Řeka diamantů

18. BĚLÁSKOVY CESTY K ÚSPĚCHU

Amber zjistil, že silnice z Maidstoneu do Rochesteru je velmi hezká cesta. Někteří lidé sice tvrdí, že zjara je trochu jednotvárná a únavně točitá, že šplhá nahoru a zase dolů. A že je trochu plochá, ačkoliv drsný kentský hřeben se na jedné její straně zdvihá do mírné výše a na druhé se v mlze objeví medwayské údolí.

Ale Amber shledal, že tato procházka znamenitě posiluje a čistí plíce, a ani šedá obloha, ani ostrý rezavý vítr, který vanul od moře, mu nemohl zkazit náladu.

"Měli jsme vám přijet naproti," řekla dívka, která byla s ním a její přítomnost vysvětlovala jeho dobrou náladu a spokojenost.

"Tak se bojím, že tohle počasí -"

"Vyvolá velmi složité poruchy v konstituci ubohého afrického cestovatele," pověděl za ni a vesele se zasmál. "Petr už mi o tom udělal dlouhou přednášku. Zdá se, že jeden z jeho hrdinů měl zánět mozkových blan ze změny podnebí - ačkoliv se to nesrovnává s uznávanou pravdou, že hrdinové nepodléhají vlivům podnebí ani počasí.

"Mně se váš Petr líbí," řekla po chvilce mlčení.

"Je to komický člověk, viďte?" zeptal se Amber.

"Otec ho má taky rád," pokračovala a vzdychla. "Myslíte, že se otec dá někdy do pořádku?"

Amber si trochu déle připravoval odpověď - tak dlouho, že se zastavila.

"Byla bych ráda, kdybyste mi řekl pravdu," poznamenala klidně.

"Chci vám ji říct," odpověděl. "Chtěl jsem jenom nalézt slova. Ano," řekl. "Věřím, že mu bude lépe."

"Není tedy -," nedokončila větu.

"Ne, není šílený. Ovlivnila ho pouze utkvělá myšlenka a jedna příhoda. Od té doby pro něj nic jiného neexistuje."

"Ztratil úplně paměť - a přece se pamatuje na mě a na řeku Hvězd."

Šli mlčky dál, oba příliš zabráni do vlastních myšlenek.

Otázka Suttonova otce zabrala velkou část jejich úvah. Dům, který Cynthie najala, stál dál od silnice. Byl to původně dvorec, ale řada bohatých majitelů jej proměnila v pohodlný malý zámeček a se čtyřmi akry zalesněné půdy tvořil velmi obdivuhodný koutek.

Francis Sutton seděl před praskajícím ohněm s knihou na koleně. Zdvihl hlavu a usmál se, když vešli.

Prožitá zkušenost z něho udělala muže a dosud nikdy se u něj neprojevila lak nápadně jako dosud. Obličej měl opáleny a vyschlý, ztratil chlapeckou oblost tváří a ztratil také výraz netrpělivosti, kterou projevoval, když ho Amber poznal.

"Co nového?" optal se.

Amber natáhl ruce k planoucímu ohni.

"Zítra se ministerstvo pro kolonie zeptá pana Lambaira a spol. kde jsou jejich diamantová pole," řekl. "Bojím se. že náš milý pan Lambaire bude mít poněkud nesnáze."

"Myslím, že bude," řekl Francis suše. "Jakou mu dají lhůtu?"

"Týden. A nepodá-li do té doby svoje prohlášení, pak ministerstvo pro kolonie vydá svoje prohlášení, že pochybuje o páně Lambairově bona fides."

"Neobvyklý postup," mínil Sutton.

"Neobvyklá situace, neohrožený výzkumníku," odvětil Amber.

"Nedobírejte si mě," prosil mladík. "Mám pocit, že jsem zelenáč."

Amber se na něj přívětivě podíval.

