Když gangsteři ovládli Londýn

KAPITOLA XIII

Nelitovala, že opouští pošmourný pokojík, jenž jí byl domovem. Dům byl opravdu trochu z ruky, a když se večer vracívala domů, často se stávalo, že nepotkala živou duši.

"Je mi líto, že o vás přicházím, slečno," řekla bytná.

A přece se do jejího politování mísila i trocha uspokojení, jež vyvažovala ztrátu - pokud lze vůbec mluvit o ztrátě, odchází-li svobodná podnájemnice, na níž se nedalo dohromady nic trhnout, protože doma skoro nikdy neobědvala a málokdy doma večeřela.

"Abych vám řekla pravdu, slečno," rozpovídala se bytná, "pronajala jsem pokoj ve vašem patře, a mohla jsem pronajat i vaši světnici. Přijdou snad už dnes večer. Chtěla jsem vás dokonce poprosit, jestli byste nebyla tak hodná a nepřestěhovala se o patro výš. Jsou to dva velmi příjemní mladí cizí gentlemani, co zde studují na universitě."

Kupodivu - právě v té době hledala podnájmy v Londýně spousta mladých zahraničních gentlemanů, studujících na universitě.

Leslie byla ráda, že její odchod alespoň nezpůsobí újmu bytné, hodné byť i značně upovídané ženě.

Leslie měla před sebou celé volné dopoledne, i rozhodla se, že obstará pár nákupů, poobědvá ve městě a pak zajede do skladiště, kde byl uložený matčin nábytek od onoho hrozného dne před třemi lety, kdy se osiřelá Leslie najednou ocitla sama, samotinká na tom širém světě.

Příbuzný - velmi vzdálený a podivínský, jenž se v dobách katastrof zpravidla na chvíli objevoval - ji tenkrát přemluvil, aby dala nábytek uskladnit u nějakého jeho protekčního dítěte, ačkoliv skladiště bylo na druhém konci Londýna a nadto ještě nesnadno přístupné. Při pomyšlení na cestu do čtvrti Rotherhithe se Leslie ušklíbla. Rozhodla se však, že si raději napřed odbude nepříjemný bod dopoledního programu a že nechá nákupy a případný oběd na pozdější dobu. Za daných okolností pak že si dopřeje taxík.

Vůz vybředl na Londýnském mostě z husté dopravy vnitřního města, a když sjížděl svážnou Tooley Street, vyšla mu vstříc šeď a jednotvárnost Rotherhithu. Leslie si nebyla zcela jistá, kde že se úschovna nábytku nalézá, a požádala proto řidiče, aby zastavil u nejbližšího strážníka.

"Zaymenovo skladiště, slečno?" Policista složitě popsal složitou cestu, kde se zřejmě všechno zatáčelo doleva a nic doprava.

"Vy si jedete vyzvednou nábytek, slečno? To jste přijela za pět minut dvanáct. Už týden inzerují, že se podnik likviduje. Starý Zaymen umřel, jsou tomu dva roky. A mladý Zaymen..." Policista zvedl oči k nebi a pokrčil rameny.

Leslie z toho usoudila, že se mladý Zaymen netěší příliš dobré pověsti, a začala se bát o svůj nábytek.

"Jedni říkají, že firma zkrachovala," pokračoval strážník, "druzí povídají, že mladý Zaymen podnik prodává, ale ať to je tak nebo onak, něco tady nehraje."

Leslie poděkovala za informace a unikla další kapitole strážníkovy životní filosofie tím, že vybídla taxíkáře, aby pokračoval v cestě. Po delším hledání a dalším vyptávám přijeli ke skladišti, jež nebylo při hlavní cestě, jak se domnívala. Přístup k němu vedl bludištěm uliček, z nichž jedna byla špinavější než druhá, a kolem zdí, jejichž jedinou funkcí asi bylo skýtat útočiště rezavějícímu železnému šrotu. Konečně zastavili před velkou nehostinnou budovou, která se děvčeti zdála povědomá, ačkoliv ve skutečnosti zde Leslie dosud nikdy nebyla.

Vládl tu poměrně značný ruch. Lidé do domu vcházeli a z domu vycházeli; ve skleněné kukani u vchodu seděl úředník nevábného vzhledu, a na něho se Leslie obrátila o informaci. Zároveň mu předložila seznam uloženého nábytku a stvrzenky na peníze, které průběhem let skládala v Zaymenově londýnské kanceláři.

Pán v kukani se na stvrzenky koukal, mračil se na ně, díval se na ně proti světlu, díval se na ně zblízka i dalekozrace.

"Přišla jste právě včas, mladá paní. Váš nábytek bychom byli zítra prodali v dražbě."

"V tom případě bych vás já byla v dražbě prodala pozítří," odpověděla Leslie energicky.

Muž za sklem odevzdal Leslie Rangerovou péči mladého úředníka, jenž byl švihácky oděn a jehož bezvadný účes se leskl brilantinou. Byl velmi mladý, velmi důležitý a - kdykoliv se zmínil o firmě - používal zájmena ,my' tak důsledně, až si Leslie pomyslela, že s ní hovoří mladý Zaymen. Když ho tak oslovila, připustil oslnivý elegán, že patří toliko "ke štábu" podniku. Za chvíli sestoupil z výšin své vznešenosti a docela lidsky přívětivě ji provedl skladištěm. Když označila své kusy nábytku, přivolal několik stěhováků, kteří věci dopravili na dvůr.

"Konec firmy je vskutku ostudný," řekl mladík a velmi se snažil mluvit spisovně. "Ale mladému Zaymenovi asi nezbylo než přijati nabídku a podnik prodati. A přitom je toto jedno z nejlepších skladišť Při celé Temži - má vlastní přístaviště, jeřáby na vykládání a nakládání zboží, zdi jsou uvnitř obloženy dřevem a všechno je impregnované ohnivzdornou hmotou..."

"Zkrátka, je to znamenité skladiště," řekla Leslie pobaveně.

"Ale ten mladý Zaymen..." Potřásl hlavou a zhluboka vzdechl.

"Ženy nebo alkohol?" otázala se Leslie, a mladý úředník byl trochu pohoršen. Mladý Zaymen byl podle všeho hazardní hráč. "Prokarbanil starej rodinnej majetek," řekl, a v zápalu rozhořčení zapomněl na spisovnost, "primovní skladiště s vlastním přístavištěm a s bezvadnýma jeřábama."

"Souhlasím s vámi - je to opravdu ostudné." Mladík byl čím dál tím galantnější. Leslie byla přesvědčená, že by teď už svlékl sako a přikryl jím kaluž, aby si nezašpinila střevíce - kdyby se tu na dvoře nějaká kaluž vyskytla.

"Zprvu jsem myslel," řekl při loučení vážně, a podal jí velmi vlhkou ruku, "že jste tak trochu náfuka."

"Zprvu jsem myslela," řekla velmi vážně, "že jste tak trochu podfuk. A teď oba vidíme, že jsme se mýlili."

Došla na molo přístaviště, viděla, že stěhováci nakládají její nábytek do stěhovacího vozu a dala řidiči adresu, kam mají věci odvézt. Hodně tím riskovala, protože na byt, jejž si vyhlédla, vlastně ještě neměla nájemní smlouvu. Dala stěhováků…