V hadím objetí

Edgar Wallace

74 

Elektronická kniha: Edgar Wallace – V hadím objetí (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: wallace23 Kategorie:

Popis

Edgar Wallace: V hadím objetí

Anotace

Edgar Wallace – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu

The Law of the Three Just Men

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „V hadím objetí“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

19
Heavytreeský dvorec

Bylo shodné mínění, že když prozatím ztroskotali ve svém útoku a když je jejich energie pro tu chvíli soustředěna na Rathský zámek, je bezprostřední návrat Staré gardy k Heavytreeskému dvorci pravdě nepodobný. Byl to názor Meadowsův a Leon i jeho přítel byli téhož mínění. Jedině Poiccart, tento mistr strategie, jenž pracoval najisto, ve znalosti psychologie svých nepřátel, nesouhlasil s těmito úsudky. Ale nepřel se příliš o tomto svém názoru, a tak byli Heavytreeský dvorec a jeho obyvatelé ponecháni péči místní policie a otřeseného Digbyho.

Teta Alma nabídla se, že přenechá svůj pokoj raněnému muži, ale tento o tom nechtěl slyšet a uchýlil se do rezervní ložnice. Byla to věru znamenitá pozice pro ochránce, neboť odlučovala Mirabellin pokojík od pěkného pokojíku, jehož užívala teta Alma za pracovnu i ložnici.

Personál Heavytreeského dvorce záležel v starém kravaři, kuchařce a služce, kterážto poslední již dala výpověď a odešla odpoledne po útoku. Jak řekla Mirabelle ve vší vážnosti, měla slabé srdce.

„A také slabou hlavu!“ štěkla Alma. „Nestarala bych se příliš o vaše srdce, holka, kdybych byla vámi.“

„Já jsem byla první v naší třídě ve škole,“ odpovídala služka, dotčena na choulostivém místě tímto posudkem své inteligence.

„No, to byla tedy krásná třída,“ odsekla jí Alma.

Byla přijata nová služka, děvče, které bylo rozohněno myšlenkou, že kolovrátek denní práce bude snad oživen mimořádné vzrušivými příhodami, a před večerem vrátila se celá domácnost do normálnosti. Mirabella cítila reakci a šla velmi brzy večer na lože, a probudila se, když první záblesk slunečního svitu pronikl oknem. Vstala, cítíc se, jak si řekla, v tak dobrém stavu, jak se jen kdy v životě cítila. Vytáhla kartounové záclony a hleděla ven na tichý svět s pocitem štěstí a nevýslovné úlevy. Nikde nebylo nikoho vidět. V dolinách houpaly se tůně mlhy a z bílého dvorce daleko odtud na svahu kopce viděla vystupovat modrý kouř. Bylo to jitro, na jaké se vzpomíná, a aby ho lépe užila, oblékla se chvatně a sešla dolů do zahrady. Když šla po cestě, slyšela otvírat okna, a ohlédši se, spatřila obvázanou hlavu pana Digbyho.

„Oh, to jste vy, slečno?“ řekl s úlevou a Mirabella se vesele zasmála.

„Není nikde na dohled nic hroznějšího nežli veliký pavouk,“ řekla, ukazujíc na velikého tučného křižáka, jenž již tkal svoji síť mezi dvěma větvemi bezu. A první včela právě zabzučela vzduchem.

„Kdyby byl v noci někdo přišel, nebyl bych ho slyšel,“ přiznával pan Digby. „Spal jsem jako mrtvý.“ Dotkl se opatrně hlavy. „Bolí to – ale bolení hlavy zmizelo,“ řekl, neštítě se hovořit o své invaliditě. „Doktor řekl, že jsem jen tak unikl – myslil, že mám rozbitou kost. – Chtěla byste, abych udělal trochu čaje, anebo mám zavolat služku?“

Potřásla hlavou, ale pan Digby již zmizel a o deset minut později přišel za ní do zahrady s koflíkem čaje v ruce. Řekl jí již podruhé, že je policejním penzistou a že je už po tři léta ve službách pana Gonsaleze. A zvěděla s překvapením, že má značné soukromé příjmy. U pánů Trojúhelníka byl, protože velmi dobře platí a služba je velmi zajímavá.

