V hadím objetí

6
Na Chesterském náměstí

Když přišla Mirabella Leicesterová na Chesterské náměstí, byly její city podivnou změtenicí údivu, zvědavosti a rozpaků. Rozpaky byly vyvolány neobyčejnou hovorností a rozplývavostí její družky, která zaujala náhle a bez nejmenšího oprávnění chování nejmilejší přítelkyně a staré známé od dětských let. Mirabella si myslila, že je děvče nejspíše asi herečkou, v kterémžto povolání náhlá a prudká přátelství nejsou ničím tak docela zvláštním. Divila se, proč teta Alma neučinila pokusu, aby přišla do Londýna. A divila se ještě více, že nevěděla o Almině přátelství s Newtonovými. Bylo pravda, že starší teta měla své tajnosti, ale přece nebylo příčiny, proč by se byla měla tak dokonale zdržet hovoru o rodině, s níž byla dosti blízce spřátelena, aby ji požádala, by posloužili její neteři za ochránce ve městě.

Měla dosti času k přemýšlení, neboť Jana Newtonová žvatlala po celou dobu bez ustání a položila-li Mirabelle otázku, buď vůbec nečekala na odpověď, anebo byla otázka zodpověděna k Janině spokojenosti dříve, nežli byla položena.

Chesterské náměstí, tento důstojný kousek Belgravie, je velmi impozantním sídlištěm. Velký dům, do něhož byla Mirabella uvedena sluhou, měl ono vzezření přepychového pohodlí, jež by se bylo velmi líbilo povaze méně vnímavé pro pravou zjemnělost, nežli byla Mirabella Leicesterová.

Byla uvedena do veliké návštěvny, táhnoucí se od průčelí nazad domu. A nekončila ani tam, neboť veliký, chladný skleník, plný skvělých květin, táhl se ještě značný kus dále.

„Monty se dosud nevrátil z City,“ žvatlala Jana dále. „Má drahá. Je teď hrozně zaměstnán, s papíry a akciemi a podíly a takovými věcmi.“

Mluvila jako by „papíry a akcie a podíly a takové věci“ byly úkazy, vešlé v jsoucno teprve včera či předevčírem jenom za tou příčinou, aby měl Monty Newton co dělat.

„Je nějaký run?“ ptala se Mirabella s úsměvem, a výraz zdál se působit Janě nesnáze.

„A – no – myslím, že jest,“ odpověděla v nesnázi. „Vy přece víte, co to znamená burza, že? Každý, kdo je s ní ve spojení, je boháčem nad všechny sny a pomyšlení lakomců. Peníze, které nadělají, jsou prostě strašny! A poskytují děvčatům strašně dobré časy – divadla, výlety, společnosti, šaty, perle. Monty by se ani chvilku nerozmýšlel dát šňůru perel děvčeti, které by se mu zalíbilo!“

Vpravdě kráčela Jana po půdě velmi nejisté. Její instrukce byly velmi stručné a účelné: „Jdi do Chesterských zahrad, učiň se její přítelkyní, a nezmiňuj se o tom, že znám Oberzohna.“ – Co bylo účelem přivedení Mirabelly Leicesterové do domu, co vůbec vězelo za tímhle tahem Montyho, o tom neměla Jana tušení. A tak hrála jen kvůli bezpečnosti, aby nedala dívce příležitosti k nepohodlným otázkám, a ohledávala půdu ve všech směrech, a pro všechny případy rozhazovala kolem sebe vnadidla a lákadla v podobě nadhozených zmínek o dobrých časech a ohromném bohatství, pro případ, že by toho bylo potřebí. Neboť Jana stejně jako mnohé její přítelkyně měla zdravý strach z nelibosti Montyho Newtona, jež obyčejně na se brala velmi určitý a ošklivý tvar.

Mirabella se tiše smála.

„Nevěděla jsem, že by makléři byli tak bohatí,“ řekla suše. „A mohu vás ujistit, že mnozí z nich dokonce nejsou.“

Pominula taktně Janinu nemotornost s perlami, které by Monty dal děvčeti, jež by se mu zalíbilo. Tou dobou již zařadila Janu do určité rubriky. Zvěděla něco o její vychovanosti, uhodla velmi dobře rozsah její inteligence a trochu se divila, že muž v postavení neznámého pana Newtona nechal svoji sestru, aniž by jí dopřál dobrodiní trochu slušného vzdělání. Bylo to vše zajímavě podivným –

„Pojďte nahoru do svého pokoje, má nejdražší,“ pobízela Jana. „Zařídili jsme pro vás dokonale roztomilý malý byteček, a já jsem jista, že se tam budete cítit dokonale doma. Je to v průčelí domu, a zvyknete si na vyvolávání mlékařů ráno při větrání, budete tam jistě mít zlaté časy.“

Když si Mirabella prohlédla pokoj, byla opravdu dokonale okouzlena. Splňoval úplně Janin neurčitý popis. Byl zde přepych a pohodlí nade všechny její představy a sny. Obdivovala se stříbrné posteli a tlustému modrému koberci, stěnám vyčalouněným hedvábím, skvělému, vybranému zařízení, a stála unesena u vchodu malé koupelny, lesklé stříbrem a sklem, s okny tak mile zastíněnými a mramorovými stěnami.

„Pošlu vám šálek čaje sem nahoru, drahoušku, viďte? Budete si chtít odpočinout po tom svém strašlivém dni v tom strašlivém obchodě, a divím se, jak dovedete snést Oberzohna, ač mi říkají, že je to zcela hodný člověk…“

Zdálo se, že touží, aby mohla odejít, a Mirabella měla nemenší touhu, aby už už byla sama.

„Přijďte dolů, kdy se vám bude líbit,“ řekla Jana při odchodu a seběhla dolů ze schodů, a přišla do síně včas, aby se setkala s panem Montym Newtonem, jenž právě podával svůj klobouk a rukavice lokaji.

„Nuže? Je tu?“

„Je tu, docela dobře,“ řekla Jana, jež necítila nejmenších rozpaků z přítomnosti lokajovy, „Monty, není trochu hloupá? Nedovedla by rozeznat kraví bučení od štěbotu husy. – Jaký to má všechno účel?“

Monty Newton si pečlivě česal vlas před zrcadlem nad stojanem na deštníky a hole.

„Co jaký má účel?“ ptal se, když sluha odešel, a šel nedbale do návštěvny před ní.

„Přivést ji sem – hraje úlohu v nějaké hře?“

„Nebuď hloupá,“ řekl Monty bez rozčilení. Hodil sebou unaveně na nízký divan a stáhl si za sebe hedvábný polštář. „Netaž se mnoho zbytečně –,“ dodal. „Nepoplašila’s ji snad – či ano?“

„Náramně hezké od tebe!“ řekla rozhořčeně.

Byla jednou z těch žen, které dovedou mnohem snáze a bezpečněji a plynuleji hovořit, je-li v jejich okolí zrcadlo, a Jana upírala oči po celou dobu svého řečnění na vlastní obraz, točíc hlavu sem a tam, aby docílila lepší efekt, a nepohlédla ani jednou na Montyho, pokud sám neupoutal její pozornost.

„Poplašit! Vsadila bych co chceš, že ještě jakživa nebyla v tak hezkém domě! Kdo je to, Monty? Čím je? Strojní písařka či co? Nemohu jí nijak rozumět.“

„Je to skutečná dáma,“ řekl Monty urážlivě. „To je typ, jenž tobě bude vždy neznámou řečí.“