat, když -“

Ani jsem tu bestii neposlouchal dál a tak jsem zakopl o Hradní stráž. Ti holomci tam stojí jako buchty a asi jim předpis zakazuje zvedat i invalidy. Od téhle brány však už se náměstí stále více svažuje, a tak jsem se pořád větší rychlostí kutálel až před náš dům, kde jsem se teprv zarazil o vrata. Starý Bajza -

(je, vykuk, mladší jak Julie) právě kontemploval na čerstvém vzduchu, jaké zaměstnání má zase fingovat kvůli byťáku (v čemž jsem mu ostatně vytrvalým právním poradcem), a tak mě radostně vítal - jako rodného syna. A jako zmoženého průzkumníka z dalekých pralesů mě pojal do náručí a odvedl, jak už ví, k Julii. Protože mu onehdy poškodili při meditaci v hospodě chrup, jemně zašišlal:

„Copak budete teďka dělat, když se na vás i Číňani vysrali?“

To Julie nerada slyší, a tak mu řekla, že mám jiných starostí dost.

Kdyby tak mohl být Bůh zatracen - tedy nejen proklet, což je nanic, ale důsledně odstraněn, anihilován, zabit - kéž by tedy byl! Neboť ne jen pro mne, kterému kazí systematicky už třináct let každou biologicky prostou radost ze života, ale i pro všechny ostatní lidi by to bylo ulehčení, jako sejmutí břemena, pod jehož váhou nemůžeme ani vstát s kolenou. A přece se na nás nechce, abychom trčeli na kolenou, ale abychom stáli, a dokonce se hýbali a šli! A je nutno to dokázat, nemá-li vůbec všechno zůstat stát.

Ale snad to jsou jen klapky na očích, které nám brání?

Boha jako modlu můžeme všelijak nazývat jménem a všelijak si malovat jeho obrázky. Taky si ho můžeme obracet ze strany na stranu, prohlížet si ho, jaký je báječný anebo ho taky zahodit do nádoby na odpadky. A je jen trivialitou opakovat (ale přeci to už nechci vynechat), že pro takovouhle, lidskou blbostí stvořenou kreaturu (resp. kreatury), se prolilo víc krve a bylo umučeno víc lidí, než jich zašlo přirozenou smrtí. Od paleolitu až po nacistické koncentráky a boj za komunismus. Ovšem Boha jako symbol můžeme nazývat X, ale rovněž naopak není nejen důvodů, ale odporovalo by i vší logické analýze, abychom to, co v dané době nemůžeme určit blíž než jako X, nenazývali Bohem.

Je-li patrně nikdy nepomíjejícím úskalím poznání fetišistická tendence mít modlu (a to nese za sebou známé negativní konsekvence i pro sebevědečtější „ateisty“), pak je asi též neustále důležité připomínat sobě i všem ostatním v každé době a na každém stupni našeho poznání, že X - nestydíme-li se: Bůh - je symbol, ovšem nikoli symbol formální logiky, nýbrž symbol v nejpůvodnějším a v tomto případě nejhlubším smyslu, tj. nikoli šifra něčeho mrtvého, nebo jen nějakého intelektuálního pojmu nebo nějaké matematicky nevyčíslitelné kategorie či axiomatu, nýbrž symbol toho, co je živé a životodárné. Jedině k takovému symbolu je možno vztáhnout jakoukoli etiku a axiologii, jedině o takový symbol se lze opřít - a bez opory by snad ani vůbec nebylo možné žádné existování v jakékoli podobě. Opora není tu berlemi, jimiž si pomáháme simulovat svoji zmrzačenost, jako by byla zdravím, ale opora je tu ona osa, kolem níž, jak koneckonců dnes už bezpečně uhlídáváme, se vine v prstencích pohyb všeho univerza, je ten kůl, kolem něhož se pne vinná réva, nemá-li zplanět a má-li vydat dobrý plod a z něj víno (totéž platí pro chmel, jelikož já dávám přednost pivu).

