Brána zrádců

Kapitola XVI

Čtyřiadvacátého rozednívalo se šedivě nad Towerem. Jemná bílá mlha kryla vodu. Nad hlavou byla obloha těžká a uslzená. Ke dvanácté hodině změnila se prška v liják, který nepolevil ve své prudkosti ani za celé odpoledne.

Za dnů, jako byl tento, je Tower zoufalou pouští, cvičební náměstí je prázdno, a návštěvníci jsou opravdu vzácností. Stráže stojí v suchu ukryty ve svých budkách, hlídači a průvodci ve svých dlouhých pláštích kryjí se v kioskách a průjezdech, které jim skýtají záštitu.

Pršelo hustě, když Dick Hallowell vyváděl svoji strážní četu přes náměstí a seřadil ji před rudou strážnicí. Provedl své obchůzky s Bobbym, kterého přišel vystřídat, zavedl všechny hlídky na svá místa a byl rád, když Bobbyho lidé odešli a on se mohl jít schovat do své kanceláře.

Pohovořili spolu několik minut, nežli vystřídaná stráž odešla.

„Chtěl bych, abys šel a vyhledal Hope Joynerovou a řekl jí, proč jsem odvolal oběd ve svém bytě,“ řekl mu.

„Lady Cynthia je na tebe rozzuřena. Myslím, že o tom víš?“

„Myslil jsem si, že bude, ale to mne nikterak nerozčiluje. Proč by měla být zuřiva, to ví jenom nebe. Řekla ti, že se hněvá?“

Bobbie zatřásl hlavou.

„Řekla to Davenportovi. Cynthia řekla, že schválně odřekla návštěvu, aby se mohla setkat s tou tvou prožluklou ženskou – to byla její vlastní slova – a žes ji teď nechal na holičkách!“

Dick se chabě usmál.

„Mluvila by sotva tak neušlechtile! Ale opravdu nezáleží na lady Cynthii. Navštiv Hope. Psal jsem jí dopis a myslím, že rozumí, ale byl bych raději, kdybys s ní promluvil.“

Krátce potom odešla vystřídaná stráž, a Dick stál před čtyřiadvacetihodinovou službou, která nebyla naprosto bez zajímavosti, ale byla velmi vzdálena toho, aby byla prosta nudy.

Lady Cynthia nebyla toho dne v nejroztomilejší náladě, a kdyby byl měl její manžel nejmenší výmluvu k odchodu, byl by jistě uklouzl z domu. Na neštěstí povinnost jej zdržela v Toweru, a tak mu nezbývalo nežli sedět a trpět.

„Velmi bezohledné, to je jisto, má drahá,“ mumlal již po padesáté. „Ale Dick je trochu nedůtklivým, pokud jde o jeho děvče.“

„Nedůtklivým,“ posmívala se. „Je impertinentním! A nákaza, zdá se, přešla i na toho hlupáka Longfellowa. Dick nejen že mne požádal, abych u něho obědvala, ale napsal mi ještě i dopis, opakuje svoje pozvání, a pak je najednou všechno odvoláno – dojista proto, že to ten mladý hlupák zkazil.“

„Který mladý hlupák?“ ptal se plukovník, jenž myslil na něco jiného.

„Ty jakživ neposloucháš ani slova z toho, co ti říkám,“ utrhla se naň. „Opravdu, je to od tebe hrozné, Johne! – Dick Hallowell by měl lézt před tebou na kolenou a udělat vše, co si jen přeješ. Byl by se měl vzdát místa hned, jak byl jeho bratr zatčen. Není to velmi čestným pro pluk, má-li nejstarší z řadových důstojníků bratra trestance.“

„Dick podal ihned svoji rezignaci, ale já jsem ji ovšem nepřijal. Byl by býval randál v celém sboru, kdybych ji byl přijal. My nemůžeme za hlouposti, které provádějí naši příbuzní,“ dal se plukovník strhnout k odpovědi a lady Cynthia ho znala dostatečně, aby jí tón jeho hlasu posloužil k výstraze.

„Byla vždycky špatná krev v Hallowellech,“ řekla. „Nepřekvapilo by mne nikterak, kdyby se Dick stal podobným svému bratru.“

„Jaké nesmysly hovoříš, miláčku!“ řekl plukovník unaveně. „A ostatně jsou jenom polobratry. Grahamova matka byla naveskrz špatnou osobou. Všechno špatné, co bylo uvedeno do rodiny, přišlo teprve skrze ni. – Budeš dnes večer mimo dům?“

„Ne, nebudu. A chci ti říci, že Bobbie Longfellow byl ke mne onehdy velmi hrubým – nanejvýš urážlivým.“

„Copak ti řekl?“

„Nebylo to v tom, co řekl, bylo to v tom, jak to řekl. Jeho způsoby jsou nesnesitelné. Nikdo neví lépe nežli ty sám, Johne, že je celá kázeň Berwické gardy slabá. Neříkám, že to je tvojí vinou –“

„Tak se tedy rozhodni, čí vinou to je,“ řekl plukovník upjatě a vstal. „Já jdu do ordonančního pokoje, má drahá. Uvidím tě později.“

Když se vrátil k čaji, jak bylo jeho povinností, byla lady Cynthia ve svém pokoji, postižena bolením hlavy. Poslal jí soucitný vzkaz a požíval s rozkoší svůj čaj. Později viděl svého adjutanta, který mu ukázal na tři civilisty, z nichž jeden nesl žebřík.

„Myslím, že mají v ministerstvu strach o korunovační klenoty,“ řekl adjutant. „Poslali úředníka, aby prohlédl poplašné signály.“

Plukovník se zasmál. Čas od času měl Whitehall podobné cvrčky. Jednou – před mnoha léty – vyměnili dveře k pokladně; při jiné příležitosti byli posláni detektivové, aby se vyptávali hlídačů a průvodčích po tajemném Američanu, který se trochu příliš zajímal o váhu a cenu dvou velikých diamantů, které byly chovány v klenotní skříni.

„Já bych chtěl vidět chlapíka, který by se pokusil napodobit plukovníka Blooda. Myslím, že není žádný takový člověk mimo zdi duševního sanatoria,“ řekl.

Byl v důstojnickém kasinu a četl nějaké indické noviny, které se mu dostaly do ruky, když přišla telefonická zpráva pro lady Cynthii. Poslala služku, aby za ni řekla, že nemůže být znepokojována. Děvče se za chvilku vrátilo.

„On povídá, že s vámi musí mluvit, madam! Že se pokouší už od června vejít s vámi ve spojení.“

Účinek těchto slov na lady Cynthii byl, jako by byla dotknuta elektrickým proudem. Usedla prudce zpříma na loži, kde ležela, a její tvář sebou škubala.

„Dobrá – já přijdu dolů. Přepněte telefon do plukovníkovy pracovny.“

Její hlas zněl trochu zastřeně. Děvče si toho všimlo, ale jinak nevidělo nic zvláštního v její změně úmyslů. Lady Cynthia téměř seběhla ze schodů, zavřela za sebou pečlivě dveře a pět minut mluvila tiše telefonem. Když šla zpět, vypadala zbledlá, myslila si služka. Ale to bylo zcela vysvětlitelno bolestmi hlavy.

Když se plukovník vrátil, nalezl svoji ženu v obývacím pokoji. Byla oblečena k večeři a její plášť ležel přes lenoch židle.

„Jdeš snad ven, má drahá?“ ptal se.

„Ano. Vzpomněla jsem si teprve před chvilkou na slib, který jsem dala už před měsícem,“ řekla pohotově. „Je to hrozně mrzuté – nuda – ale ty se nehněváš, John…