Když gangsteři ovládli Londýn

KAPITOLA XXV

Cora Smithová vyrůstala a dospěla ve zvláštním prostředí. Bylo jí něco málo přes čtrnáct let, když se prvně seznámila s prostředím gangů. A od té doby byl její osud spojen - tu těsněji, jindy volněji - s gangy a gangstery. Po celý život slyšela své přátele a známé mluvit o miliónech, jako by to byly troníky. Někdy to byly milióny mlhavé a vymyšlené, někdy to byly statisíce, jež vypadaly jako milióny a byly získány s rizikem života či svobody, tu byl někdo, kdo o ni štědře pečoval, vždycky byla nákladně oblečená a brzy měla hezkou hromádku šperků. Sbírala je se samozřejmostí kloučka jenž schraňuje kuličky.

Než potkala Kerkyho, zakotvila letmo v přístavech manželství dvakrát. Atmosféra, v níž žila za svobodna i jako rozvedená nebo vdaná, byla pořád stejná: neznala slitování ani výčitek svědomí. Násilná smrt patřila k všedním průvodním zjevům existence. Občas se seznámila s mužem, který byl samá legrace, jenž ji dnes pomiloval a zítra ležel v obecní márnici pod milosrdnou plachtou. Nebyla už tak dlouho šokována, že zapomněla, že by ji vůbec něco mohlo šokovat.

Její životní filosofie byla prostá: líbit se muži, jenž platí účty, a být mu věrná, dokud ji nepodvede. Potom už věrnost nemá smysl.

Kerkyho měla ráda. Žádný jiný manžel nevzbudil tolik zájmu v jejím mělkém mozečku ani v červeném oblázku, který nazývala srdcem. V Cořině představě existovala jen jedna mlhavá možnost krize: ztráta tohoto muže, zaviněná buď smrtí, nebo machinacemi někoho, kdo se mu líbí víc než ona. Ani v nejdivočejším snu si Cora sice nedovedla představit ženu atraktivnější, než je sama; ale byla znalá světa a věděla, že muži mají občas divná gusta.

V případě, že ji o manžela připraví svištící kulka, nebudou žádné komplikace; za kapitolou společného života se udělá tečka a Cora se bude krášlit pro jiného muže. Vždycky existoval nějaký sice nepsaný, ale mlčky uznávaný pořadník, takže se dalo odhadnout, komu by asi připadla.

Cora se příliš neobávala možnosti, že by ji o muže mohla připravit něčí pistole nebo kulomet. Druhá eventualita však - to bylo něco jiného! Dumala o Leslie Rangerové - a když byla sama, propadala záchvatům zavilého vzteku. Nakonec přešla od ponurého dumání k plánování. Hledala v duchu historické precedenční případy a našla jich požehnaně.

Byla tu například mladá žena, která chodila s Harrym, zvaným Polák, a která břitvou znetvořila obličej jeho ,tajné' dívky. Ale to nebylo ono; byla to pomsta vulgární, jakou by si mohla vymyslet nějaká negerka. Praktičtějším příkladem byla Sára Vagentová: vešla do restaurace, popadla za pačesy dívku, jež seděla s jejím druhem, a nahustila do ní z elegantní dámské pistole tři niklové kuličky. Jenom hromada advokátů a slzopudných obhajovacích řečí zachránila Sáru Vagentovou před elektrickým křeslem. Ale tisíce počestných matrón na venkově státu Missouri jí stejně odhlasovalo smrt: Sára Vagentová je dosud ve federální trestnici.

Ale pak tu byl dramatický příběh Luisy Steinové... Cora o tom podumala a pojala oslnivé rozhodnutí.

"Proč si nezajedeš trochu na venkov, holčičko?" zeptal se jí nedávno Kerky. "Nač ti kupuju domy? Bylas tam všehovšudy jednou!" Milostivě se na něho usmála. "Umíš opravdu myslet hlavou, Kerku," řekla. "Zrovna dnes ráno, když jsem se protahovala v posteli, mně napadlo, že bych mohla zajet podívat se na tu barabiznu."