V tomto ohledu bude mít vždycky jakákoli „exaktní věda“ svůj limit a bude ho stejně tak mít i jakákoli eventuální teologie (jakožto „věda o bohu“ - a to i tehdy, bude-li chtít i poctivě udržet distanci od idolatrie) i posléze jakákoli filosofie.

Zajisté ani věda ani ostatní dvě zmíněné disciplíny nepominou, ale bylo by záhodno neustále je upozorňovat na jejich limitaci.

Chtěli-li bychom jako marxisti přimět a přesvědčit někoho o nutnosti zániku teologie jako nesmyslu, pak si musíme uvědomit, že tentýž požadavek byl již v marxovsko-feuerbachovské romantické emfázi kladen i vůči filosofii. (Přesto se však ukázalo, že šlo o požadavek právě jen romanticky podmíněný a že další vývoj na něj vůbec nebral zřetel.) Je však nepochybnou pravdou to, co Marx z entuziasmu svého romantického mládí v tomto ohledu posléze vyvodil, že totiž - jak ví každý studentík - filosofové svět dosud jen vykládali, jde ale o to ho změnit. Tento požadavek byl a je však vykládán pouze naprosto jednostranně jako požadavek, aby se filosofové starali od teďka jenom o ekonomiku nebo nejvýš „strategii a taktiku“ politické revoluce - a naprosto se opomíjí druhá (a v určitých historických podmínkách a etapách dokonce významnější a cílesměrnější) stránka tohoto požadavku, aby totiž filosofové, nebo prostě ti, co opravdu myslí a nejen prdí, změnili rovněž svět ve vědomí lidí, neboť obraz světa ve vědomí lidí nakonec podmiňuje způsob jejich jednání daleko setrvaleji než vnější podoba světa ekonomického a politického. Quod erat demonstrandum právě v dějinách nejsoučasnějších, kdy seberychlejší revoluce v rovině výrobních prostředků, v důsledku toho pak v rovině výrobního způsobu a konečně v důsledku toho i v rovině politické nadstavby, přivodily sice všechno možné, jen ne kvalitativní (a to ani sebemenší!) změnu v jednání lidí, jak jednotlivců, tak jeho skupin. Jednotlivci přinesli nanejvýš úplnou bezradnost vůči skutečnosti (nejen ontologické, ale právě i ekonomické, sociální a politické) a lidem jako určitým způsobem ustanoveným už nebo ustavujícím se skupinám (sociálním či etnickým) jen další uvolnění zábran k pádu do zvířeckosti, agresivity, šovinismu, velmocenského hegemonismu, prostě skupinového ultra-ipsocentrismu, jak vidíme náhle - alespoň my marxisti s hrůzou - na jednání (podloženém právě zmíněnou skupinovou mentalitou) tzv. socialistických států a zejména obou „socialistických“ velmocí - SSSR a ČLR. Zde (ale ovšem i jinde na světě) objevují se najednou na úplně nové ekonomické bázi a s úplně novou politickou nadstavbou, vzniklou v procesu celé série revolucí, znovu ty nejtradičnější a nejkonzervativnější postoje a způsoby jednání, jež byly těmto společnostem vlastní právě už před tisíciletím či dokonce před celými tisíciletími (v Číně), - postoje a jednání v nejhlubším gruntu nehumánní a prostě biocentrické, spočívající pořád právě ve starém obrazu světa ve vědomí lidí, a tak nejlépe dokumentující, jak bědně jednostranné bylo chápání Marxovy poučky o tom, že svět třeba změnit, jakožto poučky pouze ekonomické a politické oblasti se týkající.

