Osudné dědictví

12/ VIGO

Jistým překvapujícím faktům začínala trochu rozumět. Jako by byla od okamžiku, kdy ji Cynthie zavolala do domu, pod vlivem něčeho nadpřirozeného, kdy i nejfantastičtější události vypadají přirozené. Všechny následky uspávacího nápoje už zmizely a dívka přemítala skepticky o všech těch událostech, které dosud považovala za možné a logické.

Jeden fakt nepřipouštěl pochybnosti: že Cynthie Dorbanová měla v úmyslu chladnokrevněji zavraždit, poněvadž otevřela ten kufr, kde byla velká suma peněz a ty dva lepty, o kterém se Cynthie domnívala, že byl hozen do moře.

Ten záhadný kufr pravděpodobně skrýval tajemství Stone House. Že chtěla zničit tak veliké bohatství, bylo neuvěřitelné. Právě ona, která žila pouze pro peníze. Peníze byly jediný předmět, který mohl vzbudit její zájem, a ať se mluvilo o čemkoli, vždycky převedla hovor na peníze.

Časně zrána, když se Polyantha blížila k modrým hornatým břehům Španělska, vstala Pen a jen v županu a v trepkách vyšla na palubu. Přestože bylo záhy zrána, setkala se tam s panem Orfordem. Byl už úplně oblečený. Poněvadž bylo chladno a vanul ostrý vítr, měl na sobě choulostivý Orford dlouhý silný kabát, límec si vyhrnul přes uši a ruce si schoval hluboko v kapsách. Mračil se na blížící se pevninu.

Trhl sebou, když ho pozdravila. Neslyšel ji přicházet, tak byl zaujat svými myšlenkami.

„Tak časně vzhůru, slečno?“ řekl a svou otázku doprovodil nelaskavým, ba přímo nepřátelským pohledem. Zároveň učinil hlavou a palcem významný pohyb k blížícímu se břehu a vyrazil:

„To byl váš nápad?“

„Jak to? Nerozumím vám, pane Orforde,“ odpověděla s údivem.

„Vplíží-li se cit do vážného díla, jde to k čertu,“ řekl hořce. „Myslel jsem, že jste to byla vy, možná se mýlím. Možná že je to něco jiného, ale já jsem za všechny odpovědný!“

Dívala se na něho s úžasem. Nechápala vůbec jeho nesouvislé, nepochopitelné řeči a chvíli se obávala, že snad pozbyl rozum.

„Jet do Viga je šílenství,“ řekl a pokrčil bezmocně širokými rameny. „Znal jsem lidi, které zavřeli do blázince pro mnohem nevinnější věci!“

„Ale myslela jsem, že stroje nejsou v pořádku,“ začala opatrně.

„Stroje že nejsou v pořádku?“ vybuchl. „Pamatujte si, že na Polyantě je všechno v pořádku! Nikdy nepracovaly stroje líp. Ne, slečno, jestli není všechno v pořádku, pak v hlavě toho blázna, toho hlupáka… Šestiměsíční práce a všechno… všechno pro…“ Změřil ji od hlavy k patě svým zachmuřeným pohledem. „Snad to nejste ani vy.“ Obrátil se náhle a odešel tak rychle, jak mu to jen jeho tloušťka dovolovala.

Pen mu chtěla právě říct celou pravdu o Cynthii Dorbanové. Vzbudila se s myšlenkou na Stone House a jeho tajemství, a když ho spatřila, napadlo jí, že se mu svěří. Ale pan Orford nebyl v náladě, aby poslouchal něčí tajemství.

Bylo devět hodin, když Polyantha zakotvila ve Vigu. Vypadalo v ranní sluneční záři s malebným pozadím čarokrásně. Uvnitř, mezi těsnými uličkami, bylo už méně úchvatné. Na vodu spustili malý motorový člun a do něho sestoupila dívka, doprovázená věrným Johnem, který se pro tuhle příležitost nastrojil. Měl nový námořnický stejnokroj a slaměný klobouk se stuhou, na níž bylo zlatými písmeny vyšito Polyantha, který mu byl bohužel trochu malý.

