Smečka děsu

Nora uskočila a jen stěží potlačila výkřik. Proti ní stál Jackson Crayley.

Na jeho podlouhlém obličeji byly vrásky a jeho knír mu smutně visel přes rty. Byl ve večerním oděvu, na oku měl monokl a jeho řídké, žluté vlasy byly ve středu hlavy pečlivě rozčesány. Jeho zjev silně kontrastoval s opuštěným a zaprášeným místem, ve kterém se nalézali.

"Kde je ten chlap?" zeptal se bez pozdravu.

"Odešel!" odpověděla už klidně. "Pane Crayleyi, proč jsme tady?"

"Nevím," zrozpačitěl. "Ale nic se vám nestane, slečno!"

Zmlkl a chvíli si ji prohlížel. Pochmurný výraz jeho obličeje se však nezměnil. Nora si uvědomila, že Jackson Crayley je snad ještě více poděšen, než ona. Chvílemi se rozčíleně ohlédl a Nora poznala, že se leká i pitvorného stínu, vrhaného světlem svíce na stěnu domu.

"Odešel?" myslel tím neznámého muže. "To je velmi nepříjemné..."

Nora neodpověděla. Crayley se odmlčel, jakoby sbíral myšlenky a pak řekl:

"Je mi líto, ale musím vám říci, že jste v ošklivé situaci..."

"Jak bych mohla být, když jsem tady s vámi..." odpověděla s mdlým úsměvem.

"Posaďte se..." uhnul pohledem. Vyndal z rukávu velký hedvábný kapesník a oprášil jednu ze židlí. Posadila se a čekala, co jí řekne.

"Jste v hrozné situaci... dokonce ve strašné situaci... a ochránit se jediným způsobem. A to..." zaváhal, jako by hledal slova, "sňatkem. Ostatně, snad to není zase tak příšerná věc... Chlap jako chlap, každý muž je dobrý - myslím, jako manžel..." zadrhával.

"Nerozumím vám ani slovo, pane Crayleyi a kdybych..."

"Zcela správně," rozvážlivě přikývl, jako by věděl, co chce říci, ačkoli netušil nic. "Kdybych vás požádal, abyste se provdala za mne, pak byste se asi strašně rozčílila, že?"

"Abych si vás vzala?" nerozčílila se, ale byla neobyčejně překvapená.

"Ano. Provdáte se za mne zítra a pak bude vše v naprostém pořádku. Budete mít někoho, kdo vás bude střežit, ctít a tak dále..."

Zavrtěla hlavou.

"Je mi líto. Ale nikdy bych si vás nemohla vzít."

"Je mi líto, slečno. Pro pravdu boží, musíte to ale udělat. Řeknu vám pravdu, slečno Noro. Netoužím po tom sňatku o nic víc, než vy. Ale vezmete si mě, nebo nevím, co se pak stane!" osušil si pot z čela svým hedvábným kapesníkem, kterým před chvílí oprášil židli. Na čele mu zůstal šedý pruh. K smíchu jí to však nebylo. Crayley téměř zaslzel:

"Jsem jen bezbranné dítě! Nic než nula. Nenávidím tu celou zatracenou záležitost! Nenávidím ji. Nenávidím..." zlomil se mu hlas. "Pane Bože! Jen kdybych odtud mohl. Jen kdybych mohl opustit tuhle prokletou řeku a zem. Jednou jsem to již málem udělal, když jsem byl v Itálii, v Janově. Už jsem chtěl nastoupit na loď, ale nakonec jsem nesebral odvahu."

"Nevím, co to všechno má znamenat..." snažila se ho Nora uklidnit. "Cítím ale, že se mnou jednáte jako přítel, pane Crayley. Sňatek s vámi je však skutečně nemožný. Nemůžete mi tedy odtud pomoci? A proč mne sem vlastně přivezli?"

Crayley náhle zvedl výstražně ukazovák:

"Okamžik! Zůstaňte tady!"

Pak sáhl po klice od dveří, vedoucích ven. Když zjistil, že jsou zamčené, otočil se a zmizel v pokoji, z něhož přišel. Dveře za sebou zavřel. Nora slyšela tichý šepot. Ačkoliv jen stěží rozeznávala slova, vycítila, že uvnitř jsou tři muži.

"Můj Bože!" teď zcela zřetelně slyšela Crayleye. "To nemůžu udělat. To ne..."

Jeho věty zanikly v hrozivém mručení oněch druhých osob. Nora se po špičkách vrátila na židli, kde ji Crayley před okamžikem zanechal.

Jen kdyby mohla z místnosti! Buď oknem nebo dveřmi. Řeka ji neděsila, uměla plavat jako vydra. Klika dveří se zvolna pohnula a Crayley se vrátil.

