Brána zrádců

Kapitola XVII

Bylo po jedné hodině s půlnoci, když se z temnot surreyského břehu vykradla motorová lodice, a opsavši široký kruh východně od Londýnského mostu, jela kolem Billingsgate a sunula se pomalu k severnímu břehu. Čtyři muži, kteří tvořili její mužstvo, chytili se okraje nábřeží a táhli lodici podél břehu, až minuli Věž sv. Tomáše a byli téměř naproti budce nábřežní stráže. Vyhlížeje opatrně přes okraj nábřeží, viděl vůdce společnosti hlídku, jak vychází ze svého úkrytu, a vloživši pušku na rameno, jde prudce k východnímu konci své pochůzky. Déšť na okamžik ustal, ale přestávka nebude dlouhá. Jeden z mužů vyskočil, přelezl přes zábradlí a sehnuv se běžel neslyšně ke strážní budce a zmizel v šeru. Pak slyšeli okované boty vracející se hlídky. Stanul před svojí budkou a spustil pušku pažbou k zemi. Zdánlivě celá věčnost čekání – pak slyšeli zdušený výkřik – třesk upadlé pušky – a pak ticho…

Jiný z mužů zdvihl z paluby loďky lehký žebřík, prostrčil ho mřížemi zábradlí a sám se přehoupl, následován oběma druhými. Posledním, kdo vyšel, byl Graham Hallowell. Měl na sobě uniformu gardového důstojníka, a drže svůj meč tak, aby nemohl řinčeti, běžel rychle přes prostor dělící kraj nábřeží od hluboké čtverhranné prohlubně, v níž stojí Brána zrádců. Neohlížel se, aby se podíval, co se stalo s hlídkou. Nebylo kdy myslet na osud nešťastného muže, jenž ležel v bezvědomí v trávě. Ve vteřině sestupoval po žebříku, jenž byl spuštěn do prohlubně, bera dvě příčky najednou. Někdo pracoval u velkých, bodáky opatřených vrat, které se tak často otevíraly, aby vpouštěly zrádce i poctivce. Co dělali, nemohl vidět, ale pak zašeptal hlas: „Pojďte!“ a Graham proklouzl otevřenou branou a ocitl se proti schodům přímo proti Krvavé věži.

Zde bylo potřebí obezřetnosti. Slyšeli kroky hlídky, přecházející sem a tam. Ve tmě byla neviditelna.

Opět se vůdce hnul vpřed bez nejmenšího zvuku. Nesl v ruce malý ocelový válec, k němuž byl přidělán malý komínkovitě utvářený přístroj, ale Graham neměl ani času, ani chuti, aby pátral, co to je. Měl za to, že je v tom nějaký omamný plyn, protože viděl, jak si vůdce zakrýval tvář malou škraboškou z kaučuku a slídy, nežli opustil člun.

Hodiny v kostele v City bily čtvrt na dvě. Ani hlásek se neozval před nimi, když se krčili ve stínu u stromů.

„Stůj! Kdo to?“

Graham zatajil dech. Muž byl hlídkou spatřen.

„Přítel!“

„Postup, příteli, a udej heslo!“

Slabě dolehlo k nim:

„Boston!“

„Projdi, příteli, vše v pořádku!“

Neslyšeli ničeho více. Po chvíli se muž v masce vrátil a všichni se hnuli k východu, podle hradební zdi.

Když šli kolem strážní budky, zahlédl Graham schoulenou postavu.

„Vstrčil jsem do budky láhev s kořalkou,“ řekl Mawsey – Graham teď poznal masku podle hlasu – „budete dělat, jako by byl opilý.“

Otevřel dveře malé kulaté vížky, patrně předsunutého přístavku, sloužícího za obydlí některého zřízence, a všichni vstoupili dovnitř.