„Vyplatí se jim to – ta soukromá detektivní služba?“

„Bůh vás zachraň, slečno, to dojista nikoli!“ Smál se při té myšlence. „Ale jsou to velmi bohatí lidé. Myslil jsem, že to každý ví. Říkají, že pan Gonsalez má notně přes milion už před válkou.“

„Ale proč – proč tedy – dělají tyhle věci?“ ptala se váhavě.

„Je to jejich koníček, slečno,“ řekl pan Digby povrchně. „Někteří lidé chovají dostihové koně, někteří mají jachty – tihle páni mají notnou zábavu ze své práce a platí velmi dobře.“

Lidé v pravidelných službách Tří spravedlivých nejen že měli velmi dobré platy, ale dostávali velmi často odměny, které bylo možno jedině označit jako prostě ohromné. Jednoho dne, když byli uhnali a zničili bandu španělských bankovních lupičů, bylo rozdáno každému činně zúčastněnému muži po tisíci librách.

Pan Digby spíše naznačil, nežli řekl, že tyto peníze tvořily část kořisti, kterou trojice dobyla zpět, a nezdálo se, že by považoval toto rozdílení nespravedlivých peněz za něco nesprávného.

„Víte, slečno,“ řekl filozoficky, „když kdo užene takovéhle peníze, je nemožno vrátit je lidem, od kterých pocházejí. Tenhle Diego vylupoval banky celá léta a banky nejsou jako jednotliví lidé – necítí ztrátu peněz.“

„To je ale naprosto nemravný názor,“ řekla Mirabella, zabývajíc se trháním květin.

„Snad je, slečno,“ souhlasil Digby, jenž patrně byl jedním z těch, kdo tehdy dostali odměnu, a byl proto ochoten hledět na věc velmi shovívavě. „Ale tisíc liber – to jsou už peníze!“ –

Den uplynul bez příhody. Z večerních listů přišlých z Gloucesteru zvěděla o požáru v Oberzohnově domě, ale nenapadlo jí, aby jej spojila s jinou příčinou nežli s náhodnou nehodou. Necítila proto žádné soustrasti. Požár smazal ošklivou kapitolu z její minulosti. Zároveň zničil ovšem i ošklivou, hrubou malbu, která byla dr. Oberzohnovi dražší nežli vše, co namaloval Leonardo anebo zkomponoval Rafael. Ale o tom Mirabella nevěděla.

Bylo to zrovna před večeří, kdy se přihodila první neobvyklá věc toho dne. Mirabella stála u zahradní brány, pozorujíc se zájmem nádheru večerní oblohy, vysoko pokrytou rudými a modrošedými kupovitými oblaky. Tlakoměr klesal a vše slibovalo vlhkou noc. Ale krása tohoto skvělého zbarvení poutala ji skutečnou rozkoší. A pak si nejasně uvědomila, že k domu přichází směrem od Gloucesteru jakýsi muž. Kráčel pomalu středem silnice, jako by i on obdivoval nádherný pohled a jako by neměl nijak naspěch. Měl ruce za zády a měkký klobouk naražený do týla. Zavalitý, složitý muž – ale jeho tvář jí připadala podivně povědomou. Obrátil své neúsměšné oči jejím směrem a Mirabella byla jista, že jeho orlí nos, jeho silné rysy a malý šedivě černý knírek už někde viděla. Snad ho potkala na ulici a podržela bezděky v hlavě jeho podobu.

Zpomalil krok, a když přišel proti dveřím, zastavil se.

„Je toto heavytreeská cesta?“ ptal se hlubokým, hudebně znějícím hlasem.

„Nikoli&…