"Mohla bys tam zůstat pár dní. Vezmi s sebou komornou a sežeň si tam nějaké ženské, aby uklidily. Pošlu ti tam prima kuchařku." Potřásla hlavou. "To by zase bylo moc," řekla. ‚Barabizna', o níž Cora mluvila, byla ve skutečnosti krásná vila na břehu Temže mezi Maidenheadem a Cookhamem, renovovaná a vybavená nábytkem i kompletním kuchyňským zařízením. Kerky jí dům koupil minulého léta a Cora se do vilky zamilovala na první pohled. Ale jenom na první. Při druhé návštěvě ji omrzela.

"Četla jsem dnes," zalhala, "o Luise Steinové. Říkám ti, ta uměla nenávidět! To byla ta ženská, co dala odstřelit toho hocha, co mu říkali Baltimorský. - A udělala to mazaně: jenom nenápadně píchla těm druhým, kde si na Baltimorského můžou počíhat."

Kerky potřásl káravě hlavou. Na každém melouchu je nápis: ,Ženám vstup zakázán', Coro!" Zostra se na ni podíval přivřenýma očima.

Snad se nezabýváš myšlenkou zkusit něco podobného?"

"Neblázni," řekla.

Byla by asi zapomněla na nejasný úmysl, jímž se občas zabývala, ale který nenabyl konkrétních obrysů, kdyby Kerky byl celý námět hovoru odbyl lhostejným mávnutím ruky. Ale Kerky nebyl lhostejný, ba naopak: byl zřejmě znepokojený.

Leslie chodila na obědy - nejen z důvodu nezbytné obživy, ale i proto, aby se trochu prošla. Vracela se do kanceláře, a právě když zabočila z Broad Streetu na Augustiniánské náměstí, zaslechla pronikavý hlas, jenž ji volal jménem. "Slečno Rangerová!"

Ohlédla se. Dvousedadlové auto trhavě zastavilo u chodníku a z vozu vystoupila žena. Cora Smithová byla v tomto prozaickém, ošumělém prostředí Broad Streetu zjevem tak zářivě líbezným, že chodci - většinou úředníčci a bankovní doručovatelé - zapomněli, zač jsou placeni, a zastavili se a civěli na ni. Ale Leslie Rangerovou uváděla líbeznost paní Cory při každém setkání do rozpaků - patrně proto, že byla tak nadměrně okázalá. Tato hezká žena byla příliš pěstěná a příliš se podobala exkluzivním fotografiím módních žurnálů, než aby zapadla do šedi a hnědi všedního života.

"Koukejme, koukejme!" Cora Smithová byla až přehnaně srdečná. "Nejela byste se mnou poobědvat? jsem na tom moc bídně: Kerky jede obchodně do Paříže, to je ve Francii - a tak si myslím, že já a vy - že vy a já bychom se mohly blíž seznámit. Kde pracujete?" Zvědavě se rozhlížela.

"Zde v těchto končinách," usmála se Leslie.

"Je mi hrozně lito, paní Smithová, ale mám velmi napilno."

"V kolik máte ,padla'?" Leslie jí řekla, že končí práci v pět hodin.

"Nechtěla byste se potom se mnou trochu projet?" Cora málem žebronila. "Řeknu vám - já jsem tak opuštěná, že bych si povídala třeba s hotelovým sluhou."

Leslie ji litovala, ale zase ne tak velmi, aby stála o její společnost po delší dobu. Na druhé straně...

"Kdybyste se pro mne stavila zde na tomto místě v pět hodin, ráda se s vámi na chvíli projedu," řekla a paní Smithová se na ni zářivě usmála.

Leslie doprovodila ženu zpět k vozu a počkala, až sedla za volant a odjela. Bylo to nádherné, přiměřeně drahé auto. Manželka Kerkyho Smithe ovšem v ničem jiném nemohla jezdit.

Byla pravda, že Kerky chtěl jet do Paříže (což je ve Francii), ale rozmyslel si to.

"Ty odcházíš?" podíval se na hodinky. "Je půl páté - měla by sis vzít doprovod. A kam jdeš?"

