V hadím objetí

24
V nočním rychlíku

Pan Oberzohn, muž pevných zvyků, pohřešoval svoji denní cestu do City Road. Za obyčejných okolností byla by ho tato ztráta ochromovala, ale v poslední době se čím dále tím více nořil do své lenošky a do svých velikých knih. A ač byla firma v City Road v mnohém směru velmi užitečným zařízením a byla jen velmi špatně nahrazena prozatímní budovou, kterou jeho ředitel závodu sehnal, cítil, že může celé toto odvětví svého obchodu dobře skorem úplně postrádat.

Fa Oberzohn & Smitts byla organizací, která vyrostla z ničeho. Energie společníků a zvláště znalost afrických obchodních okolností, kterou měl zemřelý Smitts, vybudovala kvetoucí obchod, jenž před deseti lety mohl být kdykoliv prodán za půl milionu liber.

Zakázky dosud přicházely. Byla tu skladiště v různých krajích, která bylo potřebí znovu zásobovat. Nové, byť nedůležité uzávěrky a smlouvy bylo plnit. Bylo tu uvažovat i o pokusné nabídce z jednoho z jihoamerických států na dodání zbraní pro jednu politickou stranu. Ale pan Oberzohn byl spokojen tím, že udržoval jen běžné nutnosti, v důvěře, že příští týden ho povznese nade všechny tyto drobné úvahy a uvede v postavení, aby mohl, bude-li chtít, rozpustit svůj závod a prodat svoje sklady a svůj obchod. Byli tu pohotoví kupci, ale půl milionu liber se již scvrklo na desetinu tohoto obnosu, kterou k tomu nezaplacené účty více nežli vyvažovaly, a z níž by mu tedy ničeho nezbylo. Jak Manfred řekl, jeho běžné výdaje byly ohromny. Měl agenty ve všech ústředních vládních kancelářích po celé Evropě, a ač si nezasloužili ani na sůl, dovedli dojista za své služby vysát více nežli koření na své hostiny.

Doktor Oberzohn strávil dopoledne čile zaměstnán v malé laboratoři svého domu a usadil se právě do lenošky, když přijel telegrafní posel, a dolomcovav se obtížně na svém bicyklu přes rozbitou půdu pozemku, stanul na chvíli, aby obdivoval železné psy rozseté po nespořádaném trávníku, a pak probudil ozvěnu poloprázdného domu hřmotným úderem na vrata. Pan Oberzohn chvátal ke dveřím. Telegram na tuto adresu byl jistě čímsi velmi důležitým a naléhavým. Přijal telegram, přirazil hlučně dveře před poslíčkovým nosem a chvátal zpět do svého pokoje, roztrhávaje cestou obálku.

Byly to tři stránky špatně psané zprávy, neboť telegram byl v portugalštině a telegrafisté nehádají vždy dobře v cizí řeči. Pročetl je pečlivě, pohybuje při tom tiše rty, až došel na konec, a počal číst znovu. A pro lepší porozumění obsahu vzal tužku a papír a překládal si zprávu do švédštiny. – Položil telegram zadní stranou navrch na psací stůl a vzal knihu, ale nečetl. Jeho čilý mozek přeletoval mezi Lisabonem a Londýnem, z Curzonovy ulice do sklepa svého skladiště, až nakonec sklapl hřmotně knihu, vstal, a otevřev dveře, vyštěkl Gurtherovo jméno. Tento zajímavý pán přišel dolů v pouhých punčochách a s vlasy visícími mu přes oči – nepříjemné podívání. Doktor Oberzohn ukázal na dveře a Gurther vstoupil.

Hovořili spolu celou hodinu za zavřenými dveřmi a pak Gurther vyšel, ukazuje dosud zuby v mechanickém úsměvu, a vyběhl po schodech, bera dva schody najednou. Poloblbá dánská služka, jdouc mimo dveře doktorova pokoje, slyšela jeho bručivý hlas, jak hřímal cosi do telefonu, ale protože mluvil řečí, která sice byla příbuzná řeči její, ale přece jen byla od ní rozdílná, nemohla rozumět pokynům, rozkazům, napomínáním a návrhům, které posílal na půl tuctu různých adres.

Vykonav toto, vrátil se dr. Oberzohn ke své knize a k polednímu občerstvení, bera k přesnídávce několik lžiček z malého šálku po své pravici, obsahujícího několik uncí tmavorudé tekutiny. Jedna polovina jeho mysli sledovala jeho tak často pročtené filozofy. Druhá pracovala horečnou rychlostí, dohadujíc se a kombinujíc, předvídajíc a porážejíc mozky, jež pracovaly proti němu. Hrál na duševní šachovnici, hledaje stále dobrý šach, a když konečně našel jeden, jenž odpovídal situaci, odložil knihu a šel ven do své „zahrady“ a procházel se podél drátěného plotu, zastavuje se tu a tam, aby utrhl květ některého býlí anebo aby pozoroval nějakou díru plnou dešťové vody, jako by to byla hlavní přitažlivost světově krásné krajiny.

Miloval tento svůj ošklivý dům, znal v něm každou cihlu, jako asi znával feudální pán hrad, jejž sám postavil. Věžičky, plochou střechu s její vysokou ohradou, která ovládala pohled na průplav a jeho břeh po jedné straně a po druhé vpravo i vlevo oblouky železničních viaduktů. Byly to mostní oblouky, jež proň měly cenu. Většina jich byla zatarasena, byvši změněna v zavřené garáže a kůlny, a jenom málo jich umožňovalo přístup do pozemkového trojúhelníku mezi nimi. Jeden, skrze nějž vedla blátivá cesta – proč jí říkali Katova cesta, nikdo nevěděl. Jiný, jenž vedl k parcelám na konci jeho pozemku. A třetí, skrze nějž rovněž bylo zřít ven, ale skrze nějž dole nevedla žádná cesta.

Rychlík hřmotil kolem v mraku páry a dr. Oberzohn hleděl chvíli s blahovolným zájmem na viadukt. A pak pokračoval ve své denní inspekční cestě. Obrátil se zpět k domu, otevřel malá dvířka, za nimiž se objevilo zvláštní schodiště, a vstoupiv vynořil se pak nahoře na střeše. Ve všech jejích rozích stálo po černé kolně vysoké asi po mužovu hruď. Dveře byly opatřeny těžkými visacími zámky a poblíž každé z nich byla silná černá bedna, rovněž vodotěsně uzavřená a vzdorná počasí. Byly tu i jiné věci: Velké, nemotorné kůly v pravidelných mezerách. Při pohledu na ně mohlo se myslit, že dr. Oberzohn připravoval noc, kdy v nadšení nad dosažením svých cílů chce slavnostně osvítit svoje ošklivé okolí. Ale dosud se tato noc nedostavila a vpravdě jediným použitelným světlem bylo ono, které bylo v tuto chvíli rozsvíceno v největší ze čtyř kolen.

Odtud mohl vidět dolů na vodu, zabíhající do pozemků faktorie. A černá hmota lodice, vyplňující celou šíři přístavu, vypadala tak blízko, jako by na ni mohl dohodit kamenem. Jeho bloudící zájem byl upoután na černou vodu, prosakující vodními vraty. Lehká mlha ležela nad průplavem. Dolů k Deptfordu plynula pomalu podobná lodic…