Doktor Laffin

XXXI

„Jsem přesvědčený, že se brzy vzpamatuje, přenecháte-li ho mé péči,“ ujišťoval Betty Benson a odborným hmatem zjišťoval Clivův tep. „Srdce pracuje normálně, ale přejete-li si, zavolám lékaře.“

„Ano, zavolejte,“ řekla důrazně.

Uklonil se a za okamžik zaslechla, jak telefonuje. Lékař naštěstí nebydlel daleko a přišel okamžitě.

„Nic to není,“ řekl. „Nekouřil snad opium?“

Betty zavrtěla hlavou.

Lékař pohlédl na zbytky cigaret v krbu.

„Egyptské cigarety, jak vidím. Často se stává, že obsahují větší nebo menší množství opia, které se do nich podle mého názoru přidává ke zvýraznění vůně, ale někdy se ho nedbalostí do tabáku dostane větší množství…“ A dál rozvíjel své zajímavé teorie.

Když se Clive konečně probral k vědomí, ponechala ho Betty v lékařově péči a odjela domů. Asi za hodinu jí Clive sám telefonoval, že už je v pořádku.

„Ten bláznivý doktor si myslí, že jsem byl omámený cigaretami, ale já vím určitě, že moje cigarety jsou v tom nevinně, a navíc, i když se jim říká egyptské, vyrábějí je v Anglii.“

„Nejste nemocný, Clive?“ ptala se úzkostlivě, ale jeho smích ji uklidnil.

„Ne, nejsem, ale mám ďábelské podezření.“

Neobjasnil jí tuto svou záhadnou poznámku, a když ho později zavolala, měl opět svou starou dobrou náladu a ani slovem se nezmínil o podruhé odpolední události.

„Je u mě pan Bullott,“ řekl Betty. „Nemluvila jste s ním dnes?“

„Ne,“ odpověděla.

„Vyprávěl jsem mu o snu, na který jste si vzpomněla. Ale zdá se mi, že ho to nijak zvlášť nezajímalo.“

Bylo jí jedno, co pana Bullotta zajímá nebo nezajímá. Zlobila se na něj, protože odpoledne se do domu, kde bydlela, přistěhoval nový nájemník a její domácí jí prozradila, že z jakéhosi záhadného pramene zjistila, že je to detektiv. Pomyslela si, že to nemusí zrovna říkat Clivovi, a tíživý pocit, že se s ní zachází jako s někým, kdo musí být hlídán, mizel tím rychleji, čím víc se šeřilo. A když konečně zamkla ložnici, zmocnil se jí uklidňující pocit, že v přízemí bdí svalnatý představitel výkonné moci.

Ačkoli byla velmi unavená, neusnula hned. Převracela se z boku na bok a v hlavě jí vířily zmatené myšlenky. A pak se začal rýsovat nepříjemný pocit, že existuje přímá souvislost mezi jejím únosem a tou výkladní skříní. Nemohla nalézt jiného společného činitele pro obě tyhle nepříjemné příhody – kromě doktora Laffina.

Asi kolem jedné hodiny po půlnoci si náhle vzpomněla, že přijala pozvání k snídani u svého nově nalezeného strýce na Albermarle Street, a silou vůle se přiměla ke spánku.

A opět se dostavily podivné sny. Záhadné pohyby v její ložnici, pocit, že jí kdosi položil ruku na rameno, a ona ostrá palčivá bolest v pravém zápěstí. Zápasila mnohem zoufaleji, aby nabyla vědomí, než tehdy v noci a divoce rozhodila rukama. Pak se ozvalo zaskřípění a něčí výkřik – byla to její domácí. A potom rána. Vytušila, je to bylo prásknutí domovních dveří. Chvějící se rukou sáhla po vypínači.

Dveře ložnice byly otevřené, v hale bylo světlo, a když vyšla nejistými kroky na chodbu, spatřila cizího muže v křiklavém pyžamu.