Vrátí-li se laskavý čtenář o jeden odstavec nazpět a začne číst znovu tam, kde jsem mluvil o Bohu jako symbolu živého na rozdíl od boha modly, pak též mohu napsat o své vlastní práci na tomto tzv. tajemném poli - mohu napsat sine ira et studio o tom, že moje rozpoznání ošidnosti a tradičního kořene, dnes už anachronického obrazu o světě v lidském vědomí v kategorii ontologické substance, jež podkládá idolatrii jak tzv. teistickou, tak tzv. materialisticky-ateistickou, bylo správné a že nemám ve svém filosofickém svědomí, co by mne mrzelo, či dokonce zač bych se měl stydět a koukat to nějak rychle odinterpretovat - neboť odmítnutí substanční ontologie a postulování ontologie nové, nesubstanční, bylo a je a bude prvním bezpodmínečným nutným krokem k tomu, aby byla vykořeněna (nebo aspoň namáhavě vykořeňována) idolatrie v jakýchkoliv formách, protože idol je vždycky psychologicky nutně hypostazován (prosím - naučný slovník!) jako nad tento svět a jeho pohyb fixovaná inertní bytost, jež ve své absolutnosti nepřipouští ani pochyb, ani odmluvy (proti nim jsou patřičné donucovací prostředky morálního i fyzického nátlaku), jako zeschematizovaná mrtvola proti skutečnému životu a jeho pohybu.

Čím jsem tedy ve své dosavadní práci vyvracel ontologickou substanci, tím jsem vyvracel idol jakékoli samospasitelnosti, ať boha, či hmoty či tzv. společenského pokroku, neboť substancializovaná samospasitelnost, ať se už tváří jakkoli lidumilně, je lidužravá.

Bůh však, který je chápán jako symbol oné osy pohybu života, o níž jsem hovořil, není lidužerný, a dokonce nepochybně je přístupen i tak základním lidským potřebám, jako je potřeba víry a naděje, či potřeba jistoty půdy pod nohama. Není cílem, jehož by bylo možno kdy dosáhnout, protože to není nevysvětlitelný konec pohybu a není to ani nepochopitelná cesta nemající konce v čase a prostoru (a vůbec ze všeho nejméně je ovšem něčím mimo svět), nýbrž je to - musíme-li už užít nějakého podobenství - samo jití po cestě, „cestování samo“, princip chůze prostě jako takové. A ta chůze se jde někdy obtížně, někdy klikatě, někdy se jeví, i jako bychom stáli a „okolí“ se pohybovalo kolem nás (jako iluze při jízdě ve vlaku), ale ať je kdy taká či onaká a jeví se někomu tak či onak, chůze se prostě jde.

Bůh nemá žádnou konečnou stanici, kde by na nás čekal a někteří by si mohli myslet, že napnou-li síly, tak tam definitivně doběhnou (věčný a zhoubný blud vší teosofie). Bůh není ani žádná nevyzpytatelná hlubina, nad níž se vznášíme, nebo do níž se ponořujeme, Bůh není ani žádná imaginární „jiskra“, jež je přítomna a přilepena v každé jednotlivině (u nás prý v našem „svědomí“ - které s odpuštěním, jak je známo, stojí za hovno), Bůh není identický s věcmi, ani se světem en bloc - a přesto tu existuje jako osa pohybu skutečnosti a tím jako životodárný a osobní moment skutečnosti, jejž možno najít a opřít se o něj.

Potom ten, jenž ho takto nalezl (či objevil, či pochopil a poznal) může dokonce zjišťovat až ten podivuhodný paradox, že se mu s chůzí zvedají nohy samy, byť by to bylo pro marnivé netrpělivce jakkoli pomalé. A tím už je v tom.

Nemám ani důvod ani potřebu pět na Boha ódy. Mluvím vždycky jen o tom, co poznávám a co považuji za nutné ke sdělení Julii. Tím pak tu je pouze jedna věc: že člověk nemůže vymýšlet stále nová esperanta, když lidská řeč je živoucí tok. Takové zbytečné nové esperanto by byl např. termín „nesubst. ontol. realita“, jehož jsem dosud používal, ale který nejen, jak jsem již řekl, tahá za uši, ale potřeboval by alespoň další dvě řecko-latinská adjektiva, aby opsal to, pro co lidi už od nejstarších dob mají slovo dobře známé. Je jenom potřeba vrátit tomuto slovu jeho pravý smysl a odmítnout toto slovo tehdy a tam, kde je chápáno idolatricky. Totéž by platilo pro termín hmota apod. Přenášet pak do moderního světa třeba termín TAO by nebylo jen patrně neúspěšným oživováním mrtvoly, ale přesto přese vše, jak je tento termín blízký pojetí nesubstanční ontologie, potřeboval by tak jako tak pěkných pár adjektiv a výkladů. Opakuji: nalezne-li kdo termín a lidské slovo lepší, bližší, zářivější - pak by bylo jistě lépe užívat tohoto nového slova. Ale buď jsem už úplný blbec, nebo naopak nejsem daleko od pravdy, když opakuji, že dosud a dnes bychom mohli jako toto nové slovo užít pouze slova „X“ - a to je slovo přece jen trochu málo lidské.

