V hadím objetí

22
Skladiště ve sklepě

Nebylo možno, aby si Mirabella Leicesterová neuvědomila, že se ocitla ve velmi vážném nebezpečí. Nebyla ovšem schopna, aby hádala a činila si domněnky o tom, co jí přivodilo Oberzohnovo nepřátelství anebo proč ji zavlekl do své moci a proč ji hlídá. – Bylo přece jen jakousi úlevou, když se časně ráno probudila, že nalezla Janu spící s ní v jednom pokoji. Neboť ač měla dosti důvodů k nedůvěře k této dívce, bylo přece cosi v její loutkovité tváři, co se jí zamlouvalo a líbilo.

Jana ležela na loži úplně oblečena a při zvuku Mirabelliny praskající postele se obrátila a vstala, zapínajíc si sukni.

„Nuže, jak se vám líbí váš nový domov?“ ptala se s pokusem o veselost, které dokonce necítila přese všechno Montyho ujišťování.

„Viděla jsem lepší,“ řekla Mirabella chladně.

„Vsadím, že ano.“ Jana se protáhla a zívla. A pak otevřevši jednu z beden, vzala lopatku uhlí a vhodila ji do plotny a zavřela dvířka. „Tohle je tady mým úkolem,“ řekla v dobré náladě, „udržovat vás v teple.“

„Jak dlouho mám tady být zavřena?“

„Pět dní,“ zněla údivná odpověď.

„Proč pět?“ ptala se překvapeně a zvědavě Mirabella.

„To nevím. Snad vám to povědí,“ odvětila Jana.

Zastrčila kolík do zástrčky ve zdi a spustila proud malých elektrických kamínek. Zmizela a vrátila se s kotlíkem, jejž postavila na kruh kamínek.

„Vyhlídku tu nemáme zrovna nádhernou, ale potrava je dobrá,“ řekla opět s veselostí, ale Mirabella viděla teď už jasně, že se k tomu opravdu jen nutí.

„Vy jste při těch lidech, ovšem – při Oberzohnovi a Newtonovi?“

„Panu Newtonovi,“ opravila Jana. „Ano, já jsem jeho snoubenkou. Dáme se oddat, až půjdou věci trochu lépe,“ řekla neurčitě. „A bylo by zbytečno, abyste se na mne moc zlobila, protože jsem pomohla dostat vás sem. Monty mi řekl o tom vše. Nechtějí vám vůbec nijak ublížit.“

„Proč tedy potom –,“ počala Mirabella.

„On vám to poví,“ přerušila ji Jana, „dříve či později. Starý nebo – nebo – nu, Monty v tom vlastně není. Dělá to jenom Oberzohnovi k vůli.“

V jednom s ní Mirabella souhlasila: bylo opravdu mrháním silami, aby dívce činila výčitky anebo předhůzky za její svrchovanou zrádnost. Janě po ní ničeho nebylo a byla od počátku nástrojem použitým k jejímu chycení. Stejně logicky mohl trestanec činit výčitky svému strážníku ve vězení.

„Jak jste k tomu přišla, že provádíte takovéto věci?“ ptala se, dívajíc se na Janu, jak dělá čaj.

„Odkud jste vzala ty své ‚takovéhle věci‘?“ optala se Jana. „Myslíte-li si, že trávím život hlídáním ženských, musíte počkat, až vám napadne něco lepšího. – Jste poplašena – co? Ulekána, že?“

Pohlédla k Mirabelle, ale dívka zavrtěla hlavou.

„Ne příliš doopravdy,“ řekla.

„Já bych byla,“ přiznala Jana. „Není vám proti mysli kondenzované mléko? Nemáme tady jiného. – Ano, opravdu, já bych se svíjela pod stolem, protože já něco vím o Oberzohnovi.“

„Kdybych já byla Oberzohnem,“ řekla Mirabella živě, „skryla bych se v nejhlubší díře, kde by mne Čtyři spravedliví nemohli nalézt.“

„Čtyři spravedliví!“ pošklebovala se Jana. Ale pak se její tvář změnila. „Jsou to ti lidé, co zpráskali Gurthera?“

Mirabella nevěděla ničeho o tomto jejich činu, ale přiznala jim ho přikývnutím.

