Osudné dědictví

7/ POLYANTHA ZBLÍZKA

Při obědě panovala chmurná nálada a Pen si oddechla, když konečně mohla odejít do zahrady a urovnat si myšlenky, které se stále točily kolem tajemství jejích zaměstnavatelů. Dorban hodil do moře nepravý kufr! Byl to snad ten kufr, o němž Cynthie tvrdila, že se ztratil ve vlaku? A proč se chtěli zbavit bankovek tak obrovské hodnoty?

Nesnažili se podat jí nějaké vysvětlení a to bylo špatné znamení. Vzduch byl nabitý elektřinou. Nebezpečí číhalo všude. Věděla to, cítila to.

Zaslechla Cynthiin ostrý hlas, který ji volal zpět do onoho hrůzného ovzduší, a dívka se pomalu vracela s tlukoucím srdcem v obavách, co jí příští minuty přinesou. Když kráčela pěšinou kolem domu, zahlédla u svých nohou nějaký lístek. V pološeru poznala stvrzenku, kterou položila na okenní římsu arkýře. Vítr ji zřejmě zanesl až na zahradní cestičku. Zastrčila lístek do kapsy svého pleteného kabátku s úmyslem, že ho odevzdá.

„Pojďte sem, Pen,“ řekla Cynthie a dívka ji následovala do malého salónu.

Artur Dorban seděl u stolečku, hlavu v dlaních. Když vstoupily, ani nevzhlédl a díval se upřeně na vzor krajky na stolku.

Dívka zaslechla otočení klíče v zámku a poznala, že je zajatcem.

„Tady je,“ řekla Cynthie hrubě.

Ani teď sebou Dorban nepohnul.

„Tak jí to přece řekni!“ Cynthiina netrpělivost rostla.

„Vysvětlím jí to mezi čtyřma očima,“ pravil a vstal.

Paní Dorbanová pokrčila ironicky rameny.

„Myslím, že bych to taky vydržela,“ prohodila výsměšně a přistoupila k němu.

„Víš, oč tu jde, Slico,“ řekla. „Tady neexistuje polovičatost ani kompromis. Jestli to nemůžeš udělat ty, nedovolí-li to tvé něžné srdce, udělám to sama!“

Kývl hlavou, Cynthie na něj vrhla ještě jeden významný pohled, obrátila se a opustila salón.

Nepromluvil, dokud se za jeho ženou nezavřely dveře.

„Dával jsem vám nedávno příležitost vrátit se do Kanady a děkoval bych Bohu, kdybyste jí byla využila. Teď už se nemůžete vrátit ani do Kanady, ani jinam. Je pouze jedno východisko, ovšem ne to, na které myslí Cynthie. Pamatujete se, co jsem vám říkal ve člunu?“

Přikývla. Nemohla ze sebe rozčilením vypravit ani slůvko.

„To je to jediné východisko,“ řekl, „ale museli bychom Cynthii nějak odstranit.“

„Nerozumím vám, co myslíte. Co jsem udělala?“ ptala se chraptivě.

„Viděla jste něco, co jste neměla nikdy spatřit, a kdybyste věděla víc o tom, co se zde během posledních dvanácti měsíců stalo, neptala byste se tak. Už jsem vám řekl, že mám Cynthie až po krk. Teď musím volit mezi vámi a svou ženou. Jedna z vás musí jít z cesty!“

Zírala na něj očima rozšířenýma hrůzou.

„Jít z cesty?“ tázala se pomalu.

„Tak to vypadá,“ přisvědčil. Pak se jedním skokem ocitl vedle ní, téměř zkamenělé zděšením. Jednou rukou ji objímal, druhou přibližovat její tvář ke své. „Podívej se mi do očí,“ šeptal. „Půjdu pro tebe na popraviště, vyřkneš-li to slůvko, jinak zemřeš, slyšíš mě? Ve člunu jsem byl chladný, ale nevíš, co mě to stálo námahy. Musíš být moje! Miluju tě víc než cokoli na světě,“ vybuchl a vášnivě ji líbal.

Pen sebrala všechnu svou energii, vyprostila se z jeho objetí a zbytkem svých sil ho odstrčila. Rychle vyběhla z pokoje do temné chodby. Chtěla se dostat po schodech dolů, když ucítila, jak jí něco sklouzlo přes hlavu. Ještě než jí stáhl ústa, věděla, že je to hedvábný šátek. Chtěla křičet, ale šátek jí tlumil hlas. Vzápětí byla sražena k zemi a ztratila vědomí. Když otevřela oči, poznala že leží v salóně na podlaze s rukama pevně spoutanýma.

„Při sebemenším výkřiku tě umlčím navždy,“ zasyčela Cynthie hrozivě. Pen ani nepoznávala svou zaměstnavatelku, tak se změnil výraz její tváře. Její hluboko zapadlé oči zlověstně svítily. Když se ohlédla, viděla Artura Dorbana, jak stojí se založenýma rukama a zachmuřeně sleduje celou scénu.

„Vstaň,“ poručila Cynthie a dívka s námahou uposlechla.

Cynthie se podívala na hodinky, vzala ze stolu hedvábný šátek a ovinula ho několikrát kolem dívčiných úst.

Pen viděla, že všechen odpor je marný, mohla jen čekat a šetřit si síly pro poslední zoufalý boj. Snažila se uvolnit poněkud provaz, jímž měla svázané ruce a který se jí zařezával do masa, ale marně – provaz nepovolil. Paní Dorbanová se krutě usmívala.

„Z toho se už nevyprostíš, milé dítě,“ řekla. Ještě jednou zkusila všechna pouta. „To nepovolí,“ konstatovala ulehčené.

„Pojď, pojď!“ vzala dívku za rameno a vedla ji ke dveřím.

„Počkej!“ křikl Dorban chraptivě. „Až se vrátím, promluvím si s tebou, Slico,“ pravila měkce.

Odvedla dívku do zahrady a tam jí řekla: „Jestli budeš křičet, zastřelím tě. Podívej se!“

Přestože byl měsíc zahalený hustými mraky, spatřila Pen v Cynthiině dlani malý revolver.

Sestupovaly spolu k moři, nejdřív po zahradních stezkách, potom prošly brankou ve zdi a po stupních vytesaných ve skále až dolů k loděnici. Cynthie otevřela dveře.

„Nastup do člunu,“ řekla a Pen poslechla.

To přece nemohla být pravda. Neustále si opakovala, že je to jen těžký sen, ze kterého musí každou chvíli procitnout. A přesto si byla po celý čas dobře vědoma, že prožívá příšernou skutečnost. Vstoupila do člunu a Cynthie ji následovala, zvedla kotvu a usedla k motoru… Člun pomalu vyjížděl na otevřené moře. Pen seděla skrčená u Cynthiiných nohou a byla polomrtvá strachy.

Měsíc vyplul z mraků a vrhal zvláštní magickou zář na zčeřené vlnky. Podél břehu blikala tu a tam noční světla, všude panovalo naprosté ticho, rušené jen hukotem motoru. Člun jel asi dvacet minut plnou rychlostí, když Cynthie náhle zastavila stroj. Z přídě přinesla svinuté lano, jeden jeho konec ovinula dívce kolem pasu a odborně uvázala na uzel. Potom se sehnula a Pen uslyšela skřípot železa, které leželo na dně člunu jako zátěž. Vybrala dvě silné tyče a položila je děvčeti k nohám: pak je spojila zbývajícím provazem, jehož …