Postrach Chicaga

10

Tony Perelli čekal. Něco se stalo. Měl čich pro napjatou atmosféru. Kelly si s ním hraje; má něco za lubem - nějaký objev - ale co?

Skutečně - jako by měla vyjít na denní světlo závažná okolnost, ale Kelly přece ještě nemůže vědět o Conu O'Harovi. Když však promyslel všechny důvody a všechny možnosti, nenašel jiné vysvětlení.

"Slyšel jste něco?" zeptal se Kelly nedbale a vyndal z kapsy u vesty dlouhý černý doutník, kriticky si ho prohlížel, ukousl jeho konec a zapaloval si ho tak pomalu, až to připadalo ostražitému Siciliánovi podivné.

Tony se usmál. "Ne, na západní frontě panuje naprostý klid," prohlásil.

"Prima!" Kelly zavřel ústa jako past. Jestliže řekl ,prima', vůbec to tak nemyslel.

O novinkách Tony věděl. Copak to je? Hrají si spolu jako kočka s myší a on takovou hru nemá rád.

"Přišel jste sem proto, abyste se dověděl něco novýho? Můžete si koupit za tři centy noviny. Vopravdu, šéfe, nikdy mi ani ve snu nenapadlo, že zrovna já bych vám měl povídat, co se děje v Chicagu."

Kelly chodil sem a tam, ruce v kapsách, a pomalu a zálibně bafal. Prohlížel si nádherné fresky, strop geometrických tvarů obohacený o kopie Rafaela, Tintoretta a jiných italských mistrů, a shledával, že jsou docela poučné. Pak se pomalu obrátil a hleděl do tváře majitele této nádhery.

"Perelli, kam vy vlastně dáváte peníze ze svých kšeftů?" zeptal se. "Hezká sumička, že?"

Tony pokrčil rameny.

"Prozradím vám to, protože jsem váš přítel," prohlásil a v jeho hlase se ozval ironický tón. "A přátelé nemají jeden před druhým tajnosti - že jo? Vydělávám půl druhýho - dva milióny za rok. Mám obrovský výdaje. Loni jsem utratil milión - většinu na policii. Je to strašný, jak se policie nechává podplácet. Většinu policistů vedu na svý výplatní listině. Je to tak demoralizující!"

Kelly se nepříjemně usmíval.

"Kolik jsem vzal já?" zeptal se.

Tony se zachechtal. Vždycky říkal, co si myslel, protože si ani trochu nevážil policistů, kteří odmítali úplaty, jako pohrdal těmi, kteří je přijímali.

"Jestli dovolíte, jste blázen. Náš život trvá kratičkou chviličku - proto musí bejt veselej. Nemůže bejt veselej, pokud jsme chudí. Pět let jsem už neviděl desetidolarovou bankovku. Tak se má žít. Člověk ani neví, že existují tak nepatrný drobný jako je desetidolarovka."

Bylo to okázalé gesto. To, co říkal, si také skutečně myslil. Na okamžik na něho udělala hluboký dojem vlastní panovnická vznešenost, byl přímo uchvácen, když si uvědomil, jaký dosah mají jeho činy.

Kelly přisvědčil.

"Vaše holky v Ciceru desetidolarovky dobře znají," prohodil významně.

Tony se zatvářil zkroušeně. Byl podivně citlivý na tenhle pramen příjmu v Ciceru; nikdy neopomněl rozhořčeně protestovat a ostře se bránit, kdykoliv se mu zdálo, že protest je na místě. Ty, s kterými byl v obchodě bezprostředně svázán, ani trochu nezajímalo, že je majitelem domů v Ciceru. Hovořil o nich, jako by to byl normální obchodní podnik, velmi bedlivě sledoval finanční operace a rád se chlubil jejich prosperitou. A…