Jestliže před tím vypadal unaveně a churavě, teď bylo jeho vzezření přímo příšerné. Opět zvedl chvějící se prst:

"Máte dvě hodiny na rozmyšlenou. Pak se vrátí!"

"Kdo se vrátí?" projel jí tělem chlad.

"Smečka děsu!"

"Jste v jejich moci?"

"Ano..." vydechl. "A více než to..."

Noře se zdálo, že hovor, ba dokonce dýchání mu působí obtíže. Jednou či dvakrát se jeho ruka vztyčila k vychrtlému krku a sáhla si na ohryzek, jakoby chtěla tělu dodat více kyslíku. Na malíčku levice měl prsten s velkou, černou kamejí. Ten prsten se chvěl tak mocně, že z kameje byla jen velká, rozmazaná skvrna a Nora nemohla poznat tvář, která na ní byla vyřezána.

"Provdala byste se za mne, abyste zachránila svůj život?"

Zavrtěla hlavou.

"Nerada bych vás urazila..."

"Neurážíte mne," zavrtěl hlavou. "Ani trochu mne to neuráží. Ale musím na vás naléhat. Provdala byste se za mne, abyste zachránila svůj život?"

"Ne. Za žádnou cenu..."

"Milujete někoho jiného, že?"

Zdálo se, že ho to zajímá, jako by ve své zvědavosti objevil něco, co jeho myšlenky na chvíli odpoutalo od strašné budoucnosti.

"Já... nemyslím... ač doufám, že se jednoho dne provdám," odpověděla po pravdě.

Crayleyův výraz se náhle změnil. Děs v očích ustoupil a nahradil ho podivný, horečný lesk, až se Nora zarazila. Muž po špičkách odešel do sousední světnice. Zůstal tam asi pět minut a když se vrátil, byl ozbrojen velkým armádním revolverem.

"Pojďte se mnou, Noro!"

Bez váhání ho poslechla. Vešli do malého pokoje, který byl ložnicí domku a pak úzkou chodbou k otevřeným dveřím. Na obloze zářil mdlý měsíc.

"Počkejte tady!"

"Tady" znamenalo malá, zpola rozpadlá, zahradní dvířka.

Crayley stál na břehu řeky, slyšela řinčení řetězu a pak příkaz:

"Opatrně si nastupte..."

Rozkoukávala se v šeru a on ji podal ruku, aby mohla seskočit na dno loďky. Nastoupil i on a pak tiše odrazil od břehu.

"Umíte pádlovat?" šeptal.

Přisvědčila a sáhla po rukojeti vesla. V několika vteřinách byli uprostřed řeky.

"Po proudu," stále ještě šeptal. "Žádný hluk, nebo je s námi amen!"

Projeli částí řeky, kde nebylo žádné stavení na břehu, ani člun na vodě. Bezpečně se dostali až do komory zdymadla a za ně, propluli ohybem řeky u Marlow. Crayley přerušil mlčení:

"Už nám hrozí jen jediné nebezpečí, slečno. Jestliže zpozorovali náš útěk, pak nás budou pronásledovat motorovým člunem, který mají za zdymadlem a kterým by nás snadno dohnali..."

Nedořekl. Cosi bledě bílého, podobného protáhlé labuti, vyrazilo od břehu. To jsou oni. Snad jim utečeme na břehu. Alespoň se o to pokusíme..."

Úzká a bílá věc se rychle přibližovala, ač se Nora u vesel snažila ze všech sil. Ke břehu u Buckinghamshire jim scházelo ještě několik yardů, když ta bílá věc přirazila k jejich člunu. Kdosi Noru popadl do náruče a snažil se ji přetáhnout. Bránila se jako kočka. Zajela nehty útočníkovi do obličeje a zvrátila jeho hlavu. Na okamžik uvolnil sevření. Vysmekla se a padla do vody. Ihned se ponořila a plavala doprostřed proudu.

Když se vynořila, aby lapla po dechu, viděla záblesk lampy a ještě něco - červené světlo se blížilo od Marlow. Jiný člun! Nora se vztyčila na hladině a zoufale začala křičet o pomoc. Bílá lodice ji pronásledovala, ale červená a zelená se rovněž blížila. Slyšela výkřiky mužů a pak výstřely. Cosi narazilo na hladinu těsně vedle ní, až jí voda stříkla do očí.

A už byla v kruhu světla. Jakási ruka ji uchopila za rameno.

S výkřikem se snažila vytrhnout. Raději zvolí smrt v Temži, než aby se dostala Smečce děsu znovu do moci. Paže, které ji uchopily, ji však držely pevně. Téměř omdlévala hrůzou, když ji táhly z vody. Obličej nad nimi zářil vítězstvím. Byla připravena zahryznout zuby do nepřítele. Teprve, když byla nahoře, zjistila, že se dívá do tváře Arnolda Longa.