Nebezpečná hra

VIII.

Pan Reeder procitl a uvědomil si, že ho bolí hlava a že elektrické světlo z malé žárovky píchá do očí. Slyšel nepříjemný, vysoký, zdeformovaný hlas, který v uších páně Reederových zněl jako řezání pilou. Smysly se mu pak postupně zase vracely.

Když se vzpamatoval, s největším rozhořčením seznal, že se stal jedním z aktérů prapodivného výjevu. Scéna byla tak nepravděpodobná a fantaskní, že pan Reeder si v duchu musel říci, že nepatří to do širokého světa chladných skutečností, v němž až dosud žil a pracoval. On sám se proti své vůli stal jakousi postavou, která byla vytržena z fantastického a pro střízlivého diváka prosté nemožného dramatu.

Muž, jenž seděl v koutě salonu, byl jaksi…pan Reeder okamžik hledal vhodný výraz…ano, divadelní. Divadelní byl jeho kostým z červeného hedvábí, mefistofelská čapka a dlouhá, černá maska, lemovaná krajkou, která mu zakrývala dokonce i bradu. Jeho prsty byly pokryty prsteny s drahokamy, které se jiskřily v mírném světle nástropní žárovky.

Pan Reeder chtěl sebou pohnout, ale shledal, že je to velmi nesnadné. Na rukou měl ocelová pouta, nohy měl bolestivě omotány silným provazem a v ústech měl roubík, který byl sice pevný, ale nebolel ho, a pan Reeder byl v jistém smyslu za něj vděčen, neboť nemusel odpovídat té divadelní figuře, která seděla na druhém konci salonu.

„Slyšel jste, co jsem řekl, můj velmistře záhad?“

Mluvil s lehkým cizím přízvukem, jako by opravdu byl cizincem, tento zakuklený muž v rudém, mefistofelském kostýmu.

„Jste velmi chytrý, ale já jsem ještě mnohem chytřejší, nemyslíte? Teď už sám vidíte, co všechno jsem si na vás vymyslil. Ten jiskřivý, stříbrný revolver na podlaze – to byl jediný způsob, jak vás donutit, abyste se shýbnul a tím se nadýchal omamného plynu. Byl to těžký plyn, který uniká jen zvolna a já jsem se obával jenom toho, že náhodou upustíte hořící cigaretu, čímž by se ovšem všechno prozradilo. Kdybyste měl aspoň trochu trpělivosti a malou chvíli vyčkal, plyn by se vyvalil otevřenými dveřmi na palubu – Ale ne, vy jste musel mít můj revolver a to hned. Proto jste se shýbnul, zvedl jej – a poroučel se k zemi.“

Prsteny se zajiskřily, jak rozkládal rukama, aby zdůraznil svá slova.

„Člověk, jako jste vy,“ pokračoval, „je zvyklý jenom na hloupé a tupohlavé zločince. A tak se stalo, můj drahý pane Reedere, že nyní poprvé jste se setkal s člověkem, který si všechno předem rozmyslí a to krok za krokem. Dovolte.“

Přistoupil k němu, sklonil se a rozvázal provázek, přidržující roubík.

„Miluji přátelský rozhovor, nikoliv však rozhovor, při němž mluví pouze jedna strana,“ pravil přívětivě. „Kdybyste se chtěl pokusit o nějakou hloupost, bez milosti vás zastřelím a tím bude vše vyřešeno. Prozatím si však přeji, abyste všechno zvěděl – umřít můžete až později. Znáte mne?“

„Obávám se, že jsem dosud neměl tu čest a potěšení,“ pravil pan Reeder a neznámý se zachechtal.

„Kdybyste měl ještě nějakou naději, že zůstanete naživu, pak bych se stal vaším hlavním případem, vaše chef …