Černý opat

XXXIII.

Štolba, který přivedl Dicku Alfordovi koně, hlásil:

"Toho chlapíka zase viděli včera v noci, pane."

"Kterého chlapíka?" Dick se napůl obrátil v sedle.

"Černého opata, pane. Hajný Gill ho viděl ve čtyři hodiny ráno. Opat šel přes Dlouhou louku, ale zmizel, než si Gill došel pro pušku."

"A co dělal Černý opat na Dlouhé louce?" zeptal se Dick posměšně. "Trhal blatouchy?"

"Na blatouchy už je pozdě, pane," odpověděl štolba, který neměl fantazii, "a Gill říká, že by byl na něj vystřelil, kdyby měl s sebou pušku."

"Tak to by už teď měl na krku soudní vyšetřování a nejlepší, co by mohl očekávat, by bylo odsouzení pro vraždu v sebeobraně. Vyřiďte ode mne Gillovi, že Černý opat musí být chycen - rukama. Živý duch nám poví mnoho, mrtvý duch je tak neužitečný jako informační kancelář."

Drobným klusem se dal přes louky za domem, vyhnul se zříceninám opatství a dostal se ke klikatému Ravensrillu. Zvolnil krok koně, sledoval břeh říčky a byl natolik zaujat událostmi posledních čtyřiadvaceti hodin, že málem minul dívku, ležící obličejem dolů na protějším břehu.

"Dobré jitro, sire Galahade!"

Strhl uzdu a udiveně se rozhlédl. Pak ji spatřil.

"Dobré jitro, Guinevero!" řekl a obrátil koně hlavou k potoku, opatrně jej nechal sestoupit po svahu a přiměl vzpurné zvíře vstoupit do vody.

"Dejte pozor!"

"Tady je brod," řekl, když vyjel z bystřiny. "Na tomto místě se asi přes Ravensrill prodírali ozbrojení chelfordští rytíři a snad i Britové s peřím a v kožišinách. Pro všechno na světě, co tu děláte?"

Sklouzl na zem a pustil uzdu, aby se kůň dosyta napásl. Dívka ležela opřena o lokty. Hned pod jejím obličejem byl plochý balvan s otvorem asi osmnáct palců v průměru. Dick se zasmál, když ji tam spatřil.

"Leslie, nač jste se tázala Studánky přání?"

Dick nevěděl, proč se ta trhlina jmenuje Studánka přání. Nikdy z ní nevytryskla voda, jistě se propadala do velké hloubky, kterou nikdo nezměřil. A přece celé generace zamilované vesnické mládeže tady vykřikovaly do otvoru břímě své touhy. Ústní podání tvrdilo, že jim studánka vždycky jasně a srozumitelně odpověděla.

"Ptám se na sebe." Obličej měla zrůžovělý, pravděpodobně nezvyklou polohou.

"A co prorokovala studánka?" posmíval se.

"Neřeknu vám - zeptejte se."

S hekáním a vzdycháním se natáhl do vyhřáté trávy, přiložil ruce k ústům a křikl do otvoru:

"Koho si Leslie vezme?"

Čekali, až k nim zašuměla podivně pokroucená, ale srozumitelná ozvěna:

"Tebe."

Oba se zasmáli. Tak vysílalo duté místo pod zemí po celá staletí stejnou odpověď na každou otázku.

Vstal.

"Byl bych rád, kdybyste nechodila po kraji bez doprovodu," řekl vážně, ale Leslie se znovu zasmála. Nikdy ji neviděl tak krásnou jako toho rána. Byla bytost ze vzduchu a slunečního světla, neskutečný přelud, nepatřící do všedního života, v němž žila.

"Brzy jsem se probudila, a protože jsem neměla nic na práci, šla jsem na procházku. Vzpomněla jsem si na studánku a byla jsem zvědavá, jestli mi tentokrát neřekne něco jiného. Arthura mrzí ta modřina na oku a půjde ven, až bude mít obličej v pořádku. Chudák Arthur!" Zaváhala. "Nezjistili jste, kdo..." Odmlčela se.

"Kdo střílel? Ne, ale máme silné podezření. Abych nezapomněl, propustil jsem Thomase. Pamatujete se na toho slídivého sluhu, který byl stále tam, kde neměl být?"

"Co udělal?"

"Nic zvláštního. Je to bývalý trestanec. Puttler jej poznal, hned když přijel, a já jsem ho potkal ve tři hodiny ráno, když vycházel z knihovny. Poručil jsem mu, aby obrátil kapsy. Neměl u sebe zvláší velkou částku, ale je možné, že peníze někam ukryl. Harry je nedbalý, nic si nezaznamenává, takže je skoro nemožné usvědčit Thomase z krádeže. Thomas pochopitelně přísahal, že to jsou jeho peníze, a protože by …