"Všichni někdy procházíme údobím, kdy nám není hej," podotkl. A já si opravdu myslím, že jste vlastně fantastický."

Francis se zarděl, protože v Amberově hlase zněla skutečná upřímnost.

"Kde je váš otec?"

"Někde v lese s vaším přítelem. Bylo to opravdu vnuknutí, že jste sem poslal pana Muska!"

"Musíte mu říkat Petr!" řekl Amber. Vstal a šel k okenním dveřím, které vedly ven na trávník.

"Otec má Petra docela rád," pokračoval Francis Sutton. "Je to dokonalý znalec romantismu v literatuře."

"Pojďme, podíváme se na ně," prohodil Amber.

Šli k malé obezděné zahrádce, kde se cestovatel zotavoval a oba hledané našli.

Petr ilustroval holí příběh, který vyprávěl, a vedle něho stál sehnuly muž s rozcuchaným vousem a rozrytou tváří. Vážně pokyvoval hlavou k vyprávění svého druha.

"Sir Klaudius," vykládal Petr, "držel tuhle most, a sir Reginald přecházel tuhle přes bažinu. Ozbrojenci metali dolů kameny z hradeb a bašt a lady Gwendolina, s mečem v ruce hájila bílou věž. A v tu chvíli, kdy hrdinný mladík pobízel své statečné lukostřelce kupředu, rozlehl se náhle hlasitý křik: Anglie a svatý Jiří! Rozumíte mi, pane Suttone. Nikdo neměl ani potuchy, že královská armáda je tak blízko."

"Dokonalé." prohlásil cestovatel, "dokonalé, pane - eh - dokonalé. Vzpomínám si na podobnou zkušenost, když jsem útočil na Mashangobini v roce asi - 88. Myslím, že se pamatuji . . ."

Přejel si rukou unaveně oči.

"Otče," oslovil ho Francis něžně, "přijel náš přítel kapitán Grey."

Cestovatel se prudce obrátil.

"Kapitán Grey?" řekl trochu tázavě a podával mu ruku.

Jakási prchavá vzpomínka prolétla jeho myslí.

"Kapitán Grey! Ano! Obávám se, že po vás můj hoch střílel."

"Ale na tom nezáleží," odpověděl Amber vesele.

Jediná vzpomínka, kterou měl chorý muž na Ambera, byla spojená s oním dramatickým setkáním, a ačkoliv se od té doby téměř denně vídali, starší Sutton tuto poznámku pokaždé opakoval.

Každý den, ať už ho zdravil při snídani nebo se s ním loučil na dobrou noc, říkal cestovatel s lítostí: "Bojím se, že můj hoch na vás střílel." To byl vždy začátek a konec jejich rozhovoru.

Šli pomalu zpět do domu - Francis s otcem napřed, Petr a Amber za nimi.

"Je rozumnější, pane Ambere," řekl Petr. "Zdá se mi, že za poslední dva dny se hodně zlepšil."

"Jak dlouho už mu dopřáváte dobrodiní své společnosti, Petře?" ptal se Amber a zakrýval úsměv.

"Dva dny," odpověděl bezelstně Petr.

Když seděli u čaje, měl Amber znovu příležitost studovat staršího Suttona. Nebyl tak starý, ale prales mu vybílil vlasy a vryl mu hluboké rýhy do tváře. Amber soudil, že je stejně starý jako Lambaire.

Odpověděl, jenom když na něj někdo přímo promluvil. Většinu času seděl s hlavou skloněnou na prsa, v hlubokém zamyšlení, a poklepával prsty na kolenou.

Jenom v jedné věci byla jeho mysl jasná, a to byl předmět, o kterém s ním nikdo nechtěl mluvit - řeka Hvězd.

Uprostřed všeobecného hovoru se dal najednou rychle do řeči, bez. váhavosti, kterou se jindy jeho řeč vyznačovala, když mluvil o diamantech.

Amber vyprávěl o své návštěvě v Londýně, a tu ho s…