Prošli celnicí a kráčeli úzkými uličkami směrem ke Calle de Principe, když se ho náhle zeptala:

„Proč jste mi řekl, že stroje potřebují opravu?“

„Copak nepotřebují?“ podivil se.

„Víte dobře, že jsou v úplném pořádku,“ řekla přísně. „Vidím, že vás pan Mills zasvětil do svého tajemství. Proč zakotvila Polyantha ve Vigu? Pan Orford zprvu myslel, že jsem to zavinila já.“

„Křivdíte Bobbymu,“ řekl klidně. „Měl asi důvod navštívit Vigo, když jeho tvrzení, že se stroje porouchaly, je výmysl. Jsme na hlavně třídě…“ umlčel její další poznámky, „a můžete si tu koupit, co potřebujete.“

Vtom si vzpomněla, že nemá ani penny, a dala se do smíchu.

„Naneštěstí,“ řekla suše, „mě tu neznají, aby mi poskytli úvěr.“

„Nemáte peníze?“ podivil se. „Ale ovšem… vím to, že nemáte.“ Sáhl do náprsní kapsy a vytáhl zní peněženku plnou papírových peněz. Vyndal asi tucet španělských bankovek a podal jí je s omluvou. „Bože, jak jsem zapomnětlivý! Pan Mills mi je dal, kdybyste snad náhodou neměla… ach, jak jsem mohl zapomenout!“

Váhala okamžik, než peníze přijala.

„Jedna postačí. Kolik liber je tisíc peset?“

„Tak asi čtyřicet liber a čtyřicet liber je dvě stě dolarů. Budu na vás čekat na rohu. Myslím, že ten velký obchod – Manuel – prodává nejlepší zboží pro dámy, ale kdybyste nenašla, co potřebujete, je tu ještě jeden velmi pěkný malý obchod naproti katedrále.“

Neváhala ani okamžik. Šla naproti ke znamenitému Manueli a obstarala si tam své nákupy. Podivila se až, jakou spoustu věcí náhle potřebovala, a bylo to tím víc překvapující, že nepocítila sebemenší přání mít je, až když je spatřila ve výkladní skříni.

Koupila si dvoje levné šaty a množství jiných věcí a věciček. Chvíli trvalo, než se vrátila se spoustou balíčků v náručí k trpělivě čekajícímu Johnovi, který stál u najatého fiakru.

Vzal jí balíčky z rukou a srovnal je úhledně ve voze.

„Obávám se, že jsem vydala příliš mnoho peněz,“ řekla nesměle, ale John zavrtěl hlavou.

„Bobby počítal, že spotřebujete víc, tisíc peset není tak velká suma.“

Díval se na ni zamyšleně.

„Rád bych věděl, jestli byste nechtěla na menší výlet?“ zeptal se. „Musím vykonat jednu návštěvu.“

„Vy Vigo znáte?“ podivila se. Přisvědčil.

„Velmi dobře…“ odpověděl klidně. „Rád bych jel teď…“ Zdálo se, že váhá, má-li pokračovat, „na hřbitov. Nenamítala byste nic, slečno Pittová?“

„Ani dost málo,“ odpověděla chvatně. Přestala se divit. Některý z jeho přátel byl asi v tomhle zapadlém místě pohřbený, ale těžko mohla sentimentalita stevarda Johna být příčinou, proč zakotvili ve Vigu. Za jízdy klikatými ulicemi jí ukazoval různá zajímavá místa.

„Vigo nemá nadbytek historických památek. Většina katedrál v této části Španělska byla zničena zemětřesením a znovu postavena v nemožném moderním slohu.“

Vyprávěl jí, že někde na mořském dně v přístavu le…