Žabí bratrstvo

Elk

Není na světě detektiva, jenž by méně připomínal policistu, a to chytrého policistu, než Elk. Byl velký, hubený a jeho mírné nahrbení jen ještě zvyšovalo dojem sešlosti, kterým Elk působil na povrchního pozorovatele. Šaty mu špatně padly; spíš na něm visely. Jeho snědá, mrtvolná tvář se ustavičně vraštěla výrazem hluboké sklíčenosti; málokdo viděl, Je by se Elk někdy usmál. Jeho představení myslili, Je to všechno pramení ze zřejmé zatrpklosti. Důvod by byl: už léta nebyl Elk povyšován, protože mu vadilo nedostatečné vzdělání. Desetkrát se už přihlásil ke zkouškám a desetkrát propadl; vždy z téhož předmětu - dějepisu. Dick, jenž znal Elka lépe než jeho bezprostřední nadřízení, věděl, je tento nezdar zdaleka netrápí pana Elka tak, jak se všichni domnívají. Skutečně, Elk se často pochlubil neschopností pamatovat si letopočty a jednou v důvěrné chvíli přiznal, že povýšení není pro člověka tak omezeného vzdělání, jako je on. Také angličtina byla Elkovou slabou stránkou.

"Zlo má tuhý život, pane Gordone," vzdychl, když se posadil. "Myslil jsem, že po práci ve Spojených státech budu mít klid .-.."

"Potřebuji vědět všechno o Lole Bassanové - kdo jsou její přátelé, a hlavně proč se tak náhle sblížila s Raymondem Bennettem, úředníkem Maitlandovy společnosti. Především, proč ho včera večer naložila na rohu St. James's Square a odvezla do Horshamu. Viděl jsem je náhodou, když jsem odcházel z klubu a sledoval je. Seděli ve voze dobře dvě hodiny asi sto yardů od Bennettova domu a hovořili. Vím to, neboť jsem stál v dešti za vozem a poslouchal je. Kdyby jí vyznával lesku, pochopil bych to spíš. Ale kdepak, mluvili stále a stále jen o penězích. Slyšel jsem uvádět i obnosy. Ve čtyři hodiny vystoupil Bennett z vozu, odešel domů a Lola odjela."

Elk si vzdychl a zavrtěl hlavou.

"Lola mluví pořád jen o penězích," řekl. "Je jako ta královna, jakpak se jenom jmenovala, co zemřela roku 1077 nebo snad 1573. Provdala se za krále Jindřicha, nebo to byl Karel?, protože měla zálusk na jeho zlatou tabatěrku. Nebo to ani nebyla zlatá tabatěrka, snad to byla nějaká stříbrná postel, teď nevím jistě. Ale dostala, co chtěla, a byla sťata v roce ... na letopočet si nevzpomenu."

"Děkuji za přirovnání," usmál se Dick. "Ale Lola nemá zálusk na zlaté ani na stříbrné tabatěrky. Mladý Bennett nemá ani groš. Proto mě ta známost obzvlášť zajímá." Elk zamyšleně pokuřoval a díval se za kotouči dýmu.

"Bennett má sestru," řekl k Dickovu překvapení. "Hezkou, pokud jsem mohl vidět. Starý Bennett je podivín. Stálé zaměstnání nemá, ale někdy odchází na několik dní, a když se vrací, vypadá chorobně."

"Znáte je?" Elk přikývl.

"Starý Bennett mě zajímá. Kdosi na něj podal oznámení místní policii, jeho chování je prý podezřelé. Lidé na vsi nemají co dělat, leda se starat o slepice, a přirozeně je pro ně podezřelý každý, kdo je nemá. Pozoroval jsem starého Bennetta, ale nikdy jsem nepřišel na kloub jeho jednání. Dělal už všechno možné. Napsal divadelní hru a dal ji provozovat. Propadla. Pak zavedl v Horshamu kurs "Jak psát správně anglicky". Přišel o peníze. Teď filmuje." "Jak dlouho už takto shání obživu?"

"Léta! Vypátral jsem školu psaní na stroji, která mu patřila před sedmnácti lety. Ale všechny jeho pokusy nakonec nedopadly stejně neúspěšně. Našetřil nějaké peníze. Dal bych hlavu, kdybych se dověděl, co opravdu dělá. Čas od času, jednou za měsíc, někdy dvakrát, někdy i víckrát, zmizí, jako by se rozplynul ve vzduchu. Lew Brady, ten svalnatý hromotluk, co pracuje s Lolou, se o něho taky zajímá. Nenávidí Bennetta. Před lety na něj udeřil a pokoušel se ho zastrašit, aby to z něj vytáhl, ale starý Bennett ho vyhodil." "Starý?" zeptal se Dick nedůvěřivě.

"Starý! Je silný jako býk. Pamatujte si to. Navštívím Lolu. Není to špatná holka - do jisté míry. Slyšel jsem o Genterově smrti. Myslíte, že v tom má Žabák prsty?" "Docela určitě," řekl Dick a vstal. "A tady, Elku, je jeden z těch, co ho zabili." Přistoupil k oknu. Elk šel za ním. Muž, jenž stál na protějším chodníku, se někam ztratil. "Kde?" tázal se Elk. "Zmizel. Rád bych věděl . .."

V tom okamžiku se do místnosti sesypalo okenní sklo a střepina pořezala Dicka na tváři.

V příští vteřině strhl Elka od okna do bezpečí.

"To bylo se střechy Onslow Gardens," řekl Richard Gordon. "Byl jsem zvědavý, odkud vystřelí. Už podruhé se mě pokusili zabít za bílého dne."

Prázdná nábojnice a otisk bot, to bylo všechno, co střelec zanechal na ploché střeše čísla 94, Onslow Gardens. V čísle 94 bydlel jen domovník, jenž vypověděl, že má ve zvyku ráno odcházet, aby nakoupil na celý den. Do domu se pachatel zřejmě dostal předními dveřmi. Hokynář, který má krámek naproti, viděl, že do domu vstoupil muž s rybářským náčiním pod paží, to však zřejmě byla puška v plátěném obalu.

"Velice jednoduché," pravil Dick, a z Žabákova hlediska ovšem i účelné. Střelec měl půl tuctu možností uniknout, když budeme počítat také požární schodiště." Elk mlčel a tvářil se zasmušile. Dick mlčel také, ale rozveselil se, když se zas oba usadili v jeho pracovně.

"Nelíbí se jim, že jsem se zajímal o tu garáž," pravil. "Ale jsou rychlí, to jim uznám. Vracel jsem se domů a už na mě podnikli první útok. Pokusili se mě - neobyčejně důvtipně - přejet lehkým vozem. To auto za mnou dokonce vyjelo až na chodník." "Číslo?"

"XL 19 741," odpověděl Dick, "ale nepravé. Není v evidenci. Řidič ujel dřív, než jsem ho stačil zastavit."

Elk se poškrábal na bradě a nedůvěřivě si prohlížel mladého veřejného žalobce.

"To je zajímavé," řekl. "Pravda, něco jsem už o Žabácích slyšel, ale příliš jsem si toho nevšímal. Dneska jsou tajné spolky tak všední jev, že když někomu podám ruku, podívá se na mne zklamaně, že se nechytám za ucho, nebo nepleskám přes nohu. A že by nějaká banda pracovala ve velkém, to jsem vždycky považoval za výmysl, jako romány mého starého př…