Šťastný klikař

SIR PHILIP FRAMPTON

Jak se zdálo, pan Thomson Dawkes byl událostmi v Monte Carlu povzbuzen ještě k pevnějšímu rozhodnutí, že nepovolí a bude Mary Ferreru pronásledovat a stíhat tak dlouho, až ji před celým světem odhalí jako opovrženíhodnou hříšnici. Billington Stabbat byl naopak ještě více posílen ve své víře v její nevinu. Toto jeho přesvědčení jsem považoval pouze za projev jeho okouzlení jejím neoddiskutovatelným půvabem, neboť vše nasvědčovalo, že miss Mary Ferrera jest obyčejná dobrodružka a podvodnice.

Nerozuměl jsem, jak bylo možné, že miss Ferrera neprojevovala v Monte Carlu ani trochu nervozity. Hrála tak klidně, lhostejně, jako by výsledek hazardní hry předvídala do všech podrobností.

Upozornil jsem Billyho, že není vyloučeno, že tato mladá dáma je členkou nějaké mezinárodní tlupy, která snad pracuje ve spojení s krupiérem herny, ale Billy hněvivě vybuchl, sotva jsem se o té alternativě zmínil.

„Copak ta mladá žena musí být zlodějkou a dobrodružkou jen proto, že je krásná a něžná a má své peníze, kterých používá jak je jí libo?“ ,tázal se zamračeně.

A tak během naší zpáteční cesty do Londýna jsme hovořili o všem možném, jen ne o tom, že miss Mary Ferrera se zabývá přece jen činností, která se neshoduje s platnými zákony.

Levy Jones nás uvítal na nádraží Victoria žalostným vyprávěním o muži, jenž marně navštívil Stabbatovu kancelář a v němž. tušil ztraceného zámožného klienta.

Navštívil jsem Stabbatovu kancelář v deset hodin ráno druhého dne, ale Billy se nedostavil a když přišel, bylo to jen na pár minut – aby se přeptal na postup v pojišťovacím případu, jenž mu byl svěřen a dal Levymu několik pokynů. Pana Dawkese jsme nechali v Monte Carlu a Billy byl tomu nesmírně rád.

Zbytek dopoledne jsme pak strávili různými pochůzkami po Londýne, hlavně na Oxford Street, kam jsme zajeli autem, neboť Billy, ač s velkou nechutí, přece jen se tvářil, že má aspoň trochu zájem o onen pojišťovací případ – a pak došlo k prvému z důležitých setkání tohoto dne.

Byl to George Briscoe, tentokrát však nevězel v dělnických šatech. Byl oděn velmi slušně, ba dokonce skvěle. Malý, rudý plnovous měl čerstvě přistřižen do špičky a v jednom oku měl dokonce monokl. Vesele Billyho pozdravil a švihácky mávl vycházkovou holí se zlatou rukojetí.

„Rád vás vidím, George,“ pravil Billy s mírným úšklebkem...Jak se daří?“

„Báječně.“ Nejen jeho hlas, ale celé jeho počínání bylo úplně změněné, takže stěží bych ho byl poznal...Už jste se dal do práce, pane Stabbate?“

„Ještě ne,“ odvětil Billy, potřásaje hlavou...Chcete mi snad svěřit nějaký úkol?“

„To ne,“ pravil George, usmívaje se tak, že se ukázala řada jeho rovných, bílých zubů, i když na očích mu bylo vidět, že není zrovna v žertovné náladě. „Kromě vás, nemám nepřátel na celém světě. Zítra odjíždím na několik dní do Brightonu.“

Billy se naň pozorně zadíval a jeho detektivní pud v něm rázem procitl.

„To znamená, že chcete podniknouti výlet do Kanady, či do nějakého jiného koutu světa a provést tam zas…