"Pozvala jsem tu holku - Leslie-jak-se-honem jmenuje - však ji znáš." "Leslie Rangerovou?" Zamračil se na ni. "Nač a proč?"

"Myslela jsem, že bych se s ní měla blíž seznámit, Kerky," řekla knikavě. Vždycky trochu kvílela, když byla v defenzívě.

"Oukej. Není to špatný nápad. Zatelefonuj mi kolem šesté," řekl. "Snad ji přiměješ, aby se rozpovídala o tom člověku z Yardu - ale ty nepovídej nic, holčičko."

Pobaveně se na něho podívala.

Jízda v dokonalém voze se Leslie líbila, i počasí bylo pěkné, jen Londýn byl plný hrůz: kameloti, kolem nichž jeli, vykřikovali "Další vražda!" - "Bestiální zločiny gangů!" - "Řádění gangsterů pokračuje" - takže Leslie souhlasila, když Cora navrhla výlet do venkovského sídla. Zastavily se v Sloughu a koupily pár sendvičů. Cora si dodatečně uvědomila že Leslie mohla někomu zatelefonovat, s kým a kam jede. Kerky by se takové chyby nedopustil - ani Luisa Steinová, zářný její vzor.

Už se smrákalo, když vůz zahnul na dlouhou polní cestu, která - tak řekla Cora - vede k vilce. Dlouhá polní cesta měla však ještě další odbočku doleva, další polní cestu, jež se táhla mezi zanedbanými loukami. A pak se před nimi najednou - jako přičarován kouzelným proutkem - objevil půvabný bungalov, obklopený vysokým živým plotem. Leslie vystoupila a otevřela bránu. Vůz objel vilu a zastavil u zadního vchodu pod skleněným přístřeškem.

"Nemohu se dlouho zdržet," řekla Leslie.

"Jenom aspoň nakoukněte dovnitř," přemlouvala Cora.

Otevřela dveře kuchyně. Uvítal je zatuchlý vzduch, tak příznačný pro místnosti dlouho uzavřené. První, co Leslie spatřila, když vešly do obývacího pokoje, byla klec pro kanárka. Na jejím dně nehybně leželo ubohé žluté klubíčko peří.

"Heleďte! Jen se podívejte!" řekla Cora. "Já zapomněla nechat mu tady nějaký zob."

Ani slůvko politování nebo soucitu. Leslie se na ni upřeně zahleděla. Nedokázala podívat se ještě jednou na malinkého zpěváčka, jenž zde zašel hlady a žízní.

"Nesnáším ptačí cvrlikání po domě," pokračovala Cora. "Kerky myslel, že se mi bude líbit. Dal za něho pětadvacet zelených - ,zelený' znamená dolar."

"Znám ten výraz," řekla Leslie chladně.

"Jdi nahoru!"

Zvláštní zabarvení Cořina hlasu přimělo Leslie obrátit se. Cora Smithová tu stála strnulá, oči dokořán - oči planoucí vzrušením. V ruce měla malou pistoli.

"Slyšelas, co ti říkám! - Jdi nahoru!"

Leslie pocítila divnou slabost, kolena se jí zachvěla.

"Nedělejte hlouposti," řekla. "Je na čase jet domů." Sama skoro nepoznávala svůj hlas. "Říkám - jdi nahoru - a hned!" Vášnivost v hlase líbezné, loutce podobné ženy vyrazila Leslie Rangerové dech. Beze slova se obrátila, prošla chodbou a vystoupila po schodech do prvního patra.

"Jdi do první místnosti vlevo!" Leslie uposlechla. Ve světnici byla tma, neboť okna byla zajištěna proti dešti a vichřicím těžkými okenicemi. Cora otočila vypínačem. Bylo zřejmé, že to je pokoj pro služebnou. Veškerý inventář tvořil železný kavalec a židle. Ve výklenku byla miniaturní koupelna.

"A teď ti něco povím. Zatraceně málo chybělo, a já bych byla kvůli tobě umřela. To koukáš, že jo? Ten tvůj fešák Eddie Tanner... víš, co Eddie Tanner řekl Kerkymu? Ze mi usekne hlavu a pošle mu ji v ošatce - a on by to taky byl udělal! Já Edda znám... tři roky jsem byla jeho manželkou. A on by mě byl zabil... kvůli tobě!"

