Brána zrádců

Kapitola XIX

Byl to Bobbie, jenž nalezl Dicka Hallowella, ležícího schouleně u vnitřní zdi malé bašty. Byl v bezvědomí a Bobbie jej zdvihl na rameno a odnesl ho zpátky do strážnice a položil ho na jeden z prkenných „kavalců“, zatímco mužstvo stráže se rozběhlo hledat lékaře a plukovníka.

Plukovník Ruislip dosud neulehl. Seděl v pokoji, čekaje na návrat své ženy, když přišel voják se zprávou, a byl u Dicka, ještě nežli přišel lékař. A teď slyšel od strážmistra podivný příběh o třech omámených hlídkách. Trvalo ještě několik minut, nežli seržant zevní stráže nalezl čtvrtou hlídku na nábřeží.

Podivno dost, loupež sama nebyla hned objevena. Neboť zloděj chladnokrevně zamkl zevní dveře, nežli prchl se svou kořistí.

„Ale šli za korunovačními klenoty, to je jisto! Můj bože, jaká hrozná věc se to mohla stát!“ Svlékli Dickovi plášť a kabátec a teď tu ležel, bílý a tichý, a čtyři hlídky ležely na zemi ve stejně zlém stavu. Lékař, válečný veterán, přišel ve chvíli a provedl krátkou prohlídku.

„Nějaký plyn,“ řekl, očichávaje kabátec, a šel prohlédnout nešťastné gardisty, z nichž jeden přicházel k sobě za pomoci mokré houby, jíž mu otírali tvář.

Od něho se dověděli příběh o důstojníku a čokoládě.

„Nebyl to ovšem Dick,“ řekl Bobbie rychle. „Byl to ten chlap, kterého jsem také za něj považoval. Nějakým způsobem se mu podařilo vstoupit na Dickovo místo. Bůh ví jak.“

Vyptával se na strážmistra gardy a slyšel od vojína o lehkém šustivém zvuku, jejž slyšel cestou.

„… a tu mě důstojník okřikl, abych hleděl kupředu,“ řekl muž.

„To byl okamžik, kdy se to stalo!“ usoudil Bobbie.

Plukovník si zavolal bubeníka stráže. „Zabubnujte Shromáždění,“ řekl; a Bobbymu: „Převezměte stráž, dokud nebudete vystřídán. Zdvojnásobte všechny hlídky. Nikdo nesmí vstoupit do Toweru anebo z něho odejít mimo můj přímý rozkaz.“

Sešel dolů po schodech, velmi znepokojený člověk, a směřoval ke svému bytu, rozvažuje, kterému členu vlády má telefonovat, když slyšel volat své jméno, a obrátiv se viděl ženskou postavu jdoucí k němu. Byla to jeho žena.

„Co se stalo, Johne?“

„Pojď se mnou, povím ti to!“

Když spolu šli k domovu, vykládal jí, co se stalo.

„Královské klenoty?“ vydechla. „To snad ne! To je nemožné!“

„Doufám tak,“ řekl chmurně. „Zvíme to v několika minutách, až přijde státní pokladní!“

Břeskný hlas trubky svolávající celou posádku rozlehl se tmou, a nežli došel plukovník k domu, viděl světla vyskakovat v kasárnách i v obydlích důstojníků.

„Kde jsi byla, má drahá – a proč tak pozdě?“ Nebylo jeho zvykem klást podobné otázky takovýmto ostrým tónem. A ještě neobvyklejším bylo, aby mu lady Cynthia odpověděla tak mírně.

„Byla jsem na obědě s někým, koho jsem neviděla po dvacet let,“ řekla. „Byla to docela soukromá věc a byla bych raději, kdyby ses mne neptal na více.“

Plukovník byl příliš udiven, nežli aby odpověděl. Telefonoval a pohlédl přitom ke své ženě a byl překvapen změnou, kterou spatřil v její tváři. Vypadala staře a vyčerpaně. Měla temné kruhy pod očima a všechno to vzezření skoro drzého sebevědomí, které tak dobře znal, zdálo se, že vyprchalo z její tváře zároveň s její barvou.

