Žabí bratrstvo

Žabák

Nic na světě se nevyrovná štěstí, které v nás probudí návrat někoho nám drahého. Ray Bennett seděl v otcově křesle a jeho duše do sebe sála lásku a něhu, kterou vyzařoval jeho domov.

Zdálo se to jako sen, že se vrátil do té útulné jídelny s kretonovými záclonami a jemnou vůní levandule, s prostorným krbam a s okenními skly zasazenými do olova a hlavně s Ellou, vidinou ze všeho nejzářivější. Prudký déšť, bičující okenní skla, dodával pohodlí a klidu jeho domova novou, ještě skvostnější hodnotu. Čas od času si mimoděk promnul oholenou tvář. Byl to pro něho jediný důkaz, který ho přesvědčoval, že nesní.

"Přitáhni si křeslo, chlapče," pobídl ho John Bennett, když Ella postavila na stůl kouřící čajník.

Ray poslušně vstal a posunul velké windsorské křeslo tam, kde vždy stávalo, dokud ještě býval doma, napravo vedle otcovy židle.

John Bennett seděl u stolu s hlavou skloněnou. Odříkával modlitbu, která kdysi bývala Rayovi k smíchu, ale dnes ho dojímala.

"Za všechna požehnání, která jsme dnes přijali, učiň nás vděčnými, Pane." Chutnalo mu báječně, mnohem víc než v klubu nebo v některé z těch přepychových restaurací, kam dříve chodil. S požitkem vychutnával domácí uzený jazyk, domácí chléb, domácí zavařeninu. Posléze odložil příbor a s blaženým úsměvem se opřel o opěradlo.

"Doma," řekl prostě a otec ho uchopil za ruku a sevřel mu ji tak pevně, že Ray téměř zasténal.

"Rayi, máš se stát ředitelem Maitlandovy banky - totiž nabízí ti to Johnson. Co si o tom myslíš, synu?"

Ray zavrtěl hlavou.

"Hodím se za ředitele Maitlandova podniku stejně málo jako za guvernéra anglické banky," zasmál se. "Kdepak táto, dnes už nemám ty názory, co dřív. Myslím, že si můžu poctivě vydělat na živobytí třeba i okopáváním brambor - a budu žít spokojeně." Starší muž se zamyšleně díval na stůl.

"Potřeboval bych pomocníka při vyvolávání snímků, kterým Šelinski předvídá velký úspěch. A najdeš čas i k okopávání brambor... Až se nám Ella vdá..." Dívka se zarděla.

"Ella se bude vdávat? Opravdu, Ello?" Ray vyskočil a políbil ji. "Ello, tím se na našem vztahu nic nezmění, viď?"

"To víš, že ne. Slibuji," zašeptala.

"Copak? Stalo se něco?" zeptal se John Bennett, když zahlédl mráček na dívčině čele.

"Vzpomněla jsem si na něco nepříjemného, tati," vzdychla a poprvé jim pověděla o děsivé návštěvě.

"Žabák si tě chce vzít?" zamračil se Ray. "To je neuvěřitelné. Viděla jsi mu do tváře?" Zavrtěla hlavou.

"Měl masku," odvětila. "Ale nemluvme už o tom."

Rychle vstala a začala sklízet ze stolu a poprvé po mnoha letech jí zase Ray pomáhal.

"To je hrozná noc," poznamenala, když se vrátila z kuchyně. "Vítr vyrazil okno a zhasl lampu. Lije jako z konve."

"Pro mě je teď každá noc krásná," žertoval Ray, ale vycítila v tom skrývaný povzdech. Nikdo se nezmínil o jeho strašném zážitku, jako by se mlčky domluvili, že nechají vše ošklivé říši zlých snů. Jen někdy vytušili z Rayových slov hrůzu těch tří týdnů čekání.

"Nezapomeň zastrčit závoru, miláčku," připomínal Elle John Bennett, když odcházela z pokoje.

Oba muži seděli a kouřili, každý zaměstnán svými myšlenkami. Ray začal o Lole.

"Myslím si, že nebyla špatná, otče," řekl. "Nemohla tušit, co se stane. Bylo to ďábelsky vymyšlené. Já jsem se také vlastně dověděl pravdu až od Gordona. Domníval jsem se, že jsem Bradyho zabil. Ten člověk má schopnosti velkého generála."

Bennett přikývl.

"Vždycky jsem si myslil," uvažoval, "že starý Maitland měl s Žabáky spojení. A myslím, že jsem se nemýlil. Poprvé mě to napadlo, když jsem ho viděl v klubu Heron ... Co se to stalo?"

"Ello!" zavolal starý Bennett.

Z kuchyně nikdo neodpověděl.

"Nechci, aby dnes byla v kuchyni. Nádobí může nechat. Rayi, chlapče, zavolej ji." Ray vstal a otevřel dveře do kuchyně. Uvnitř byla tma.

"Dones lampu, otče," zavolal a Bennett přispěchal k němu.

Dveře z kuchyně byly zavřené, ale nebyly zajištěny závorou. Něco bílého leželo na zemi. Ray se shýbl a zvedl kus Elliny zástěry.

Muži na sebe pohlédli a Ray doběhl do svého pokoje pro elektrickou svítilnu.

"Třeba je v zahradě," řekl přiškrceným hlasem, otevřel dveře a vyběhl ven do nepohody. Déšť se lil proudem, takže oba promokli na kůži, než ušli tucet kroků. Ray posvítil na zem. V rozměklé půdě bylo mnoho stop, a konečně se mu podařilo nalézt i otisk Elliných střevíců. Šlépěje se na trávníku ztratily, ale směřovaly přímo k postranním vratům. Tudy se vycházelo na úzkou pěšinu, spojující silnicí s loukou za vílou. Vrata byla obvykle zajištěna řetězem a závorou. Ray uviděl stopy kol. Vrata byla otevřená a přetržený řetěz ležel na rozblácené cestě. Běžel dál a viděl, že koleje zatočily vpravo.

"Nejdřív prohledáme zahradu, otče, pro jistotu," navrhl. "Zavolám na pomoc pár sousedů." Než se vrátil, John Bennett důkladně prohledal zahradu i dům, ale po dívce nenašel ani stopy - zmizela.

"Zajdi do městečka a zavolej Gordonovi," řekl hlasem podivně klidným. Za čtvrt hodiny seskočil Ray Bennett před dveřmi Maytree se starého bicyklu; vracel se se špatnými zprávami.

"Někdo přestřihl telefonní dráty," řekl stručně. "Požádal jsem v garáži, aby nám poslali vůz. Pokusíme se sledovat stopu."

Auto přijelo v téže chvíli, kdy se objevila světla Dickova rollsu. Gordon se dověděl to nejhorší, ještě než vyskočil z vozu. Porada byla krátká a věcná. Dick prošel rychle kuchyní a sledoval otisky kol až na hlavní silnici. Elk procházel po druhém kraji silnice a s elektrickou svítilnou v ruce prohlížel vozovku.

"Našel j sem zde další stopu kol, na auto je příliš mělká a na bicykl příliš hluboká, vypadá to nejspíš jako stopa motocyklu."

"Bylo to auto," oznamoval Dick lakonicky, "a to velké." Poslal Raye a otce do domu, aby se př…