Řeka diamantů

7. AMBER NAVŠTÍVÍ SCOTLAND YARD

Petr Musk obýval celé poslední poschodí v 19. čísle Redcow Court a domácí ho považoval za vzorného nájemníka. Nájemné platil přesně a pravidelně. Ze svých tří pokojů obýval Petr jeden, Amber (můj synovec z venkova - řekl Petr obřadně) druhý a třetí byl Petrovým obývacím pokojem.

Petr došel k nejnapínavější kapitole životopisu HEZKÉHO HIKE a HRŮZY TEXASU, když vešel Amber.

Vstoupil kvapně a lehce se zasmál, když za sebou zavřel dveře.

Petr vzhlédl přes brýle a položil knihu na kolena.

"Je zle?" ptal se rychle, a když Amber zavrtěl hlavou a usmál se, přelétlo přes mužíkovu tvář zklamání.

"Ne, Petře," řekl Amber, když si odkládal klobouk. "Ještě mě nemají. Není zle - vůbec - ne!" Vyndal z kapsy dva ploché balíčky a položil je pečlivě na stůl. Byly zabalené do novin a obsahovaly cosi velmi těžkého. Amber šel ke skříni, na které hořela petrolejová lampa, a pečlivě si prohlížel kabát.

"Co je, Ambere?" ptal se mužík. "Co hledáte?"

"Krev, Petře!" řekl Amber. "Krev - lidskou krev. Byl jsem donucen udeřit jednoho pána - velmi tvrdým nástrojem, totiž svou pěstí."

"Ne!" Petr byl na nohou, plný vzrušení. Ale Amber se nepřestával usmívat...

"Jen čtěte dál," řekl. "Neděje se nic zvláštního!"

Amber to říkal velmi zostra a Petr sledoval jeho úsměv, který zjemňoval tu hrubost.

Amber pokračoval v prohlídce. Svlékl sako a prohlížel pečlivě vestu i kalhoty.

"Žádné průkazné skvrny," řekl lehkomyslně a šel ke stolu, kde ležela jeho kořist. Oblékl si opět sako, sáhl do kapsy a vyndal plochou koženou krabici. Stiskl pero a víko odskočilo jako kryt kapesních hodinek.

Petr na to hleděl s nesmírným zájmem.

"To je kompas!" vykřikl udiveně.

"Máte pravdu, Petře! Je to kompas - ale má tu nevýhodu, že nemluví pravdu. Jinými slovy, je to ten nejnestoudnější lhář mezi kompasy. Zavaděč lidí - horší než bludička, milý Petře. Je to lotr, ďábel mezi kompasy - protože svádí a zavádí nohy na scestí - jinak řečeno, je to zločinec!"

Zatřásl trochu nástrojem, několikrát jím otočil a zavrtěl vážně hlavou. Zavřel přístroj a položil ho na stůl. A obrátil pozornost k oběma balíčkům. Rozbalil je velmi opatrně. Ukázalo se, že to jsou dvě ocelové desky s podivnými rytinami. Naklonil se nad nimi a jeho úsměv se prohluboval, až vypukl ve veselý radostný smích.

Vzhlédl a setkal se s Petrovým zaraženým a zmateným pohledem a hlasitě se rozesmát.

"Ambere - jde o vážnou věc," prohlásil Petr mrzutě. "Jde o něco velkého - a vy jste mě vynechal. Já, který jsem byl s vámi při všech kouscích, které jste kdy provedl!"

Nebyla to úplně pravda - ale Petrovi dělalo radost věřit, že se nějak účastnil Amberových mnohých nezákonných činů.

"Je to kousek a hra zároveň, Petře!" vysvětloval a zabalil opět pečlivě obě plotny. "Je to velká hra, že kdyby se tady náhle objevila policie a nalezla to u mě, šel bych sedět sedm dlouhých, veselých let - a vy byste šel se mnou na stejně dlouho. A nic by vám nepomohlo."

Snad to bylo špatným osvětlením pokoje, ale vypadalo to, jako by Petr, ten odvážný zločinec, trochu zbledl při této vyhlídce.

"To je trochu nebezpečné - není?" otázal se stísněně. "Odvážit se něco takového, Ambere - o co jde?"

"Padělání," řekl klidně Amber. "Padělání bankovek Anglické banky!"

"Panebože!" vydechl Petr a chytil se rohu stolu, aby se opřel.

"Mám stejné pocity," řekl Amber a vstal. "Proto jdu a odnesu tyto drahocenné předměty na bezpečné místo!"

"Kam? Dejte pozor, abyste se nedostal do bryndy - a abyste tam nedostal také mne, když jsem se já dovedl udržet po celá léta. Hoďte to do vody - vypůjčte si loďku tam dole u Waterloo ..."

Radil mu chraptivým šepotem, když Amber vycházel z pokoje a mluvil ještě přes zábradlí, když Amber lehkomyslně sestupoval ze schodů.

Amber se obrátil do Borough a šel rychle ve směru k Londýnskému mostu. Minul policistu, který ho naneštěstí znal a který na něj ostře pohlédl a pak mu kývl na pozdrav.

