Brána zrádců

Kapitola XIV

Dick Hallowell nekonal často návštěvy u choti svého plukovníka a lady Cynthia byla zřejmě překvapena, když byl ohlášen. Seděla na konci nízké pohovky s čajovým stolkem před sebou, vzpřímená, štíhlá osoba s jemně rýsovanými tahy, se rty trošku příliš tenkými, aby mohly být krásné. Bobbie Longfellow vystihl lady Cynthii Ruislipovou jedinou větou: „Když ji vidíte, myslíte, že jí je třicet; slyšíte-li ji, pak víte, že je jí sto,“ řekl nezdvořile. Všechen půvab a čerstvost dívky, všechna žhavá vědomost ženy byly spojeny v této unylé dámě.

„To je velmi vzácná čest, Dicku,“ řekla protáhle. „Jste prvým, kdo dnes přichází. Mám zazvonit pro čaj?“

„Prosím, ne. Doufal jsem, že s vámi budu moci hovořit, nežli ostatní přijdou,“ řekl.

Bylo to „odpoledne“ lady Cynthie. Doba utrpení a zkoušek pro mladé důstojníky, neboť lady plukovníková měla pozoruhodné zdroje zpráv a mnohý mladý muž stál v úděsu, když vypravovala nějaké dobrodružství, o kterém myslil, že je navždy skončeno, když dal spropitné rozzlobenému policistovi anebo usmířil pobouřeného zřízence, jenž jej vyprovázel ven z nočního klubu, kde se stal obtížným.

„Usedněte si. Nechcete čaj – chcete mluvit o slečně Joynerové, ovšem!“

Přese vše přemáhání cítil Dick, jak se mu krev žene do lící.

„Ano, je to o slečně Joynerové. Poprosil jsem ji, aby přišla zítra na oběd ke mně do mých pokojů, a myslil jsem si, zdali byste byla tak dobrotivá a představovala hostitelku, lady Cynthie?“

Její jasně modré oči zíraly naň bez mrknutí. Chvilková pomlčka – a pak řekla:

„Ale ovšem – bude mi to dojista rozkoší! Je to ta slečna Joynerová, to děvče, co žije v Devonshirském dvoře – kdekdo o ní mluví. Říkají, že je nesmírně hezká.“

„Je také nesmírně milá,“ řekl Dick s nadšením. Téměř neznamenatelné pokrčení rameny, viděl, a byl tedy připraven, že přijde útok.

„Je jednou z yorkshireských Joynerů, či není? Anebo je warwickshirská – znala jsem tam před lety velmi dobrou rodinu toho jména.“

„Neznám její rodiny,“ řekl Dick.

Obočí lady Cynthie se tázavě zdvihlo.

„Myslíte to vážně? Chcete snad říci –?“ Nechala odpověď jemu.

„Myslím, že nevím, kdo jsou její lidé, a myslím, že toho neví sama. Je to dáma a je velmi roztomilá. Doufám, že ji uvítáte do pluku, lady Cynthie!“

Hleděla teď dolů na čajový stolek, a když dokončil, povzdechla.

„Je to velmi nesnadné, že ano? Uvědomujete si, Dicku, jak opatrným musí člověk být – o ženách, s nimiž se naši lidé žení? Doufám, že budete velmi šťasten, ať už zůstanete –“

„Prosím, nerozhodujte se, zdali mám zůstat, anebo ne – máte-li na mysli, zdali zůstanu u pluku, lady Cynthie,“ řekl s veškerou trpělivostí, kterou dovedl nalézt. „Nechtěla byste ji dříve poznat?“

„Ale ovšemže ano,“ odpověděla ihned. „Snad jste se jí neptal – na její rodinu, myslím.“

„Oh ano, ptal jsem se jí,“ řekl Dick pokojně, zdvihaje se k odchodu. „Mohu vás tedy očekávat v osm hodin?“

Podala mu svou prsteny obtíženou ruku a usmívala se naň vzhůru.

