V hadím objetí

5
Zlatá žena

Barberton byl sražen v samém srdci Londýna, a jak se ukázalo, přímo před očima policisty, jenž jej pozoroval.

„Ano, pane, pozoroval jsem ho dobře po celou čtvrt hodiny. Viděl jsem ho, jak chodí po nábřeží a obdivuje se vyhlídce, dlouho před tím, nežli se tuhle zastavil.“

„Přišel někdo k němu nebo s ním někdo mluvil?“ ptal se dr. Elver vzhlížeje.

„Ne, pane, stál celou tu dobu zcela sám. Odpřisáhnu, že nikdo se mu nepřiblížil na dva yardy. Ovšem, lidé chodili mimo, sem i tam, ale já se naň po celou tu dobu díval a neviděl jsem nikoho, ani muže, ani ženskou, blíže u něho, a já z něho opravdu ani nespouštěl oka. Čekal jsem, že bude chtět skočit přes zábradlí.“

Jiný strážník se dostavil na scénu a byl poslán do Scotland Yardu v Manfredově vozu pro ambulanci a policejní zálohu, nutnou k udržení proudění v kupícím se davu. Vůz i policisté přišli zároveň a oba přátelé hleděli, jak byly smutné pozůstatky zdviženy na nosidla, a čekali, až bíle natřený ambulanční vůz se svým ponurým nákladem zmizel, nežli se vrátili k vlastnímu svému stroji.

Gonsalez zaujal své místo u kola a Manfred usedl vedle něho. Nepromluvili ani slova, pokud se nevrátili do domu v Curzonově ulici. Manfred vešel do domu sám a jeho druh odvezl automobil do garáže. Když se vrátil, nalezl Manfreda a Poiccarta zabrány do vážného rozhovoru.

„Měl jste pravdu, Raymonde,“ řekl Leon Gonsalez, svlékaje svůj lehký kabát a házeje jej na židli. „Přesnost vašich předpovědí až skličuje. Čekám po celou dobu na nevyhnutelný omyl, a zlobí mne to, že se nechce dostavit. Řekl jste, že se had objeví znovu – a had se objevil. Prorokuj teď mně, jasnovidný proroku!“

Poiccartova těžká líc byla zachmuřena. Jeho tmavé oči byly takřka skryty v zamračeném stažení jeho huňatých obočí.

„Není potřebí být jasnovidcem, abychom věděli, že naše spojení s Barbertonem pošle hada, aby se plazil směrem Curzonovy ulice,“ řekl. „Byl to Gurther, či Pfeiffer?“

Manfred uvažoval.

„Myslím, že Pfeiffer. Je klidnějším z obou. Gurther má mozková pobouření – je trochu nervózní. A váš devítiocasý výprask, Leone, nemohl nijak přidat k jeho duševní rovnováze. Ne, byl to Pfeiffer, zcela určitě.“

„Myslím opravdu, že ho výprask přivedl trochu z rovnováhy,“ řekl Leon. Přemýšlel o tom, jako o něčem opravdu hodném úvahy. „Gurther je tak trochu takovým dr. Jekyllem a panem Haydem, až na to, že v něm ani jako v Jekyllovi není žádné ctnosti. Je těžko věřit, vidíte-li ho sedět unyle na jeho místě v opeře, že tento vybraný mladý muž ve svých soukromých chvílích nemění prádlo vícekráte nežli jednou za měsíc a že by se zachvěl při pomyšlení na otevřený kohoutek lázně. Vypadá to skoro, jako by byl posedlý morfiem. Vzpomínám si na případ v roce 99 – ale já vás vytrhuji! –“

„Jaká opatření chcete učinit, Leone?“ ptal se George Manfred.

