Smečka děsu

V kanceláři Scotland Yardu čekala Longa zpráva, při které se mu zatajil dech. Pomocný detektiv, který ji přinesl z archivu s Somerset House, čekal na další příkazy. Arnold Long jeho informace rozšířil o výsledky svého pátrání a pověřil muže úkoly, z nichž jeden zněl, aby policista odjel vlakem směrem na sever. Sám pak Sázkař odešel do svého bytu v ulici Sv. Jakuba, kde byla jeho zavazadla připravena a přivázána k zádi automobilu. Ještě zatelefonoval do Marlow a od Monkfordovy hospodyně se dozvěděl, že bankéř odjel do Heartsease už dva dny před zahájením velkého turnaje v golfu, a to prý v doprovodu "gentlemana, který u nás bydlí" - neboli v doprovodu seržanta Roucha z oddělení pro vyšetřování.

Sázkař si vzal rukavice, ohrnul límec raglánu, neboť celé odpoledne pršelo a naposledy se rozhlédl po bytě. Na stole ležel dopis.

"Kde se tady vzal?" kývl na sluhu.

"Právě než jste přišel, sire."

"Kdo ho přinesl?"

"Našel jsem ho ve schránce..."

Adresa byla napsána tužkou a s pravopisnými chybami. Lepidlo obálky bylo ještě vlhké, když ji Long otevřel. Na ušmudlaném kousku papíru byla jen tři slova:

"Nejezděte do Heartsease!"

Sázkař ten cár pečlivě uložil do přihrádky určené pro předměty, ze kterých pro něho laboratoř snímala otisky prstů, a vydal se na cestu. Hustě pršelo. Šofér napjal koženou střechu a zkontroloval reflektory i stěrače. Vše bylo v pořádku.

"Dnes zůstanete doma, Marchante," pokynul mu Long.

"Nepotřebujete mne, pane? Vždyť jste říkal, že..."

"Na tom nezáleží, co jsem prve říkal. Máte přece ženu a rodinu, ne?"

"Ovšem, pane!"

"Zůstanete tedy v Londýně, je to bezpečnější!" nasedl Arnold Long na místo za volant a nastartoval. O deváté večerní hodině dojel do hotelu. Ještě pořád pršelo. Automobil nechal v péči zřízenci garáží a vešel do starožitné haly recepce. Přestože měl být týden golfu zahájen až za osmačtyřicet hodin, bylo zde už plno hostů v drahých šatech a garderobách. Long zamířil do přijímací kanceláře a se širokým úsměvem se pozdravil s dívkou za přepážkou.

Miss Cravelová netrpěla následky své podivné noční příhody. Ve svém prostém černém kostýmku byla hezčí, než v onom nádherném večerním úboru, ve kterém ji viděl naposledy.

"Pan Monkford vás již netrpělivě očekává, pane Longu!"

Bankéř právě večeřel, když detektiv vstoupil do jeho pokoje. Byl v neobyčejně dobré náladě, protože se cestou zastavil v obchodě se starožitnostmi v Guildfordu, kde objevil několik zvláštností pravého bristkolského skla; čtyři smaragdově zelené poháry stály už na římse krbu.

"Mimochodem řečeno," pravil Monkford. "Černý osud je padělek. Měl bych to napsat slečně Revelstoke, ale ona sem vlastně také přijede..."

"Slečna Revelstoke je velmi bohatá?" přisedl Long ke stolu na bankéřovo pobídnutí.

"Ano..." odpověděl Monkford se zdrženlivostí, s jakou každý peněžník mluví o záležitostech své klientely. "Je to poměrně bohatá dáma. Měl bych vlastně říci, že velmi bohatá. Žije úplně prostě, ale její příjmy jsou velké. Má u mne už velmi dlouho účet. Ještě, když jsem byl pouze venkovským bankéřem. V jisté době to byl ohromný účet..." přece jen se pomalu rozpovídal. "Domnívám se, že tehdy spravovala jmění svého bratra. To mi připomíná, že bychom byli téměř o ten účet jako banka přišli, když byl přemístěn do Londýna. Byl totiž nabídnut vašemu otci, ale ten ho z nějakého mimořádného důvodu odmítl. V té době měla Miss Revelstoke téměř třičtvrtě miliónu liber!"

To byla pro Arnolda Longa novinka. Znal svého otce jako velmi bystrého obchodníka, který by se jistě všemožně snažil, aby pro svoji banku tak velký účet získal. Proč tedy to odmítnutí?

Pan Monkford přisvědčil.

"Bylo to něco zcela mimořádného. Většina bankéřů by skočila po takovém účtu. A sir Godley by ho jistě neodmítl z nějaké zvláštní příchylnosti ke mně. Ale neříkejte otci, že jsem s vámi o tom mluvil..."

Bankéřova dobrá nálada byla pryč. Lekal se nečekaných zvuků a Longovi se přiznal, že špatně spí.

"Rád bych věděl, jestli slečnu Revelstoke bude doprovázet její sekretářka..." zeptal se, když mu Sázkař přál dobrou noc. "Je to roztomilá dívka..." řekl víc sobě, než Longovi. A pak náhle změnil předmět rozhovoru. "Zítra ráno přijede Crayley. Vy ho nemáte příliš rád, že ano?"

"Je dosti těžké mít rád někoho, kdo nemá v životě nic jiného než starosti, než aby vypadal neustále unaveně a pěstoval růže..."

"Starý Crayley není zlý člověk..." zamžikal očima bankéř. "A má odvahu, chlapík. Vzpomínáte si, jak se vrhl do toho chumlu, když jste zatýkal Sheltona?"

"Co vlastně dělal v Colchesteru? Často jsem o tom přemýšlel!"

"Má za městem statek. Byl jsem tam dvakrát. Hraje si v Essexu na zemědělce."

Long nenápadně, aby bankéře nevystrašil víc, než už byl, zkontroloval závory a zámky dveří, což učinil i u svého pokoje, kam se po rozloučení s panem Monkfordem odebral. Vše se zdálo být v pořád…