„Stůjte u mne!“ šeptal do ucha Grahamovi. „Až srazím vašeho bratra, zaujmete jeho místo.“ Vyhlížeje kolem rohu dveří, viděl kmitání lucerny. Byl to Dick, vykonávající svoji obchůzku a obhlédající hlídky. Byl patrně na nábřeží a vracel se teď k hlavní strážnici. Šli krokem, bubeník v čele, nesa svítilnu, dva muži, poddůstojník, a naposledy Dick. Přešli okolo dveří a pak:

„Teď!“ zazněl hlas do Grahamova ucha.

Neslyšeli zvuku, ale náhle se zdálo, že se Dick scvrkl. V okamžení zaujal Graham místo svého strnulého bratra. Jeden z mužů před ním se napolo ohlédl, jako by byl slyšel nějaký zvuk.

„Hleďte vpřed!“ řekl Graham ostře, přesně tím tónem, o němž věděl, že by ho Dick užil. A potom: „Stát!“

Došli k strážní budce proti Bráně zrádců. Strážmistr vystoupil z řady a šel k tiché postavě ležící napolo uvnitř a napolo venku z budky.

„Co je s tím mužem, strážmistře?“ ptal se Graham bručivě.

„Nevím, pane! – Vzbuďte se!“ Třásl bezduchou postavou. „Je to Filpert, pane. Vypadá, jako by byl opilý.“

„Dopravte ho do strážnice!“

Dva muži postavili pušky a pokoušeli se postavit bezvědomého muže na nohy. Bylo zřetelně cítit pach lihoviny a strážmistr se shýbl a zdvihl malou lahvici.

„Kořalka,“ řekl čichaje k hrdlu.

„Dopravte ho na strážnici!“

„Mám sem postavit jiného z mužů, pane?“

„Ne. Není toho zapotřebí.“

Prošli branou. Srdnatě šel za skupinou do strážnice. Nikdo by byl nerozeznal Grahama Hallowella od jeho bratra. Dick měl lehký tmavý knírek. Tento knírek byl teď na Grahamově rtu – přirozený knír, vypěstěný v době příprav k činu.

Strážmistr šel za svým „důstojníkem“ dovnitř.

„Já bych raději zavedl jiného muže na Filpertovo místo, pane,“ řekl.

„Je to zbytečné,“ odpověděl Graham krátce.

Strážmistr hleděl udiveně, ale neodpověděl. Graham byl sám na verandě, sám kromě hlídky hlavní stráže. Šel k muži, jenž strnul v pozoru a sklonil ručnici, když se k němu Graham přiblížil.

„Chcete kousek čokolády, muži?“

Muž váhal, trochu zmaten. Důstojníci Berwické gardy neobcházejí zpravidla za noci, aby svým lidem nabízeli čokoládu.

„Děkuji, pane!“ koktala hlídka.

Graham hleděl, jak dal čokoládu do úst, viděl, jak dvakráte mechanicky kousl – zdvihl ruku k hrdlu a Graham zachytil pušku, nežli padla, a položil muže pomalu na zemi. Ze strážnice nebylo zvuku. Zavlekl muže na vzdálený konec verandy, a nechav jej ležet v rohu, přehoupl se přes zábradlí dolů na cestu. Hlídka ho slyšela přicházet a chřestot její pušky byl Grahamovi výstrahou.

„Nevyzývejte mne,“ řekl. „Já jsem sir Richard Hallowell.“

Druhý vojín přijal čokoládu s větším zdráháním nežli prvý.

„Já nejím čokoládu, pane!“

„Snězte ji, vy blázne! Tahle je znamenitá!“ řekl domnělý důstojník a muž uposlechl.

Byl to muž ve slídové masce, který ho zachytil v pádu.

„Jděte vzhůru ke dveřím strážnice, kdyby vyšel strážmistr ven, a zadržte ho v hovoru,“ zněly tiché instrukce, které Graham obdržel. Přikývl a šel na své místo. A bylo to dobře pro celý podnik, že šel, neboť sotva přišel, otevřely se dveře a strážmistr vyšel ven.

„Já mám starost kvůli té hlídce, sire Richarde,“ řekl. „Rozka…