"Kvůli mně?" řekla Leslie. "To je přece nesmysl"

"Nesmysl, říkáš? Dostalas zelené psaní, že jo? Chtěli pět stovek, - tys to psaní zanesla na policii - a Zelení na tebe poslali pistolníky. A víš, jak ti Edd zachránil kejhák? Dal mě sebrat na ulici a vrazil mě do jakéhosi kumbálu - a kdyby tě Zelení pistolníci byli dostali, byl by mě zabil!"

Leslie na ni zírala užasle. Ačkoliv příběh zněl neuvěřitelně a připadal jí jako nemožný, Leslie jaksi věděla, že to všechno je pravda.

"Mělas to u mně schované - a teď si to s tebou vyrovnám. A máš u mne taky vroubek za to, že mi svádíš Kerkyho. A neříkej, že ho nesvádíš - já vím, jaké jsou ženské, a vím, co dokážou..."

Pověděla Leslie Rangerové, jaké jsou ženské i co dokáží - a nebyla ve volbě slov vybíravá.

Leslie byla z tohoto světa, žila v něm a nebyla přecitlivělá. Nebyla šokována ani teď, ačkoliv ji skorem bolelo slyšet mluvit ženu tak, jak nyní mluvila Cora Smithová.

"Zavřeli mě do kumbálu - a teď já zavřu tebe. jestli budu zítra dobře naložená, přijedu sem a pustím tě, ale jestli mě vztek nepřejde..."

Podívala se na Leslie. Cořina tvář náhle zestárla. Prudce oddychovala.

No, snad přijedu," řekla nakonec. Otevřela kabelku a vyňala dva páry amerických pout. Viděla je před několika dny v hračkářském oddělení obchodního domu na Oxfordské třídě, kde nakupovala, a koupila je jako novinku. Ukázala je Kerkymu, ale Kerky nebyl nijak nadšený.

"Hoď je do smetí, ale hned! Žádné horší znamení jsi nemohla přinést do domu," řekl.

Držíc v jedné ruce pistoli, Cora přiklapla jeden z ,náramků' pouta kolem Leslina zápěstí, připevnila k němu druhou dvojici želízek a volný konec druhých pout zahákla kolem železné roury, vedoucí do koupelny.

"Bez klíčku to neotevřeš," řekla. "Přeju ti dobrou zábavu."

Jela zpátky do města, a čím víc se blížila Londýnu, tím víc byla nesvá. Protože tohle byl konec dobrodružství, s jakým nepočítala. Byla tak posedlá plánováním první části pomsty, že už nestačila domyslet, co bude dál. A Kerky?

Když přijela na hranice velkého Londýna, zastavila. Hlavou jí kmitla myšlenka vrátit se a holku odrovnat. Protože: pustí-li ji zítra na svobodu, holka půjde brečet k policajtům - Kerky bude řádit - a celý Kerkův velkolepý melouch snad bude v tahu!

Teď měla Cora opravdu nahnáno: zbývá skutečně jen jedno řešení, a prázdná hlavička se jí zatočila z hrůzné perspektivy, jež se před ní otevřela. Vystoupila z vozu, došla k telefonní budce a zavolala svého manžela. A když se jí jeho ustaraný hlas zeptal - s četnými a šťavnatými citoslovci - kde je a co dělala, pozbyla odvahy.

"Kerky," koktala, "myslím, že bych se mohla vrátit... na ten venkov..."

"Pojedeš rovnou domů! Kde jsi? Pošlu pro tebe vůz, ty..."

Jeho nadávky jí nevadily; skorem jí dělaly dobře.

"Ano," řekla pokorně a přenechala svou zajatkyni temnotě.

Když přišla do obývacího pokoje, uvítala ji zlověstně zamračená tvář Kerkyho Smithe.

"Kdes byla?"

Jediným pohledem zaregistroval, jak je oblečená.

"A kde máš kabelku?"

