Postrach Chicaga

6

Mike Feeney se vrátil z Indianapolis. V hlavě se mu honilo víc starostí než myšlenek na pomstu. Myslilo mu to pomalu, ale nebyl hloupý. Nemálo ho zmátlo a vyděsilo, jak divoce a výbušně ho sestra přivítala. Ale díval se na situaci z hlediska velkého obchodu, což bylo u pašeráků lihovin běžné.

"Spike se nevrátil," hřímala sestra.

"Nevrátil se," souhlasil.

Přivítal příležitost, kdy může dokázat převahu své taktiky.

"Byl to bláznivej nápad poslat tři muže za O'Harou a za Jimmym. Perelli je přece musel čekat. Přestaň, prosím tě!" okřikl ji, když opět zvýšila hlas. "Tony se dá vyřídit jenom jediným způsobem. A já vím, jak na něho. Ti hoši si to pěkně slíznou. Už jsem tě prosil, abys přestala ječet, buď tak laskavá."

Zachmuřeně se posadil k bohaté snídani; byl unavený, utýraný, ve špatné náladě; za bezprostřední příčinou jeho hněvu se skrýval strach ze smrti, která nečekaně přepadává ty, kdož neustále žijí na samém okraji propasti. Vzpomínal na všechny své svazky s Perelliho bandou a uvažoval, kde by našel vhodné styčné body.

Angelo...?

Vycházel dobře s Angelem, který usiloval o splynutí zájmů obou band, o fúzi, při které by Feeney spravoval určitou přesně vymezenou oblast. Při oslavě Feeneyho narozenin u Belliniho Angelo napůl slíbil, že by mohl nastat den příměří, že Perelli osobně pohovoří od srdce k srdci se svým protivníkem. Měla to být důležitá schůzka, které se měli účastnit i soudcové, aby dodali jednání lesku a podtrhli význam vlastnictví, v podobných shromážděních obvykle přehlíženého. Podle svých zvláštních mravních zásad a podle své osobité logiky se distancoval od nepřátelství, které přivedlo Shauna k nevyhnutelnému konci.

Snídal sám. Uvědomoval si, že se ocitl v ožehavé situaci, protože nemá nikoho, kdo by Shauna mohl nahradit; musí uvážit řadu věcí, rozhodnout se, jak postupovat dál. Celý jeho život závisí na příštím rozhodnutí...

Tony Perelli toho rána tak brzy nesnídal.

Když už slunce stálo vysoko na obloze, posadil se k varhanám; prsty mu nahodile bloudily po klávesách; ponořil se zcela do hudby a nemyslel na nic jiného.

Minn Lee seděla na nižším schůdku a vyšívala s mikroskopickou přesností čínského draka, kterým se zabývala od té doby, co se nastěhovala k Tonymu. Byl to nesmírně komplikovaný vzor a Minn Lee jej rozvíjela bez jakékoliv předlohy. Dílko s jemnými odstíny, už teď krásné... Tony se jím pyšnil a občas uprostřed oběda pro ni posílal, aby předložila výšivku hostům k obdivu.

Přestal hrát a přehodil si nohy přes lenoch židle. "Líbí se ti to?" zeptal se jí.

Přisvědčila.

Vážil si jejího úsudku, nebo snad potřeboval souhlas publika; Minn Lee byla jeho jedinou posluchačkou.

"Gounod," prohodil. "Škoda že ten zatracenej blázen nebyl Ital. Ale vzdělával se v Římě. To bys ani neřekla, že to vím, že?"

Podívala se na něho a nepatrně se usmála svým nevyzpytatelným úsměvem. Nechtěla jím říci nic více a nic méně.

"Ty víš všechno, Tony."

Usmál se shovívavě. Minn Lee, jediná na světě, ho dovedla tak ukolébat, až…