Tvář v noci

XVII. KAPITOLA
Tonger asistuje

Málo služebníků požívalo té volnosti a pohodlí jako Jim Tonger. Poslední patro domu na Portman Square bylo jeho. Měl tam ložnici, obývací pokoj a koupelnu, zvláště zařízenou jeho laskavým zaměstnavatelem. Zde trávíval dlouhé večerní chvíle, zaměstnán nekonečnými výpočty za pomocí malé rulety, neboť Tonger věnoval největší část svých volných chvil zdokonalování systému, který jednoho dne vrhne hrůzu do srdcí těch, kdož řídí Casino v Monte Carlu.

Dnešní večer byl zaměstnán jinak, když zazněl zvonek, vyběhl rychle z pokoje, zamknuv za sebou dveře, a přišel k Lacymu Marshaltovi, který ho čekal ve své pracovně, s větším spěchem, než se jeho pán domníval.

“Kde jste, k čertu, byl?” zahučel Lacy.

“Zvonil jste do mého pokoje – musel jsem tedy být tam. Vykládal jsem si pasiáns,” řekl Tonger. “Jsem rád, že jste mne zavolal, protože jsem tu zatracenou figuru zkoušel třicetkrát a nikdy mi nevyšla. To znamená smůlu. Všiml jste si někdy, Lacy, že když se vám nedaří vyložit pasiáns, nedaří se vám nic? Vzpomínám si na den, kdy jsem našel diamantovou kapsu na Hoper River, vyšla mi ,ďáblova‘ partie šestkrát za sebou –”

“Chci, abyste uvedl paní Eltonovou ve tři čtvrti na osm,” přerušil ho Marshalt. “Bude sama řídit vůz. Čekejte na ni u zadního vchodu a odjeďte s autem k Albert Hallu. Je tam dnes večer koncert. Zařadíte je k ostatním a až bude konec, přijedete přímo zpět k zadnímu vchodu.”

Tonger hvízdl.

“Trochu nebezpečné, což, po tom dopise, který vám napsal Elton?”

“Co vy víte o dopise, který mi psal Elton?” zeptal se.

“Ale nechal jste jej ležet, podíval jsem se do něj,” řekl sluha chladně.

“Vím docela jistě, že jsem jej dal do zásuvky svého stolu. Myslím, že jste si jej vzal a přečetl?”

“Nezáleží na tom, jak jsem to četl – četl jsem to,” řekl Tonger, “ říkám vám, že je to nebezpečné! Nechcete přece vystupovat v nějakém soudním řízení.”

“S vámi jako svědkem,” ušklíbl se Marshalt.

Tonger pokrčil úzkými rameny.

“Víte, že nebudu nikdy mluvit proti vám, Lacy,” řekl. “To není můj způsob. Ale kdyby chlapík jako Elton mně napsal, že mne zastřelí, kdybych se ještě jednou sešel s jeho ženou, myslím, že by mne to zajímalo.”

“Paní Eltonová a já musíme pohovořit o určitých záležitostech,” řekl Marshalt krátce. “Jde o to, abyste byl u zadních vrátek ve tři čtvrtě na osm. Jakmile paní Eltonová opustí svůj vůz, vstoupíte tam a odjedete.”

Muž přikývl.

“Takže bude-li sledována nebo hlídána, auto u Albert Hallu dokáže, že tam byla celou tu dobu!” řekl s obdivem. “Jaká chytrost! Lacy, co chtěl ten čipera?”

“Nestačím na vaši hantýrku. Co je to, čipera‘?”

“Mluvím o tom detektivu. Mluvím přirozeně nářečím kraje, ve kterém žiji. Chtěl bych, abychom byli v New Yorku,” řekl lítostivě, “tam mají bohatší jazyk.”

Rty pana Marshalta se stáhly.

“Přišel vyzvídat o tom bláznu vedle,” řekl. “Je to pravděpodobně nějaký můj nepřítel.”

“Kdo by nebyl, Lacy?” zeptal se Tonger s povzdechem. “Copak jste mu udělal?”

