Doktor Laffin

XXIV

Ten den odpoledne musela Betty Carewová i přes Billovu intervenci dvakrát na policii k výslechům. Výsledek obou výslechů byl však zcela bezvýznamný, neboť Betty vypovídala podle pravdy, že před vraždou bratra Johna nikdy neviděla a (dbajíc naléhavého vzkazu, který jí Bill poslal) ani slovem se nezmínila o Laffinovi a o záhadném poselství.

Večer ji navštívil Clive Lowbridge, aby ji autem zavezl ven. Na jasné obloze zářilo nad Londýnem zapadající slunce. Clive byl při jízdě nápadně zamlklý, ale Betty se proto nezlobila, i když tím byla trochu překvapena. Když pro ni přijel, byl totiž ve velmi dobré náladě.

„Ano… je to ďábelská vražda,“ řekl, když se ho cestou domů ptala na důvod jeho mlčení. „Je mi odporné i samotné pomyšlení, že by vás s tím mohl někdo spojovat, byť i jenom vzdáleně. V kolik hodin se to stalo?“

„Asi v poledne.“

Zhluboka si oddychl.

„Díky Bohu! Jen se na mě nedívejte tak udiveně – byl jsem s doktorem od jedenácté až do jedné odpoledne.“

„Ale co s tím má doktor společného?“ ptala se poděšeně.

„Nic, ale je to velmi podivný člověk a to, že otec John – nebo bratr John – se o něm zmínil, mě překvapilo a musím o tom pořád přemýšlet. Laffinovi nerozumím a nikdy jsem mu nerozuměl. Snad zešílel. Mluvila jste s ním už dneska?“

„Ne, Clive.“

„Já ano. Měl Jsem s ním dlouhý rozhovor. Vytýkal jsem mu, že vás zavřel, ale on mi na to ani neodpověděl. Znáte to jeho panovačné mlčení. Nakonec mi navrhl, abych odjel do Ameriky a poohlédl se tam po bohaté nevěstě! Jeho názory na Američany jsou přímo neskutečné. Mysli si, že bohaté americké dědičky stojí v celých houfech na přístavních molech a čekají na lordy z Anglie. Snažil jsem se mu vysvětlit, že moderní americký otec mysli především na štěstí své dcery, a proto se poohlédne po slušném americkém mladíkovi. Laffin se dosud nevzdal svých poručnických práv – a jeho povýšenost mě velmi uráží.“

„Jste opravdu tak chudý, Clive?“ ptala se s účastí.

„Žalostně chudý. Mám sluhu jen na to, aby oznamoval všem mým věřitelům, že nejsem doma. A já si myslel, že všem nesnázím bude konec, když jsem zdědil ten prokletý titul.“

Jeho auto prolétlo mezi dvěma těžkými náklaďáky a uniklo srážce jen o několik milimetrů. Betty se poděšené přikrčila. „Doufám, že jste se kvůli tomu nerozhodl nás oba zabít, Clive,“ zaprosila.

Vrátili se do Londýna už téměř za tmy. Clive zastavil před domkem, kde Betty bydlela. Dům byl temný a Betty se rychle rozloučila.

Rozbolela ji hlava, a, proto byla ráda, že v hale byla jako obvykle připravena sklenice mléka. Spolkla aspirin, ale nejblaženější pocit měla, když její hlava konečně spočinula na polštáři a ona zvolna klesala do onoho příjemného polovědomí, jež předchází osvěžujícímu spánku.

Měla sny, ošklivé, bolestné sny, které se měnily s každým pohybem její hlavy. Zdálo se jí o Clivovi, o doktoru Laffinovi i o muži nehybně ležícím na chodníku. Pak do jejích snů vstoupil ten nepořádný novinář a něžně ji hladil po tváři. Zápasila, aby od něho odvrátila hlavu. Napadlo jí, jestli má na prstech ještě skvrny od inkoustu – a pak pocítila horké rty na svých ústech a blízkost cizího těla. A nad tím vším se vznášelo jakési zvláštní tiché bzučení a šumění.

A opět stála v dartmoorském lese a nad ní se skláněla zahalená postava. Vynořila se ze tmy, černá hmota na černém pozadí, a pak zahlédla záblesk očí.

Zasténala ve spánku a chtěla se obrátit, ale postel se nevysvětlitelným způsobem zúžila, ztvrdla a prohloubila uprostřed, takže byla uvězněna mezi jejími stěnami.

Ten sen byl ze všech nejpodivnější. Na okamžik zaslechla tichý hovor, která cesta je správná a která není, spatřila záblesk lucerny a zaslechla tiché zaklení.

„Ten novinář a ten… přišli za půl hodiny…“ Někdo telefonov…