Tvář v noci

XXV. KAPITOLA
Do Paříže

“Co – co to je?” zakoktal Lacy; ruce se mu třásly a tvář měl popelavou.

Tonger se díval vyjeveně na stěnu, jako kdyby očekával, že se pevné zdivo rozestoupí a zjeví se ten, kdo klepal.

“Nevím – někdo klepe. Slyšel jsem to již dřív, před několika dny.”

Zvuk teď ustal, ale Lacy stál dosud ohromený, hlavu nachýlenou vpřed, naslouchaje.

“Vy jste to již někdy dříve zaslechl? – někoho klepat?”

“Jednou nebo dvakrát,” řekl Tonger. “Slyšel jsem to včera večer. Co myslíte, že ten děda dělá – věší obrazy?”

Lacy si olízl rty a s pokrčením širokých ramen se zdál ze sebe setřásat hrůzu, kterou v něm ten zvuk vzbudil. Pomalu se vrátil k psacímu stolu.

“To stačí,” řekl krátce a Tonger pochopil, že má odejít.

Byl u dveří, když zvedl Lacy hlavu a zarazil ho.

“Potřeboval bych, abyste mi dnes odpoledne něco obstaral,” řekl, “v Paříži.”

“V Paříži?” Sluhovo obočí se pozvedlo. “Jaký to má význam mne posílat do Paříže? Nemáte někoho jiného? Pošlete si posla, jsou tu přece pro ten účel.”

“Potřebuji někoho, komu mohu důvěřovat,” přerušil ho jeho zaměstnavatel. “Zavolám do Croydonu a dám pro vás připravit letadlo. Vrátíte se ještě dnes večer.”

Tonger si třel přemítavě bradu. Tato žádost ho zřejmě znepokojovala, neboť jeho tón se změnil.

“Letadla nejsou podle mého vkusu, ačkoli jinak jsem ochoten zkusit skoro všechno. Kdy se vrátím – jestli se někdy vrátím?”

“Odjedete ve dvanáct hodin, v Paříži budete ve dvě, odevzdáte dopis a na zpáteční cestu se vydáte ve tři. Tak se dostanete do Londýna v pět.”

Tonger dosud nebyl rozhodnutý. Přešel k oknu a trochu ustrašeně pozoroval nebe.

“Dnes není zrovna pěkný den pro let v letadle, což, Lacy?” zahučel. “Je zamračeno a je velký vítr – No dobře, poletím. Máte dopis napsaný?”

“Bude hotový za hodinu,” řekl Marshalt.

Když Tonger odešel, přikročil Lacy ke dveřím, uzamkl je, vrátil se ke stolu, vzal do ruky telefon a zavolal Paříž. Když hovor ukončil, vytočil jiné číslo.

“Stormerova detektivní kancelář – ? Chtěl bych hned mluvit s panem Willittem. Zde Lacy Marshalt. Je přítomen v kanceláři?”

Jak se zdálo, pan Willitt byl po ruce, neboť jeho hlas ihned milionáře pozdravil.

“Přijďte ihned ke mně,” řekl Marshalt a zavěsiv sluchátko, dal se do psaní.

Byla to pro něho kritická doba, jak dobře věděl. Na dosah ruky byl muž, kterému strašně ublížil, a který nebude váhat před činem; muž pevný a nemilosrdný, čekající na svou chvíli. Instinkt Lacymu Marshaltovi říkal, že ta chvíle je blízko.

Dokončil dopis, napsal adresu a obálku dobře zapečetil. Potom odemkl d…