„Opravdu? – A ví Gurther, že jsou vašimi přáteli?“ ptala se významně.

„Neznám Gurthera.“

„Je to ten muž, co s vámi tančil na plese umělců – lord – zapomněla jsem, jaké jsme mu tehdy dali jméno. – Protože, jestliže to ví, pak máte dva lidi, má drahá, s nimiž si musíte dát strašně moc pozor,“ řekla Jana velmi pomalu. „Gurther je polovičním šílencem. Monty to vždycky říká. A šňupe kokain a jsou chvíle, kdy vůbec ani není člověkem, ale velmi hluboko kleslým vlkem. Já z něho mám strach – docela doopravdy. – A nejsou vůbec žádní Čtyři spravedliví^[7],“ pokračovala odbočujíc. „Už po mnoho let jsou jenom tři. Jeden z nich byl zabit v Bordeaux. To je město, kde bych nechtěla být zabita.“

Následovala chvíle mlčení a Jana otevřela konzervovou krabici a vyndala z ní malý koláč, jejž na stole rozřezala na kousky.

„Jak vypadají?“ optala se. Patrně byly její myšlenky po celou tu chvíli zaměstnány muži z Curzonovy ulice.

„Monty říká, že to je jen takový žvást, s těmi inuži, ale já si nejsem docela jista, že mně Monty říká všechno, co si opravdu myslí. Je jimi tak postrašen, že mi říkal, abych šla a navštívila je, jenom protože mu to nařídili – a to docela není podobno Montymu. Zabili řadu lidí – že ano?“

Mirabella přisvědčila.

„A nic se jim za to nestalo? Ti musí být obratní!“ Jana ulevila upřímně svému obdivu. „Odkud mají na to peníze?“ – To byl bod, jenž Janu vždycky zajímal.

Mirabella jí to vysvětlila a na Janu to učinilo velmi opravdový dojem, že mohli pobít lidi a ujít bez trestu, bylo divuplné. Ale že byli milionáři, to z nich činilo docela zvláštní třídu pro sebe.

„Ale vás tadyhle nikdy nenajdou,“ řekla Jana. „Není nikdo živý na světě, kdo by věděl, že tu ty sklepy jsou. Bývalo tu osm mužů, kteří tu pracovávali – třídili tu opičí kůže, ale všichni jsou už mrtví, do jednoho. Monty mi to říkal. Říkal, že je tohle místo pod hladinou průplavu a že je může Oberzohn zatopit v pěti minutách. Monty myslí, že starý má na mysli, že tu zařídí dílnu na falešné peníze. – Ne na anglické, to víte – na pevninské, cizí. Chtěl to udělat, kdyby byly věci šly opravdu špatně, ale s vámi se to všechno ovšem nadobro změnilo.“

Mirabella postavila svůj koflík na stůl.

„Cožpak čeká, že ze mne nadělá peníze?“ ptala se, pokoušejíc se, aby se nesmála.

Jana přikývla velmi slavnostně.

„A on myslí, že mám velmi mnoho peněz?“

„Hrozně mnoho. Je tím jist.“

Jana tím byla také jista. Její hlas to pravil velmi zřetelně.

Mirabella usedla na postel, pro tu chvíli příliš udivena, aby mohla mluvit. Její finanční postavení nebylo věru pražádnou záhadou. Zdědila dosti, aby jí to vyneslo malý roční obnos a spolu s výnosem dvorce se jí dařilo, aby vyrovnávala své účty. Ale nezdar s dvorcem jakožto zdrojem zisku přiměl ji, aby přijala místo v Londýně. Alma měla rovněž malý roční příjem. Dvorec byl Mirabelliným…