Šťastný klikař

POVÍDAVÝ PAN PONTIUS

Elston je malé tržní město, jeho význam však přesahuje jeho katastr i počet obyvatel. Framptonova banka ve staré budově z doby krále Jiřího, postavená z neomítnutých cihel, je– možná nejdůležitějším domem v celé obchodní čtvrti města.

Ubytovali jsme se v zájezdním hostinci „U medvěda“, jenž kdysi, v dobách krále Eduarda VI. snad mohl býti považován za módní hotel. Billy zahájil ihned své pátrání. Když se Billy po pul šesté odpoledne vrátil do jídelny hostince, kde jsem popíjel čaj, viděl jsem na první pohled, zeje zneklidněn, koutky jeho úst poklesly a v očích měl unavený výraz.

„Mary je úřednicí Framptonovy banky. Dostává tři libry týdně, je neteří a adoptivní dcerou sira Philipa Framptona a má volný přístup do pancéřového sklepení.“

„Jak to myslíte – je jeho adoptivní dcerou? A proč pracuje za tak malý plat v jeho bance, když je neteří a dokonce úředně i dcerou takového boháče?“

„Sir Philip má rád lidi, kteří dovedou pracovat.“ Miss Mary Ferrera je zaměstnána v jeho bance od svých patnácti let,“ odvětil Billy zachmuřile. „Je to dcera jeho sestry a nemyslím, že adoptování sirem Philipem znamenalo pro ně o něco více než pouhou formalitu. Ostatně, v Anglii adoptování nedává přijatému dítěti nárok na otcovo jmění. Přijal ji za svou dceru, ale tím jí hmotně nebylo nijak pomoženo a nebude pomoženo, ať sir Philip žije či zemře, neboť ve své závěti odkázal celé své jmění různým dobročinným institucím v tomto hrabství, takže to, co zbyde na ni. bude opravdu žalostně málo…“

„Ale pro všechno na světě, jak jste to všechno vypátral?“ tázal jsem se udiveně.

„Setkal jsem se s džentlmenem, který sira Philipa nemá rád,“ odvětil Billy a zmlkl.

Džentlmen, který je neměl rád, téhož dne s námi večeřel.

Byl to malý, velmi kostnatý mužík, se špatným trávením a s názory nesmírně nepřívětivými. Jeho předkové mu ztropili prapodivný žert, neboť si vymyslili zvláštní, zcela nevhodné příjmení „Pontius“. On sám byl ale o sobě pevně přesvědčen, že je přímým potomkem onoho římského legáta jenž asi roku dvanáctého po Kristu vládl i západní Anglii. A toto jeho pošetilé přesvědčení bylo důvodem, že také všechen svůj volný čas věnoval archeologii.

Jeho cena pro nás byla v tom, že nesmírně nenáviděl také Mary Ferreru. Mluvil o ní jenom jako o „té holce“. A do těchto dvou prostých slov vkládal všechno své enormní opovržení. Jak se později ukázalo, nemohl ji prominout, že dívka dostala v bance tu práci, na kterou si dělal neúspěšně zálusk jeho syn.

Pan Pontius, to už vlastně víte, byl účetním Framptonovy banky.

Zůstalo pro mne zahaleno rouškou tajemství, jak se Billy dovede seznámit s takovými lidmi. Myslím, že právě tato jeho udivující komunikační schopnost tvořila polovinu všech jeho detektivních úspěchů. S panem Pontiem, jak jsem později zjistil, se seznámil u místního holiče, když se s ním pustil do rozhovoru o jakémsi prostředku pro vzrůst vlasů. Billy dovedl lhát rychle a báječně …