„Doufám, že bude všechno v úplném pořádku, Dicku,“ vrkala. „Byla by to taková hrozná ztráta pro pluk, kdybyste byl nucen odejít!“ –

Vrazil doslovně do Bobbyho, když vycházel z plukovníkova bytu.

„Jdu vykonat svoji týdenní oběť,“ řekl Bobbie nevesele. „Jaká je stará?“

„Stará paní je sama,“ řekl Dick zuřivě. „A já ti přeji její zábavu.“

„Můj bože!“ vzdychl si Bobbie a dal se ohlásit. –

„Zrovna ten, koho jsem chtěla vidět!“

Neviděl nikdy lady Cynthii tak rozjařenu a nadšenu. Jat zlou tuchou špatného svědomí, přelétl rychle v mysli všechny kousky, které měl na účtu z tohoto týdne, ale nenalézal příčinu ani k nejmenšímu záchvěvu.

„Zrovna teď jsem mluvila s Dickem Hallowellem. Vy jste jeho velikým přítelem, či nejste?“

„Hezky velkým,“ řekl Bobbie opatrně, nejsa si zcela jist, do jaké míry by mohl být volán k zodpovědnosti, kdyby učinil určitější prohlášení.

„Kdo je to, to prožluklé Joynerovo děvče?“

„Velmi milá dáma,“ řekl Bobbie bezmocně.

„Je zasnouben?“

Bobbie zatřásl hlavou.

„Ale bude?“

Bobbie přikývl.

„Nemůžete mu to rozmluvit?“

„Podívejte se, lady Cynthie,“ Bobbie byl ponuknut k ostré odpovědi a při rozhodném tónu jeho hlasu pohlédla naň lady Cynthie ústy údivem téměř otevřenými. „Já myslil, že jsou to jenom ženy s minulostí, které nechcete do pluku!“

Usmála se pomalu.

„To je právě ten druh, který potřebujeme,“ řekla dobromyslně. „Minulost, kterou můžeme sledovat aspoň tak na sto let zpět.“

„Ne dvacet či třicet let nebo tak nějak?“ optal se Bobbie a ona k němu okamžitě obrátila oči. „Myslím – nechtěla byste uvážit –,“ cítil hrozné sucho v ústech, bylo to jenom se skutečnou námahou vůle, že mohl přiměti jazyk k pohybu, takovou měl hrůzu z této krásné ženy – „byla by některá dáma považována za hodnou pro pluk – kdyby měla – nepěknou aféru – před dvaceti pěti nebo šestadvaceti léty?“

V pluku bylo mnoho rozjímáno o tom, zdali je barva lady Cynthie přirozená, či zdali růžovost jejích lící vděčí za něco umělým pomůckám. Bobbie byl by býval mohl rozhodnout všechny tyto pochybnosti, neboť tvář lady Cynthie náhle velmi zbledla.

„Nerozumím vám příliš, pane Longfellowe!“

„Já se jen tak ptám,“ pokračoval umíněně; „smazává čas takové věci, anebo je to jako automobilistická licence, kde můžete dostat nový čistý lístek každé tři roky? Anebo je to jedna z těch roztomilých Knih soudů, kde listy zůstanou trčet?“

„Zůstat trčet – to mi zní trochu cize,“ řekla. „O kom mluvíte? Kdopak to je, že měla nepěknou aféru v životě před dvaceti pěti léty?“

„Já jsem neřekl, že to byla ‚ona‘.“ Bobby by byl jásal nad vlastní skvělostí.

„Mluvil jste o nějaké ženě,“ opáčila rychle.

„Nemluvil jsem o nikom,“ řekl Bobbie lživě. „Já jsem se jen ptal, zdali jsou takovéhle věci – retrospektivní?“

Vdechla velmi pomalu a velmi hluboce. Barva se jí pomalu vracela do tváří.

„Hádanky mi způsobují bolení hlavy.“ A když v tuto chvíli přišli adjutant a Bobbyho velitel setniny, nesnažila se skrýt svoji úlevu. –

„Dostal jsem tě, stará paní!“

Bobbie si hvízdal, když vycházel ven na hradní náměstí, a byl tak zabrán …