Nebezpečná hra

VII.

J. G. Reeder strávil celý zbytek odpoledne v londýnském Westendu, kde navštívil řadu divadelních agentů. Někteří z nich byli ve svém oboru osobnostmi a tomu odpovídal i způsob výzdoby krásných a reprezentačních prostor, kde zpravidla vedli jednání se svými zákazníky. Jiní ho uvítali ve špinavých kancelářích ve třetím poschodí, ale ten, který byl pro něho nejvýznamnější, poskytl za dvě žitné rozhovor ve výčepu „U sv. Martina“. Byl to tlustý, ošumělý muž, který měl otřepený límec a otřepené manžety, člověk už zpola zblblý pitím, který už dlouho neměl žádnou klientelu, ale zato měl bohaté vzpomínky a byl vlastníkem, jak hrdě prohlašoval, „největší sbírky starých divadelních programů v celém Londýně.“ Pan Reeder, jenž uměl trpělivě naslouchat, tiše vyslechl všechno, co mu zkrachovalý agent vypravoval o své někdejší slávě, vyslechl lamentace na různé vynikající umělce, kteří jej při uzavírání smluv podvedli. Po konzumaci další žitné se pan Reeder konečně dočkal a doprovodil svého žvanivého společníka do bytu na Waterlooské třídě a tam se na hodinu důkladně zahloubal do pročítání pošpiněných programů a jiné divadelní literatury.

Povečeřel v restaurantu na Strandu a dal se pak v autotaxi zavést na Park Lane. Když ho zdviž vynášela do poschodí, kde bylo apartmá pana Cliva Desboyna, pan Reeder zamručel:

„Jsem si jist, že to bude pořádný jarní úklid.“

Stiskl zvonek a vyčkával. Za okamžik se ozvaly kroky, které se v hale opakovaly dutou ozvěnou.

Clive Desboyne otevřel dveře a usmíval se, jako by se tím chtěl omlouvat.

„Doufám, že vám nebude vadit, že celý můj byt je v hrozném nepořádku,“ pravil. „Právě dnes jsme započali s jarním úklidem. Přiznávám se, že jsem chtěl dnes odjet a nebýt té ošklivé věci, nebyl byste mne dnes zastihl doma.“

Z haly zmizel koberec, stěny byly holé a křišťálový lustr, byl zahalen bílým plátnem. Do pracovny pana Desboyna však zatím jarní řádění neproniklo a místnost byla nedotčena.

„Hned zítra ráno se odtud odstěhuji do hotelu. Pravděpodobně do hotelu Ritz-Carlton. Kdybyste mne však naléhavě potřeboval, obraťte se na mého advokáta a ten už vám dá na mne spojení. A teď bych se od vás, milý pane Reedere, rád dozvěděl, zda učiníte, o co jsem vás žádal – učiníte to pro Annu a pro mne?“

Pan Reeder mírně vrtěl hlavou.

„Ne, musíte to učinit,“ naléhal Clive Desboyne důrazně. „Jste jediným soukromým detektivem v celém Londýně, kterému můžeme důvěřovat. Vím ovšem, že pracujete pro departement veřejného žalobce, ale už jsem se tam přeptal,“ pravil, usmívaje se, „a dozvěděl jsem se, že pracujete také na základě soukromých objednávek.“

„Jen pro banky,“ pravil pan Reeder uctivě. „Jenom pro banky – a to není práce pro soukromníky.“

„Ne, musím trvat na své žádosti,“ prohlásil Clive Desboyne vážně. „Anně jsem už všechno řekl – také o tom jak ošklivě jsem smýšlel o mladém Southersovi. Ale na mou čest, pane Reedere, stále ještě věřím tomu, co mi vypravoval Ligsey a myslím, že Southers si chtěl nějakým zřejmě nepříliš čistým z…