Šťastný klikař

ŠŤASTNÝ KLIKAŘ

Druhého dne dopoledne jsem telefonoval Levymu, ale mladík v jeho kanceláři mi řekl, že pan Jones odjel z Londýna a vrátí se za čtrnáct dnů.

Zatelefonoval jsem i do bytu pana Thomsona Dawkesa.

„Pan Dawkes není v Londýně.“ odpověděl sluha...Dnes ráno odcestoval do jižní Francie.“

Bylo to koncem května, tedy v době zpravidla nevhodné k návštěvám francouzské Riviéry. Abych měl jistotu, zavolal jsem do Doveru a do Folkestone a zeptal se našich lidí provázejících parníky přes Lamanšský průliv, zda Dawkesa spatřili. Oba agenti ho znali a odpověděli, že nikoli.

Navštívil jsem miss Mary Ferreru v její cele a řekl jí, co se stalo. Byla tím nesmírně udivena.

„Jakže, pan Dawkes?“ zvolala překvapeně...Opravdu takovou nabídku učinil? Ne, to není možné!“

Abych ji uklidnil a přesvědčil ji, sdělil jsem jí také, jak se stydí za své někdejší chování a že by dokonce před ní poklekl a poprosil ji o prominutí.

„Teď v tom s Levym jedou spolu?“

Přisvědčil jsem. „Vypadá to tak.“

„Snad je to dobře.“ Přemýšlela, svraštila své vypinzetované obočí a potřásla hlavou.“Nic takového bych si nikdy nebyla pomyslila. Ano, jak byl ke mně hrubý…“

Myslím, že byla jeho proměnou dojata; když jsem se s ní pak opět setkal, požádala mě, abych panu Dawkesovi poděkoval za vše, co pro ni učinil a řekl mu, že zapomněla na vše, co se nepříjemného mezi nimi stalo.

Nový výslech byl mnohem podrobnější, mluvilo se i o zájezdech miss Mary do Monte Carla. Další projednávání bylo opět odročeno o týden, a v následujících dnech jsem mohl nešťastnou dívku několikrát navštívit v ženském vězení v Hollowayi.

Udivoval mě její neobyčejný klid a vyrovnaná sebedůvěra, jakási vnitřní jistota, že se nakonec všechno vysvětlí – a věci dopadnou pro ni i pro Billyho šťastně. Bylo to,o tom nemusím nikoho přesvědčovat, přesně totéž, co jsme si i já i Levy toužebně oba přáli…

Levy – kde se vlastně toulá? Večer jsem dostal do Scotland Yardu úřední telegram. Odeslán byl odpoledne z Dartmooru a zněl takto:

„Trestanec Billington Stabbat uprchl dnes ráno patrně s cizí pomocí. Pošlete úředníka, který ho osobně znal a mohl by ho při pátrání identifikovat i v občanském šatu.

Hlídejte jeho londýnský byt. Velmi naléhavé!“ Podepsán J. C. Fowles, ředitel Dartmoorské věznice.

Vytřeštil jsem oči. Billy uprchl! Tak tedy plán Levyho Jonese stoprocentně vyšel!

„Co se děje, pane Monte?“

Rychle jsem se obrátil. Na prahu dveří stál inspektor Jennings. Můj představený, vrchní inspektor onemocněl a Jennings byl pověřen jeho zastupováním.

„Mám tu telegram, který vás bude zajímat,“ řek] jsem zlomyslně a podal mu blanket.

Zvolna jej pročítal. „Hm, měl byste tam hned zajet. Byl jste přítelem toho darebáka – kdysi. Nebo ne?“

„Ano, mohu odjet večerním vlakem.“

„Výborně, pojedu s vámi.“ podotkl Jennings s významným úsměvem. „Dvě hlavy jsou lepší než jedna.“

A tak Jennings a já jsme odcestovali nočním rychlíkem a jitro nás zastihlo v onom pustém pekle, které se nazývá Dartmoorskou trestnicí.

Příběh, kt…