Amber měl v hlavě mnoho přání, ale ze všeho nejméně si přál rozmluvu se zvědavým policistou. Aby šel dál, jako by si nevšiml strážníkova pokynutí, to nemohl, proto se Amber raději zastavil a nasadil svůj nejlíbeznější úsměv.

"No, pane Ambere," oslovil ho strážník, "vidím, že jste opět venku. Budete teď dělat dobrotu?"

"Takovou dobrotu, pane strážníku," řekl Amber, "že byste mohl použít mou neposkvrněnou cestu jako promenádu pro dívčí Školy!" Viděl rychlý odborně pátrající pohled, který mu muž věnoval. Věděl, že mu plotny vyčnívají z kapsy a mohly by vyprovokovat strážníka, aby se zeptal na obsah plochého balíčku. Proto se díval kolem a hledal nějakou cestu k úniku. Taxi, které jelo pomalu kolem, upoutalo jeho pozornost. Zdvihl ruku a hvízdl.

"Hrajete si teď na velkého pána, co?" poznamenal strážník nespokojeně.

"V jistém smyslu jím jsem," řekl Amber, ale nehýbal se z místa. Obrátil se k šoférovi, který přibrzdil s autem u nich.

"Potřebuji, abyste mne dovezl do Scotland Yardu," řekl Amber. Pak se obrátil ke strážníkovi s otázkou: "Myslíte, že bude vrchní inspektor Fells ve službě?"

"Inspektor Fells," - v strážníkově hlase zněl uctivý tón, "to vám nemůžu říct, my strážníci toho moc nevíme o lidech ze Scotland Yardu - proč ho chcete vidět?"

"Bojím se, že nemůžu uspokojit vaši zvědavost, strážníku," řekl Amber, když vstupoval do vozu. "Ale povím vrchnímu inspektorovi, že to chcete vědět!"

"Haló, Ambere - žádné hloupé vtipy," vyhrkl ulekaně strážník a položil ruku na dvířka vozu. "Přece mu to nepovíte?"

"Ani mě nenapadne!" zasmál se Amber. "Nerozumíte žertu?"

Taxi opisovalo velký oblouk a Amber se díval malým zadním okénkem. Viděl, že strážník stojí jaksi nejistý a podezíravý.

Unikl jen o vlásek - a Amber si oddechl úlevou, když nebezpečí minulo. Měl deset minut, aby si připravil plán. Všechno si dobře promyslel už dřív, než taxi přejelo přes hladký Westminsterský most a zabočilo do Scotland Yardu. Ve vstupní hale seděl za psacím stolem policejní inspektor.

"Potřebuji mluvit s panem Fellsem," řekl Amber.

"Jméno?"

"Amber."

"Zdá se, že vás znám - o co jde?"

Místo odpovědi položil Amber ruku na přepážku," která ho dělila od úředníka, a položil dva prsty šikmo přes ni.

Inspektor zabručel a sáhl po telefonu.

"Mimořádný - chce vidět pana Fellse . .. Ano!" pověsil sluchátko.

"Čtyřicet sedm," řekl. "Znáte cestu?"

Náhodou to Amber nevěděl, ale bez obtíží našel dveře číslo 47, byl to přijímací pokoj.

Čekal několik minut, než přišel sluha a dovedl ho do prostě zařízené kanceláře.

Není třeba popisovat Josiáše Fellse, který hrál úlohu ve všech velkých kriminálních případech posledních dvaceti let. Malý, zavalitý muž s pleší, se špičatým hnědým vousem. Jeho nos byl krátký a okrouhlý, kůže kolem mírných modrých očí byla svraskla a zvrásněná častým a srdečným smíchem. Podobal se všemu, jen ne detektivovi z knih, jak by si ho mnohý představoval.

"Amber - nebesa," řekl detektiv. Měl ve zvyku užívat zbytečně silná slova. "Ambere, můj milý, vstupte a fermez la porte! Nu?" Otevřel zásuvku a vyndal krabici doutníků. Vždycky ho potěšilo, když viděl své "klienty", a Amber byl jeho zvláštním oblíbencem. Když o věci přemýšlel, uvědomil si, že se s Amberem vlastně nikdy nesetkal úředně.

"Chcete doutník?"

"Co je s nimi - jsou zkažené?" ptal se Amber a opatrně si jeden vybíral.

"Nepříliš," zasmál se inspektor, a když si Amber vybraný doutník zapaloval, ptal se: "Co si přejete? Přiznání - nový start do života - ale ovšem! Už někoho máte. Telefonovali mi, že děláte mimořádnou práci!"

Amber zavrtěl hlavou.

"Řekl jsem to, protože jsem věděl, že mi to umožní rozmluvu s vámi. Starý trestanec, s kterým jsem seděl, mi prozradil poznávací znamení."

Vyndal z kapsy balíčky a položil je na stůl.

"Pro mne?" zeptal se inspektor.

"Pro vás, můj milý jestřábe," přisvědčil.

Detektiv strhl papír a tiše hvízdl, když uviděl obsah balíčků.

"No sakra!" A znovu dlouze a tiše hvízdl. "Není to vaše práce, Ambere?"

