V hadím objetí

11
Gurther

Monty Newton se dovlekl domů – unaven a rozhněván do nemožnosti a otevřel si sám dveře klíčem. Nalezl lokaje ležícího na zemi v síni v hlubokém spánku, se svrchníkem přehozeným přes sebe, a vyburcoval jej ze spaní špičkou boty.

„Vstaňte,“ bručel. „Byl tu někdo?“

Fred vstal, trochu zmámený a protíral si oči.

„Starý je v návštěvně,“ řekl a jeho zaměstnavatel šel dále beze slova.

Když vešel do dveří, viděl, že všechna světla návštěvny jsou rozsvícena. Doktor Oberzohn přitáhl si malý stolek ke krbu a seděl u něho strnule vzpřímen, maje před sebou malou kapesní šachovnici a pohřížen do luštění šachové úlohy. Pohlédl k příchozímu na vteřinu a pak se opět pohroužil do své šachové studie, až učinil tah.

„Ach!“ řekl tónem opravdového uspokojení. „Leskina se mýlil. Je možno docílit mat v pěti tazích.“

Nárazem prstů na šachovnici rozházel figurky a obrátil se přímo k Newtonovi.

„Nuže – skonči] jste ty záležitosti uspokojivě?“

„Přivedl zálohy,“ řekl Monty, otevíraje schránku na postranním stolku a nalil si důkladnou dávku whisky. „Střelili Cucciniho skrze čelist. – Nic vážného.“

Doktor Oberzohn položil své kostnaté ruce na kolena.

„Gurther musí být potrestán,“ řekl. „Zcela patrně ztratil duchapřítomnost. A ztratí-li kdo ducha a nervy, zratí i smysl pro čas. A jeho odhad času – jaká ubohost! Vůz nedojel – má znamenitá policie nezaujala pozice – ubohé! Ubohé!“

„Policie mu je v patách – myslím, že o tom víte?“ Newton naň hleděl přes sklenici.

Doktor Oberzohn přikývl.

„Vydání tak obratně mařené je teď hotovou věcí. Ale Gurther je přece jenom příliš dobrým mužem pro nás, abychom, ho mohli jen tak ztratit. Opatřil jsem pro něj úkryt – dobrý úkryt. Je užitečným v mnohém způsobu.“

„Kam šel?“ ptal se Monty.

Doktor Oberzohn zdvihal a snižoval obočí.

„Kdož ví to?“ řekl. „Má ten malý vůz. Možná, že šel do domu – zelené světlo v horním okně mu dá výstrahu a bude se pohybovat opatrně.“

Newton přistoupil k oknu a vyhlédl ven. Chesterské náměstí vypadalo v šedém přísvitu prvého rozbřesku opravdu duchovitě. A pak zahlédl postavu vynořující se ze stínu a pohybující se zvolna k jižní straně náměstí.

„Hlídají dům,“ řekl a zasmál se.

„Kde je moje mladá dáma?“ ptal se Oberzohn, jenž hleděl pochmurně do ohně.

„Nevím. Když jeden z našich mužů uzavíral vchod, vyjížděl ze zadní uličky automobil. Nejspíše, že ji poslali nazpátek do Heavytreeského dvorce a vy můžete tu svoji skvělou laboratoř zase pěkně prodat. Zbývá teď už jenom jediná cesta – cesta drsná. Máme dost času – je možno velmi mnoho vykonat v šesti nedělích. Villa přijde dnes ráno. Přál bych si, abychom byli vzali tu zlatou modlu – může to přivésti policii na pravou stopu.“

Doktor Oberzohn sešpulil dle svého zvyku rty, jako by chtěl hvízdnout, ale neprovinil se žádnou podobnou malicherností.

„Jsem rád, že ji nalezli,“ řekl určitě. „Bude to pro ně žhavá stopa. Co jiného si budou myslit, nežli že nešťastný Barberton přišel na starobylou pokladnici domorodců? Ne, toho se nikterak nebojím.“ Potřásl hlavou. „Nejvíce ze všeho se bojím pana Johnsona Leea a toho Američana, Eliáše Washingtona.“

Vsunul ruku do kapsy kabátu a vytáhl tenký balíček dopisů.

„Johnson Lee je pro mne opravdu těžko srozumitelný. Neboť co by měl skutečný gentleman společného s takovým hrubým chlapem, aby mu psal tak přátelské dopisy?“

„Jak jste k nim přišel?“

„Villa je mu vzal. Byl to jeden z jeho inteligentních činů – rovněž to, že tu sošku nechal.“

Podal jeden z listů přes stůl Newtonovi. Byl adresován: „Mosamedes, Poste restante. Vyčkat jeho příchodu.“ Dopis byl psán podivně oblým rukopisem chlapeckého rázu. Jinou pozoruhodnou okolností bylo, že byl dopis napříč přes papír proražen řadou pravidelně řaděných bodů a pan Johnson Lee psal mezi tyto řádky.

Dopis zněl:

„Drahý Barbertone, dal jsem poukaz svému bankéři, aby Vám poslal kabelogramem 500 £. Doufám, že Vám to pomůže ve Vaší věci a že Vám zbude dosti na zaplacení cestovného domů. Můžete být jist, že neřeknu ani slovíčka a Vaše dopisy ovšem nemůže nikdo v domě číst nežli já. Váš příběh je údivný a radím Vám, abyste přišel ihned domů a vyhledal slečnu Leicesterovou.

Váš přítel
Johnson Lee.“

Dopis byl datován Rath Hall, 13. ledna.

„Dostal jsem jej dnes. Kdybych jej dříve byl viděl, nebylo by bývalo potřebí celé té politováníhodné příhody.“

Hleděl zamyšleně na svého přítele.

„Budou nesnadní – měl jsem to očekávání,“ řekl a Monty věděl, že mluví o Třech spravedlivých. „Ale i oni jsou smrtelní – pamatujte si to, můj drahý Newtone: I oni jsou smrtelní.“

„Zrovna tak jako my,“ odvětil Newton mrzutě.

„To je otázkou – aspoň pokud se týče mne,“ řekl dr. Oberzohn.

Doktor Oberzohn nikdy nežertoval. Mluvil i teď s největším klidem a bezpečnou jistotou. A Monty Newton nemohl učinit jiného, nežli že se naň zahleděl.

* * *

Ač bylo už světlo, ukazovala se v okně věžičky doktorova domu zřetelně zelená svítilna, když se doktor Oberzohn přiblížil na dohled tohoto šeredného místa. A vida tuto výstrahu, nečekal, že se v chodbě setká s Gurtherem. Gurther se převlékl ze svého skvělého úboru a byl už zas ve svých špinavých a otřelých šatech, které předtím byl odložil.

„Přišel jste, Gurthere?“

„Ja, Herr Doktor.“

„Do mé hovorny!“ zaštěkl dr.…