„Všechno je v pořádku, slečno,“ volal na ni. A Betty spíš vytušila, než poznala, že je to ten policista, kterého Bullott nasadil do přízemí.

Vrátila se do ložnice a za deset minut někdo tiše zaklepal na dveře. Otevřela a spatřila detektiva.

„Jsem konstábl Brown,“ představil se. „Vnikli k vám do pokoje? Byli dva,“ dodal. „Nevím, jak se to mohlo stát, že jsem usnul, ale ti muži se pohybovali tiše jako kočky.“

„Kdo to byl?“ ptala se chvějícím se hlasem.

„Nevím, slečno. Vím jen, že byli dva.“ Mnul si hlavu a Betty spatřila bouli zvíci holubího vejce.

„Praštili mě,“ řekl hněvivě. „Vadilo by vám, kdybych se u vás trochu porozhlédl?“ Sklonil se k podlaze a něco zvedl.

„Injekční stříkačka, a je téměř plná. Nic jiného tu nevidím. K čertu, ten chlap měl ale sílu.“ Konstábl Brown se zasmál. „Ale vám se nic nestalo, viďte? Musíte si dát na dveře závoru a řetěz.“

„Myslíte, že si přišli pro mě?“ tázala se.

„Ano,“ přikývl. „A měl bych být vyhozen ze služby za to, že jsem jim dovolil, aby vnikli až sem. Bullott mi řekl, abych střílel, ale jako pravý Angličan mám zásadní námitky proti používání revolveru.“

Ke třetí hodině znovu usnula a spala tvrdě až do půl deváté, kdy ji probudila bytná.

„Pan Brown říká, že nepojedete ani autobusem ani tramvají, objednal vám auto, už na vás čeká.“

To byla novinka a Betty spatřila z okna krásné auto, které ji pak zavezlo do Albermarle Street. Když ji Lambert Stone viděl vystupovat, s úsměvem poznamenal:

„Máte úplnou pravdu,“ a podával jí ruku. „Řekl jsem vám, abyste nešetřila penězi.“

„To není moje auto,“ přerušila ho. „Nikdy bych si takovou výstřednost nedovolila, ale pan Bullott myslí, že když jsem byla už jednou unesena a druhý pokus byl zmařen, že třetí pokus by mohl být úspěšný.“

Naslouchal s vážnou tváří, když mu líčila své noční dobrodružství.

„To je zlá zpráva,“ pravil. „Má drahá, musíte se připravit na to, že vás odvezu do Ameriky.“

Údivem otevřela ústa.

„To myslíte vážně?“

„Ano,“ přikývl. „Odplujeme parníkem Escorial v sobotu příští týden. Už včera večer jsem zamluvil lístky. Ne, nezůstanete v Americe,“ dodal rychle, „slibuji vám, že se nepokusím vás tam provdat. Ale musíte vidět naši zem a doufám, že pak k nám zavítáte častěji. Nebudeme sami. Právě jsem byl u lorda Lowbridge, přijal mé pozvání a bude mým hostem. Chci dokonce pozvat i vašeho oblíbeného novináře...“

„Prosím, nedělejte to,“ požádala ho, „jestli tím oblíbeným novinářem míníte pana Holbrooka.“

Opět se zasmál.

„Ale to od vás není hezké, uvážíme-li, že William vás našel – William a jeho záhadný přítel. Ale odjedete se mnou, že?“

„Ano, odjedu. A kam – do New Yorku?“

„V červenci by se vám New York sotva zamlouval,“ řekl a oči mu vesele zasvítily. „Ne, pojedeme ke mně, do Adirondacks, tam vás aspoň nebudu muset hlídat – Laffin od nás bude vzdálený víc než tři tisíce mil.“

„Myslíte, že doktor Laffin může za všechny ty hanebnosti?“

„Všichni jsme o tom přesvědčeni – Holbrook, Bullott i já. Lorda Lo…