Černý opat

LX.

"Myslím, že skála, na níž stojí opatství, je plná katakomb. Otec mi o tom kdysi vyprávěl a viděl jsem i starý plán spletité soustavy chodeb, ačkoliv jsme si vždycky myslili, že je to jenom výplod fantazie nějakého starého kreslíře," vysvětloval Dick.

"Máte ten plán?" zeptal se Gilder.

Dick zavrtěl hlavou. "Harry si vzal všechno s sebou, když odešel z domu."

"Není mezi knihami, které jste našel v podzemní místnosti?" zeptal se Puttler. Prohledali podzemí, ale nic nenašli.

A potom Puttler spatřil letadlo. Dvakrát zakroužilo a začalo se snášet dolů.

"Letí k nám," volal.

A měl pravdu. Stroj hučel nad nimi a nakonec přistál. Za okamžik viděli, že z letadla vystoupil muž. Třebas měl leteckou přílbu, přece ho Dick poznal. Byl to Arthur Gine.

Gilderovo vzteklé zavrčení přijal Gine s lehkým smíchem.

"Gildere, mám trochu vašich peněz," řekl a pracně vytáhl z kapsy koženého kabátu balíček. "Je to přibližně částka, kterou jsem vám dlužen, pokud frank neklesl od chvíle, kdy jsem opustil Paříž. A teď dělejte, co umíte!"

Gilder beze slova přijal balíček a Gine se obrátil k Dickovi.

"Četl jsem o Leslii ve francouzských novinách," vysvětlil prostě, "a tak jsem se vrátil. Už jste ji našli?"

Dick zavrtěl hlavou.

"Máte alespoň tušení, kde je?"

Dick mu pověděl, co se stalo odpoledne, a Arthur Gine mlčky poslouchal. Když ale Dick začal o svém plánu užít dynamitu, zavrtěl hlavou.

"Studoval jsem trochu stavařinu, než jsem přešel na práva, a řeknu vám, že vyhodit studnu do povětří by bylo snadné, ale pánbůh pomoz těm dole!"

Doprovodil je do podzemí a spustili ho do studně, aby si ji prohlédl. Když se vrátil nahoru, nebylo jeho hlášení potěšující.

"Jak jsem to viděl, musím upozornit, že při rozšiřování kteréhokoliv okénka se může celá stěna zbortit dovnitř studny. Pracovali bychom se zvětralou skálou."

Přešel i do spodní místnosti a jako ostatní se marně snažil pohnout stolem. Jenže Arthur udělal něco navíc - chtěl přistrčit stůl ke zdi z jedné strany a stůl se začal nejdřív pomalu, pak rychleji pohybovat, jako by byl tažen nějakým závažím. Arthur měl sotva dost času, aby odskočil, než se mu pod nohama otevřela propast.

Dick spatřil rozbité schody, posadil se na okraj otvoru a seskočil dolů. Arthur s Gilderem zajistili stůl a spustili se za Dickem.

Na zemi leželo cosi tmavého. Dick to zdvihl, byl to kus hedvábí.

"Jsme na dobré stopě," uklidnil se. "Půjdu vpravo, vy, Gildere, jděte vlevo."

Arthur si v duchu rychle promyslil rozdělení chodeb.

"Pravá chodba vás přivede ke studni a nemýlím-li se, najdete tu větrací šachtu po pravé ruce. Nevadí-li vám to, půjdu s vámi."

Muži sestupovali po zrádném kamení, a když spatřili spodní okénko, šli dál vodorovnou chodbou, kterou i Leslie putovala. Také oni se dostali ke zděné překážce a vrátili se cestou, kterou přišli. Po Leslii nebo Harrym nebylo nikde ani stopy, ale když míjeli výklenek, do něhož Dick seskočil z opatovy místnosti, našli ohořelou sirku.

Pak dlouho a namáhavě stoupali.

"Jistě jsme už skoro pod povrchem země," řekl Arthur.

Proti nim se objevila hvězdička Gilderovy lucerny. Vracel se.

"Tahle chodba končí jakýmsi bludištěm. Pak je tam vedlejší chodba, ale je zatarasená."

Šli s ním na označené místo a Gine prohlédl hromadu kamení. "Sesulo se kus stropu," poznamenal. "Těžko určit, kdy se to stalo. Kámen je zvětralý, ale myslím, že padá již dlouhá léta"

Dick vyšel do světla zapadajícího slunce, strhaný obličej měl od prachu bílý. Obraz zoufalství. I Gilder byl vyveden z obvyklého klidu. Napolo zbořený oblouk gotické brány, načervenalý ve slunci, byl jako otazník. Bylo v něm jakési dábelské ztělesnění ducha, který se jim šklebí a posmívá.

"Jděte domů," řekl Dick přicházejícímu správci. "Ne, dynamit nepotřebuji - zatím."

Šli sklíčeně po Pahorku a Gine, snad nejsklíčenější ze všech, se zdržel vzadu. Najednou slyšeli, že na ně volá, a obrátili se. Ukazoval přes řeku.

"Co se děje?" zeptal se Dick a rychle se k němu vrátil.

"Studánka přání - pomyslili jste na ni?" vydechl Arthur.

"Studánka přání?"

A Dick si vzpomněl, že zamilovaní mládenci a dívky ze vsi chodí k neprozkoumané skalní puklině, kam jako chlapec házel kamínky a naslouchal, jak se odrážejí od stěny ke stěně a jak nárazy slábnou.

"Ta určitě někam vede," řekl Arthur. "Vždyť to můžeme zkusit."

Dick seběhl po břehu, skočil do proudu a přebrodil se na druhou stranu. Oba muži ho následovali a Dickovi cosi šeptalo, že Studánka přání je jeho poslední naděje.