Řeka diamantů

12. AMBER ODPLUL

Amber jel do Southamptonu jednoho smutného prosincového dne, kdy na vodách ležela smutná šedivá mlha a kdy každý raději seděl u krbu za staženými záclonami.

Nečekal, že uvidí Cynthii, když přišel na Waterlooské nádraží, protože se s ní velmi divně rozloučil už včera večer. Byla chladná a střízlivě věcná, takže jí neřekl nic z toho, co si sliboval.

Snažil se jí napsat dopis, který chtěl odeslat, než loď odpluje. Chtěl jí napsat, co cítil, když tu se náhle objevila vedle něj.

Amber byl velmi překvapen a nevěděl, co má honem říct. Mluvil něco o krásném dni a neviděl, že do oken šlehá déšť. Zdvořile řekl, že je rád, že přišla.

Nebyl asi příliš duchaplný, protože Cynthie se záhadně usmívala. Ale co má člověk říkat, když hlava je plná myšlenek, které by chtěl říct, ale ústa pronášejí všední zdvořilosti.

Zdálo se mu, že píšťalka průvodčího zazněla příliš brzy.

"Ale - ksakru," Amber vyskočil. "Lituji, chtěl jsem vám říct -"

Zase se usmála.

"Budete mít na všechno dost času," řekla pokojně. "Jedu s vámi do Southamptonu."

Byl jako opilý radostí a sklesl na sedadlo, když vlak vyjel ze stanice. Co by chtěl říct, je snadné si pomyslet. Tady se naskytla příležitost.

Rozuměla mu, když mluvil o krásném dni, o tom, jak mu kloboučník poslal tropickou přilbu o dvě čísla větší, a popisoval, jak v ní vypadal.

Jevila zdvořilý zájem ...

Příliš rychle projel vlak s hřmotem přes křižovatku v Easthleighu a zvolnil jízdu u města Southamptonu. Stále pršelo a studený déšť zkresloval obrysy budov, mezi nimiž se vlak blížil k přístavu.

Amber dlouze vzdychl, a když zpozoroval v očích dívky pobavení, usmál se také.

"Smutné počasí, slečno," řekl lítostivě. "Nebesa pláčí - Anglie truchlí nad ztrátou drahého syna a tak dále - že ano -"

"Anglie se musí smířit se svým smutkem," řekla dívka s úsměvem, a Amber se divil, že dovede být tak veselá za takové situace.

Ve velké nádražní dvoraně sousedící s nábřežím vystoupili z vlaku a procházeli nábřežím k lodnímu můstku.

"Najdeme si suché místo a já vás pohodlně usadím, a zatím promluvím se stewardem." Nechal ji ve velkém salónu a šel hledat svou kabinu.

Myslel na důležité věci. Na věci týkající se jeho života, jeho budoucnosti, jeho štěstí. Kdyby mu poskytla aspoň příležitost, aby jí řekl, co mu leží na srdci. Amber, pozoruhodný mladý muž, neobyčejně sebevědomý ve všech situacích, si najednou nevěděl rady.

Ve zmatku prošel několikrát kolem své kabiny, zabloudil do druhé třídy mezi míšence, a pak si uvědomil, že úplně zapomněl na pravý účel své cesty.

Vrátil se do velkého salónu a našel ho prázdný. Zmocnil se ho strach. Omrzelo ji čekat - urazil ji svou dlouhou nepřítomností - za chvíli měl odjet její vlak zpět a ona odešla.

Vyběhl ven na palubu - proběhl po několika schůdcích a můstcích - běhal po širokých promenádních palubách k údivu zřízenců, přes můstek vyběhl na vlhké nábřeží a znovu se vrátil na loď, aby po ní pátral.

Vrátil se do salónu celý zničený a našel ji chladnou a klidnou, což se o něm říct nedalo.

"Ale - vždyť jste celý mokrý!" znělo její uvítání. Amber se plaše a hloupě usmál.

"Ano - ztratilo se mi jedno zavazadlo - víte - nechali ho na nábřeží. Ale - musím vám něco říct," řekl bez dechu, když usedal vedle ní.

"Teď půjdete rovnou do své kabiny a převléknete se!" nařídila.

"Nedělejte si starosti - já -"

Zavrtěla prudce hlavou.

"Musíte!" řekla pevně. "Uženete si spoustu nemocí - a kromě toho vypadáte komicky."

To byl ovšem důvod, neboť muži dovedou čelit různým nebezpečím, ale směšnost je nepřítel, před kterým utíká i ten nejstatečnější.

Strávil rozčilenou půlhodinu otevíráním zavazadel, hledáním a vyndáváním oděvů. Prsty se chvěly rozčilením, když zapínal poslední knoflík a zamykal dveře za zmatkem způsobeným v kabině.

Ztratil půl drahocenné hodiny a druhou musel obětovat přesnídávce, kterou loď pořádala pro přátele svých cestujících, a jeho dáma měla velký hlad.

Když přišli na krytou promenádní palubu, právě přivezli na loď poštu, a to znamenalo, že za půl hodiny zazvoní zvonec pro ty, kteří necestují, aby odešli na pobřeží, a toužebně očekávaná příležitost bude ztracena.

Mluvil o možnosti, že dostihne jejího bratra, ale touhou mluvil téměř z cesty. Násilím se uklidnil, aby naslouchal a víceméně inteligentně odpovídal.

Něco jako zoufalé zasténání se mu vydralo z hrudi, když lodní zvon zazvonil.

Vstal značně bledý.

"Bojím se, že nastala chvíle, kdy se rozejdeme, a chtěl jsem vám toho tolik říct."

Trochu poplašeně vykročila a byla zmatená.

"Chtěl jsem vám říct - zeptat se vás..., já moc neznamenám ... a řekl bych, že jsem -"

"Snad by bylo lepší, kdybyste trochu počkal," řekla jemně.

"Chtěl jsem vám to napsat," pokračoval, ,jakmile dojedeme do Sierry Leoně - opravdu - byl bych vám psal hned odtud ze Southamptonu." Úředník ubytovávající pasažéry procházel palubou.

"Ještě někdo na břeh?" ptal se a tázavě se zadíval na vzrušenou dvojici. "Poslední můstek se stahuje, madam!"

Amber na ni hleděl v zoufalé naději.

"Bojím se, že vám přece jen budu muset napsat," hlesl lítostně.

Odpověděla mu úsměvem, ale ani se nehnula.

"Jestli nechcete, abychom vás odvezli na Alebské pobřeží," řekl úředník žertem, "budete si muset pospíšit!"

Opět se usmála.

"Já chci, abyste mě odvezli na Alebské pobřeží," odpověděla. "Vždyť proto jsem si za…