Žabí bratrstvo

Žabákova noční návštěva

John Bennett vyšel z dřevěné kůlny, kterou proměnil v temnou komoru, a v každé ruce nesl jednu plochou čtverhrannou krabici.

"Ted na mě chvíli nemluv, Ello." usmál se, když Ella nechala pletí záhonu, "nebo si ty dva filmy ještě popletu. Tohle je jedinečný snímek," oznamoval nadšeně. "Pěstitel pstruhů mi dovolil nafilmovat pstruhy sklem vodní nádrže a byl zrovna nádherný slunný den."

"A co je na tom druhém, táti?" zeptala se a John Bennett se zamračil.

"Tam není nic," odvětil lítostivé. "Pět set stop kvalitního materiálu jsem asi nechal běžet naprázdno. Snad jsem náhodou něco zachytil, ale nerad bych film zbytečně vyvolával. Schovám ho a jednou, až budu mít tolik peněz, že nebudu vědět co s nimi, dám si ho ze zvědavosti vyvolat."

John Bennett donesl krabice domů, našel na polici dva štítky a začal je popisovat. Právě práci dokončil, když se v otevřeném okně ozval Dickův veselý hlas. Bennet se rychle zvedl a vyšelel Dickovi v ústrety.

"Tak co, kapitáne Gordone, jak jste pochodil?" ptal se.

"Dobře," slavnostně oznamoval Dick, mávaje obálkou. "Jste první filmař, který dostal povolení natáčet v zoologické zahradě. Ale musil jsem nasadit všechny páky, než se to povedlo."

Bledý Bennett zčervenal radostí.

"V zoo ještě nikdo nikdy nefilmoval a Šelinski mi za ty snímky slíbil pohádkovou sumu."

"Teď jako byste už měl ty pohádkové sumy v kapse," prohlásil Dick. "Jsem rád, že jste se o tom zmínil."

"Mám dojem, že vy jste o tom mluvil první," řekl John Bennett. Ella si nevzpomínala, že by se otec někdy předtím usmál.

"Možná," řekl Dick. "Věděl jsem, že se zajímáte o fotografování zvěře." Neřekl Bennettovi, že se mu Ella zmínila o tom, jak by její otec rád fotografoval v zoo, ale že nemůže získat k tomu povolení.

Bennett se radostně vracel, aby nalepil štítky na krabice. Pečlivě je potřel lepidlem a pak zaváhal. Odložil je a vyšel do zahrady.

"Ello, nepamatuješ se, v které krabici mám snímek pstruhů?"

"V té, co jsi nesl v pravé ruce, tati." odvětila.

"To jsem si myslil také," řekl a vrátil se ke své práci. Když štítky nalepil, začala v něm hlodat pochybnost. Kde vlastně stál, když krabice položil na stůl? Z které strany přišel? Nakonec pokrčil rameny, krabici se snímkem pstruhů zabalil a vydal se s ní na poštu.

"Víte něco o Rayovi?" vyptával se Dick.

Dívka zavrtěla hlavou.

"Co si myslí váš otec?"

"Vůbec o Rayovi nemluví a já se radši nezmiňuji ani o tom, že už dlouho nepsal." Procházeli se v zahradě, když se zeptala:

"Vy víte všecko. Nevypátral, jste ještě, kdo zabil pana Maitlanda?"

"Ne," odvětil Dick. "Nevěřím, že vraha najdeme, dokud nechytíme Žabáka."

"Opravdu?" řekla klidně.

Přisvědčil.

"Ano. Není možné, aby to takhle šlo dál. Elk už se také nedívá do budoucnosti chmurně. Ello," zeptal se najednou, "dovedete dodržet slib?" "Ano," řekla překvapeně.

"A když něco slíbíte, dodržíte to za všech okolností?"

"Ovšemže ano. Když si myslím, že bych slib nemohla splnit, nedávám ho. Proč se ptáte?" "Protože vás chci požádat, abyste mi něco slíbila a ten slib také dodržela," pronesl vážně. Podívala se někam za něho a odtušila:

"Záleží na tom, co vám mám slíbit."

"Prosím vás, abyste mi slíbila, že se stanete mojí ženou," řekl Dick. "Slíbíš mi to?" Podívala se na něho s milým úsměvem, ale v očích měla slzy a on ji vzal do náruče. Tentokrát čekal John Bennett na oběd neobvykle dlouho. Vyšel z domu, aby se podíval, kde dcera vězí, a potkal Dicka Gordona, který mu několika slovy vylíčil, co a jak. Dick si všiml, že se Bennettovi po jeho sdělení bolestně stáhla tvář, a přátelsky mu položil ruku na široké rameno.

"Ella jistě dodrží slib, ať se doví cokoliv a i kdyby se nevím co stalo." Bennett se zahleděl Dickovi do tváře.

"A dodržíte slib také vy, ať se dovíte cokoliv?" "Vím všechno," řekl Dick prostě.

Ella Bennettová žila ten den jako u vytržení. Všechny její obavy a zlé předtuchy zmizely a radostně hleděla budoucnosti vstříc.

Odpoledne odešel otec do Dorkingu a vrátil se samý spěch. Vypadal zase tak podivně, až se Elle srdce sevřelo.

"Musím hned odjet do Londýna." oznámil. "Už dva dny jsem měl na poště dopis. Příliš jsem se zabral do těch svých filmů a docela jsem zapomněl, že mám také jiné povinnosti." Ani ji nevyhledal v zahradě, aby ji políbil na rozloučenou, a když se vrátila domů, byl už pryč - tolik spěchal, že si ani nevzal s sebou aparát.

Elle nevadilo, že je sama doma; zvykla si na to, bývala často ve vile sama už v době, kdy Ray ještě bydlil s nimi. Ostatně jejich vila stála u hlavní silnice. Uvařila si čaj a dala se do psaní Dickovi, ačkoliv si říkala, že odešel sotva před dvěma nebo třemi hodinami. Ale jestliže přece jen Dickovi psala, byl to výsledek oné logiky, kterou dovedou pochopit jen zamilovaní. K poštovní schránce měla od vily jen kousek cesty; noc byla jasná a lidé postávali u vrat domků a rozmlouvali. Ella hodila dopis do schránky a vrátila se domů. Uzamkla dveře, zajistila je závorou a usedla s košíčkem šití na kolenou, aby nemarnila čas, než si půjde lehnout.

Při práci myslila jen na Dicka Gordona. V útulné jídelně svítila jedině petrolejová lampa, stojící na stole. Trochu dál od lampy už bylo téměř šero. Ella zalátala pár otcových ponožek a se šťastným povzdechem odložila jehlu. Mimoděk se podívala na dveře do kuchyně. Dveře se ponenáhlu otvíraly.

V první chvíli doslova zkameněla, pak prudce vyskočila. "Je tu někdo?" zvolala.

Ve stínu dveří se objevila postava a při pohledu na ni Elle ztuhl výkřik v hrdle. Neznámý návštěvník jí připadal neobyčejně vysoký, nejspíš to dělal jeho přiléhavý, černý plášť. Tvář a hlavu skrývala ohyzdná maska z gumy a slídy. Na vypuklinách masky se odráželo světlo lampy a dodávalo jí zlověstný výraz.

"Nekřič a nehýbej se," promluvil maskovaný muž dutě. "Neublížím ti." "Kdo jste?" odvážila se vydechnout. "Jsem Žabák," prohlásil vetřelec.

Připadalo j í, že celou věčnost stoj í jako z kamene, neschopná pohybu.

"Kolik mužů tě miluje, Ello Bennettová?" zeptal se. "Gordon a Johnson - a Žabák, kt…