„Proti hadu?“ Leon pokrčil rameny. „Staré vojenské opatření proti útokům Zeppelinů; totéž, co podniká farmář proti vosám. Nemůžete si kleknout na hruď vose obecné a vytáhnout jí žihadlo s milosrdným užitím uspávacího prostředku. Jedinou obranou jest zničit hnízdo – bomba do jeho hangaru. Já pro svou osobu jsem se nikdy nebál nijakého konce – jakéhokoliv způsobu –, ale mám dětinský odpor proti uštknutí hadem.“

Poiccartova saturuinská tvář se na okamžik svraštila úsměvem.

„Vidím, že neváháte před krádeží mých teorií,“ poznamenal suše, a Leon se ohnul smíchem.

Manfred přecházel malým pokojem s rukama za zády a tlustou egyptskou cigaretou mezi rty.

„Z Paddingtonu odjíždí vlak do Gloucesteru ve tři čtvrti na jedenáct,“ řekl. „Netelegrafoval byste slečně Goddardové, Heavytreeský dvorec, a požádal ji, aby poslala k vlaku povoz? A pak budu potřebovat dva muže, aby obcházeli v sousedství farmy ve dne i v noci.“

Poiccart vytáhl zásuvku stolu, vyndal malou knížku a přejel ukazováčkem po seznamu vpředu knížky.

„Mohu obstarat tuto službu v Gloucesteru,“ řekl. „Gordon, Williams, Thompson a Elfred – jsou to spolehliví lidé a už pro nás pracovali.“

Manfred přikývl.

„Pošlete jim obvyklé instrukce dopisem. – Přemýšlím, komu asi bude svěřen tento případ Barbertonův. Bude-li to Meadows, budu moci pracovat s ním. Je-li to však Arbuthnot, bude nám shledávat své zprávy podzemními způsoby.“

„Zavolejte Elvera,“ navrhl Leon a George přistrčil telefon k němu.

Trvalo to chvíli, nežli se podařilo dosíci spojení s dr. Elverem, a pak zvěděli ke své úlevě, že celá věc je úplně v rukou inspektora Meadowse.

„Přijde k vám, podívat se na tu věc,“ sděloval Elver. „Víte, on tady byl zrovna náčelník, když jsem přišel do Yardu, a ten sám vyzval Meadowse obzvlášť důrazně, aby se poradil s vámi. Bude ohromný poprask v ministerstvu vnitra pro tuhle vraždu. My jsme ujistili ministerstvo, že se tyto tajuplné smrti už nebudou opakovat a že je had už doopravdy mrtev.“

Manfred položil ještě několik otázek a položil sluchátko.

„Mají starosti s veřejností – člověk nemůže nikdy vědět, jak se zachová dav za podobných okolností. Ale můžete se vsadit, oč chcete, že anglický dav udělá vždy jen jedno a totéž – vlády nenávidí inteligentní dav. Tohle může ministra vnitra stát jeho křeslo, ubohého bracha. A on koná opravdu všechno, co je vůbec možno.“

Pronikavé volání na ulici přimělo jej, aby se ohlédl s úsměvem.

„Poslední večerníky to už chytily – ovšem! Zrovna jako by se to bylo událo u jejich dveří!“

„Ale proč?“ ptal se Poiccart. „Co bylo vlastně Barbertonovým hříchem?“

„Jeho prvním proviněním,“ odvětil Leon přesně, předcházeje odpovědi Manfredově, „bylo, že se pustil do hledání slečny Mirabelly Leicesterovy. Jeho druhým proviněním, a největším, bylo, že se poradil s námi. Byl už mrtvým mužem, když vycházel z našeho domu.“

Slabý zvuk zvonku z chodby přivolal Poiccarta dolů do síně, aby vpustil nenápadného muže středních let, jenž dle vzezření mohl být čímkoliv, jenom ne tím, čím byl: jedním z nejobratnějších stopařů, jejž Scotland Yard měl za posledních třicet let. Prostý muž pískově bledých vlasů, suché tváře, se skřipcem na nose a se vzezřením herce, byl už p…