Provedl svoje hlášení, šel do svého pokoje a oblékl uniformu. Lady Cynthia stála v síni jako přimražená socha a hleděla, jak sestupuje ze schodů, zapínaje si opasek s mečem. Náměstí bylo teď plno mužů. Když vyšel plukovník ze svého obydlí, slyšel bušení ručničních pažeb a ostré povely důstojníků. Přecházel přes náměstí, když jej dohonil adjutant.

„Oh, to jste vy, Ferraby?“ řekl plukovník nemístně. „Potřebuji dvacet mužů a dva důstojníky k zesílení stráží. Ostatní zůstanou stát.“

Došel do strážnice v tutéž chvíli jako zástupce státního pokladníka a nejstarší dozorce a spolu otevřeli dveře Wakefieldské věže a vstoupili dovnitř. Zástupce šel první po schodech, a když slyšel jeho výkřik, cítil plukovník, jak mu klesá srdce.

„Pancéřové dveře jsou otevřeny!“

Šli za zástupcem do klenotní síně. Jediný pohled na ústřední skříň postačil. Závěsné dveře byly nahoře, ale všechny klenoty až na druhou korunu byly nedotknuty. Nebylo známky vloupání. Zloději patrně znali tajemství, jak se dveře otevírají a zavírají.

Scotland Yard byl první, kdo byl zpraven o události, a když opouštěl Wakefieldskou věž, byl plukovník zavolán, aby vpustil první vůz s detektivy, kteří přišli z hlavního stanu. Dal potřebné svolení a vrátil se na strážnici.

Dick Hallowell byl v důstojnickém pokoji, sedě v lenošce. Vypadal dosud vyhuble a roztřeseně, ale zdálo se, že netrpí žádnými příliš zlými následky útoku.

„Nevím, co se přihodilo,“ řekl. „Pamatuji se jen, že jsem pocítil zápach nějakého ztuchlého vzduchu, který jako by mně byl fouknut do tváře, a pak jsem asi omdlel. Hrozně směšná věc, udělat něco takového.“

Pohlédl na plukovníkovu vážnou tvář.

„Co se stalo, pane?“ ptal se.

„Část korunních klenotů byla uloupena,“ řekl plukovník.

Na zlomek okamžiku myslil Dick Hallowell, že je pod vlivem ošklivého snu. Přejel si rukou oči, jako by se chtěl ubezpečit, že bdí.

„Druhá koruna je pryč,“ řekl plukovník. „Někdo vás srazil a odstranil a jeden z těch lotrů, patrně oblečený v uniformu gardového důstojníka, zaujal vaše místo.“

„Koruna!“ Dick s námahou vstal a opřel se o kraj stolu. „Kdo – kdo zaujal moje místo?“

Otázka byla pronesena k Bobbymu.

„Nevím!“ Bobbie Logfellow nepohlédl příteli do očí. „Nejsem si jist, že bych ho byl poznal. Bylo velmi tma –“

„Slyšel jsi jeho hlas?“ ptal se Dick pokojně.

„Ano, slyšel jsem jeho hlas.“

Smrtelné ticho – až je přerušil Dick.

„Byl to ovšem Graham, že?“

Bobbie neodpověděl.

„Graham! Naše hlasy jsou téměř stejny, ale ty bys rozeznal rozdíl – což nezvonil poplašný zvonek ve strážnici?“

V rozčilení chvíle i plukovník úplně zapomněl na poplašné zvonky. Strážmistr byl zavolán a odpověděl velmi určitě:

„Ne, pane, nezazněl vůbec žádný poplach.“

Vrchní dozorce sděloval totéž. Ale byl to Bobbie Longfellow, který nalezl prosté rozluštění záhady. Pomocí žebříku prohlédl zvonek ve strážnici a na první pohled viděl příčinu.…