Gumoví muži

KAPITOLA XIV.

„Má žena asi někam odešla.“

V      hlase Tappittově byl přízvuk, při němž Wadovi zamrazilo po celém těle. Náhlé zděšení seržánovo se v jediném zlomku vteřiny přeneslo na inspektora a Wade pochopil, že je-li na světě aspoň jediná věc, v kterou tento zkušený policejní úředník nevěří, tedy jest to domněnka, že jeho choť opustila svůj byt z vlastní vůle.

„Podívám se do jejího pokoje.“

Stiskl kliku dveří, ale dveře se ani nepohnuly.

„Rozsviťte někdo světlo v síni,“ žádal ostře. „Je to zrovna vedle vás, pane Elku.“

Elk nalezl malou páku hlavního vypínače a stiskl ji. Seržán zavolal svoji ženu jménem, a tiše zaklepal na dveře. John Wade pojednou spatřil –

„Klíč je v zámku,“ pravil.

V      příštím okamžiku Tappitt otočil klíčem, otevřel dveře a vkročil dovnitř.

Spatřili náhlý příval světla, zaslechli jeho poděšený výkřik a John Wade, vstoupiv za ním, octl se v ložnici, opatřené velmi úhledným nábytkem.

Na posteli ležela žena, jako spící, a poznal v ní ihned Lilinu strážkyni. Ležela na boku a tak nepohnutě, že v prvém okamžiku si pomyslili, že je mrtva. Tappitt jí zatřásl za rameno.

„Mary!“ Jeho hlas zaječel strachem. „Pane Bože, vždyť ona –“

„Je docela v pořádku, což nevidíte, že dýchá,“ pravil Wade.

Obrátil ženu naznak a jemně jí nazvedl víčka očí. Světlo žárovky vzbudilo bolestné trhnutí v jejích tvářích.

„Otevřte okno a přineste trochu vody.“

Ač její bezvědomí v tomto okamžiku bylo ještě úplné, přece jen se vzpamatovala podivuhodně rychle. V pěti minutách již seděla na okraji postele, stále ještě zpola omámená a udiveně se dívala střídavě na všechny tři muže.

„Co se to stalo?“ tázala se konečně. „Jistě jsem usnula. A kde je Lila?“

Poznala Johna a trochu se usmála.

„To jste vy, pane Wade,“ pravila a pak si sevřela dlaní čelo. „Ale proč jsem šla spat?“

Odvedli ji do kuchyně a připravovali pro ni trochu čaje.

„Nevylévejte ten šálek!“ pravil John ostře.

Seržán právě chtěl vylíti vychladlý čaj do výlevky.

„Snad to budu potřebovat.“

Tappitt pohlédl od šálku na svého představeného.

„Myslíte, že je tam nějaký omamný prostředek?“

Opatrně postavil šálek stranou.

John chápal, že v tomto okamžiku by se marně vyptával paní Tappittové a že by ji snad ohrožoval otřesem nervů. Leč tato zkušená bývalá ošetřovatelka sama za malou chvíli pochopila, že se stalo něco zlého a byla to ona, která prvá vyslovila jméno mladé dívky.

„Není zde?“ pravila nedůvěřivě. „Ale vždyť jsem ji opustila v jejím pokojíku teprve před několika minutami – kolik je hodin?“

Řekli jí, že jest již půl deváté. Udiveně na ně pohlédla.

„Ale to nemůže býti! Ještě v pět hodin jsem byla na High Streetu – odešla jsem, abych jí koupila pár trepek a požádala jsem paní Elfordovou, je to naše sousedka, aby na ni dohlédla. Pak jsem se vrátila a připravila jsem si šálek čaje –“ odmlčela se.

„A vzpomínáte si, co se stalo pak?“ tázal se John.

Zvolna zavrtěla hlavou.

„Ne, nevzpomínám si.“

Paní Elfordová, sousedka bydlící v témže poschodí, poskytla rozřešení tohoto tajemství. Paní Tappittová ji požádala, aby za její nepřítomnosti dohlédla v jejím bytu, ale již asi deset minut po odchodu seržánovy choti zazvonil jakýsi muž, jenž přinášel dopis pro Lilu. Ne, paní Elfordová si nevzpomíná na jeho vzezření, krom snad toho, že vypadal tak trochu jako námořník. Sdělil jí, že na dopis je třeba odpovědi. Paní Elfordová ho tedy zanechala na prahu otevřených dveří a odešla do Lilina pokojíku –

„A zatím druhý muž vklouzl do bytu a skryl se v kuchyni. Je tam nějaké místo, kde by se mohl skrýti?“

V kuchyni byly dveře do malé špižírny. Byly ještě otevřeny, ačkoliv paní Tappittová si byla jista, že je zavřela na závoru.

„Ano, zde to bylo,“ pravil Wade. „Vzpomínáte si, jak jste si uvařila svůj čaj, paní Tappittová?“

Přisvědčila.

„A když jste jej nalila, odešla jste odtud?“ Přemýšlela.

„Ano, odešla jsem, jen asi na vteřinu či dvě. Šla jsem k Lile, a tázala jsem se jí, zda trepky se jí hodí.“

„A pak jste se vrátila a vypila svůj čaj. A to je vše, nač si vzpomínáte? Ale postačí to. Dali vám do čaje tolik omamného prostředku, že jste okamžitě pozbyla vědomí, pak vás odnesli do vaší ložnice a zavřeli vás na klíč“

Všichni tři policisté provedli důkladnou prohlídku celé ložnice mladé dívky, ale nalezli pouze její střevíce, postavené za křeslem.

„Ti chlapíci je patrně zde zapomněli ve svém spěchu,“ hádal Elk. „A jaké trepky jste jí koupila, paní Tappittová?“

„Jsou z červené kůže,“ vysvětlovala choť seržánova. „Ihned si je obula a měla je na nohou, když jsem od ní odcházela. Byly to trepky snad trochu drahé, ale pan Wade mi uložil, abych jí koupila vše, co si bude přáti.“

Zanechali ji péči jejího chotě, opustili byt a započali své vyšetřování v téže ulici. V tomto okolí, kde dětí si hrají na ulici až pozdě do noci, a kde průjezdy domů se večer mění v jakési klubovny, kde ženy si sdělují své názory o domácích i veřejných záležitostech, bylo téměř jisto, že někdo spatřil Lilu a muže, kteří ji odváděli. Oba detektivové dali se do práce samostatně a již v pěti minutách nalezli dva svědky úplně samostatné. Zvěděli od nich, že před domovní dveře přijelo autotaxi. Z…