Gumoví muži

KAPITOLA X.

Vypadalo to jako fantastická myšlénka, že Gumoví muži, kteří zorganisovali a také provedli velkolepé loupeže, by se znepokojovali obyčejnými krádežemi klenotů. Ale když si osvěžil svoji pamět všemi daty z vyšetřujícího departementu, důvod, proč by tato tlupa potřebovala pomoci odborníka, byl mu již zřejmý. John vystopoval čtrnáct velkých loupeží v klenotnických obchodech, při nichž byly ukradeny šperky nesmírné ceny a všechny tyto zločiny byly připisovány Gumovým mužům.

Tohoto večera pršelo jen se lilo, později se trochu vyjasnilo a snad toto nepříznivé počasí zavinilo, že jeho poranění ho rozbolelo, ačkoliv mnohem pravděpodobnější bylo, jak mu také tvrdil policejní lékař, že sám si to zavinil tím, že po celý den si nedopřál ani trochu klidu. Většinu svých rozkazů a příprav ovšem učinil telefonem a když se setmělo, odešel na nábřeží, kde u plovoucího můstku byly přivázány tři policejní lodice, a dal jejich posádce poslední pokyny.

Byla to posádka tentokráte opravdu vybraná a každý muž byl dobře ozbrojen. Na přídě větší lodice byla zbraň nevídaná – malá strojní puška, kterou si John Wade sám vyprosil. Scotland Yard tuze nerad svěřuje střelné zbraně svým policistům a bylo třeba veškeré výmluvnosti Johnovy, než mu bylo dovoleno, aby si z policejní zbrojnice vybral svůj kulomet. Ale zkušenost s Gumovými muži přece jen poskytla Scotland Yardu poučení tak velké, že dalo se očekávati, že nebude zapomenuto příliš brzo, a proto kulomet byl přivezen z Toweru, dobře ukryt, aby Wapping jej nespatřil a nemohl obdivovat, a konečně za večerní tmy umístěn na lodici. Byla svolána malá válečná porada, která trvala asi půl hodiny, byly ujednány všechny podrobnosti a o deváté hodině John Wade zaujal své místo na policejní lodici, ze všech tří nejrychlejší. Skupina, která operovala na souši, měla přijeti v zavřeném nákladním autu onoho druhu, jaký často jezdíval kol Mekky cestou do doků a nebyl tedy nezvyklým zjevem, ani v tak pozdních hodinách večerních. Tři policejní lodice byly podporovány veslařským člunem, jenž měl setrvati uprostřed řeky, až lodice přirazí ku břehu.

Starý temžský policista, jenž znal všechny vrtochy a rozmary řeky, poskytl jim poslední poučení, než malé loďstvo odrazilo.

„Dnes v noci bude velký příliv,“ pravil, „dostali jsme o tom pokyn z Grawes Endu a policie musela dáli výstrahu všem lidem, bydlícím blízko břehů.“

Noc, když déšť ustal, byla neobvykle příjemná a loďstvo tří policejních člunů, odrazivších od břehu, plulo v jedné čáře a přeplulo řeku k Serreyskému břehu. Zprvu zvolna, pak prvá lodice vyrazila plnou rychlostí a obě ostatní vyrazily za ní ihned, jakmile John uznal, že její předskok již postačí. Když se blížili k Wappingu, všechny tři lodice zmírnily rychlost. John pohlédl na svítící ciferník svých hodinek. Chybělo pět minut do určené chvíle; svítilnou dal lodicím signály, aby zabočily k severnímu břehu. S místa, kde seděl ve své lodici, viděl hořejší okna Mekky, z nichž dvě byla ozářená, třetí – a jak věděly bylo to okno do pokoje Mamá Oaksové – bylo temné.

Byl již asi v polovině řeky, když zaslechl rozčilené zašeptání svého seržána.

„Něco se blíží od břehu.“

Zrak tohoto policejního úředníka byl opravdu podivuhodný. Viděl ve tmě i to, co bylo neviditelné ostatním lidem a John Wade sám chvíli dosti dlouhou nerozeznával nic. Pak spatřil temný stín, rychle plující přes řeku. Byl to člun neobvyklé délky a ačkoliv byl vzdálen sotva padesát yardů, když inspektor jej konečně rozeznal, přece jen se neozývalo nic, co by nasvědčovalo buď benzinovému motoru nebo parnímu pohonu. Teprve za okamžik se ozvalo duté zavrčení. „Silný elektrický motor,“ rozhodl John Wade v duchu a zakormidloval, aby se s ním setkal. Teprve v tomto okamžiku si uvědomil mimořádnou rychlost neznámé lodice. Ani ještě nepochopil, co se vlastně děje a již lodice byla těsně u jeho člunu. Spatřil její ostrou přídu podoby písmene V a vzkřikl výstrahu.

Nebyla to náhoda; ostrá přída narazila do boku jeho člunu a kdyby se nebyl zachytil okraje, byl by spadl do vody. Stroj policejního člunu se ihned zastavil a člun se naklonil. To vše bylo dílem jediné vteřiny. Temná lodice rychle mizela, inspektor John Wade přece však zachytil pohled na muže, v ní sedícího…

Aikness!

Kapitán Aikness, jenž v této chvíli měl býti daleko na širém moři! Ale neměl kdy, aby přemítal o tomto objevu, neboť jeho policejní lodice se již potápěla.

„Má díru,“ ozval se temný hlas. „A potápí se.“

Ale na obou druhých policejních lodicích bylo několik párů pozorných očí a než člun Wadův se potopil, nejbližší lodice byla již po jeho boku. V příští vteřině John Wade přeskočil do ní a jeho soudruzi byli v bezpečí téměř stejně rychle.

Wade se pozorně rozhlížel, ale černého člunu již nespatřil. Zmizel ve tmě a zachránci inspektora tak soustředili všechnu svou pozornost, aby jej a jeho soudruhy co nejrychleji přetáhli k sobě, že nikdo si ani nepovšiml, kterým směrem zákeřní útočníci uprchli. Okamžitě však zazářily signálové lampy a se všech síran řeky se objevily rozčilené odpovědi.

‚„Ku břehu, pane,“ pravil varovný hlas.

Zelená signálová svítilna zakmitala od pobřeží u Mekky. Policejní prohlídka se již dostavila, oba čluny zamířily k břehu a přirazily ke kluzké stráni podbřeží. John Wade si ani nepovšiml, že jeho nohy jsou mokré a že spodky mu nepříjemně ulpěly na kůži.

Příliv byl na vrcholu, podbřeží u Mekky bylo téměř již zaplaveno, když lodice u něho přistály.

Inspektor vyskočil na břeh a uchopil temnou postavu, která spěšně prchala někam do bezpečí. Chlapík se zoufale bránil a John si na vteřinu pomyslil, že je to snad Golly, až konečně kdosi vrhl proud světla na zajatce a John Wade poznal známou tvář.

„Jakže, Funivý, zdá se mi, že jdete někam do večerní společnosti!“

„Nic jsem vám neučinil,“ zasténal zajatec, „nemůžete přece tvrditi, že jsem něco provedl, pane Wade… Ovšem, utíkal jsem, když jsem viděl ty poldíky. Člověk nikdy neví, co takoví lidé mu mohou zavařit.“

„Chopte se ho,“ velel John a rozběhl …