Osudné dědictví

4/ PŘÍJEZD PANA WHIPLOWA

Druhý den byla už v šest ráno na zahradě. Mlha, která celou noc zahalovala moře jako hustý závoj, se zvedla a Borcombský záliv zářil v slunci tisíci světly. Seděla na mechovém sedátku a obdivovala se nádhernému pestrému obrazu, který tu příroda nabízela vnímavému oku. Bělostné vlny tříštící se o sytě rudé skály Devonshiru, svěží zelené louky, kousek růžové silnice vinoucí se mezi skalami a v nejbližším okolí keře rozkvetlých růží, které naplňovaly vzduch omamnou vůní, to vše jí dalo na chvíli zapomenout na všechny strasti a úzkosti. Vlevo nad střechami vesnice zářila ve slunečních paprscích věžička vesnického kostela. Ze svého místa nemohla vidět branku vedoucí do zahrady, ale jasně slyšela vrznutí otvírajících se vrátek, a tak zvědavě vzhlédla. V prvním okamžiku časného návštěvníka nepoznala. Rozhodně ji nespatřil, poněvadž se blížil s jistou opatrností, jako kdyby měl pochybnosti, že bude vítaným hostem. Vyhýbal se písčité pěšině, dával přednost trávníku a nespouštěl oči z oken v přiženu. Pak ji náhle uviděl, vteřinu zaváhal, ale jako by se byl k něčemu rozhodl, pozdravil ji.

„Dobrý den, slečno,“ řekl velmi tiše.

„Dobrý den.“

Byl to muž, který ji pronásledoval na nádraží před odplutím do Evropy – Whiplow.

Whiplow se rozhlédl kolem sebe a ušklíbl se.

„Paní Dorbanová už vstala? Předpokládám, že jste jí vyprávěla o našem setkání v Torontu? Vsadil bych se, že jste mě neviděla na lodi?“

„Paní Dorbanová odjela do Londýna. Chcete mluvit s panem Dorbanem?“ zeptala se chladně.

„Proč ne? Můžu vyjednávat s Arturem. Ten chlapík má alespoň rozum! Ale ona…“

Přiblížil se k ní a upíral na ni pátravě své rybí oči. „Je to ale náhoda, že jsme se setkali v Torontu. Zase důkaz, jak je svět malý. Neodcházejte, prosím!“

„Pošlu sluhu pro pana Dorbana,“ zvolala, když vtom se Artur Dorban objevil.

Byl v loveckém a držel v ruce pušku. Pro Pen to nebylo nic zvláštního vidět ho takhle ozbrojeného, poněvadž na statku hnízdila spousta divokých králíků a Dorban někdy strávil celé dopoledne odstřelem těchhle malých škůdců. Ale pro Whiplowa to znamenalo něco jiného. Tvář se mu znetvořila strachem a s pozoruhodnou hbitostí se schoval za dívkou.

„Co je to, Arture! Odlož okamžitě zbraň!“ Dorban se usmál.

„Není nabitá, Whipe. Odstup od slečny, zbytečně jsi ji polekal!“ Odložil pušku a přiblížil se s rukama v kapsách.

„Přijel jsi touž lodí jako má žena?“ zeptal se Whiplowa. „Kdepak jsi byl?“

„Na venkově,“ odpověděl Whiplow s důrazem. „Nebyl bych přišel, Slik… chci říct Arture, ale měl jsem Ameriky až po krk!“

„Měl jsi nám napsat, byli bychom ti připravili náš nejlepší pokoj pro hosty a najali vesnickou kapelu, aby tě uvítala na nádraží.“

El Slikova jemná ironie zřejmě skrývala tajnou hrozbu.

„Už asi znáš slečnu Pittovou. Chtěl jsi na ni udělat dojem. Bože, ty jsi ale záletník!“

Whiplow si navlhčil jazykem rty, ale mlčel.

„Omluvíte nás, slečno?“

Dívka přikývla. Cítila, že je tu zbytečná. Když byli z dohledu, vrátila se zamyšlená ke své lavičce.

Whiplow všechno vyzradí. Vzpomněla si na ta slova, která Cynthie šeptala ve spánku na cestě do Toronta. Co řekne? Komu? Obával se snad Dorban důsledků nějakého zločinu? To nebylo pravděpodobné. Neskrýval se. Často se procházel s četníkem vesnicí, kde ho každý dobře znal.

Zlobila se na svou bezradnost, protože nemohla najít východisko z&n…