“Nevím. Nemám ani ponětí, kdo to je a nestarám se o to, ujišťuji vás,” řekl Marshalt bezstarostně. “Co myslíte, proč přišel?”

“Kvůli paní Eltonové,” řekl Tonger chladně. “Je to zlodějka, právě jako Elton, to ví každý. Nemůžete se dotknout smůly, ne tohoto druhu smůly - aniž byste si začernil ruce, tak začernil, že vám je žádný zázračný čisticí prášek nevyčistí.”

Na chvíli se odmlčeli a Marshalt pokračoval:

“Domnívám se, že Elton je lupič a zloděj, ale paní Eltonová je naprosto nevinná.”

“Tak nevinná,” vpadl do toho Tonger, “že když ji andělé mají potkat, zahnou do postranní uličky, aby se necítili proti ní příliš nepatrní,”

Marshalt zadržel zlostnou odpověď, která se mu drala na rty.

“To je vše,” řek krátce a náhle, když Tonger odcházel, dodal neočekávaně krotce: “Zítra večeřím doma, a bude-li mi přát štěstí, dostanu velmi zajímavou návštěvu.”

“Kdo je ta dáma?” zeptal se Tonger se zájmem.

“Neřekl jsem vám, že je to dáma.”

“Jiný druh zajímavých návštěv není,” řekl Tonger odměřeně. “Našel jste to děvče,” zeptal se , “to děvče, za kterým jste poslal toho soukromého detektiva?”

Marshalt užasl.

“Jak to víte?”

“Jsem zázračný hadač. Bude snad ona tou královnou zítřejšího plesu?”

“Doufám, že přijde k večeři. A při té příležitosti – nemusíte se příliš ukazovat, příteli. Chci, aby panská byla hodně na očích a přisluhovala u stolu.”

“A tím vlévala důvěru do srdce mladého a nezkušeného,” dodal Tonger. “Dobře guvernére. V kolik hodin přijde ta ženská?”

“Paní Eltonová přijde ve tři čtvrti na osm, řekl jsem vám to již. A přál bych si, abyste o ní takto nemluvil. ,Ta ženská‘ mi nezní hezky.”

“Jste příliš citlivý, Lacy, to je vaše chyba,” ťál ho sluha na odchodu.

Čekal v temné zadní uličce, když malý vůz přidrnčel po nerovné dlažbě a zastavil se před vrátky. Pomohl štíhlému zahalenému řidiči vystoupit a proti svému zvyku na něj vůbec nepromluvil, když zaujal místo ve voze a vyjel uličkou na Baker Street.

Když zabočil na hlavní třídu, postřehly jeho bystré oči hlídače, stojícího na rohu Portman Square, a zašklebil se. Mohl to být muž čekající na dostaveníčko, ale v jeho trpělivé póze bylo něco, co ukazovalo na soukromého detektiva. Možná, že si pan Elton nebyl jistý, že jeho výhružka dosáhne očekávaného výsledku.

V jedenáct hodin vyjel z řady čekajících automobilů a jel rychle domů. Skoro okamžitě, když zastavil před zadními vrátky čísla 551, otevřely se dveře a žena vyšla.

“Viděl jste někoho? ” tiše se zeptala: “Někoho, koho znáte?”

“Neviděl milostivá paní,” řekl Tonger a připojil: “myslím, že bych to po druhé neudělal. Kdybych byl vámi.”

Neodpověděla, vklouzla do vozu a zaujala místo u volantu, ale Tonger stál ještě s rukou na klice u otevřených dvířek.

“Jsou některé věci, které nestojí za to, milostivá paní, a tohle je jedna z nich.”

“Zavřete dveře,” řekla krátce. Tonger uposlechl a díval se za vozem, až jeho zadní červená světla zahnula za roh. Potom se vrátil ke svému pánu.

Lacy Marshalt byl ve své pracovně, stál před ohněm ponořen v myšlenky.

“Potřebuj…