Brána zrádců

Kapitola VII

Hope Joynerová měla velmi slabou poštu, a ačkoliv nezbytná oznámení a obchodní reklamy docházely v normálním rozsahu, byla její soukromá korespondence velmi malá.

Tohoto jitra, když jí komorná zároveň s čajem přinesla dopisy, uzřela povědomou modrou obálku a vzala ji s lehkým úšklebkem z ostatních listů. Její právní zástupce psal velmi zřídka, ale když psal, bylo vždy něco nepříjemného ke sdělení, a tento dopis netvořil výjimku. Zněl:

Drahá slečno Joynerová!

Zvěděli jsme, že jste seznámena s jakýmsi panem Hallowellem. Cítíme, že by Vaši ochránci neschvalovali tuto známost, a je naší povinností zpravit Vás, že Hallowell, ačkoliv vzdělaný muž, odseděl si svůj čas v trestnici pro podvodnou zpronevěru. Za těchto okolností může být radno, abyste přerušila známost, která nezbytně musí být neprospěšnou a nejspíše i bolestně trapnou.

Jsme, drahá slečno Joynerová,

Vaši věrně oddaní.

Hleděla na dopis se zamračeným čelem a pak se pomalu usmála, neboť viděla jasně, co se přihodilo. Blahovolný vyzvědač, který dohlížel na její pohyby, dopustil se omylu, že si zmátl Dicka Hallowella s jeho polobratrem. Byla by bývala velmi rozmrzelá, ale omyl byl tak hmatatelný, že si mohla dovolit, aby se dala do smíchu.

Ubohý Dick! Tohle bylo nejnevlídnější bodnutí ze všech, aby byl pleten se svým bídným bratrem. Jejím prvním hnutím bylo, aby odepsala a poukázala na tento omyl. Ale duch čtveráctví ji zdržel. Snad obdrží kupu těchto epištol, stále prudších a naléhavějších. Bylo to trochu zábavným, shromáždit je pro Dicka a nakonec zdrtit pisatele důkazem jeho nedopatření.

Komorná jí připravila koupel a teď připravovala její šaty.

„Byla tu dnes ráno nějaká žena – chtěla s vámi mluvit, slečno,“ řekla. „Nelíbil se mi příliš její pohled, a tak jsem řekla, že nejste doma – vypadala, jako by hledala práci.“

Hope potřásla hlavou.

„Budu vidět raději, nebudete-li posílat lidi pryč, pokud nezvím, kdo to je a co chtějí,“ řekla – nikoli poprvé za podobných okolností.

„Lituji opravdu, slečno!“ Žaneta se omlouvala konvencionálně. „Ale učinila jsem to jenom, protože jsem –“

Žaneta byla trochu úřední, ačkoliv jinak byla dobrou komornou, a Hope měla od nedávná tak trochu jako stín podezření, že její právní zástupci, kteří o ní měli tak tajuplné zprávy, děkují snad za svoje vědomosti její komorné.

Byla téměř hotova s oblékáním a vklouzla právě do vrchních šatů, když vešla Žaneta se zprávou, že se ranní návštěvnice vrátila.

„Nějaká paní Johnsonová, slečno,“ řekla jakoby v horlivosti, aby napravila svoji předchozí chybu – neboť to byla chyba, jestliže chování její paní mělo nějaký význam. „Přichází kvůli komitétu pro mladé ženy Indie.“

To ovšem neučinilo „paní Johnsonovou“ o nic vítanější, neboť se Hope rozhodla, že tato stránka lidumilství není její slabůstkou, a poslala již list o svém vystoupení. Váhala okamžik.

„Přijmu ji za chvilečku,“ řekla a za několik minut vešla do svého hezkého malého návštěvního pokoje, kde nalezla tlustou, širokoramennou ženu s mužskou tváří, hledící zamyšleně dolů na Piccadilly. Hopin tázavý pohled byl oplacen širokým a odzbrojujícím úsměvem.

„Lituji, že vás vyrušuji tak časně, slečno Joynerová,“ řekla návštěvnice, „a myslím, že si uspořím notnou částku zbytečného lhaní, řeknu-li vám, že vůbec nejsem z komitétu mladých žen pro Indii a že je moje jméno Ollorbyová.“

Pro Hope to nemělo smyslu, ale nejbližší slova návštěvy byla jistě znepokojivá.

„Byla bych ráda, kdyby nikdo nezvěděl, že jsem byla zde,“ pokračovala. „Pravda jest, slečno Joynerová, že jsem z policejního hlavního stanu.“

Se zručností, která by nebyla činila nečest ani salonnímu kouzelníku, vytáhla lístek a Hope Joynerová četla: „Paní Emilie Ollorbyová, kancelář č. 385, Nový Scotland Yard“.

Hleděla na návštěvu s údivem.

„Detektivka?“ ptala se a úsměv paní Ollorbyové se ještě rozšířil.

„Byla bych ráda, kdybych si tak mohla říkat, slečno Joynerová,“ řekla vesele. „My tlusté ženy máme svoje romantické chvilky. Ale já jsem jenom paní Ollorbyová, která tráví svůj život strkáním svého ošklivého nosu do záležitostí jiných lidí. Pán učinil některé z nás krásnými a jiné zase užitečnými, a pokaždé, když se podívám do zrcadla, uvědomím si lépe, jak velmi užitečnou musím se stát! – Ubohý Ollorby, to byl hrdina! Ten člověk měl své chyby, ale dojista měl odvahu. Možná, že měl i smysl pro humor, ačkoliv jsem ho u něho nikdy neobjevila a jediná směšná věc, kterou kdy udělal, bylo, že si vzal mne.“

Měla dunivý, smavý hlas a Hope cítila, že se usmívá, když paní Ollorbyová hrčela svoji nedůslednou řeč.

„Je to směšné, jakým způsobem pracuje zločinecký mozek,“ pokračovala žena. „Nedostala jsem nikdy špatného člověka do vážné tísně, aby mi nehodil do tváře moje vzezření. Byla jsem už porovnána se vším, co běhá po dvoře, s výjimkou kuřátek a snad jehňat. Ale nejsem citlivá. Kdybych byla, byla bych mrtvá. Měla jsem lidi v Staré soudnici, kteří říkali, že by raději dostali ještě deset let přídavkem k trestu, nežli by si mne vzali, ale myslím, že to je jenom takové dělání.“

Odmlčela se, aby nabrala dechu, a její jasné oči zíraly na dívku v dobrém rozmaru.

„A teď, vy se divíte, proč jsem přišla do vašeho krásného bytečku. Nebylo to, abych mluvila o sobě samé, slečno Joynerová, ale o vás. Vy jste členem Komitétu mladých žen Indie, že ano?“

Hope zatřásla hlavou.

„Byla jsem, ale vzdala jsem se.“

„Oh!“ Paní Ollorbyová, která věděla tolik věcí, nebyla patrně obeznámena s touto okolností. „Tak je to tedy,“ řekla. „Je patrno, že nepotřebujete, abych vám něco říkala o tom podvodu. Je pan Hallet vaším osobním přítelem?“

Neočekávanost této otázky na chvíli dívku umlčela.

„Setkala jsem se s ním toliko jednou,“ odpověděla pak s úsměvem. „Je to snad zoufalý zločinec?“

Paní Ollorbyová zavrtěla hlavou.

„Nic zoufalého při Halletovi,“ řekla, „pokud mohu objevit. Je slepý a slepí zločinci jsou vzácní. Ne – já se oň jaksi zajímám. Ale já se zajímám o tolik rozmanitých lidí! Vezměme ku příkladu knížete z Kishlastanu. Je to hezký chlapík.“…