Věděl jsem už delší dobu, že jsem v dost intimní blízkosti ontologické skutečnosti. Ale jsem rád, že si mohu s ulevením oddychnout a říct na plnou hubu, že jsem v blízkosti Boha.

I pro mne je to snazší. Připadal jsem si přece jen trochu moc jako páni kolegové Kant a Husserl atd., kteří si při všem legitimním pohledu do dané otázky přece jen sami upletli oprátku ze svého vlastního filosofického esperanta. A já, který jsem se nikdy, jak tu s nejčistším svědomím prohlašuji, nepovažoval za filosofa, ale jen za básníka (což je ovšem osud snad ještě nezáviděníhodnější, neboť zde není žádné možnosti, jak a kam utéci před studem a hanbou, jež provázejí každé vytváření uměleckého díla jako harpyje) - já se opravdu cítím líp na čerstvém vzduchu normální lidské řečové komunikace než ve smogu filosofických konstrukcí, schémat a termínů.

Užil jsem si už s tím pánembohem svoje.

Každý, kdo je poctivý, a tedy v první řadě pánbůh sám, ví, že jsem ani nepřilezl ke křížku, ani nebyl přiveden do úzkých, ani nezesenilněl.

Dělám-li to, co považuji za otázku poctivosti k sobě i ostatním, pak lze ovšem snadno pochopit, že si prd dělám z toho, že v rámci povídačky, která měla být jen rozmarná, popisuji desítky stránek věcmi, které těžko mohou „čtenářsky bavit“ a které jsem si mohl tedy radši nechat pro sebe. A poniklovaný prd si už dělám z jásotu prostitutek z Filosofického ústavu, které konečně budou moci publikovat kolektivní (leč anonymní jako vždy dosud) práci o tom, jak jsem se stal konečně prokazatelným tmářem. Vím, že kdyby mohl všechny tyto řádky číst předseda Mao, líbily by se mu.

Neukládal jsem si žádnou autocenzuru kvůli milému předsedovi Maovi, a tak mě to těší tím víc.

Hle - kouzelná moc slova a myšlenky! Sotva jsem dopsal poslední větu, skočila ke mně oknem liška a usadila se proti mně na stole.

K tomu ovšem pro evropské čtenáře musím leccos vysvětlit.

Předseda Mao, v jehož neplaceném žoldu jsem už po drahná léta, nečte, jak by se leckterý čtenář snad domníval, ze všeho nejraději Rudou knížku, ale pohádky Mistra Pchu Sung-linga z dávných století. Jda stále uvědoměleji ve stopách předsedy Mao, dostal jsem se tedy k této knížce taky a tu jsem se tedy poučil o mnoha mně dosud utajených věcech.

Předně: čínské lišky nejsou naše bystroušky, ale nesmrtelné víly, svým způsobem císařského rodokmenu. Za druhé: mají značnou idiosynkrasii k pitomcům, jež, pokud se jim připletou do cesty, jen řádně vyjukají, - naopak však mají zvláštní zálibu v učených mladých licenciátech a bakalářích, jimž se proměňují do podoby lidské. Za třetí: kromě toho, že jim pomáhají uhájit živobytí (neboť licenciáti či bakaláři, kteří dělají kariéru, jsou většinou právě pitomci), velice rádi se s nimi pomilovávají a i jinak je u velké úctě chovají, léčíce je po nemírném pití rýžového vína i jiných potížích.