Zalapala po dechu a málem zavrávorala. Kabelku nechala v bungalovu; a v té kabelce bylo něco, co nikdo nesměl vidět.

"Co na mě štěkáš, Kerky? Neměla jsem kabelku s sebou - je v mé zásuvce. Chceš ji?"

Nebýt tak ustaraný, byl by její lež prohlédl.

"Ne, nechci ji. Sedni! Někdo zde byl - v našich pokojích - a prohledával je, zatímco jsem byl pryč. Pamatuješ na tu knížečku, kterou jsem ti tuhle dal, abys ji odnesla do sejfu?" Němě přikývla. "Dalas ji tam, že ano?" Znova přikývla. Promluvit se neodvážila. Zhluboka si oddechl.

"Tak je to všechno oukej, Coro. Byl jsem beztak pitomec, že jsem ti tu knížku dával, když přece vím, jaká jsi hloupá holka."

Vstal ze židle a začal přecházet pokojem. Napětí z jeho tváře zmizelo. Už se usmíval, když se jí zeptal:

"Co bys řekla nějaké revui dnes večer? Hrají Nohy krasavic."

"Prima, Kerku!" řekla.

Její hlas zněl pevně. A přemýšlela tak rychle jako dosud nikdy. Co by se stalo, kdyby Kerkymu řekla, že zapomněla dát knížku do sejfu? A že knížečka je tuto chvíli v kabelce - v domě, kde nechala připoutanou Leslie Rangerovou?

Leslie kabelku viděla a měla co dělat, aby se na ni nedívala a neupozornila tím Coru, že ji tu nechává. Kabelka ležela na židli v pokojíku pro služebnou, skoro dva metry od místa, kde Leslie byla připoutána k vodovodní rouře.

Leslie slyšela prásknout domovní dveře, slyšela motor auta, když vyjelo na polní cestu. Viděla odraz světel, když Cora zapjala reflektory.

Klíčky budou v kabelce. Byly k poutům původně připevněné malými proužky lepicí pásky - Cora je utrhla a hodila je zpátky do kabelky. Židle byla příliš daleko, než aby na ni dosáhla, podařilo se jí však přimět pouto zaklapnuté kolem roury, aby se svezlo co nejblíž k podlaze. Pak si Leslie lehla na zem, natáhla se, co mohla nejvíc, a dotkla se prsty nohy příčle stoličky. Ještě dva centimetry, snad by stačil jeden... ale neuspěla.

V rohu koupelničky stál smeták. Ten byl taktak v dosahu. Položila smeták na zem a podařilo se jí zaháknout jeho konec kolem nohy židle. Zatáhla pomalu, opatrně - ale osud byl krutý: židle zachytila o nějaký hrbol podlahy a převrhla se. Teď byla kabelka dál než předtím - mimo dosah paží prodloužených koštětem. Podnikla další zoufalý pokus: lehla si tváří k zemi, sevřela tyč smetáku mezi hrany svých střevíců a po mnoha marných pokusech dokázala kabelku zachytit. Čtyřikrát se jí ještě vysmekla, než se titěrná, brilianty posázená věcička ocitla v dosahu třesoucích se rukou.

Otevřela kabelku. Klíčky tam byly - čtyři, po dvou na dvou kroužcích. Za vteřinku byla volná. Po celou dobu napjatě naslouchala a čekala, že uslyší vracející se vůz, ale všude kolem bylo hluboké ticho. Vysypala obsah kabelky na stůl. Malou pistoli zatím štítivě odsunula stranou.

Její pozornost upoutala knížečka v červené kožené vazbě. Byla to zvláštní knížka, neboť byla křížem krážem omotána dvěma tenkými řetízky, jež byly zajištěny velkým, plochým zámkem. Podobal se nabobtnalé stříbrné minci. Dále Leslie našla padesát liber v bankovkách a drobnosti obvyklé v kabelkách žen: rtěnku, pudřenku (zdobenou brilianty), zlatou tužtičku a několik stříbrných mincí.

Dala všechno zpátky do kabelky a s potěšením si představovala, jak se Cora Smithová bude tvářit, až jí zítra ráno v hotelu vrátí její věci.