"To sotva."

"Kde jste k nim přišel?" Fells rychle vzhlédl, když mu kladl tuto otázku.

"Tohle vám říct nemůžu," pronesl klidně Amber. "Ale jestli chcete vědět, jak jsem k nim přišel, můžu vám povědět, že jsem se vloupal do jedné kanceláře a našel je v pokladně."

"Kdy?"

"Dnes večer."

Inspektor stiskl zvonek a vešel policista.

"Vydejte rozkaz všem stanicím: Bude-li hlášeno nějaké vloupání, dohlédněte na toho, kdo je nahlásil."

 

Muž si vše zapsal a odešel.

"Vydal jsem rozkaz pro případ, že byste nezměnil názor a neřekl mi, co potřebuji vědět!"

"Já vám to nepovím," řekl Amber pevně. ,Za prvé by vám to moc nepomohlo, když neobjevíte dílnu, která je vyrobila." Inspektor přikývl. "Tlupa, která tuhle práci dovede dělat, má obyčejně víc, než obyčejné pomůcky. Kdybyste se po jejich stopě pustili, chytíte jen malé ryby - ale ty velké vám zmizí rychleji, než mizí peníze."

"Mohl bych nad nimi vyhlásit dohled," začal inspektor.

"Chá!" udělal Amber pohrdlivě. "Chá, pane inspektore. Dohled! Vyslídili by ty vaše agenty pouhým mrknutím oka. Poznali by je podle bot nebo kníru, či oholené brady. Znám ty vaše chlapce! Objevím je i ve velkém davu. Ne. Tudy ne." Amber váhal a zdálo se, že je trochu nesvůj. "Jen dál - a vezměte si ještě jeden doutník! To vám pomůže," povzbuzoval ho Fells a přistrkoval mu krabici s doutníky.

"Děkuji - ale už ne!" odmítl Amber pevně. "Můžu mluvit i bez nich. Co chci říct, je tohle: Znáte můj trestní rejstřík?"

"Znám," přitakal Fells. "Aspoň myslím, že znám - je to vlastně jedno."

"Pane vrchní inspektore," řekl Amber přísně, "prosím vás, abyste použil veškerou svou moudrost a zkušenost, neboť tohle se týká mne tak, jako se to týká vás. Pokud byste k této věci, kterou vám sděluji, přistupoval lehkovážně, snadno by má upřímnost skončila. Neříká se mi to snadno, jsem jaksi v rozpacích."

 

Chvíli mlčel. Potom vstal a začal přecházet pokojem.

"Ve všech věznicích Anglie je známo, že existuje banda, skutečně velmi nóbl banda, která dává do oběhu falešné bankovky - nejen anglické, ale i cizí," začal.

"To je známo i v méně uzavřených kruzích, můj drahý Ambere," řekl Fells suše. "Potřebujeme tu bandu nutně objevit." Vzal jednu plotnu, podržel ji pod lampou. "Tohle vypadá velmi dobře - ale dokud to neobtáhneme, nemohu říct, jak dalece je to dobré."

"Dejme tomu," Amber se naklonil nad stůl a mluvil velmi vážně, "dejme tomu, že je to práce té bandy . - dejme tomu, že ji můžu vypátrat a dostat."

"Tedy?"

"Opatřil byste mi průkaz Yardu?"

Hleděli si chvíli navzájem do očí - pak se vrásky kolem inspektorových očí semkly a on vypukl v hlučný smích.

"Můj ctěný pane vrchní inspektore," řekl Amber s výčitkou, "vy mi křivdíte."

Amberův protest nezastavil inspektorův hlučný smích. Smál se, až mu tekly po tvářích slzy. Amber na něj zostra hleděl.

"Ach Bože!" vydechl detektiv a utíral si oči. "Vy jste zábavný chlapík! - Podívejte se!" Vstal, vzal z kapsy svazek klíčů a otevřel skříň ve zdi. Otevřel jednu zásuvku, chvíli listoval, pak vyndal list papíru a položil jej na stůl.

"Vaše odsouzení," řekl.

Papír byl rozdělen svislou čarou na dvě poloviny. Po levé straně, kam detektiv ukazoval, byly dva zápisy. Po pravé straně bylo mnoho hustě psaných řádek.

"Záznam o vašem uvěznění," pokračoval detektiv.

Amber neřekl nic, jenom si poškrábal bradu.

"Podle mého zběžného výpočtu," pokračoval detektiv pomalu, "jste byl za své krátké, ale skvělé kariéry odsouzen k nějakým osmdesáti letům vězení."

"To je dlouhá doba," řekl Amber.

"Jistě," řekl detektiv a složil papír. "Proto když ke mně přijdete s takovým návrhem, nemohu, než se smát. Ale vážně, Ambere," pokračoval tiše, "můžete pro nás v této věci něco udělat? Náčelník už je kvůli tomu velmi rozhořčený."

Amber přikývl.

"Myslím, že můžu," řekl. "Jestli nebudu ještě tenhle týden ve vězení."

"Pokuste se," řekl Fells s úsměvem.

"Zkusím to," řekl Amber vesele.