Tím jsem konečně po pěti letech soužití s Julií poznal, že je liška, a ona se mi též od té doby neskrývá, se svou liščí přirozeností a podobou. Tak díky následování předsedy Mao jsem dosáhl roviny lidského štěstí, o níž se věru většině mých vrstevníků ani nesní. Má to jistě, jako všecko, své háčky, protože tam, kde se zamknu před Julií, pracovnicí bibliografického institutu (tedy instituce již samo sebou v našem státě zcela báchorečné, neboť kromě jejích zaměstnanců nikdo nezjišťuje a ani v budoucnu nezjistí, že existuje), tam mi vleze liška jako právě tím malým zamřížovaným okénkem.

(Autorská poznámka: od slov „hle - kouzelná moc slova“, jež jsem napsal ještě předtím, jde o vyprávění skutečné události: Julie skutečně zničeho nic seděla u mého stolu se džbánem kakaa pro posilnění. Chtěl-li by už nějaký pozitivismem posedlý čtenář najít vysvětlení toho, mohl by je najít jedině tak, že jsem - jak se mi často stává - právě v tom okamžiku měl záchvat pláče a ležel s hlavou v dlaních na stole, nemaje čas a chuť si čehokoli všímat.) Musím na tomto místě pojednat o své pracovně. Je významná nejen tím, že mám vůbec kde psát, protože jinak obýváme „byt“ o jedné místnosti i s hajzlem, ale i historicky. Je to v hradčanské skále vykopaná jeskyňka, která nepochybně patří k nejstarším obytným jednotkám v Praze, neboť zřejmě sloužila našim předkům na konci 9. století jako typická slovanská polozemnice, zpředu oplácaná chrastím slepeným hlínou, co věčně opršívala. To bylo tehdy asi tak v době založení pražského hradiště a tu - v budoucím podhradí - sídlil nějaký ten kovář či kolář pracující pro potřeby knížecího sídla nahoře. Výhodou mu bylo, že tu ze skály tryskal čerstvý pramínek, který dodnes po tisíci letech svlažuje tu stěnu, u níž mám svůj stolek na psaní.

Původní polozemnice se stala zárodkem nejprve domu dřevěného, potom more romano z kamene a vápna vyvedeného, ale zůstala zcela nezapojena do dalších nástaveb, takže to je separátní sklep bez komunikace s ostatními sklepními prostorami domu, jemuž v každém století přibývalo jedno patro, že z úrovně Jánského vršku vyrostl až vysoko nad ulici Ostruhovou, dnes Nerudovu, a právě si nechává přistavovat patro desáté. Okolo a nad tímto sklípkem opatřeným jen malým zamřížovaným okénkem do Jánské uličky, vine se spirálovitě schodiště značně mladšího data, přesto však tak staré, že po něm lze lézt doslova jen s nasazením života a na němž jsem už párkrát spadl.

Prostoru je tu málo a ještě je zmenšen nastrkanými sem skříněmi a bednami, v nichž uskladňujeme své šatstvo před moly, neboť ti v atmosféře tak sychravé vyhynou.

Chodívám tu od dveří šest kroků ke koncové zdi a nazpět, a čůrám do kbelíku. Kvůli ischiasu tu však přece jen nemám už otevřené ohniště, ale kamínka. Občas mne popráší malta ze stropu, když na dvoře nad mou hlavou příliš dupou, nebo když mi osud chce dát znamení, kterému stejně nerozumím. U dveří, zpod nichž vane vítr, mám pár flašek piva, aby mi moc nezteplalo. Elektrické světlo je zavedeno. Vodu si přináším v konvi, jejíž oficiální název, jak jsem zjistil v železářství, je „saské vědro“, což se mi velice líbí (ne to nošení vody).

A jelikož jsem vlastně jak v podzemí, tak současně v přízemí, okénkem sem liška snadno skočí, i když mám zamčeno.

Zahnal jsem ji však rychle. Někdo nemá rád, když se na něj koukají při souloži, já zas nemám rád, když se na mě někdo kouká při psaní. Ale je nutno uznat, že čínské lišky to vědí a chápou.