Zpočátku byla Leslie skutečně zděšená a vystrašená, ale nad strachem nabyla brzy vrchu uražená lidská důstojnost. Trvalo ještě notnou chvíli, než se dostala z domu. Většina dveří byla zavřená na dva zámky. Nakonec se jí podařilo otevřít okno přízemního obývacího pokoje. Velmi umouněná, uhřátá a unavená se vydala na cestu. Odevzdaně šlapala polními cestami, prošla oběma polními cestami a - jak ostatně čekala - nepotkala živou duši, natož vozidlo. Ani na hlavní silnici nepotkala nikoho, komu by si mohla postěžovat nebo koho požádat o pomoc. Pokud jde o pomoc, nepotřebovala vlastně nic než dopravní prostředek, jenž by ji rychle odvezl do Londýna. Vlastně mohla zatelefonovat Terrymu... Sama se tomu nápadu zasmála.

Když došla na bathskou silnici, byla už zase málem klidná a vyrovnaná. Garáž, kterou spatřila, jí vnukla myšlenku najmout si vůz. Má přece Cořiných padesát liber, a bude jen spravedlivé, nahradí-li jí zlomyslná dáma cestovní útraty. Správce garáže potřásl hlavou:

"Bohužel, slečno. Vůz bychom pro vás měli, ale nemám tu šoféra. Chcete-li jet sama -"

Leslie přijala nabídku s radostí: toužila po samotě. Cesta do Londýna uklidní její nervy dokonale. Nabídla garážmistrovi zálohu, ale muž prohlásil, že se spokojí její navštívenkou. Pro vizitku musela sáhnout do vlastní kabelky a správce se pobaveně usmál:

"Máte dvě kabelky, slečno - tomu říkám štístko!"

"Štěstí je, že mám tuhle!" - řekla Leslie a energicky zatřepala kabelkou Cory Smithové.

Dvousedadlové auto anglické značky, v níž se Leslie vyznala, bylo v bezvadném stavu. Motor hladce zabral a těsně, než zasunula rychlost, Leslie ukázala na hodiny v kontrolní desce:

Ukazují, že je deset, řekla, "ale ještě jsem neviděla v autě hodiny, které ukazují správný čas."

Garážmistr se pyšně zasmál. Tyhle jdou - a navíc je opravdu přesně deset hodin večer."

Nemohla ani uvěřit, že byla v tom odporném domě skorem tři hodiny.

Mechanik byl pozorný i úslužný a dal jí skutečně všechno, co potřebovala - všechno až na benzín. Uvědomila si to, když byla na půli cesty ke Colnbrookskému okruhu a když vůz několikrát křečovitě škytl a pak se zastavil. Doprava na tomto sběrném okruhu byla zpravidla živá, ba nepřetržitá - ale dnes večer tudy průběhem pěti minut projely jen dva vozy a žádný z nich jí nezastavil. Poblíž místa, kde Leslie uvízla, byl přejezd na oplocenou louku. Brána byla šťastnou náhodou otevřená. Leslie povolila brzdu a vůz sjel po svážné cestě z vozovky na kraj louky. Když světla auta začala poblikávat, dostala strach, že i baterie dochází, a proto zhasla reflektory. Umínila si, že počká, až tudy pojede pomalejší vůz, jehož řidič zastaví a přenechá jí nějaký benzín.

Za chvílí se na hřebenu kopce objevil vůz. Jel rychle, a zabrzdil necelé tři metry od místa, kde stála. Rozpoznala, že jde o lehkou dodávku, a užuž chtěla vykročit a pořádat o pomoc, když zaslechla:

"To mi snad neuděláte! Proboha živého!"

Byl to hlas - spíš ječivý výkřik - muže. Zděšeně couvla. Kde tento hlas už slyšela?... Bylo to v jakési spojitosti s dopravou, s množstvím vozů čekajících před křižovatkou...

Inspektor Tetley, muž s voskovaným knírkem! A pak ho slyšela znova vykřiknout. Byl to výkřik uže zachváceného hrůzou ze smrti.